Jarní posilování těla 2012
aneb likvidace po zimě zlenivělé postavy

Tahle Zima byla nejstrašnější a nejvydatnější v dějinách našeho lidstva. Nejdelší, nejkrutější a nejsněhovatější. V únoru bylo přes -40°C a padly absolutní mrazivé rekordy. Na horách napadlo nejvíce sněhu v dějinách naší planety. Protože na Luční Boudě bylo víc jak deset metrů bílého svinstva, zůstane na vrškách letos držet studený sajrajt nejméně do srpna (známá sněhová „mapa republiky“ (tady přitažená zoomem) na boku Studniční hory byla skutečně veliká i v srpnu - poznámka později). Možná dokonce rovnou napadne čerstvý poprašan, aniž ta hrozná vrstva vůbec rozmrzne.

Jaro však začalo velmi náhle ale jen na ukázku. Prakticky zima přešla rovnou do léta a v dubnu bylo včera mínus deset, dnes jsou třicítky. Později, aby příroda o nic nepřišla, se sice opět vrátila příšerná kosa v plné palbě i se sněhem v červenci, leč v dobách, o kterých píši, bylo horko jak ve strojní pekárně. Počasí letos dělá prostě divy.

Do května jezdí naposledy lanovka Von Roll na Sněžku. Poslední tohoto typu na světě zůstane v Krupce na Komáří Vížku. Ještě jedna byla ve švýcarském Braunwaldu, ale tu také modernizovali. Avšak nadšence mimo kabinek vypustí na trať i v původní sedačce. Tudíž do postavení nové dráhy se tam nahoru už nedostaneme. Podařilo se nám jet posledním vozejčkem v historii! Opravdu. Jedeme nahoru, ale začala se nadouvat hrozná vichřice. Přijedeme na Sněžku a tam se brodil, padal a znova tyčil a opět kácel po kamení zřízenec, drápaje se z Obřího dolu. Nad hlavu zvedal kapesní anemometr a zasmušile vstoupil do strojovny. Chceme si na vrcholku zazevlovat, ale onen člověk vyhrožoval zákazem další jízdy pro nepřízeň počasí. Naskočíme do sedátek dolů a za námi už nikoho nepustili. Nutno dodat, jakmile se do nás opřel tajfůn z Obřáku, mocně se rozkýval celou plošinu a nebyl to zrovna příjemný pocit, hlavně při míjení podpěry.

Abych už však nenapínal. První dlouhatou cestu jsem nazval: „Tajný výlet kdoví odkud do Trutnova. Fakt téměř nevím, z jaké části světa jsme startovali. Byl jsem totiž řádně vykopán někdy za kuropění, aniž bych vůbec ještě tenkráte tušil, co slovo „kuropění“ znamená. Nyní mám jasno. Přesný význam je: „vstávat nekřesťansky v noci a pak celý den mžourat a usínat za chůze a vorvat se do nepříčetnosti.“ Proto nyní když někde kuropí, jsem ve střehu a hrůzou se mi tyčí vlasy. Oba dva.

S velkými obtížemi předstíranou chutí tedy čile kuropím jak zdechlina po týdenním flámu k autobusu a tvářím se jako magůrek - dle slov přítelkyně. Ta důvěrně cosi pošeptá pilotu, mě prý do toho nic není, obdrží jízdenky, mi je neukáže a tak raději hledám vyhlídkovou palubu. Připadám si jak dávno vyhaslá sopka. Jedeme kamsi daleko. Poznám Babí a navrhuji vystoupit, prohlédneme si pevnost Stachelberg a stopem dojedeme zpět.

»Ještě si té tvrze dneska užiješ,« praví záhadně přítelkyně. Mně se udělá černo před hlavou. Nebo se snad busem vrátíme sem? Tomu po letech znalosti dámy nevěřím. Pravděpodobně se na mne chystá výsadek do boje o holé přežití. Budu někde vykopnut z vozidla do divočiny, bez peněz, potravy, sebevědomí a rambonože. Ovšem s pevným úkolem dostat se domů, živen lesními plody a vlastnoručně nalovenou zvěří, nebo chcípnout. Za co, panebože, za co trestáš tohoto prostého člověka? Ještě bych si klidně pár let žil.

