Na kole Babiččiným údolím
aneb jak jsem spolkl buřta

Milí přátelé. Zatím netrpím šílenstvím. I když podle podnadpisu by se tak snadno ale mylně soudit dalo. Vydržte, čtěte do konce a zdánlivá nelogičnost nadpisu bude až hrozivě skutečná. Až se opravdu zblázním, tak dám ihned, určitě vědět.

Tak jak už v našich pohádkách bývá, Hloupý Honza se probral na peci a vydal do světa. Dobrovolně a doma ho nechtěli pustit. Já byl naopak vykopán do sedla zběsilého kovového přístroje, který je bohužel poháněn jednou volskou silou a ještě ke všemu funguje hrozně ztuha. Však jsem už dávno psal, co mi prodali za krám, který nechce jezdit.

Jednoho krásného rána se proberu z nočního posilujícího spánku někde za elektrárnou v Poříčí, kde mě do plné aktivity dostaly výboje vysokého napětí a trvalý proud nadávek. Ke svému úžasu sedím na kole. Nevím, kde jsem se na něm vzal, kam směřuji a hlavně nemám ani páru proč. Nepadám zatím k zemi, což mě částečně uklidňuje. Jak resetuji tělo, začíná se mi vracet paměť. Později i jásám, zjistím totiž jaké užívám jméno. Z útržků vět, které zachytávám svým akustickým receptorem, mi pomaloučku dochází veškerý účel. Jedu do České Skalice, projedeme Babiččiným údolím, jsem lempl línej jak prase, kterej chrápe ještě v deset hodin a co potřebuje prohnat jak prase drbání a proč se tak strašlivě loudám a jestli hodlám za jízdy i nadále předstírat bezvědomí celý dnešní den.

Dobrá. Výlet. Chápavě pokývám hlavou. Někam se jet musí, tak proč ne do Skalice. Něco zachrochtám v odpověď, což má za následek tuplování štědrého přívalu spílání osoby přede mnou a je přidána vysoce výživná přednáška o správně rychlosti na kole a ne loudání jak hlemejžď, důchodci za nákupem jsou kruci rychlejší než já. V tom si můj kybernetický mozek, doplněný GPSkou v ajfounu uvědomí, kde je prokristapána Česká Skalice!

Když mě přítelkyně vzkřísí vodou z močálu, kam jsem sletěl po tlamě a hasiči odklidí ze silnice hrubě zlámaný staletý buk, plně vidím přímo před očima tu nedozírnou dálku, která i autem trvá nejméně hodinu! Na kole bude určitě až do večera! Ne-li do zítra. Musíme ještě stihnout nějaký vlak zpět, jinak bych se vrátil jedině na márách a kolem přikryt místo černým flórem. Děsím se ještě víc. Něco jezdí každou půlhodinu, jsem ubezpečován. Marně. Silně pochybuji, jestli i po půlnoci a zdali mají vedle hytláku i zdravotní vůz. Jinak mi bude vagón k ničemu, obávám se.

Pracně nasedám na trubky a poctivě šlapu vší silou do pedálů. Jsem zvědav, kdy mi tělo vypoví poslušnost a zřítím se do škarpy. Přemýšlím, jakou má veš sílu.

»Jeď rychlostí nejméně patnáct kilometrů za hodinu, koukej udržovat stálé tempo!« Řvou se ke mně pokyny.

Mrknu na tachometr. Snažím se zaostřit zrak na v rytmu hrbolů poskakující cifry. Sakra, ještě menší písmena do toho krámu nemohli zamontovat? No vida. Dvacet pět, limit je řádně překročen. Nestačím asni užasnout, jak málo námahy stojí.

»Děéééééléééééj!« Huláká dáma kilometr přede mnou.

Co sakra řve, když dupu vší silou. Znovu se podívám na přístroj. Dvojka se rozplývá. Sakra co tam je? Osm? Víc nic? Ježíšmarjá! Není možná, ten zmetek ukazuje blbě. Rvu jak šílenec šlapadla jedu až mi hvízdá v nose, musí to být těch pětadvacet.

