Beskydská romantika
aneb zničující výstupy

Beskydy. Krásné malé kopečky. Můžou se rovnat našim Krkonoším? Nemůžou! Máme doma jen samé hrozivě špičaté tisícovky a tady bude všude odpolední pohodová procházka před kávičkou, či po ní. Relaxace, pohodička. Žádné zničené tělo. S takovou představou jedu na Moravu. Maličko jsem zviklán pohledem na strmou Lysou horu. Tuším drobné potíže při výstupu. Těžkosti však v reálu předčily i moje nejčernější obavy. Peklo. Jestli není v podzemních katakombách, bydlí na Lysé hoře.

Startujeme od Bezruče a jdeme ... jdeme k mému nesmírnému úžasu dolů! Kilometr, dva a furt někam do nížin! Se mi ještě nikdy nestalo! Směr určuje kamarádka. Podle jejího veselého výrazu směřujeme správně! Začínám však pochybovat. Nebo je ten výlez nahoru tak mírný a musíme na procházku až od mořské hladiny, abychom si vůbec hor užili? Mé pochyby jsou záhy víc než spravedlivě ztrestány. U malého můstku přejdeme vodopádovou řeku Satinu. Podle informační cedule je má na toku hromadu nádherných vodopádů, ale na oné naučné stezce uvidíte tak leda kulový. Vede hustým lesem a slibovaný potok je kdoví kde v prčicích. Na blízku asi bude, můžete si z řinoucí vody vychutnat pouze mocný hukot. Však jsme tam později také šli a moje nadávky přehlušily i bouřlivé peřeje někde v čudu.

Překonáme tento divoký potok a kolem krásných chatiček dorazíme - opět směrem z kopečka - ke Korýtku. Napijeme se výtečné ledové vody až zajódluji bolestí ve zbytcích zubů. Studánka je dneska poslední, na čem si můžu libovat. Následuje odplata za všechny moje hříchy každého z nezřízených předchozích životů s nádavkem následujících. Patrně jsem byl zlým pirátem a zneužíval poctivé otrokyně. Za Korýtkem totiž přestupujeme na žlutou značku a konečně stoupáme k hospůdce U Veličků. Slovo „stoupáme“ používám jen z tradice. Značí totiž dle Trávníčkova slovníku naučného „Kráčeti nahoru“. Kráčeti se rozhodně nedá. Co na nás vybaflo za Korýtkem, jsem ještě neviděl. Země se zvedla až k mému aristokratickému čelu a při každém lopotném kroku mě mlátilo kamení poházené po cestě do rypáku, až ho mám jak bublinu. Pěšina kolmo nahoru. Kterej šílenec tady plácal značky po stromech! Zrušil pohodlné serpentýnky, jako jsou třeba u nás na Zlaté návrší nebo na Labskou boudu podél potoka (snad také někdy popíši, až se zbavím při vzpomínce husí kůže jak pralinky). Nejsou tu vybrány nejlepší trasy. Ne. Tady je dráha narýsovaná někde v teploučku kanceláře a po litru grogu, přesně podle pravítka. Nejkratší vzdálenost z bodu A do bodu B. Jak se tady má chudák turista drápat, vůbec toho šaška, co kreslil do mapy značky, nezajímá. Nikdy neviděl reál. Aby ho mor zkroutil jako nás jeho vejmysl.

Zvolna se belhám metr za metrem vzhůru. Čekám, kdy ta hrůza skončí a odpočineme si aspoň na kratičké rovince. Dneska si však ani trochu neoddechneme. Vlastně vůbec nikdy v těchto horách.

U Veličků žuchne troska na dřevo. Zřítím se na lavici, lapám po kyslíku a nápadně se podobám vymačkané tubě od protlaku. Dáme si skvěle vychlazenou Kofolu a moc dobrou dršťkovou polévku. Pozvolna se odvrašťuji do původní lidské podoby. Začínám i vnímat chuť pokrmu. Útulná hospůdka. Sedělo by se tu dlouho, báječně a s pěkným výhledem na mohutné výstřihy slečen u protějšího stolu. Jen kdyby mne nestrašila ta hrozná hora a při očumování slečen ještě nade mnou pádně se třepající ruka. Představte si lezení od kapličky v Obřáku přímo na Sněžku. Ne poctivou pěšinkou, ale tou škvírou, co teče Rudný potok! Ostatně i tou vodou ještě půjdeme! Kam se hrabe přelejzání Svorové hory!

Jen s nechutí a těžce se zvedám. Vyloudím zasténání, nad kterým by se ustrnula i skála a slečny se potupně hihňají, až jim trika svůdně nadskakují. Přítelkyně se však vůbec neslituje a žene mě nahoru pícháním do hůlkami kýty. Používá je místy na chůzi a častěji jako tonfu. Co se před námi ukázalo a po čem se má moje znavené tělo posouvat, je pás zastaveného dopravníku na uhlí do vysoké pece. Něco kluzkého a kolmo vzhůru. I ty příhrady v podobě kořání smrků zde jsou. Leč nelze po nich jen tak stoupat, neboť ujíždějí jako prase pod pařáty, až s nimi hrabu jak zdrhající Tom a Jerry.