Vozidlo s námi rachotí neustále do temných dálav. Jedeme trvale do kopce. Trochu jsem potěšen, páč dle přírodních zákonů tudíž půjdeme z kopce. Nezvyklé u přítelkyně. Ta chce být jedině a pouze neustále na vrcholu. Všude. Malinko zlepšenou náladu ze sestupu silně hatí proklatě zatracená doba, po kterou jedeme. Každou minutou, co nás stroj kamsi unáší, si uvědomuji další hodinu pěšího návratu. Po půl hodině jízdy raději omdlívám. Nikdo se nade mnou neslituje.

Kdesi na prostorném náměstí nás dopravní prostředek vyvrhl a pokračuje naložen už jen zarputilými zálesáky tam, kam ví jen on. Kdepato jsme my? Pomalu se rozhlížím a nenápadně se táži, jak se dostaneme zpět k milované Subárce?

»Pěšky,« zahlaholí vesele kamarádka a skládám se bez ducha do fialek v obří míse na rozlehlém náměstí. Když mě vzkřísí a vrátí ducha z úst do huby, začínám si uvědomovat místo pobytu. Žacléř!! Ježíšmarjá, to je dálka! Jedu sem autem skoro hodinu! A máme jít zpět po svých ubohých nožičkách! Ubožáky mám nazývat jen svoje hnáty, dozvídám se. Si je ušoupu až ke kolenům, pak je nemám litovat. Přeji si být někde v paralelním světě plném aut a vznášedel. Však posuďte sami ze záznamu programu SportTracker v mém novém iPhonu. Majitelé ajfounů a ajpedů, hledejte uživatele SprotTrackeru „rce“ a můžeme se onlajn na výletě vidět. Budu-li pochopitelně mezi živými, což nelze s touhle ženskou nikdy vědět dopředu.

Po startu mě potěší sestup mírným svahem dolů. Bodejť ne, když jsme vyjeli do tisícimetrové výšky. Po silničce, kde toho moc nejezdí neboť jsme na okraji světa, se dostaneme k krásnému jezírku. Uprostřed lesa nás udiví kandelábr se sodíkovou výbojkou. Aby asi vrazi zvěře myslivci viděli na svoje choutky. Tento nápad by mohli převzít Krnapáci a za temné noci si rozsvítit třeba Krakonošovu zahrádku, kam prostý lid nesmí.

U jezírka se chvíli pokocháme a odbočíme na lesní cestu vpravo. Ó běda. Zeměkoule se otočila, ale naruby. Ano, od této chvíle stoupáme domů do kopce, ač jsme jeli autobusem kamsi do mračné výšiny. Nestoupáme, ale plazíme se s nosem u země příšerným krpálem. Šmarjá, jak je to možné? S přítelkyní neplatí žádné přírodní ani fyzikální zákony. Neplatí vůbec nic. Připadám si jako mraveneček v Möbiově smyčce. Nebo človíček na obrázcích, kde ten chudák chodí furt do vršku. Kamarádka by našla horu i na rovinaté prérii.

Drápeme se po kořánech smrků dobrou hodinu. Na konci, aby to nebylo tak jednoduché, jsou přes cestu naházené staleté smrky. Tak padesát. Brodíme se jehličím a větvemi, proklínám hojně lesníky, co to sem přivezli. A čerstvé lezení do výšky a další hodinu.

»Dělej,« povzbuzuje mne v plahočení přítelkyně. »Stojím rychlejc, než ty chodíš!«

Se jí to řekne. Na zimu jsem se obalil tukem, abych ty krůty přežil. Teď tu stokilovou tepelnou ochranu vláčím s sebou a supím jak tucet měchů od rozvrzaných varhan. Kletby dávno zanikly v sípavém dechu. Už nemám sil nadávat. Hrozivá dálka do kopce ničí poslední zbytky krásy mé postavy. Je mi to fuk.

Konečně se les rozestupuje a zbídačelé tělo odhodím na lavičku před pevnost Stachelberg. Zdaleka nejsme v půli cesty. Nějak po zimě zaoblené tělo nehodlá poslouchat a svalí se do sedací polohy a odmítá jinou činnost. Kamarádka vytáhne od někud na posilněnou hrst chrástu a kořínků. Hrdě odmítnu a raději hladovím a jen se napiji pramenité tekutiny rezavé barvy z místního vodovodu. Vyfouknu hustý oblak páry a jsem zase bez vody.