»Koukej přidat! Ploužíš se jak dědek z hospody, osmička, pěšky můžu víc.«

»Když jdeme po nohou, stojíš rychlejc než já jdu, krucinál.« Mumlám si pod nos a dávám bacha abych nebyl slyšet.

Přišlápnu tedy. Naštěstí je silnice do Bohuslavic z kopce. Pracně vypotím patnáctku. Uši zaléhají fučením větru, studený vichr mi brousí pleš. Cukr v krvi je do výše kotníků. Sebevědomí tamtéž a síly raději nebudu říkat kde. Určitě trochu výš. Ne tak moc. Zato uvnitř.

Autem bleskově projeté Suchovršice nyní míjíme dlouhé hodiny. Všímám si zvláštnosti: Dvou lávek se střechou a jednoho věšadlového mostu, který je též zakryt střechou. Určitě je to technická zajímavost, v jedné obci tři kryté mosty. Jsou však silně zchátralé a hrozí rozpadnutím. Škoda, jsou určitě velkou technickou zajímavostí.

Těžce se plahočím dál, přítelkyně mizí někde za zatáčkou v začátku Úpice. Pádím po hlavní a dojedu mladou dámu. Teda myslím si jak pádím, protože mi slečna překáží v plném rozvinutí mých úžasných schopností. Rád bych jí předjel, leč na ní nemám dostatek potřebné energie. A ten její široký profil! Ne profil. Ánfas. Ale otočený o 180°. Nemám na ní vůbec nic. Musel bych jí objet až do protějšího chodníku. Slečna však zvolňuje a silně mi vadí v jízdě. Skrz obrovské pozadí vidím prd, jak z auta přes kombajn. Můžu sledovat tak akorát stromy podél a její půvabné vlnění. Snažím se marně vykouknout zpoza dámy. Míjím benzínku v centru Úpice a stále zaujat plnými tvary a přemýšlením, jak se přes ně dostat. Přítelkyně bude někde daleko vpředu. To zas bude keců, kde se ploužím! Přišlápnu, chci osobu objet ale jako bych se snažil minout rotundu na Řípu. Připadám si jako Achilles v přípravě na trojí obíhání hradeb Tróje. Zvonění. Mobil. No ještě ten! Stačí jak zápasím s nepokojnými řídítky bez výhledu vpřed a ještě telefonovat. Nehledě na předpisy, které řidiči zakazují volat bez hlasitého zařízení.

Přístroj v kapse přímo vzteky poskakuje. Rezignuji jestli přítelkyni ještě někdy uvidím a dohoním, skácím se na kandelábr, spadne mi na hlavu vybydlené vlašťovčí hnízdo, nevidím co je na displeji a tak mile zahovořím do přístroje:

»Přejete si prosím?«

»Ty syčáku, lumpe, darebáku, já tě tak zmárním, čumíš na prdel a jedeš do Prčic! Měl jsi dole odbočit za mnou a nééé sledovat ten zadek, pacholku!« Zalehlo mi v uších řevem, až membrána reproduktorku vyskakuje a mlátí mě do bubínku.

Nemá cenu se hájit. Stejně nic nevysvětlíte. Marně se pokouším oznámit, jak děsně mi ten zadek překážel v další cestě.

»Okamžitě se vrať, nebudu tady trčet hodinu, než se vynadíváš na tu nádheru.« Tlumočí vyhrožování můj ajfoun.

»Kam se mám vrátit?« Snažím se vyzvědět.

»Kchřt! Tu-tú. Tu-tú...« Odpoví vztekle sluchátko.

Úžasné. Někde mi zahla a jak mám u všech rohatých vědět kde. Široká dáma je mezitím někde ve Rtyni, rohatí kdesi u čerta a já osamocen na silnici jak poustevník. V cizím kraji. Vůbec nevím kde jsem a bez pomoci už nikdy neuvidím civilizaci. Zaskučím, když se pracně otáčím a špatně dosednu na sedlo snad z mučidla, padám, sbírám se na vůz, praštím se hrozně o rám kamsi, nadávám a koukám kolem sebe div si oči nevypotřebuji a vysouvám je na šťopky jak vytahovací dalekohled a usilovně hledám kde někde na křižovatce čeká láteřící ženská. Nepochybuji o jejím velice mocném klení. Jsem zpět až u čerpací stanice, stále nikde nikdo. Znovu se vracím jak pitomeček a hledám jí na všech odbočujících silnicích. Nic. Vzteky se málem přeskočím. Přeci tu nebudu courat sem tam jako kretén. U pumpy už běs nevydržím a potupně volám já.