Dalších několik velice obtížných kilometrů se snažím nezdechnout. Pár kroků, odpočinek, dva potácy, pauzička, několik pohybů nohou, odfrk a tak dále a tak dále. Příšernost příšerná. Pěšina do oblak nepřestává. Není nikde ani miniaturní odpočívadlo, ni sebe kratší planinky. Jen úžasně příkrá dráha za trest pro zahlazení dědičného hříchu. Připadám si jak Matěj Brouček. Jako on za chvíli dorazím na Měsíc. Tam však nebudu šířit kulturu alébrž ze mne bude celá mrtvola.

Dovrávorám se na Lukšinec. Vypadám jak po litru rumu. Zde přestupujeme na červenou značku. Utrpení však s koncem žluté v žádném případě nekončí. Dále svisle vzhůru. Kolem začaly houstnout mraky a vyhrožují nehezkým hřměním na započetí vypouštění hromad vody. To nám ještě chybělo! Aby nás čapla bouře zrovna v nejnebezpečnějším místě, na vrcholku. Navrhuji proto návrat. Se stejným úspěchem bych mohl otáčet kosmickou raketu. Dálkově řízenou ze Země. Přítelkyně je naopak naprosto nezřízená. Už vůbec ne řiditelná ani ze vzduchu ani ze země. Proto pokračuje neochvějně vpřed. Ne. Nemohu říci vpřed. Nahoru. Jak trefné!

Lysá hora se nad námi neustále tyčí v nedostupné výšině. Bouření je nám v patách, spouští se lijáček. Vypouštím odpočinky po třech krocích a nechávám jen po padesáti metrech. Prásk! Vypouštím přestávky zcela a snažím se dostat co nejdříve na vrcholek, kde doufám v ustrnutí obyvatel a poskytnutí úkrytu. Nohy necítím a protože jdu s hůlkami, tak ani ruce. Bolí celý člověk. Burácení hromu mě popožene rychleji a spolehlivěji, než mlácení stromem po hlavě. Blesk. Úděsná prda! Jsem rázem o sto metrů dál. Nechtějte vědět, co všechno jsem ještě vypustil. Příšerný vrchol se spíše vzdaluje. K obrovskému potěšení přítelkyně nemám sílu ani nadávat. Omdlívám a kráčím v naprostém bezvědomí. Trpím celkovým vypotřebováním organizmu. Bouře však umí úžasně dodávat chuť k dalšímu pochodu. Pádím jak za mlada. Nechci se ale vidět nahoře.

Konečně se dostáváme ke špičce. Tato hora má na konci homolku, zvící kilometru do výše. Jako byste pleskli na Luční horu ještě Říp. Tam se nedá vylézt! Nemám lano, skoby ani nejsem moucha, abych držel na kolmé stěně! Cestička pokračuje skutečně nejkratší přímkou do nebe. Jednou se lomí a na hlavu teče vodopád. Blesk stíhá blesk, potím krev a utíkám s nosem někde v mechu a lišejníku. Voda protéká skrz všechny vnitřnosti kalhot a mizí v sandálech. Ježíšmarjá, to je dálka! Vyčerpán. Naprosto. Nemá cenu zemřít oba a dámu posílám napřed. Procházím kolem meteorologické stanice, kde pracovníci na ochozu radostně zkoumají bouři, při každém blesku nadšeně tleskají a jásají. Hrozně se vyděsí mojí postavy až propásnou tři ukázkové výboje. Obávají se vodní Godzilly. Zrovna vylezlý vodník je proti mne vyschlej na troud.

Jeníčkovi a Mařence se objevila v hustém lese perníková chaloupka, která je zachránila od smrti hladem a žízní a poskytla úkryt před zlobou počasí. Nám se zjevila malinkatá hospůdka na spadnutí, která byla k prasknutí nabušená turisty, až se jí vyboulily stěny a zvedala střecha. Mlátí jeden blesk za druhým a na nebi se protrhla přehrada. Proklestíme si místo někde ke špalku u okraje stolů a dáme pití, přítelkyně si sežene turistické vizitky a chci začít psát závěť, ale raději šťastně ztrácím vědomí.

Již hodinu leje jak na hasičském cvičení. Nedá se nic dělat, musíme do ven, abychom se zavčasu vrátili do civilizace a nezhynuli ve tmě někde napíchnutí na soušce. Nebo sežráni vlky. Podle výstražných cedulí tu mají být totiž i medvědi, pročež se rozklepu hrůzou. Vycházíme do ceďáku, v mžiku jsme na kost a čvachtáme dolů. Volíme jinou trasu. Dlouhé čekání na konec bouře nějak zastavilo SportTracker v telefonu a proto je záznam trasy ze dvou částí. Možná kiks zavinil litr vody, právě z ajfouna vylitý.

Dolů lezeme nejen svisle, ale i sílícím potokem, jež vyšlapanou cestou teče. Čím níže, tím se více mění v řeku. Sandály mám naštěstí průtočné. Vodu mám však všude jinde. I ve středním uchu a slepém střevě. Když jsme nacucaní i uvnitř ledvin a boty plavou napřed, přestávají konečně padat kýble a vůkol se rozlehne modrá obloha. Rozlehne se rovněž moje břeskná kletba, neboť si urážím palec o balvan, schovaný hluboko pod hladinou pěšiny. Nemám na sebe upozorňovat, uslyším. Není koho upozorňovat neboť jen šílenec by tady šel, mám bolest a nohu v pytli, zařvu, až spadne rybník ze stromu nad hlavou. Lesy se páří a nepářit se i my, tak je už docela hezké počasí. Krásnou pohodu silně hatí mé zbědované údy.