Po nepatrné chviličce odpočinku udělám vopičky do web kamery HumlNetu, podrbu si zadek po kopanci a hledáme cestu na Trutnov. Několikrát se vracíme a hledáme správný směr. Po delší a srdečné výměně nadávek určím směr pochodu. Přítelkyně souhlasí a jde na opačnou stranu. Abych nezůstal v neznámé krajině, musím za ní. Napadne jí totiž projít zakázanou cestu skrz lom. Přímo slyším střelbu, vidím urvanou hromady horniny jak nás zavaluje. U vstupní budky se vrátného s flaškou lahvového piva v horlivé činnosti, slušně táží:

»Dobrý muži, kudy po žluté značce dolů?«

Hlustvisihák kývne pivem směrem do lomu. Netuším, zdali dotaz stihl prostoupit jeho neokortex a ví vůbec co jest „žlutá značka“. Co to je značka vůbec.

»Nevybuchne nám nějaká nálož pod hnátama, až budou odstřelovat skálu a nebudeme zasypáni hlušinou?«

Muž pomaloučku hne hlavou vlevo a po minutě vpravo.

»Děkuji vám za vyčerpávající popis trasy, velmi příznivé odpovědi a přeji příjemný zbytek dne.«

»Blulublu, cssss!« Procítěně nás pozdraví dvanáctka Krakonoš. Kdyby mu ta kůča hořela nad hlavou, bude čekat až ho někdo vynese.

Poskočím po zásahu botou do kýty a proto proběhnu lomem docela svižně. Mineme vyhlodanou přírodu, pár stromků a míříme do lesa. Opět nahoru do strašného prďáku. Mozek mi odmítá podat vysvětlení, jaktože jsme jeli neustále nahoru a domů se rveme do kopce.

Projedeme malou chatovou osadou. Své tělo táhnu jak po ledě, šat ze mě padá a bundou zametám stopy. Obyvatelé se na nás dívají s jistými obavami. Tedy na mě. Patrně tu nikdo pro zdraví nepochoduje a tak tento úkaz neznají. Nenápadně před námi zapípají a zablikají zacvakávající se automobily. Blbečci. Nebyl bych už schopen nepozorovaně ani ukrást ředkvičku, natož vyloupit auto. Ale vysvětlujte to těm negramotům. Drápeme se na Babu. Už bychom byli v Praze Podbabě? Kopec Baba nad Podbabou je velice podstatně nižší než Baba nad Babím. Zlostně si odplivnu. Ze škarpy zahrozí čísi pěst a něžná ručička tvrdě stáhne rozstřapacenou čupřinu do příkopa.

Kopec samozřejmě nekončí chatičkami, ale dále roste loukou i lesem. Přicházíme k novému altánku, ze kterého je výhled přímo na Sněžku. Je obležen tlupou čundráckých opilců, slavících zde patrně jaro nebo něčí narozeniny. Protože většina je již silně uslavena a polehává v chroští, tak usuzuji na jejich delší působení na jednom místě. Potěší mě schopnost uvažovat, která mi o proti předpokladům ještě trochu zůstala. Tento altánek jsme objevili po vydatném bloudění již vloni a po čuchu, neboť jak už tomu bývá, značená cesta záhy přestala být značená a nám nezbylo než správný směr vydojit z povětří. Přítelkyně je v tomto poněkud zběhlá. Já začnu bez GPSky propadat panice a s GPSkou ještě většímu chaosu, neboť nejsem schopen určit směr pochodu. Nyní již mám skvělou navigaci v ajfounu, která ukazuje co je přesně před rypákem, ať tentýž mám nasměrován kamkoliv.

Když si uvědomím, jak daleko bylo vloni k tomuto altánku, tak mě přítelkyně po chvíli váhání vzkřísila ač jsem prosil o skopnutí do škarpy. Díky tomu pokračuji ve skřípění koleny dál. Dojdeme k nějaké boudě, kterou právě připravují na jarní sezónu a mají vytahaný majetek kolem v lese. Název nevnímám a okolí se zatemňuje. Nevím po čem šlapu, až náraz do kmene mě probere ze zdechávacího procesu. Chvíli jsem schopen sledovat cestu a to je tak asi vše. Jak jsme se spustili do Trutnova mi není naprosto jasné, ani kde jsme vylezli do civilizace. Prostě najednou někde byla Subárka v celé své kráse přímo přede mnou. Nebyl jsem pohříchu schopen ani ocenit její kvalitu. Subárky.