»Kde jsi, blbče?« Osloví mě rovnou jménem.

»Na hlavní, hledám tě. U které odbočky čekáš?« Snažím se mile zeptat.

»Jsem na kopci!« A zase to zamáčkne.

»Krucinálfagothimllaudóndopytlesaknarybysakraprácemizerná!« Řvu do oněmělého přístroje. To jsem se toho dozvěděl.

Nojo. Jede někam a já si můžu oči vykroutit, čumím jak blbec hned za křižovatku. Odbočuji vpravo na kopec jako hrom, tam snad bude. Avšak absolutně nic. Sakra, kolik těch kopců tady je? Ještě jeden je na levém břehu Úpy, sice vím prdlajs kam to vede, ale už je mi všechno jedno. Zakroužím zase dolů a mobil začne ihned vyzvánět jak při bojovém poplachu útoku letecké eskadry a vzteky se může roztrhnout, jak vibruje. Mrská sebou a uštědřuje modřiny skrz zadní kapsu.

»Co zase tam nacvičuješ za úkony, jsem tuhle na kopci! Cvak!!«

Se ty ženské nemůžou naučit pořádně telefonovat? Naposled se obracím. Pak půjdu dělat terč myslivcům a obracet se v hrobě. Připadám si jak na kolotoči a ještě dostávám řádný klystýr aniž za něco mohu. Nojo, muž je vinen prostě šmahem. Patrně mě sleduje někde z posedu, tak jí musím vidět taky, to je zákon optiky, sakra. Vpravo se rozjel obrovský kamion a přestal zaclánět na přítelkyni, vysoko nad městem, hubující jak špaček. Byla přepečlivě schována za strašlivým Volvem snad s třemi vleky. Můžu za všechno samozřejmě já, mám se pořádně koukat. Skrz dvanácti tunový náklaďák!

Za naprostého bezmluvení stoupáme Úpicí. Ticho je prolomeno mým hekáním a těžkým oddychováním. Dásně mi cvakají v rytmu kočičích hlav pod námi. Zuby jsou vysypané někde daleko za náměstím. Z pusy už nemá co vypadávat, leda nadávky a tak čekám, kdy mi upadne kus nohy nebo jiná součást. Kolo hrká jak starý dřevěný tragač a proto se stále ohlížím, jestli ze stroje nepadají šrouby a celý krám se nerozletí na výrobní materiál a mě rozplácne mezi dlažky. Se budu divit na podzim na kontrole na kardiologii, že mám zvětšené srdce až do kolen. Krev bude zpěněná ještě tam.

Za můstkem odbočujeme vpravo, projedeme kolem hrozných buvolů. S obavou pozoruji chatrnou ohradu a nevěřím, kdyby se ti volové splašili, jestli je tenoučký drátek, sice s elektrikou, zadrží. Raději přidávám kolem rybníka, následovaným klubovnou rybářů. V dáli něco zabučí a bleskem jsem o kilometr dál, u zrenovované Šiškovny našeho kamaráda Šišáka. Pěkně chalupu opravil. Z cesty vypadá stále zarostlá a zničená, avšak když vyjedeme nahoru k vjezdu, vidíme jak je krásně vyspravená. Prohlédneme si jí, udělám dokumentární snímky. Chlap, nedaleko v lese nakládající dříví do valníku za autem, při pohledu na fotoaparát komicky vyjekne, nadskočí, zahodí pilu, tváří se neviditelným a skáče do škodovky. Mizí velmi rychle do pryč. A prej to byly krávy, jsem blbej, když je nepoznám. To jo. Budu ty hovada zkoumat ze všech stran, jestli nejsou jen neškodnými dojnicemi. Přítelkyně, absolventka příslušných škol, pozná krávu od vola určitě jen podle uší.

