Dali jsme se na geocaching
aneb detektivem na výletech

Slyšeli jste někdy o geokešingu? Ne? Tak klikněte. Podobná vášeň, jako sbírání turistických vizitek, jenže daleko dobrodružnější a veselejší. Vizitku prostě koupíte v předem určeném krámku a basta. Nebo prdlajs. Ve většině případů seženete kulový, páč prodavač si odskočil a vám už jede poslední vlak, mají dovolenou. Nebo ač ve vizitkovém bedekru uvádějí přesně tento krámek, tak prodavač na vás kouká jak na Marťana co vylezl z kanálu, podíval se na teploměr a řekl dnes je dvacátého. Při vyslovení názvu vizitky si klepe na čelo, takovou blbost v životě neviděl. Nevede a nikdy nevedl. A když už náhodou s nima obchoduje, má otevřeno, není na pivu a ví oč pochoduje, tak zrovna došly. Už je o pár takových prodejců méně. No neuškrtili byste toho blbce?

Keš musíte pracně hledat, stejně jako některé prodejny s vizitkami. Ale zdarma a vždy tam skutečně je, bez ohledu na zapšklého a nerudného ježidědka nebo babu Jagu v kiosku. Pravda, někdy je schránka zničena vandaly (takzvaně vymudlena) ale naštěstí jen zřídka, protože jí občané nenajdou. Určitě denně chodíte kolem krabiček aniž o nich vůbec víte a všimnete si něčeho neobvyklého.

Na lovy jsme se konečně vrhli. Najednou, bez příprav a po hlavě. Když už lozíme po horách, cestách, necestách, výmolech a hlavně příšerných krpálech, nemusíme se jen pustě štvát za spousty kilometrů, sbírat razítka pochodových závodů a kupovat drahé turistické vizitky. Funění v příšerných svislých stěnách si zpříjemníme odpočinkem při dohledání kešek a zúročíme tělesnou námahu po výstupu milou odměnou krásného pocitu dobře vykonané detektivní práce, při nálezu škatule s pokladem. No škatule. Ani krabice to být nemusí a tak hledáme někdy ani nevíme co. Způsob uložení může být někdy velice úžasný. Někteří autoři dovedou vymyslet velice rafinované úkryty. Například znám úkryt, kde musíte nalejt kýbl vody, aby se objevila.

V plahočení si na chviličku ulevíme slíděním nenáročným terénem. A nadávat se může také štědře, mohl bych vám vyprávět, ó jé. Tedy vyprávět budu už za chviličku. Již dávno jsem chtěl do tohoto hledání kamarádku zatáhnout, bylo mi však vždy vynadáno:

»To chceš bejt ještě víc vorván a pochcípán, než po normálním výletě?«

Geocaching je hra pro milióny lidí po celém světě, možná i na blízkých planetách či dalších spřátelených koulích. Proto tady nebudu popisovat přesná místa nálezů nebo maskování, abych nezkazil radost ze hry ostatním příznivcům. Vždy to napíšu tak, aby se vlastně nic nepoznalo. Pakli budu vyprávět jak schránka vypadala, neřeknu kde byla. Mohla být jak v Praze na Václaváku (skutečně tam něco je), tak i na vrcholku Kilimandžára (určitě bude také). A naopak: Když vylíčím drápání na nejvyšší vrchol Uhuru v Tanzanii, tak neřeknu jaká keška tam byla. Ale to vůbec nijak nevadí při poutavém čtení našich příhod. Budu velmi rád, když po našem vzoru se také někdo další vrhne na dobrodružné hledání pokladů a zveřejní své zážitky v Návštěvní knize.