Mimo smyslově se přenáším, ani nevím jak, stále dolů a po kilometrovém převýšení se ocitáme na místě. Ocitání už vůbec nevnímám a tiše chci dokonat v hlubinách potoka, kterým se brodíme po pás. Občas mě kousne štika do zadku a vyskočím do výše, naberu vědomí a spustím silně hlučné nadávky. Ani nevím, jak se dostávám do nějaké civilizace. Z posledního zbytku vědomí mě napadá silně kacířská myšlenka, kterou nezodpovědně zveřejňuji: Tenhle sestup se mi nezdál tak vražený. Proč jsme sakra nelezli tudyma nahoru a tím úděsným sešupem dolů? Prý to tak má paní raději. Horší nahoru, lepší dolů. Teda peklo!

Jednou z turisticky nejnavštěvovanější částí Beskyd jsou Pustevny a Radhošť. Obé nás zaujalo a pročež zajedeme do Trojanovic. Tam necháme Subárku čekat. Musíme dojít dlouhé kilometry ke stanici lanové dráhy. Proč je lumpové dělají tak hrozně daleko? Budiž pochváleni projektanti nové dráhy na Sněžku, která bude již od Lesní boudy a ušetří hromový kopec k nynější stanici. V Trojanovicích ještě takový nápad nedostali. Proto cváláme hezký kus do kopce od Subárky. Ostatně u všech pamětihodností je parkoviště někde hrozně daleko a v háji. Asi se tím chrání proti přílišnému davu, část lidí se vytřídí cestou a pojde. Začíná výlet na Radhošť.

Lanovka patří k nejdelším, má šikmou délku 1637 metrů. Jízda trvá 11 minut a mocně si jí vychutnávám, než budu muset přestoupit na vlastní pohon. Počasí je krásně letní, kolem 28°C, nikde ani mráčku. Pustevny jsou nádherné svojí architekturou a valašskou barevností. Kocháme se boudami, zde nazývanými koliba. Nelíbí se mi všude kolem trošku pouťové prostředí s desítkami stánků, prodávajících nejrůznější cingrdlátkla a cetky. Můžeme si zakoupit obřího polstrovaného medvěda, malinkatý prstýnek, tužkové baterie, žvejkačky nebo valašský klobúk. I valašku! Samé potřebné věci. Kupodivu prodavači jsou Češi a ne drobní šikmoocí, kteří říkají: „Paně, ťa kalhota je pefet“ i když na vás vybledlé džíny visí jak vyžraný pytlík obroku. Ve Špindlu nebo někde na Pomezkách nic takového není. Krnapáci by je hnali i se stánkem. By se zastavili až v Jičíně. By jim dali pefet kalhota! Snad jediný plus Krnapáků. O jejich dalším dobrém skutku není nikomu nic známo.

Opustíme tržiště a příšerným výstupem se ženeme k altánku, kde bude krásný rozhled na Pustevny. Správně přítelkyně se žene a já se pomaloučku pronadávávám za ní. Svorová hora je proti tomuhle krtina. Lezeme po troskách schodů. Po čtyřech a na přední náhon se hrabu k boudičce. Naposledy jsem lezl po kolenou z maturitního večírku. Z altánku si všichni prohlížejí celé Pustevny jak na dlani, já někde u plůtku regeneruji. Vidíme tisíce lidiček převalujících se jako vlny na moři. Nějaký chudáček má svatbu dole a k dřevěné kapličce šel hořce zaplakat. Ostatní z něho mají srandu, neboť cizí hloupost a neštěstí každého potěší. Neštěstí z hlouposti je dvojnásobný důvod k veselí. Mládenci se radují, že neskončili v opratích sami, děvčata procítěně vzdychají a tatínkové se těší na svíčkovou. Tchyně nadává, proč si sakra nevzala Pištu Hufnágla. Maminka decentně pláče, protože si dceruška vzala největšího trubku pod sluncem. Ale což, mohla dopadnout hůř, v jiném stavu kde někoho narychlo splašit. Však s holkou si blbečka vycepují, aby z toho ničemy něco bylo.

Chystáme se putovat dál. Prďák se zvětšuje, chytáme se rukama nebe a kleju už i nahlas. Nejsem sám. Při každém sklouznutí uklouzne všem spolulezcům sprosté slovo. Mně neukluzuje, ale cílevědomě a velmi promyšleně je hulákám, abych se uklidnil. Přítelkyně mě nezná a tváří se, jakoby tam byla sama a je již někde u sochy.

Donadávám se na vršek. Mírné odpočívadlo a pak se ukáže socha pohanského boha kdoví čeho, Radegasta. vlastně Radegastky protože má očividně dámskou hruď. Tu snad ještě poznám i po dvaceti kilometrech do kopce.

Nacucáme se Kofoly a vrháme se k Radhošti. Navrhuji abychom šli jen k té hospodě z reklamy. Prdlajs. Zamítnuto. Přítelkyně chce až k svatyni Cyrila a Metoděje. O pět kilometrů dál.