Za Šiškovnou vjíždíme spolu s Úpou do Babiččina údolí. Je veliké desítky kilometrů. Než se prošlapu na Staré Bělidlo, určitě zdechnu. Čeká nás hrozně dlouhá lesní cesta. Divočinou, blátem, strašlivými výmoly, šutry a bahnem. Možná i pod vodou.

Dostáváme se do míst, která jsem možná obdivoval při jednom dálkovém pochodu. Šli jsme tenkrát odněkud z Ústí nad Orlicí pochod S Barunkou někam a tady v okolí jsem omdlíval do krpálu ke kostelíku. Tuším nějaká končina Končiny. Víc si tady nepamatuji, až probuzení na jednotce intenzivní péče.

Přijíždíme do Slatinského Mlýna. Vítá nás krásná kaplička s lavičkou a výhledem na jez v řece, před čímž se prostě nedá odolat a zřítím se na zadek. Tak nádherně se kouká na vodu. Mohl bych tu sedět velmi dlouho. Jsem však na můj vkus velmi brzy, asi po půl hodince, vyražen z posedu a musím se opět usadit za páky a pedály na svůj velice rozbolavělý zadek. Mám z prdele trhací kalendář. Vysoukám se tedy do sedadla a se skučením vyšlapávám prďák na most, hned odměněn kratičkým sjezdem k vodě. Justynčina stezka (nazvaná podle studánky se soškou klečící Justýnky) se vine přes řeku, tam ale nemíříme. Začínají na mně jít mrákoty a objevují se halucinace. Vidím před sebou nádhernou zahradu, lepé děvy, ležím v bazénu a palmovou ratolestí mě ovívají milé otrokyně. Rána do hlavy. Bazén se změní na močál a ovívání nahrazuje mlácení trsem kopřiv dvoudomých. Pochybuji o dalším životě a znovu se snažím povzbudit tělo k pohybu tím příšerným přístrojem. Okolí začne splývat v temný les.

Stěží poznávám Červený most, který není vůbec červený a Bílý most, který je pro změnu červený. Nebo byly barvy správně? Nějak se mi všechno začalo plést. Již několik hodin marně vyhlížím Viktorčin splav. Ještě půl hodiny a nejsem si jist, zdali vůbec nějaký splav poznám. Děvčata do proudu házela věnečky, já tam flinknu velocipéd. Když se tam konečně dobelhám (nevím jak nazvat tento styl na kole, ale plně vystihuje vyčerpaného mne), nemám silu nic flinkat. Nehodím ani žabku placáčkem.

U vodopádu prodávají zmrzlinu. Potřeboval bych něco pořádného na povzbuzení a zrestaurování. Třeba kus ovaru nebo pořádné flákoty a ne nějakou studenou břendu. Orgány se začínají svíjet nedostatkem potravy a žaludeční stěny už dávno hlady požírají sebe navzájem. Si můžou zmrzlinou trhnout nohou. Chci pořádný oběd. Bodejť ne, jsou tři hodiny odpůldne a plné vysilující práce. Tady jde akorát chřoupat duté kornouty. Jak pro slona pokroutka. Můžu rovnou okusovat vrbičky jak zajíc.

Podél mlynářského náhonu s tisícem chutí, ale ani jednou na jízdu bicyklem, pokračujeme k Babiččině chalupě. Turisté jí obdivují jako osmý div světa. Nikde však není na informačních cedulích napsána skutečnost. Není to chaloupka babičky, postavili tu celé bělidlo včetně úlů a koz filmaři, když točili první Babičku s paní Kurandovou. Od té doby zde chalupa zůstala a všichni obdivují, jak tu bydlela Barunka se Sultánem a Tyrlem.