Popis hry najdete na tady, v roletce vpravo nahoře vyberte češtinu. Pro iPhona používám zdarma aplikaci looking4cache free zcela v češtině. Sice má blbé pindy a nechce dát víc popisů úkrytů jak tři (někdy ani ty ne - aby dala víc, je třeba si zaplatit členství na Groundspeak). Což vůbec ani trošku nevadí, protože v nabídce je možnost totéž zobrazit přímo z geocaching.com. Bez pitomých keců o nějakém omezení! Hoši systém trošku nedomysleli (naštěstí pro nás). Raději však nyní využívám placený program (cca Kč 270,-) Geocaching, jež též hovoří česky a ukáže všechno aniž by měl výhružné žvásty na přiblblé limity. Zobrazí obrázky a můžu si všechno uložit pro použití off line - někdy v pustém terénu není mobilní signál nebo nefunguje Internetové připojení a tak se možnost mít předem uložené cíle hledání víc než hodí. Také si doma připravím co chci odlovit, pak na nic nezapomenu. A když už si o této zábavě vyprávíme, tak vřele doporučuji i její Murphyho zákony.

Gablenz

Jednoho krásného a příšerně mrazivého odpoledne, jsme vyrazili na Gablenz s geopsiskem, poletujícím někde po stráních a pilně se krmícím čerstvým firnem, poprašanem a vypotřebovanými myšmi. Též zvíře provozovalo lyžařský výcvik: Rozeběhlo se šíleným tryskem kde bylo nejvíce toho bílého svinstva, pak připažilo všechny čtyři končetiny, pátou natáhlo jako kormidlo a čumákem vpřed jelo do dálky. Brzdí šulínkem. Záhy bylo čoklisko nacucané jako houba a tvrdlo mrazem. Až vlítne do postele, bude tát a máčet tak vypěním do běla. Jako vždy, mi bude zuření prdlačku platné. Šli jsme jen na procházku, o geokešingu jsme měli jen teoretické představy. Nahoře nás napadlo, se pokusit poklad najít.

Krabička podle popisu musí být někde na vrchu u pomníku Gablenze, dle nápovědy magnetická. Když magnetická, bude držet na nějakém kovu, mě geniálně napadlo.

»Úžasná myšlenka!« Ocenila přítelkyně. »Jen co je pravda.« Dodat už nemusela. Spravedlivě se urážím.

Vydrápeme se proto nahoru k památníku vzdělaného generála Ludvíka Gablenze, který zde draze utrpěl vítězství Rakouska nad pruským vojskem - padlo čtyřnásobně více rakouských vojáků. Na sklonku svého života se možná proto vojevůdce zastřelil v Curychu. Když lezu na tuhle horu, také mám horoucí chuť následovat jeho příkladu a odprásknout se už někde v půlce. Přítelkyně pochopitelně volí k výstupu tu nejstrmější a nejděsivější trasu. Raději mlčím, abych nedostal po čuni.

Když tedy dofuním na kopec Šibenik nebo jaxe to tam sakra jmenuje - po výstupu ani sám nevím jak se jmenuji, nastartuji svého věrného Ajfouna s novou aplikací ku navigaci geokeší. Páč s programem pořádně ještě neumím, vypomáhám si brumláním šťavnatých nadávek a dáma do mne za to s chutí kope jak do hadráku. Hledám kolem stromů, za což si vysloužím posměch. Prý magnet na stromě! Ženská tomu nerozumí, mávnu rukou. Když zeměpisné souřadnice a kompas někam vedou, tak tam něco bude a basta. Třeba je ve stromu zatlučená nějaká kramle či tam roste železný strom z Amazonie. Zužuji kruh a už je mi jasné, kde je poklad: Uprostřed kola, které opisuji přístrojem. V brableništi. Velikánském. Jen ten kov uvnitř nevidím. Ale ten drobný detail mne nerozhodí, šipka v navigaci neomylně navedla na cíl. V tom kamarádka tiše a bez hnutí brvy zasyčí:

»Už ji mám!« Stojí zcela jinde, než má být ten mizerný úkryt. Někde vysílací věže. Zatřepu navigačním krámem vztekle ve vzduchu a ten na oplátku ukáže ceduli: „Kompas zkalibrován“ a mrzák bystře otočí šipku úplně jinam, než před chvílí. Ještěže nevelím vojsku jako pan Gablenz, určitě bych nepřítele vůbec nenašel!