Procházíme kolem nějaké sjezdovky se zimními lyžařskými vleky. Jako na každém vrcholku Beskyd, zde nalézáme značné množství staveb z placatých šutrů. Jak v Legolandu. Placáky navršeny od největšího k nejmenšímu do různě rozměrných pyramid. Někde jsou z kamenů sestaveny celé brány a hradby. U nás v Krkonoších jsem nic takového nikdy neviděl. Pravda, tam chybí tento stavební materiál. Naše balvany jsou nesourodého tvaru nebo vhodné tak pro jeřáb. Tady se nachází spousta kamenných destiček, ze kterých se dá provozovat stavební činnost v hojné míře. Některé kouty, třeba o velikosti deset krát deset metrů, jsou zastavěné do posledního místečka. Zajímalo by mě, co tyhle výtvory znamenají a proč je lidé vyrábějí. V těchto horách se s obdobnými stavbami setkáváme na každém kroku. Připomínají mi židovské hřbitovy. Tam každý správný poutník položí kamínek na hrob. Vždyť ty věže nemůžou přečkat zimu! Při dvou až pěti metrech bílého svinstva se musí zcela zřítit. Nejpozději při jarním tání. Práce pro Sysyfouna.

Široká magistrála nás vede dolů. Hrůza, bude sakra drahý výstup! Přecházíme z jednoho vršku, kde je socha, na několik dalších. Mezi nimi jsou nastražena děsná sedla, velice hluboká. Znamenají sice hezký sestup, následovaný však hrozivým drápolezem. A několikrát vynásobeno. Moje námaha je umocněna. Potácím se pomaloučku vpřed. Slunko pálí, pleš se vaří. Bohužel, s pleší je pečen i můj geniální mozek a docházím k hospodě s poněkud dementním výrazem. Živě si představuji ty truhlíci z reklamy, kteří se vysoukali někudy přes skály a válející se kmeny, aby tady se šťastně přitroublým úsměvem koukali do kamery a vsrkli pivo. Určitě bych se tady hrabal, jen abych si mohl loknout dvanáctky Radegasta, zaplaceného produkcí. Pod zeleným deštníky opravdu sedí plno spokojených turistů, akorát fešná prsatá servírka chybí. Roznáší velmi plochý neruda.

V putyce nestavíme, je ostatně narvaná k prasknutí, kolem se v chroští válejí po zemi další a další skupinky zchvácených výletníků. Je vedro, slabší jedinci padají na úpal, silnější námahou a já naprostým vyčerpáním. Jsem vykopnut z mlází, z krásného stínu s opalujícími se slečnami nahoře bez a dole možná taky. Jak vezmu druhou o strom, tak v tom fofru si nestačím ani všimnout. Xšandy se mi hrůzou rozcvakly a nádavkem švihly do čumáku, kalhoty se zřítily. To co slečny uviděly, je rozhodně nenadchlo.

Nedaleko, asi čtyři kilometry nahoru, je na obzoru vidět kaple Konstantina (Cyrila) a Metoděje, byzantští věrozvěstové, kteří sem údajně šli šířit křesťanství mezi náš tehdy pohanský lid. Nevím co mohli šířit zde v těch výšinách, kde dřív nebylo lautr nic. Turistiku staří Čechové nepěstovali, byli rádi, když na lučinách pásli ovce Valaši a do údolí se spouštěli tak jednou do roka se opít.

S hrůzou sleduji, jak přítelkyně pádí k onomu svatostánku. Kdo tam nebyl, nebyl na Radhošti. Dolezu k němu s jazykem někde u paty a sebevědomím ještě níž. Horko jak v peci. Uvnitř sedí bodrý Valach a prodává turistické známky a ví kulové, k čemu jsou a mocně se diví, proč lidi ty kousky dřeva kupují. Ale je kšeftman a když má poptávku, zajistí k ní nabídku. Prohlížíme si krásnou kapli, na její věž nelezeme, i když je nahoře rozhledna. Nevím, co by bylo vidět víc o pět metrů výš, než ze země. Asi jako na nové Poštovně na Sněžce. Lidi zaplatí padesát korun aby viděli naprosto totéž, jako zcela zdarma od spodku. Nebo naprosto kulové, když je mlha.

Za kaplí se skácím na lavičku, jsme občerstven teplou vodou s nějakým povzbuzujícím práškem, vitacitem nebo co. Čekám dvacet minut ale povzbuzení se nekoná. Sedíme naproti televiznímu vysílači a přítelkyně nad okolní přírodou vyluzuje obdivné zvuky, já tóny beznadějného sípání nad zpáteční cestou, co nás neodbytně čeká.

Výhled je velkolepý s možností panorámovat dokola. Prakticky celé Beskydy, Valašsko až i Ostrava jsou v krásném slunečním pozlacení. Seděl bych zde snad do skonání světa. Kochal bych se nádhernou krajinou, nastavoval vybledlé tělo slunečním paprskům a po západu slunce zdechl únavou. Náhle se slunce zatmělo, mně se udělalo černo před očima a prý mám vyskočit a mažeme zpátky.

Jo vyskočit. Tak kdyby mi bylo osmnáct a přede mnou skotačila Diana, nebo byl čerstvě odpočat posilujícím nočním spánkem. Po deseti kilometrech do kopce rozhodně jarý nejsem. S hekáním, funění, tichým i záhy hlasitým sténáním a hojnými nadávkami na mou hlavu snesenými - abych na sebe neupozorňoval, vstávám a vydávám se na zpáteční hrůzu. Je zajímavé: Sem jsme šli do kopce, teď jdeme zpět ve vlastních stopách zase do kopce. Uvolňovací sestupy do sedýlek prý ve vlastní zaslepenosti nevidím.