Pochod K pramenům Labe pořádaný samotným velikým (vzrůstem) Hoška Tourem, je další šílená akce. Proč jí tak označuji? Inu jako každý turistický závod začíná někdy o půlnoci a končí v deset dopoledne. A basta fidli. Chudák člověk z větší dálky má tak leda možnost s hvízdáním přetopené páry z obou uší, se dořítit do říti a ne do cíle. Když obyčejný člověk (rozuměj nikoliv turistický běžec a noční vstavač), doleze do konce pochodu, najde akorát na zemi hrstku šlupek z vaja a vystáté důlky před stolky rozhodčích. Aby někdo vydal diplom nebo aspoň potvrzení příchodu, ten zde dosti podstatně chybí. A není tu už drahně hodin. Dávno se divím, proč turistický národ je lidem nočním a přes den se oddává posilujícímu spánku. Vyskočit z pelechu o půlnoci, doběhnout někam takových jen a pouze padesát kilometrů a obědvat již doma nedělní svíčkovou v sobotu od maminy. Nojo, když pan Hoška co krok, to deset mil, se mu to pádí! Tak na tohle mě nikdo nenachytá. Kašlu jim na noční diplomy, budu si chodit pro svoje potěšení a pro zdraví. Tak!

Proto poctivě v deset vstávám a v klídečku tabáčku dojíždím na Horní Mísečky. Zaparkuji v pohodičce a vysoukáme se na snídani k Jilemnické boudě, která má zavřeno. Bodejť, ještě není sezóna a tak posádka někde relaxuje u moře. O potravě si tedy nechám jen zdát. Pravidelná linka jede až za hodinu, tak se připravuji na hladové čekání. Možná mezi stařinou na louce vyhrabu čekankové puky nebo sedmikrásky a spasu je. Můžu je celé odpůldne přežvykovat. Avšak záhy přijíždí nějaké, autobusu silně podobné vozidlo a zastavuje. Lidé se k němu vrhají. Já nedůvěřivě koukám na stroj, dle jízdního řádu zde není. Obdržím zezadu úděsný kopanec, prý když je sdostatek materiálu k převozu, jsou ochotni jet i mimo stanovený rovrh. Stále nevěřícně postávám. V tomhle státě aby byl někdo k něčemu ochoten? Určitě to jede na opačnou stranu do Semil, ale za tuto geniální myšlenku jsem zahrnut ne slovy obdivu ale nevybíravými nadávkami a hojností slov opovržení. Též slyším pustou pomluvu z anatomie, kdepak je u chlapa mozek. Ale když se tam cpou i lidi s hůlkami, hrozitánskými ranci a se psy, vlezeme tam též. Abych nevypadal jak totální trotl, nenápadně opatrně a spiklenecky potichu, jak mafián kupující patróny, se táži strojvedoucího, jestli jede nahoru. Prý ano. Upřesňuji, zdalipak poveze turisty zde nahoru. Pan vedoucí se na mně podívá poněkud udiveně, leč i nadále přitakává. I potěšen ztratím ostych a ptám se naplno:

»Na Zlaté návrší, šéfe?«. Šofér se velmi hlučně nadechne, zvětší už tak velký objem aspoň třikrát a zahuláká.

»Jóóó, ty blbče!« Řevem splaskne do původního tvaru a lidi se zvednou z podlahy.

Příjemně tedy zahovořím: »V tom případě bych prosil čerstvé jízdenky.«

»A na balkón.« Dodávám šťavnatě, když zavrávoral.

Vládce stroje si otřel čelo a třesoucíma rukama nebyl schopen dobrých deset minut naprogramovat stroj na jízdenky, ač údajně jinam nejezdí. Ještě v půli trasy stále drmolil do volantu cosi o chovancích bez dozoru.

Zavyl startér, motor zaburácel, dveře zasyčely a za mumlání jmen všech svatých, které pan kapitán znal, jsme vyjeli na Zlaté návrší. Je expert na mnoho náboženství, nutno dodat. Přítelkyně vyleze někde ze škvíry a tváří se, jako by jela sama úplně jinam a mě nezná.

U Vrbatovy boudy nás bus vyvrhl a jeho objevení též způsobilo mezi lidmi v hospodě paniku. Překotně do sebe překlápí piva a pádí k dopravnímu prostředku. Zatímco my lokalizujeme polní turistickou kancelář přímo mezi haldami štěrku, sem navezeného z obnovovaných cest. Přítelkyni to nechává v klidu, zato já řvu aby nám dali diplom.

»Si tam jdi sám, já si počkám až k prameni.«

»Dali cíl sem, aby lidi nemuseli tak daleko.« Dodávám a sám tomu nevěřím.