Vytřepu z nohavic hordu hladových brablenců. Opravdu, přes zimu řádně vyhladověli a tak začnu poskakovat samou radostí.

»Jak's to mohla najít, sakra? Bez přístroje?« Ocením její výkon.

»Magnet. Drží na železu.« Odvětí klidně a já vyskočím vzteky až do neřízené letové hladiny.

Železa sice kousek, ale je tam. Též i mikrokeš. Zapíšeme se a během snahy odeslat z telefonu zprávu o nálezu vypustím dávku kleteb, za které by se i pirát Jack Sparrow styděl a docela pochybuji, zdali se mi tak podařilo. Později se doma prokáže moje pochybnost jako naprosto oprávněná. Vyslalo se kulový. Nevadí, večer od hlavního počítače jsem ohlášení správně napravil.

Naše první keš odlovena. Říká se: Jakmile odlovíte první, propadnete lovu navždy. Svatá pravda.

Lev

Rozjařeni nálezem a tím, jak jsem konečně začal chápat program, což mne obojí velmi příznivě naladilo, jdeme městem o pár desítek kilometrů dál. Chvátám k parkovišti, kde má být zastrčená keš ve lvovi. Marně přemejšlím, kde by tady byla někde socha lva. Nebo aspoň kocoura, někdo má velké oči a kočku považuje za tygra. Ten mizerný krám nás zavede na parkoviště, kde hledáme zmíněnou šelmu. Zkouším se ptát zevlujících houmelesáků na zvíře, ale koukají na mne jako na blba. Lev a na parkovišti, kdo to jakživ slyšel! Kdosi nenápadně vytlačítkovává záchytku.

Čekám dobu, než mudlové zmizí. Konečně docucnou krabičáka a jdou někam vyžebrat na další. Honem hledám, než si začnou zadělávat na další virózu.

Prošacuji škvíry mezi šutráky, jestli tam není něco schovaného. Kocour s hřívou nacpaný ve štěrbině. Proč ne, třeba je nafukovací nebo vyskládaný z papíru jako čepice. Už si připadám jak škvor, ten taky vsakuje do tenkých skulin. Nic. Lezu pomalu po kolenou a hledám pod koly zaparkovaných aut a najdu jen starý olejový filtr. Pro jistotu jím zatřepu a ten mě zlomyslně ocákne černým hnusem. Kamera měšťáků se slídivě otáčí, výhružně bzučí, zaostřuje mojí postavu a sleduje pobíhání semo tamo po place. No sakra, kde je to mizerný zvíře? Marně vyhlížím nějaký cirkusácký plakát, praskliny podobné velké kočce a nakonec v krajní nouzi čučím na oblaka, jestli přeci jen třeba na obloze. Kolena mám ušoupaná od plazení až k zadku, oči vykoukané a prsty vytahané.

»Musíme zkoumat nějak jinak«, zuřím. Přítelkyně najednou zařve:

»Já nemusím, já už ho vidím!«

Postavím se k ní a skutečně. Lev jako kráva. Kouká na nás jedním okem a mává ocasy. Na zeleném pozadí.Trčí ze znaku republiky. Majestátně shlíží se do ulice a směje se mojí blbosti. A sakra. Akorát se dostat k němu znamená obejít znova půl obce. I když je na téměř shodné souřadnici jako konec parkoviště. Protože je tam neschůdná zídka a cesta vede úplně jinudy. Zídka. Zeď. A hladová. Kolmá stěna do výše dvaceti metrů. Nádhera. Vidět na úkryt, kamenem tam dohodit ale doběhnout až za půl hodiny ostrého pochodu obcí. Neměli jsme si vzít s sebou hasičskej žebřík? Volíme raději okliku a po několika hodinách vysilujícího pochodu, jsme metr od původního místa a keška je naše.