Ještě dojedeme k hlavnímu vchodu do Babiččina údolí, pak se zastavím, mám i nadále nohy v pedálech. Chvíli stojím a po té zvolna překlopím do podrostu. Je tu obrovské sousoší babičky včetně dětí, které nepřirozeně hledí do výše, vesele a k radostným zítřkům. Nebo spíš s úžasem pozorují přelet roje Perseid. Dále k mlýnu a ke Skalici nejedeme, páč tam hrozí tresty zákaz vjezdu na velocipédech, ba ani s kolma v náručí se tam nesmí. Darebáci! Nevím, proč je tam zakázáno jet na kole, vést kolo a na kolo vůbec pomyslet. Budeme muset drahnou dálku objet po hnusných silnicích. Lumpové. Nevím, čemu bychom na bicyklu překáželi, nikde ani noha. Diskriminace nás, skalních cyklistů! Slibuji, jak tuto skutečnost náležitě rozmáznu v médiích, což tímto činím: Fuj, fuj, hanba!

Vyjíždíme tedy nahoru k silnici, kolem parkoviště a hospody. Zastavujeme, protože mě hlad nechce pustit dál a postavil přede mne mříž. Takhle vsunout sousto do volátka. Putyka však vypadá jak po nájezdu kozáků nebo už po sezoně zavřená a zazimovaná. Pracovník, vylévající jakési sudy s vodou z podokapu, nás zve srdečně dovnitř. Chvíli se dohadujeme, jestli vstoupit nebo ne a co si dát či nedat. Pak je mi jen tak z radosti ze života (jiný důvod nevidím) vynadáno do blbců a přítelkyně nasedá na stroj a mizí na kopci. Sežral bych klidně i hrst hmoždinek na polystyrén. Spolknu hlad, který mě může nosit na zádech, jak je silný. Nafouknu si slepé střevo jak ryba měchýř, abych si připadal nasycen. Aspoň se snažím chytit nějaké mouchy jako vlašťovka. Kleju si do rukávu. Dělník vztekle vylejvá barely a nadává rovněž.

Objíždíme vesnici, zámek i podzámčí. Přihrneme se na hlavní parkoviště před vstupní bránu. Vévodkyně Zaháňská tudy vesele jezdila s komtesou Hortensií na koních. Můj kůň je chcíplý a dle vlastního vysílení jej patrně nosím na zádech já. Konečně otevřený bufet. Bezodkladně odkládám jezdecký stroj a skáču před okénko kiosku. Objednám si klobásu jak noha, k tomu půl litru červené malinovky. Už mi tečou sliny jak námořnické švihadlo. Přítelkyně si nechává uvařit langoše. Konečně uspokojím svoje hladové tělo a chvíli příjemně posedíme. Z pusy teče Niagára a prázdno v břiše se probudilo a dává o sobě vědět svíravou bolestí.

U stolku kamarádka prošťárá kapsy, vytáhne nějaký cáreček papíru. Chvíli jej studuje, něco si zamrumlá. Udiveně zírám. Dívá se chvíli do lístečku, pak na mně. Druhý pohled je ustaranější. Patrně napsanému věří, mně ne. Pak promluví:

»Za dvacet minut nám jede vlak.« Hrkne ve mně. Ale jen na chvilku. Přeci jezdí každou půlhodinu. A zálibně očuchávám uzeninu.

»To jo, jede další.... a....« Protáhne.

»A?« Povzbudím jí ke sdílnosti.

»Nejsem si jistá, jestli bere kola...«

Nad hlavou slyším rachot hromu a krev v žilách zabrzdila na místě až to zaskřípělo.

»A ještě další?« Hlesnu už bez naděje.

»Rychlík, tam se asi nevejdeme, jede až z Prahy.« V klidu praví přítelkyně a jde zvolna odemknout kola. Dívám se na celého velkobuřta a nenačatou limonádu. Krev mi teče dozpátku. Přítelkyně velmi dobře zná moje možnosti a schopnosti. Když šla vymotat zámky abychom se nezdržovali po jídle a co nejdříve jeli, je časový limit velmi kritický a jde do tuhého.