Tož tam však hrdě cválám. Když tady náhodou ještě jsou, tak chci diplom a to zčerstva, prosím šéfe.

»Žádné diplomy tady nedáváme,« nepřátelsky praví muž a začíná balit kancl, ač je teprve něco po desáté. No jistě, zavírají ještě před příchodem lidstva. Jako všude! Tak to teda ne! Budu horovat za spravedlnost i pro vzdálené účastníky.

»Žádám, abyste přestali likvidovat toto hnízdo a ještě jeden diplom mi připravili. Pak si jděte třeba do...« Nedořekl jsem. Myslel jsem pochopitelně do pekel.

»Nemáme diplomy!!« Zahuláká pořadatel.

»Jářku a proč ne?« Opětuji křik.

»Jsme kontrola, diplom dostanete v Jilemnici, tam je cíl, dejte sem startovní listinu, já můžu dát akorát razítko.« Ječí úředník.

»Nemám na co!« Vlastně mám a vzpomenu na film Ostře sledované vlaky.

Nechci nudit popisem ještě půlhodinové diskuse, která vypadala jako by se bavil Číňan s Eskymákem latinsky. Jak se nakonec ukázalo, koná se ještě jeden závod a to Pochod Hanče a Vrbaty či co, my však jdeme K prameni Labe a mně utekla přítelkyně, je někde v tahu U Třech pánů, já v Pánu a připadám si trošku jako nepatrně malý voleček. Zaječím aby na mne ráčila počkat, sic jí přetrhnu! Až se vyhojím.

»Tak si pospěš, bude lejt!«

No to nám ještě chybělo. Stejně nedoběhneme do hvězdicovitého cíle pro hlavní cenu včas a ještě budeme durch zmoklí. No děs. Sakruji, pádím za ní, padám po šutrácích jako hlávka zelí, balící pořadatelé mi přejí všechno nejhorší a když zakopnu o vlastní hůlky, jejich nadšení nezná mezí.

I vykročíme směle nahoru k Hančově mohyle, pokračujeme však dále velmi spěšně, dokonce vynecháme vyhlídku. Začínám nadávat. Stejně to do průchozího cíle nestihneme, tak na co si honit bycha. Přítelkyně sebevědomě tvrdí jak tam budeme včas a ještě zbude. Krátce se zasměji a myslím si své, zatímco se kamarádka vsází o pár facek. Já děvčata nebiji a tak určitě výhru nechám propadnout.

K prameni je krásná cesta, překoná jí jen pěšina kolem Pančavského vodopádu, na kterou se těším. Neměl bych byl býti býval naprosto zničen, jak se stává obvykle, když se touto trasou vracíme z těžších výprav. Těším se, jak konečně vychutnám vyhlídku na Labský důl a okolní hory.

Na rozcestí U Třech mne pánů oslnilo vlastní poznání. Pramen posunuli o proti minulým letům deset kilometrů dál. Všimněme si však zajímavost této trasy. Jdeme od Vrbatovy boudy po rovině, od Třech Pánů mírně nahoru. Po několika hodinách celkem nezničeni dolejzáme k prameni. Tísní se tu spousta lidí, sakruji, neboť si nemůžu udělat pořádně snímky studny, kde Labe stejně nepramení. Prameny má totiž někde o kilometr dál v Labské louce a sem teče samospádem. Tam Krnapáci nikoho nepustí, jen zevlují sami se svými kamarády a s pocitem hradních pánů nebo majitelů všech hor. Prý zachovávají drahocennou přírodu pro budoucí generace. Na co, když je tam taky nepustí. Jako výchozí bod řeky byla podvodně postavena studna, kterou dokonce tento potůček ani neprotéká, která je jen naplněna kdoví jakou vodou. Podvodníci. Jako na Šumavě je pramen Vltavy. Též tato řeka začíná kdoví kde. Ani Šumapáci nevědí, jak mám takový nezvratný pocit.