Na parkoviště přijíždějí měšťáci, rota pyrotechniků, požární auta a začínají hledat, sami nevědí co, ale nastražené pod auty. Se zájmem sleduji čilý ruch hluboko pod námi. Četníci lítají cikcak a cakcik jako já před tím a to mocným poklusem. Zrcadlem na násadě od lopaty zkoumají podvozky. Ženisté vytáhli protibombového robota. Hasiči rozbalují hadice. Četníci vyměňují pendreky za pevnější. Přijela televize Nova.

Šneček

Nenápadně běháme po ulicích nejmenované obce. Kompas v telefonu nás táhne na přátelskou návštěvu jakési budovy. Odhaduji: Tak do kuchyně jejích obyvatel. Raději bych ložnici mladé slečny, ale tam přeci nesmí být nic ukryto! Tedy něco přeci jen mohlo, ale přítelkyně mne pak zkope na cucky.

Někdy jindy jsem také tak hledal kešku a ten mizerný krám mě vláčel za vrata soukromého domu, kam se mi právě proto moc nechtělo. Hlavně kvůli obrovskému stěhovacímu psisku, s kly nejmíň metr před sebe. Kam se hrabe Diego z Doby kamenné! Naštěstí tenkrát vyběhl z domu kočí toho čokla a sdělil, že je vlastníkem zvířete i schránky a je skutečně na jeho vratech.

Nyní obíháme blok a stále nás ten krám směruje dovnitř baráku, snad i do ložnice. Kdyby tam byla krásná majitelka, nebránil bych se. Auvajs, mám vykoplý kotník ze zadní nožní kosti. Až malinká ulička nás zavede do zadního traktu domu. Tady to bude, je mi naprosto jasné. Zatřepu bezem a spadne mi na hlavu rezatý hrnec včetně havrana a dvou kukaček, všichni mi srdečně hubují.

Slídíme v koutě, daleko předaleko, podivného starého dvora. Je pochopitelně veřejně přístupný, neboť jen tam podle pravidel smí býti ukryt poklad. Každou chvíli však očekávám běsnícího majitele nemovitosti s tlustým samobijem, co nás bude považovat za loupežníky a požene svinským krokem, kvůli očumování všech dveří a rezavé okapové roury tohoto malebného zákoutí. Aplikace Geocachingu táhne ke zdi domu, u které nic zajímavého, kromě rezavého harampádí nevidím. Též je přítomno vlašťovčí a vosí hnízdo, což je nám velmi málo platné. Prohlížím co se dá. Vezmu šutrák a oklepávám stěnu, jestli není někde dutá. Mudlové nepřítomni, tak můžu čenichat s nosem u země jako dobrman. Několikrát oblezu snad všechno na tom smradlavém vnitrobloku. Pitomá gépeeska stále okazuje do koutka, mezi staré okapní roury, hadici z hovnocucu a výborně uleželou nevelkou součást hnojiště. Do čeho šlapu nechci vědět. Přítelkyně šmajdá někde daleko.

»Tady musí být,« lákám jí k sobě. »Tady sakra u všech čertů tutově bude!« Mumlám si potichu pro sebe aby nebylo klení slyšet o kousek dál.

»Tvoje poštelungy si strč někam,« vřele mi doporučuje. »Musíš mít detektivní mozek. Si představím, kam bych jí schovala já.« Asi její radu splním, neboť za chvíli křičí šeptem od místa, kde nic nebude ani náhodou, radostně: »Mám!« Prostě Sherlock v džínách. Na mne zbude jen skřípat posledním zubem a tvářit se jakou mám též radost.

Mikrokeš nacpali do vybydlené šnečí ulity. Krásný nápad. Domeček je připláclý ke stromu, jako živý a tak ho každý přejde. Člověk by netušil, jak se do budky vůbec vejde logbook. Je tam. Poskládaný jak dětské leporelo, v mini pytlíčku a vsunut na zápraží lastury. Radostně se zapíšeme a z telefonu se mi kupodivu záznam odlovu podaří odeslat i bez doprovodných hromových nadávek.