Zajódluji až se na obzoru zvedne hejno tažných ptáků a krtci zakopou do betonových dlažek. Poslední dva vlasy se mi zkroutí do tvaru antény, hrůzou vylezou oči z důlků a tkaničky z bot. Mlčky kouknu na klobásu. Jíst není čas. Vezmu jí do ruky, podívám se smutně na ní a dojdu k nedalekému odpadkovému koši. Nadechnu se. Spolknu uzenku zvící vzrostlého pendreku jako acylpyrín. Ještěže nemá pažbu jako tonfa. Cítím, jak se v žaludku stočila jako užovka, aby se tam vůbec vešla. Zakloním hlavu, otevřu něco v krku a naleju si půllitr bublinek až do lýtkových kostí. Do odpaďáku fláknu prázdný tácek a kelímek. Skočím na kolo, vevnitř těla mi strašlivě zabublá a podle zákona akce a reakce vyrazím prudce vpřed. Jestli se nepletu, bude v zažívacím traktu mela. Nemýlím se. Nechci vědět, kam nacpala přítelkyně langoše.

Následuje prudký sjezd k jezu Zlíč a Vilémově mostu přes Úpu. Uháním nevídanou rychlostí, v břiše mi poskakuje kilový buřt v hromadě malinovky na níž působí jako katalyzátor. Limonáda bublá a šumí ušima, nosem a komínem na hlavě. Předem se děsím co bude. Zadem mě pohání bublinky z limonády jak reaktivní motory. Možná i zahvízdám jako lokomotiva. Avšak běda. Od mostu nahoru je velmi zle. Až k nádraží bude dráha do příšerného kopce. Zbývá asi patnáct minut. Nemůžeme nic stihnout a pomalu se připravuji na přenocování v kanalizační rouře někde v propustku skrz polní vjezd. Přítelkyně mě vesele povzbuzuje:

»Času máme habaděj, neplaš se, trubko!«

Jo dost! Znám to tady dobře autem. Dálka příšerná. Jak budu milovat svou Subárku, jestli se s ní ještě někdy shledám! Jak mě hezky a poslušně vozí. Již nikdy na ní nezalaju, když se jí třeba někam nechce. Budu na ní hodný aby mě moc dlouho vozila.

Uzenina vcelku dělá divy. Chvílemi se snaží dostat na svobodu a je jí jedno kudy. Nejraději by si snad udělala novou díru přímo z břicha. Už vím, jak je rodičce v závěru těhotenství, když čeká prvoligového fotbalistu.

Dostáváme se do obce Zlíč. Vyznačuje se bez ustání několik let působícím puchem vyvážených žump do polí. Jednou jsem tady byl někde na obědě a guláš mi připadal jako bych ho konzumoval uprostřed kejdy a ještě se bořil do kdoví čeho odporného.

Šlapu co se dá. Ono se už moc nedá. Překonávám všechny rekordy. Tep mám dvě stě padesát, tlak určitě taky. Chci si přeříkat modlitbu Za přežití, ale na žádnou si nemohu vzpomenout, ač jsem jich znával hromady i latinsky. Tak si jen mumlám o Boží milost. Překonáme nějaký kopec jako prase. Svištíme mezi poli, stále nahoru. Bodejť, jedeme od řeky, musí to být všude do vršku. Ale vnímám jen svoje ubohé nohy. Místo lýtek mám dvě konve na zalejvání rýžového pole. Ruce se pevně drží trubek, které určitě splácnu. Oči nevnímají kde jsme. Z dáli slyším povzbuzování a smích. Mě už doživotně jakákoliv legrace přejde. Království za motorku!

Přijíždíme do České Skalice. Semafor! Dopytle. ještě budeme čekat, až přejedou protijedoucí auta, protože tady zase ti lotři něco rubou a musíme čekat, až na nás dojde kyvadlově řada. Sakra práce! Sípám další nadávky, za které se stydí i nedaleko pracující dlaždič. Chystám se spustit ze sedadla, ale přítelkyně elegantně pokračuje po chodníku jako by se nechumelilo. Ono se tedy ještě nechumelí, je září.

Ostrá levá, krátký kopeček dolů a sprintem vpravo do nádraží. Tady spadnu z kola a pravím ustaraně:

»Eš, ouk jí. Ffffft« A sesunu se do lavice. Klobása se začala protahovat a probouzet.