Vysílen dorazím na Pustevny. Lanovka je na jízdu dolů nepřípustná, jak praví přítelkyně. Buď jedeme drahou nahoru nebo dolů, nikdy obě trasy. Ach jo. Pak dostanu spásný nápad. Geniální myšlenka je vždy jednoduchá. A hromady, dle druhých, úžasných myšlenek mě napadá neustále hojnost. Každý říká: No to jsem teda ještě neslyšel! Tak tedy mě zde napadla tak skvělá myšlenka, až jsem musel sám sebe hrozně pochválit. Půjčíme si na jízdu dolů koloběžku! Krásně důstojně a pomaloučku sjedeme k Subárce!

Nápad jsem ihned realizoval. U znuděného borce nad hromadou železa jsem vypůjčil závodní stroje, přezkoumal brzdy a stav řízení. Zbytek není tak důležitý. Půjčovník nám řekl, abychom dopravní prostředek dole pohodili, někdo se ho již ujme a přiveze mu sem nazpět. Pak jsme podepsali revers: Kdybychom se zabili, tak prý činíme po zralé úvaze a na vlastní zodpovědnost a půjčovna se smrtí nemá nic společného, výdaje za pohřeb nehradí a pozůstalé neinformuje. Snad jen zapomněli klausuli o zákazu strašení místních zaměstnanců. Za to můžeme odmítnout přilbu, ale je povinen nám jí nabídnout. Táži se, co když přístroj ukradnu a pojedu někam nahoru lesem. Pán se na mě podíval zvolna od hlavy až k patě a pravil, že nemá strach. Jsem kamarádkou vybídnut abych přestal dělat kašpara a jel.

Uchopím řídící trubky a mocně ohýbám hřbet jak starý luk indiána. Marně hledám něco, na co si sednout jako na velocipédu. Přeci nepojedu ve stoje, jsem mohl jít rovnou pěšky! Odstrčím vůz nohou, jak si pamatuji z dětství, kdy jsem drandil na dřevěné napodobenině kolem obce. Vidím někde dole záda přítelkyně a ten zatracený krám se rozjel jak s dvoulitrovým motorem! Zamíhaly se stromy a z okolí udělala šmouha. Šmarjá, rozbiju si držku na hadry! Řítím se dolů a svěrač mi nějak začíná selhávat. Chudák ten za mnou. Rychlost stroje odhaduji na stovku. Nejmíň. Stále však zrychluje. Krásná pomalá a důstojná jízda zůstává jen přáním. Chci vyzývat duchy aby mě chránily, avšak vichr mi bere všechna zaříkávadla a zahazuje někde dozadu. Na silnici si všímám podivných vykřičníků a nápisů. Než je stačím vyluštit, vlítnu do výmolů a ukousnutý jazyk si schovám do kapsy, ale už ho asi nebudu v tomto životě potřebovat. Aha, někde budou brzdy! Vskutku! Jako na kole. Vší silou obě mačkám. Chlap z půjčovny nelhal. Brzdí perfekt. Elegantním pětirittbergerem letím do lesa, kde přidávám jednoho žucha. Koloběžka zůstala v místě akce. Zapíchla se do díry v živici a drží tam se vztyčeným zadním kolem, jako výsměch koloběžkyzmu. Přítelkyně nadává až někde hrozně dole, kde se flákám a co zase blbnu a čím na sebe nezodpovědně upoutávám pozornost.

»Můžu poutat pozornost akorát veverek, brablenců a divoženek!« Hulákám vztekle odpověď z kopřiv a s hlohem pod paždím.

»Za ty divoženky dostaneš po hubě!« Ozývá se o ještě pět kilometrů dál a hloh se zachechtá.

Pracně sesbírám sebe, vozidlo zadupu zpět na kola a těžce nastupuji. Bílé vykřičníky upozorňují na jámy v asfaltu a čáry se snaží ukázat, kudy jet a prokličkovat výtluky v silnici. Ještě slalom tady budu nucen zkoušet! Čáry se však záhy spojí v jednu šmouhu, dokud mě zase nevyrazí nějaká džuzna do lesa.

Tentokrát se již neodrážím. Je to fuk. Uvolním jen brzdy a už zase letím! Z krpálu naberu tak šílený fofr, až mi plandají uši a hvízdá v nose. Hrůzou bych přecvakl kvalitní roxor. Mít vlasy, stojej mi jak orobinec. Oči mám navrch hlavy jako žába. Zkouším opatrně brzdit, ač se domnívám neúčinnost drobného stisku. Pravda. Nic se nestalo. Naopak. Řítím se daleko rychleji a odpouštím všem, co mi ublížili. Přitáhnu páku víc. Nic. Sakra, proč tam nemontují záchrannou brzdu? Odpouštím i nadbytečné látky z těla. Sešlápnu kliky vzteky vší silou na doraz. Stroj stojí na fleku jak nárazem do zdi. Přelítnu řídítka několika kozelci a z kol se čoudí. Z pusy vyletěl neslýchaný kanál. Hlasitě plácnu do výborně uleželého močálu.