Keš pro zloděje

Tahle keš v městě, velkém a nejmenovaném, měla být schovaná pod nějakou gumou a dle návodu se nic nemá urvat, poškodit, jen lehce nadzvednout. Jsem nesmírně zvědav, co budu nadzvedávat. Ajfoun nás zavedl na okraj částečného divokého smetiště. Kdysi možná loučka, leč nezodpovědní spoluobčané tu vyhazují nepotřebné krámy a odtávající sníh ukázal předměty v celé nahotě, zvolna zarůstající čerstvým křovím. Klopýtám přes vypotřebované umělohmotné plechovky od sajrajtů do koupele a do aut. Nadzvedávám všechny pláty gumy, co se zde v hojnosti vyskytují. Nahlédnu i do dávno dokonale využité holínky, vzduch z ní usmrtí komáry a mouchy zůstanou nehybně viset ve vzduchu. Omdlely za letu. Děsně zakráká vrána a uteče pěšky na daleký Sever - přítomný smrad z ní udělal chodce. Raději si nevšímám celé nožní kosti uvnitř. Vyhnaní brablenci nic neříkají a pádí s kuklami do bezpečí. Přeskakuji kořeny a objevuji další a další gumové výrobky, které už většinou nikdo nepotřebuje. Mudlové jsou v hospodě a necourají mezi zbytky sněhu a tak se začneme plně rozvíjet. Nacházím několik dalších kaučukových zbytků, ale ty jsou zde asi od minulého léta, pohozené z vršku mladistvými párečky.

Začínám mírně běsnit a nadzvedávám pařezy a stále slídím po pryži. Otočím na ruby i odloženou cyklistickou duši. Sakra, kam to ten chlap mohl nacpat? Už jsem schopen za gumu považovat i odházené igelitky a kožené škrpály, patřící povalujícímu se zbytku chlapa s kudlou v zádech. Nůž si beru, určitě se hodí. Zapatlaný svinstvem jsem jako bych dělal kanálpucra.

Přítelkyně nerabuje smetiště. Stojí. Dívá se. Zkoumavě sleduje okolí. Je hnusně čistá. Já právě šlápl do nějaké špatně zaházené jámy a bublám ze dna nadávky, které naštěstí dusí stěny šachty nade mnou. Vydrápu se ven, za uchem mám kus gumového těsnění od záchoda, ale v něm nic není.

Kamarádka si hraje na Hercule Poirota a nepohnutě nechává pracovat svou šedou kůru mozkovou. No to bude teda nápad, já prošmejdil okolí blízké i daleké, prolezl jámy i návršíčka, nadzvedl i zbytky, kterých se nebylo radno dotýkat a nic, ona jen pouhým přemýšlením tak něco najde. Tůdle.

Chystám se jí vysmát, když praví:

»Cožpak tenhle zámek?«

»Jakej?«

Mlčky namíří prst na nenápadný visací zámek, přímo před očima na zrezivělých vrátkách. Coby, obyčejnej visák, asi nechtějí aby jim tam někdo lozil, snažím se oponovat. Obalený černou gumovou bužírkou. Nadzvednu jí, vytáhnu spodek a vypadne mezi nás logbook!

»Našel jsem, tady je!« Jásám.

»Kdo našel?« Zahřmí jak hurikán ve slévárně.

»No přeci ty!« Tiše vrznu.

»Jaká jsem?« Jásá kamarádka a já drtím mezi zbytky zubů nechtěná slova obdivu a nenápadně si utírám do sněhu boty od zamatlání čímsi hrozně nevábným a už rozhodně ne voňavým.