»Ano, koupím jízdenky, ty to neumíš, vozíš si zadek furt autem.« Odpoví v klidu přítelkyně.

»U-u.«

»Nemáš za co.« A jde do vlakového obchodu. V tomto stavu bych koupil místo lístků asi buben.

Zvrátím hlavu na lavičce a hodlám vypustit duši. Kamarádka přijde z prodejny vlačenek a cosi brblá místní rozhlas, uniká mi smysl jeho slov.

»Jdeme na perón, už jede!« Ozve se dáma.

Zvedám se velice těžce. Klobása tancuje čardáš. Nevypustím duši, i když mi to tak připadalo. Kolem popadají loudící rackové a mouchy zůstanou trčet ve vzduchu jak připíchlé. Nádražní zřízenci jdou okukovat kanály, jestli nepřetékají. Jak v kousku vědomí pozoruji, dojeli jsme víc než akorát.

Kola odevzdáme v hytláku fírovi, dál je mi jejich osud lhostejný. Usedáme do vagónu u okénka. Zrak mám stále zastřený a mlha se nechce rozpouštět. Protírám si oteklé bulvy a stále vidím jen rozmazanou mlhu. Snad není ztráta ostrosti trvalá a do zimy uvidím aspoň částečně, hrozím se uvnitř. Fakt vnímám jen míhající se cáry čehosi za okny.

Přítelkyně se ozve: »Pojď si sednout naproti, tady skrz ty špinavý okna není vůbec vidět.«.

Přesedneme si. Silně se mi s očima ulevilo. Zrak se napravil, i když ne úplně.

»Tady mají skla taky nějak zadělaná, ale ne tak hrozně.« Slyším naproti sobě. Buřt začal plavat v limonádě kraula a chystá se skákat panáka. Při polykání jsem ho asi nezakousnul a snaží se dávat o sobě vědět. Vlak jede dobrou hodinu. V polo mrákotách žasnu, kam až jsme se dostali. Není možná! Taková dálka! A to jedeme kolem jen jeden den. Neuvěřitelné. Až budu schopen zkouknout záznam trasy z ajfouna na Sport Trackeru, budu skučet ještě příštích půl roku. Zatím koukám zapráskaným oknem do krajiny a snažím se vší silou zůstat při vědomí. Taková dálka!

Pojezd konečně zastaví a vystupujeme. Hrnu se abych nepřejel, musíme ještě někde najít kola. Pádím ke dveřím.

»Tady vlak končí, neboj se.« Klidní mě předem přítelkyně.

»Jó, jen aby, třeba ho zatáhnou do garáže nebo pošlou hned zpět a vysadí nás kdoví kde v Plzni a ještě s pokutou jak řemen.« Snažím se namítat.

Námitky jsou zamítnuty strašlivým kopancem do obou svalů. Buřt uvnitř udělal stojku. Patrně se neudržel na hlavě a pádem rošplouchl hrozivě limonádu, až mi vyrazila nosem. Můžu zalejvat kytičky čenichem. Jsem natlakovaný jako stará karbidová lucerna.

S revolucí v útrobách se spouštím z vozu po schůdkách a dobíhám k zavazadlovému vozu, kde vyzvedneme svá vozidla. Když mi ho zřízenec podává, podlomí se pode mnou podstavné nohy a zřítím se i s nákladem na pozemek. Lidé kolem utvoří kruh a ti odvážnější mě chtějí křísit. Vysvětluji, že se právě vracíme z příjemného celodenního výletu na bicyklu a nic mi není. Dva pánové, v oranžových kombinézách se znakem Aeskulapova hada, se tváří znechuceně, když vykřikuji jak jsem v pořádku. Scvaknou nosítka a vrací se zklamaně do sanity. Přítelkyně, nemající ráda publicitu se snaží schovat do brašničky s nářadím. Já však všem opakuji, jak se nám výlet vydařil. Klobása se mě snaží překřičet.


(Dokončeno)

Zeleneč, 6.12.2012/1.9.2012.


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 TransitionalDocument made with KompoZer