Opět pracně naloďuji na zdivočelý stroj. Připadám si jak na splašeném volovi. Přítelkyně se řítí již někde v údolí a vesele je potichu. Nehodlám si polámat poslední údy. Jenže kopec je hrozný a koloběžka se opět začíná nebezpečně řítit. Zatáčka, vřískám strachy jako siréna hasičů a hulákám na lidi silným hlasem »bachááááá«, páč ten krám nemá klakson. Než stačí procházející zareagovat, jsem dávno v tahu a zbude po mně jen smrad pálící se gumy. Dojíždím nějakou rodinku, prosvištím kolem nich až je ofoukne tajfůn, vylítnou jim vlasy a sukně vysoko nad hlavu a přilepí se nohama na rozžhavený asfalt jak na mucholapku. Řvu o pomoc a snažím se brzdit trošku inteligentněji, abych si zase nevystoupil po hlavě. Brzdy jsou však seřízeny s krajní necitlivostí. Se skřípěním prosvištím pár zatáček a už musím být na úrovni největší nížiny, jak předpokládám. Leč zdaleka tomu není. Do cesty vbíhá obrovský jelen, udiveně se zastaví a čumí na mě jako by mu do lesa přijel parník. Zařvu »zmiz, kreténe!!«. Chvíli poskakuje, nevěda na kterou stranu dřív mizet a pak se poslušně rozplyne v ovzduší. Nějaký občan vzal můj povel na sebe, hrozí mi čaganem ale hvízdnu kolem něj, až mu ulítnou knoflíky a sekerečka se ohne.

Poslední zatáčka, nápis na silnici praví, aby se brzdilo. Tůůůdle, abych skončil zase v močálu, už jsem mokrý dost a smrdím jak Hektor. Projíždím sklopen jak závodník na motocyklu. Lidé spěchající na lanovku se rozprchnou, uklouznu po nefunkčním potkanovi a zase vylítnu do vzduchu. Zkouším leteckou akrobacii. Přistávám však tvrdě. Doroluji se na parkoviště, tam rozplácnu jak starej koberec a crčí mi krev ze všech stran. Přítelkyně stojí nade mnou a prej co tu zase předvádím za divadélko a nežádoucně přitahuji pozornost. Snažím se proto vší silou přestat krvácet, což se daří jen částečně. S vyraženým chrupem se roztřeseně ptám, kde sakra jsem, co tu pohledávám a jak se jmenuji. Obrovská prda do kebule. Spadne mi na ní, teprve teď dokutálená koloběžka. Ochotné ruce si jí vezmou, poděkují, že jsem jí nezcizil a odnesou na hromadu podobných strojů. Přítomný kovář dá stroji trošku původní podobu. Asi tu má hodně práce. Půjčovníci si jdou po svém a mě nechávají osudu. Přítelkyně netrpělivě stepuje nožičkou a čeká kdy se ráčím vztyčit a důstojně odejít. Mám naopak pocit, jak mě budou muset posbírat, odnést tělo na nosítkách a zbytek na ramenou. Umělé dýchání mi musí poskytnout cizí dobrovolníci. To byla teda jízda!

Poslední, co vám budu vyprávět, je o cestě na Trúbu a Bílou horu. Nebojte, nepojedeme tramvají v Praze na Vypich. Ani jinam na vypich. Jedeme do Štramberku. Město proslulé ušima. Nikde jinde nesmí mít uši. Jen tady. I mizerná Evropská unie zdejší uši posvětila svým pokejváním byrokratickejma hlavama a uznali jejich místní příslušnost jen a jen sem. Štramberské uši jedině ze Štramberka. Podle autorského zákona, nesmíte mít uši ani doma pro svou vlastní potřebu a už vůbec ne je nedejbože vařit, sic na vás vlítnou odrbávači z OSA.

Se řekne Štramberk. Cestou mi přítelkyně z neznámých důvodů hodila mapu na hlavu, jak ženské občas činí. Zavedou chlapa i s autem někam do horoucích Paďous a mají z toho bžundu, jak se člověk může ztrhat při chrlení bohapustých kleteb. GPSka auto zrovna naschvál posílala někudy přes Bajkal nebo jinou zkratkou. Jednou rukou jsem řídil, druhou pošťuchoval navigaci, která jen sama věděla kam nás vede a třetí si ukazoval v autoatlasu který čtvrtou držím na volantu, zelený vzteky. Do toho stíhám už jen nehorázně nadávat. Přemíra činností mě deptala, až jsem přehlédl Kunčice u Lžice či jak se sakra jmenovaly a otáčel jsem auto patrně zbytečně. Původních dvacet kilometrů se protáhlo na padesát. Nebýt chlapů u pumpy kteří mi poradili, jezdím možná po Moravě dodnes.

I tak byla trasa pro silné nervy. Na každém kilometru byl semafor pro kyvadlový provoz a neviditelní pracovníci tam cosi činili hluboko zakopáni ve vozovce. Kterej syčák mohl tohle poskakování povolit? Popojedeme. Semafor. Pár stovek metrů a semafor. Zuřím. Nadávám velmi hlasitě a vystřídám všechny části těla, nevynechám opravdu nic. Vztek by mě mohl nosit. Jen z posledních sil jsem dojel do cílového města.