Lezec

Ke kterési skrýši vedla cesta jak do pekla. Ale postavená na hlavu. Nuže kolmo vzhůru. Na parkovišti míjíme silně potácejícího občana, který v místním výčepu chytil virózu jak čepici. Později ho přepadla vrávorka a skončil v potoce. Tento těžce nemocný muž nás nezajímal, už jsme byli daleko nad ním. Stoupali jsme po pěšince, která tam není. Ne, že by tam nebyla vůbec, to ano. Značky naučné stezky se všude nacházely a to i hojně na každém jen trochu myslitelném fleku, leč jít nebylo po čem! Všude vysoká tráva. Louka krásná na všechno možné, jen ne na lezení do krpálu. Autoři kešek jsou určitě duševně spřízněni s vynálezci pochodových tras, jak se začínám právem obávat. Ty také vedou do prďáku jako hrom! Když se má jít na druhou stranu hory, nevede značka hezky po vrstevnici, ale přes vrcholovou kótu a to nejstrmější drahou.

Škodolibost některých kamarádů, majitelů keší, nezná mezí. Jak ukrývatelů pokladů, tak i značkováků turistických tras. Z místa A do místa B nevedou trať nejkratší vzdáleností, ale nejvyšší a nejneschůdnější. Čím větší stoupání a mizernější terén, tím víc jejich radost nezná mezí. Jak mocně si turisté zlámou hnáty a pod plachetkou osobu, tak mají lepší pocit dobře vykonané práce.

Vzpomněl jsem si, jak v Praze Klánovicích je jedna keška, u které podle vlastníka bude stačit na odlov pouze padesátimetrové lano. S dvacetimetrovým prý budou problémy! V popisu je vyfocen strom jak tisíciletá stometrová sekvoj z pralesa Sierry Nevady, známého z Hvězdných válek, jak se v něm honí na těch lítacích motorkách mezi trpajzlíky. Lano nemám a snad bude stačit se jen vydrápat na vrcholek pekelné hory.

Po chvíli brodění vysokou trávou a vysávání klíšťat ze šťopek rostlin do nohavic, začnu nadávat. Přítelkyně prohlásí:

»Proč nejdeš pohodlnou pěšinou?«

»Jo, a kde jí mám tady v té džungli najít?« Hořce zaječím.

»Přeci tady, vysekaný pruh, ty vědče!«

A skutečně! Co jsem původně považoval za pokácenou trávu pro dobytek, je vyžatá cestička. Sice nějakým samovazem, od kterého má tak deset metrů na šířku, ale směřuje přesně podle značek. Tak to by můj mozeček nikdy nenapadlo, jak praví dáma. Mne by teda nenapadlo vysekat cestu, má být vydupaná tisíci turisty.

Pěšina je pohodlná jen na pohled, jinak příšerné stoupání rozhodně radosti nepřidá. Dolezeme z mých posledních sil k ztepilému stromisku, hájícímu celou obrovskou louku i s dalekým horstvem, majestátní osmdesátimetrovou korunou a trčí z výhružně úděsného chroští vyrobeného z nějakého bodláku s trny jak šavle. Podívám se do hintu (nápovědy): „Až přijdeš blíž, pochopíš“. Přišel jsem přímo nejblíž a naopak přestal chápat vůbec všechno a v krku vyschlo až ohryzek zarachtal.

Ať tlačím kompas v iPhone kam chci, mrskám s ním v doporučených osmičkách před rypákem aby se zkalibroval, přemlouvám ho a bohapustě kleju, stále se šipka tvrdošíjně cpe k tomu stromu! Tak tam cváláme. O kmen je opřen strašlivě dlouhatý bývalý žebřík. Moc neuklidňuje jeho velká šířka. Dokonce naopak. Dělá se mi černo před očima. Špricle jsou shnilé, zkroucené, přidělané snad jen zahuštěným vzduchem a silně nedůvěryhodné, proto hovořím o bývalém. No potěš koště!

Přítelkyně šmejdí po travinách a já koukám na dvacetimetrový žebř, až nahoru, až mi za krkem praští obratle. Z nahoře sedících ptáků vypadne cosi na mou hlavu. Nechce se mi vzhůru ani za nic. Když si vzpomenu na promarněné kilometry od auta, kdybychom se vrátili, tak se mnou cloumá zlost a tiše mumlané nadávky prudce zvyšují hlasitost. Chudáku majiteli kešky musí zvonit v uších jak Zikmund o Velikonocích.

»Musíš tak sprostě hulákat?« Zařve dáma, zahrozí pěstičkou a já bleskurychle zafejduji své kletby. Hypnotizuji pohledem rozsochu, o kterou jsou opřené šprušle. Horní větve se dotýkají oblaků. Nedá se svítit.

Odhodím do trávy doklady a peníze, abych je při pádu nezakrvácel a odhodlaně stoupám na strom. Nevěnuji pozornost přítelkyni, která cosi kutí u pichlavého chroští. Žebřík úděsně skřípe jak chaloupka na kuří nožce v Mrazíkovi, jen to kdákání chybí, tak aspoň kokrhám. Mé horoucí odhodlání se rychle limitně blíží nule. Plaňky se houpou a celá ta shnilotina hrozí okamžitým rozkladem na prkýnka a houbu, načež i řádným namlácením tlamy. S nasazením života došplhám půl metru nad zem a ulevím si krátkou a bleskovou nadávkou, kterou příchozího posíláme někam. Rozhodně dál než do háje, dál než k šípku. Dalo by se říci, posílám ho přímo nejdál. Přítelkyně vzhlédne od země a udiveně pronese:

»Kam se hrneš, ty blbečku?«

»Pro keš, néé!!« Odpálím naštvaně neboť otázka uráží mou pýchu, přeci tam neběžím chytat motýly ani se podívat jak je dolů hluboko.

»Pro jakou, dávno jí mám! Už jsme zapsaní.«

Málem jsem sjel dolů i se všema špriclema a nechal oděv na hrozivých hřebech.Ta si tam hrabe ve škatulce a mou postavu by jako idiota nechala vylézt až nahoru a srazit si vaz!

»Neboj, až bys byl nahoře, tak bych ti řekla, že zbytečně!« A dodá: »Stejně by ses tam nevysoukal.«

»Jak, nevyšplhal, už jsem byl skorem na vršku!« Oponuji. Zbytečně.

»Nebyl. S bídou metr. Určitě by ses v půlce propadl a zřítil.« Konstatuje klidně přítelkyně.

Vraždě mi zabránil jen nedostatek nábojů.

Blázniví mudlové

Leje. Jako z kýblů. Ostatně jako celý letošní rok. A když náhodou necedí, padá sníh. Nebýt tohle místo pro psaní naší veřejnosti, řekl bych ten plavák úplně jinak. V dnešním počasí by normálního psa nevyhnal. My, jak cvoci včetně nenormálního geopsa běháme loukou s gépéeskou v ruce a hledáme. Nedaleká zřícenina hradu na nás podmračeně užasle kouká, jak na pošuky, kteří místo aby se ohřívali z venku i zevnitř v hradní hospodě v bývalé hladomorně, lítají v průtrži mračen po loukách a lesích a shánějí nějaké škatulky. Připadám s v tom padajícím rybníku jak psanec grand hotelu Bohnické sanatorium. Běžný člověk by nevylezl z bytu, nebo si jen odskočil nejdále do krásně vytopené putyky hned v téže ulici. Prostě cirkus na kolečkách.

Kvůli přítomnosti mudlů musíme přerušit lov (ani mi to v tom počasí zrovna moc nevadilo), ale potkáváme ještě větší magory, než jsme my. Jakási rodinka vyšla do skal na poobědný spánek. Pantáta sedí na kládě a hlídá ostřížím zrakem dvě dítka, spící zabalená v pláštěnkách a pověšená v houpací síti. Pod ní se válí dopravní tříkolky. Maminka právě přichází z nákupu, patrně koupila sprchové šaušňo neboť okolí připomíná akvapark a ne remízek. Nebo obstarala loďku. Bude záhy třeba.