Uší je všude jak naseto, ale parkoviště žádné. Po celém městě je zákaz zastavení, jen pro místní ne. Rasová diskriminace. Občas se objeví kousíček s milostivým povolením i pro přespolní. Tam je parkovací automat avšak nejdéle na půl hodiny. Nemám v zadku trysky, abych stihl Troubu a rozhlednu tak rychle. Nadávám na ty kašpary, co si tady ubírají turistického ruchu, když neudělají nikde žádnou možnost někde ponechat auto. Uličky jsou úzké, patrně je stavěli ještě před koňskou dobou, protože ani dva povozy by se tu nevyhnuly ale něco by se našlo. Už pomalu vzdávám návštěvu tohoto města a začínám vidět rudě. Přítelkyně se chystá upižlat moje aristokratické pražské uši, protože se nutně musí dostavit na rozhledu pro vizitku.

Po půlhodině ploužení městem narážíme na ceduli, ukazující k centrálnímu parkovišti. Jedeme dalších třicet minut klikatě podle šipek. Ve mně už vydatně žbluňká adrenalín a z hladiny cukru bych mohl začít plácat homole na prodej. Jestli to bude z místa zastavení deset kilometrů, tak nikam nejdu, vyhrožuji patrně zbytečně, protože se mě nikdo na nic neptá. Ještě chvíli tady budu jezdit jak pitomec, tak se vzteky přeskočím. Pak prudké odbočení vpravo, následované ostře doleva a přede mnou plot porostlý břečťanem. No dopytle? Parkoviště! Drobný mužík v šedé uniformě vesele za mnou pádí, jak tam jedu až dozadu. I obdržím vyhubování od madam, protože bylo volno hned ve vjezdu a jestli jsem slepejš. Poslušně obracím Subárku a výběrčí zklamaně odchází, neboť se mylně domnívá našeho odjezdu. Zajedu na údajně prázdné místo, kvůli kterému jsem považován za tupce a ten chlap zase s jásáním vyběhne ke mně. Ovšem flek je obsazen nějakým fiátkem, co nebyl ze strany vidět, tak elegantně vykroužím směrem ven a osoba se vzteklým vrčením provede návrat do své budky.

»Támhle, ty pitomče, ne tady!« Slyším vedle sebe.

Zašíbuji o kousek dál dle této dobré rady, do jiného a dokonce volného chlívku. Vylézáme z auta, stiskem čudlíku zamknu Subárku a z boudy vyběhlý člověk natahuje ruku a mumlá nějakou cenu. Načež rozcabím dveře, sedám za volant, startuji a jeho výraz při odcházení začíná vraždit. Srovnám vozidlo lépe do čar na zemi, zamykám a opět se ke mně vysouvá dlaň, která místo oslovení jen zasípe, jak opětovně pádil ven z pokojíku. Otvírám auto a usedám na místo řidiče, zapomněl jsem totiž zamknout řadící páku. Ten člověk už přestává věřit svým očím a s hlasitým klením rezignuje do své chajdy. Zavírám, zamykám a než stačí přiběhnout a vyslovit sumu, zase odemykám, dopadám na místo šoféra a zapínám auto. Zavřu střechu. Ten blbec něco zařičel jak Horymírův Šemík před skokem a potácí se k Neumětelům. Vylezu a konečně naposledy uzamknu vůz a táži se vrávorajícího a zcela uštvaného zřízence:

»Mohu pro vás něco učiniti, milý příteli?«

»Jééj, chrrr hrrrr! Bflmpsvz!« A ukáže na prstech pětku.

Dám mu padesátikorunu, výběrčí radostně zachrochtá a svalí se do škarpy. My vyrážíme na Troubu. Za rohem, když jsme už z doslechu parkoviště, dostávám za toho cvoka nevinně hojnost ran a pročež řvu. Ten šašek právě popadl náhodně kolem jdoucí kočku, namočil ve studené louži a připlácnul na hlavu.

Nadávám, jak všude dělají parkoviště daleko od pamětihodností a ve Štramberku obzvlášť. Bodejť. Nyní chápu množství krámků a hospůdek podél silnice. Každý cestou od auta tady musí projít a protože je hrozně daleko, lidé padají vysílením a přinášejí kšefty hospodám, cukrárnám a buřťákům. Nádavkem si koupí i nějaký suvenýr v dalších krámcích.

Přijdeme na malebné náměstí. Všude mají plno uší na prodej. Tady patrně pečou slechy i kojenci a možná i psi. Na každém domě je totiž nápis: Štramberské uši jsou pouze z naší pekárny. Na náměstí fidlají tři hudebníci. Houslista, dirigent a manažer.

Následuje snad pět set schodů k Troubě. Tam nacházíme bufítek se zajímavostí: Můžete si koupit za padesát opečeného buřta, ovšem syrového a pro jistotu z mrazáku. Opéci si ho musíte sami avšak za tučný příplatek. K tomu určené ohniště se nachází pod kaštanem v železném stavebním koši. V takových pálíme koks na stavbách, aby malta rychleji ztvrdla. Podle smradu tady pálí staré vypotřebované cikánské boty. Moc opékajících lidí tu nevidím. Není divu. Prakticky nikdo neopéká. Hudební těleso z náměstí začalo housti tady u ohniště.