Tváříme se jako normální zevlouni na procházce. V tropické bouři jsme vskutku nenápadní. Asi jako Eskymák v tradičním oděvu na koupališti. Nelze však v přítomnosti mudlů hledat keš a natož se v ní přehrabovat. Lidé nekačeři, neboli mudlové jsou téměř vždy vandalové a krabičku rozšlapou nebo někde zahodí či bohužel jinak zničí. V nejlepším případě rozkradou všechny suvenýry a logbook pohodí kdoví kde. Proto kačer nemůže riskovat rozbití keše neinformovaným lidem. Správný lovec se vzdá úlovku i v dalekých končinách, kam už se nikdy nedostane, když kolem zevlují nějací občané. Když je kačer v časové tísni, jede mu vlak, se zaťatými pěstmi narvanými hluboko do kapes, tiše vyklidí bojiště. Musí se tak. Ne z frajeřiny nebo nějaké stavovské cti, ale pro ochranu keše před vykradením a poškozením.

Nevěřím svým bulvám. Zaklapu očními víky na prázdno. Dítka na houpačkách zavinutá do vikslajvantu v lijáku si spokojeně chrochtají a spinkají na zdravém vzduchu. Tatínek vartuje a maminka přinesla sváču a kupodivu i něco k napití, ač padají z nebe ráno kilolitry, pak hektolitry a odpoledne megalitry vody. Já bych bral rum nebo absinth na zahřátí, oni si dávají čajíček. Dítka spokojeně chrupkají dál a tatínek na nás vrhá zlé pohledy a matinka šla někam do houští, možná tam padá míň kapaliny z oblak. Z kešolovu nic není a tak se k radosti rodinky vracíme k autu a jedeme do tepla si dát nějakou horkou polévku. Obsluhu prosím o malá kamínka, chci si na ně sednout. Jsem nazván kašparem a je mi silně spíláno, proč na nás zase zbytečně upozorňuji pitomejma kecama. Přitahuji nežádoucí pozornost. Lidi prý moje šaškárny vůbec nezajímají. Jsem opačného názoru a připojuji prosbu o vyždímání trenek a od někud mi přiletí parádní kopanec do čéšky, která mi odletí oknem do Prčic. Číšnice nabízí termofor, jásám a přítelkyně se schová pod stůl.

Keš dolovíme odpoledne, za ještě většího lijáku. Byla kousek pod hlídacím tatínkem. Vyleju si vodu ze sandál, bahno z uší a odešlu zprávu oznamující úspěch. Odešlu rovněž hojnost nadávek do vzduchu na tu pitomou bouři. Pak vypustím nabíjecím špuntem z telefonu dva litry vody a jdeme k autu, které se bude měnit na ponorku jak transformers.

Závěr

Krátkým vyprávěním jsem ukázal, jak se při lovu kešek též užije zábava, ne jen při klopýtání někde v horách a neschůdných skalách. Ostatně i na hřebenech jsou kešky a určitě se o nich zmíním i v některém dalším vyprávění. Kolik máme právě šťastných úlovků, uvidíte vždy on line na titulní stránce vlevo dole, mezi logama informačních služeb. Každou nalezenou to započítá ihned při odlovu, protože z Ajfouna můžu odeslat zprávu o úlovku okamžitě. Tedy když tam bude signál a mě se povede přenadávat program. Bude tam informace, dokud mě nenaštve a nevykopu ten banner. Podělte se také s přáteli o nějaké své příhody při odlovu kešulí. Třeba v naší Návštěvní knize. Čím budou vtipnější, tím lépe. A když také napíšete povídku, rád zde uveřejním odkaz na ní.

A ještě last but not least: Tentokrát je autorem všech fotek přítelkyně. Nefotí nakonec lépe než já? Určitě aspoň stejně dobře. Nóóó...


(Dokončeno)

Zeleneč, 8.6.2013/2-5.2013


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 TransitionalDocument made with KompoZer