Dál se vrháme nejprve na Bílou horu k rozhledně. Procházíme za Trúbou úzkými uličkami a kolem hojnosti dalších hospůdek. Vyjdeme z města a pochopitelně se před námi nalézá krpál jako kráva. Tož tedy kleju si zvolna nahoru. Míjí nás drobná paní s holčičkou a protože se pomalu vleču, tak na mně obě koukají jak na nějakého nemohoucího dědka před smrtí. Přidám do kroku, abych před krásnou mladou maminkou vypadal hrdinně, ale záhy dochází dech a místo nadávek už jen sípavě chrchlám:

»Kdyby mě neuštkl ten sršeň, to bych běžel....«

Nad Ostravou se roztahuje černé mračnisko a předpokládám, že hodláme záhy zmoknout řádně. Déšť se nám však nepoštěstí, neboť oblaka pádí na jinou stranu a zde pálí slunce, jak na střelnici policajtů. Taky všechno vedle, neboť jsme pod stromy.

Hroznou námahou se potácím kolmo vzhůru. Ano, jako všechny kopce v Beskydech, i zde je velice svisle nahoru. Nos už mám celý otlučený od kamenů a klacků v cestě. Též jsem na čele zmatlán koňskými bobky, jejichž původ se později vysvětlí.

Ještě dvě zatáčky a stojí před námi BTSka mobilních telefonů. Jak snadno se vám ten popis čte. Ale ten pár zákrutů jsme lezl hodinu. V dříku vysílače se nachází rozhledna. Zakupujeme turistické vizitky, které však nemají. Abych pokladní nezadávil holýma ruka, je mi preventivně zlomena ruka nějakou kládou. Po dvěstědevadesáti schodech jsem hnán řemenem od foťáku nahoru. Vlastně si jen řícení představuji. Ve skutečnosti se ploužím jak lenochod dvouprstý. V prvním patře schodišťové spirály se podívám dolů, abych se vydýchal a nabral nějakou sílu ze vzduchu. Rázem prší příval facek a pohlavků na mou hlavu jako krupobití v bouři. Ani nestačím uhnout. Co se děje, sakra? Rozhlídnu se pořádně skrz mlhu únavy a spatřím dole jednu hezkou dámu, které je z této pozice nádherně vidět naprosto všechno za výstřihem. Má hodně na ukazování. Velmi. Kdybych nebyl řezán, ani bych si jí nevšiml, což by byla převeliká škoda. Děkuji za upozornění a je mi na oplátku spíláno.

Nahoře si prohlédneme krásné okolí. Pomalu se zotavuji ze zdecimovanosti po těžkém výstupu a ještě jako tečka nad I zakončeného šplhem po schodišti. Když se trošku proberu zpět do života, vracíme se dolů a spouštíme až k Trůbě. Černé mračno se dále drží někde nad Ostravou a zde je krásně a teplo. Trubici obcházíme z druhé strany. Vejdeme do její věžičky, kde je obchod se suvenýry a vizitkami. Za půl kila prodávají jeden šutr. Každý si může vybrat z hromady vyleštěného štěrku. V potoce mají totéž a zdarma.

Vycházíme z věže k další hospodě. V tom přicválalo hejno koní. Dvacet hrozných valachů a hnědých koní vraných. Hrůzou mizím do kouta. Právě dorazivší, kousek výše mnou zmíněné trio muzikantů, spouští hlasité vrzání. Herky jsou z toho sekundu před splašením. Oři si dají v místní hospodě po půllitru piva. Mezi jezdci je vidět pan Vydra, se kterým se trošku znám. Snažím se máváním rukama na sebe upozornit, leč zvěřina začíná patrně z tam těch hudlařů nervóznět. Zuřivě pokopávají nohama a já mizím ještě dál. Mustangové se velmi pravděpodobně chystají vypovědět poslušnost a běsnit. Vezmou pak všechno v cestě. Pamatuji jako děcko, když se zjančili koně od povozu, urvali voj s předními koly od žebřiňáku a ničili, kudy pádili. Chtěl jsem na herce zavolat, ale z hrůzou staženého hrdla se ozve jen zakníhání, které si velmi špatně vysvětlují hryzáci a koušou divoce kolem sebe. Vydra má jen oči pro pivo, které popíjejí jeho zvířata, která již dlouho pěstuje ve svých stájích na Slapech.

Navracíme se raději dolů k autu. Stádo zdivočelých mustangů obcházím mocným obloukem, někde musím až do korun stromů. Takhle nebezpečné zvířectvo by neměli pouštět mezi lidi. Před námi jdou dolů ti muzikanti zase někam jinam. Na schodech si dáme u malého kiosku, vybaveného fešnou prodavačkou, limonádu. Koupíme též zásobu uší a přicházíme zpět na náměstí. Tam šumaři vytáhli svoje nástroje - housle, dirigentskou hůlku a tablet. Snaží se zase o nějakou další vrzandu.

Zvolna se dopotácíme k autu. Když nás zahlédne v budce hlídač parkoviště, vyvalí bulvy, vyrazí zvuk bažanta na poli a zahrabe se s děsiplným výrazem do záhonu růží za svou chatrčí. Patrně byl schopen se holýma rukama zadlabat i do asfaltu na parkovišti.


Minialbum všech fotografií

Tyto obrázky si můžete prohlédnout ve větším a s popisem zde.


(Dokončeno)

Zeleneč, 27.8.2012/30.7.2012


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 TransitionalDocument made with KompoZer