Před studní je stolek rozhodčích pochodu a rozdávají se zde diplomy. Pan Hoška chybí, má nějakou akci a tak místo jeho dvoumetrové postavy se tu krčí dva metroví dobrovolníci. I propagační materiály cestovní kanceláře Hoška Touru chybí. Strašná nezodpovědnost. Jakýsi otec s dítkem se táží, cože tento diplom stojí aniž by zbla věděli oč vlastně pochoduje a proč se vyznamenání vydávají. Zakoupí si pamětní glejt s padesáti kilometry a čučí na to jak puci, neboť něco takového vidí poprvé v životě. Jsou patrně přesvědčeni, jak tady rozdávají čestná uznání všem, co sem dolezli. Hošík se přehrabuje na stolku rozhodčích jak v krámu se štěstíčkem na pouti. Obdivuji klid pořadatelů, já bych kluka chytil za uši a tatínka nakopl kamsi. Ten chlap si ještě zakoupí prastaré mapy s prošlou zárukou několik let a rozhodčí jsou tímto potěšeni, neb mapy jim zbyly z pravěkých akcí a mohli by je tak akorát vyhodit. Takto je rozprodávají neznalým náhodným turistům a jednu odnesl čísi pes. Jak do toho koukám, v té době nebyla ještě Sněžka.

S funkcionáři krátce přátelsky zahovoříme o počasí a mě je zakázáno vůbec otvírat hubu, neb jí prý mám silně nevymáchanou. Chci udělat nějakou ostudu, ale potřebuji nafotit pramen bez lidí a zrovna se tam vyprázdnilo. Okamžitě skáču do potoka, naberu si vodu do bot a rukávů a fotím. Když skončím, přítelkyně je zase někde v prčicích a musím za ní uhánět. Kvůli ní nestíhám tady činit žádné mé obvyklé rozptýlení pro chudáky rozhodčí. Je zklamána nepřítomností hlavního šéfa pochodu, se kterým se chtěla srdečně a mocně přivítat. Mě ale potěšil.

S diplomem z průchozího cíle hvězdicového pochodu K prameni Labe se vydáváme k Labské boudě. Zapamatujme si, jak podle záznamu ze SportTrackeru, jdeme stále po rovině. Tyto zdánlivě podivné poznámky o sklonu cesty budou v závěru velice důležité.

Labská bouda změnila majitele a stav k podstatně lepšímu. Starý studený nehostinný bufet je uzavřen a předěláván. Zato jsou turisté vpuštěni do hotelové restaurace, jenž je nabitá k prasknutí. Upoutává mě velmi zajímavý úkaz. Ve všech hotelích na světě jsou z recepce schody k pokojům z pochopitelných důvodů nahoru. Zde k ubytování vedou dolů, ač jsme vstoupili v přízemí.

V Labské se dneska moc neohřejeme a vzhledem k hrozící záplavě mraků pádíme před hrozbou vody zpět k Vrbatově boudě. Přítelkyně ohrnuje znepokojeně rty a je jí vidět na nosánku nějaký problém. Chvíli čekám, zdali se sama vyjeví. Neděje se tak a tudíž se optám. Má ošklivý nápad:

»Tohle kolečko je jako prd. Mohli bychom dojít k Vrbatově boudě a dál přes Růženčinu zahrádku na Dvoračky. Tam si dáme dršťkovou a kotelní jámou k autu na Mísečky.«

Zahoupal se pode mnou svět. Zemětřesení? Nikoliv. Jen nohy mám podlomené a jsem dobýván ze strouhy. Kristapána, to bude dálka! Nojo, přítelkyně nadržená na stovky tak desetikilometrové kolečko co jsme právě v jeho půlce, jest pro ní žalostně málo. Já se těšil na kochání výhledem! Takhle mi ho zkazit.

Po chvíli přemlouvání souhlasím. Ostatně mi nic jiného nezbývá. Když nebudu souhlasit, bude mi trasa nařízena. Tvýřím se lhostejně, mám umřít hned nebo až za týden.

Jdeme (podle mě) nejkrásnější částí hor. K Pančavskému vodopádu. Dívám se na cestičku, vinoucí se podél meandrů potůčku Labe dole v mlžné dáli. Tam musí být krásná procházka. Sice jsme tudy jednou šli, ale tenkrát jsem již byl mimo vědomí a snažil se o zachování holého života. Mohli bychom jet zase busem na Zlaté návrší a jít zpět tudyma.

»Půjdeme, ale opačným směrem!« Zpraží mě děvče.

»Obráceně?« Zapřeskakuju ubohým hlasem. »Jako do toho příšerného krpálu?«

»Ano!« Praví vesele. Mě napadají jen chmury.

Pevně doufám v procházku mnou navrhovaným směrem. Neví do čeho se pouštíme. Stoupat tím hrozným srázem ze strašlivé hloubky Labského dolu je holý nesmysl. To nelze přežít. Netušil jsem nyní, že za pár týdnů sem budu nahnán a vyzkouším si všechny hrůzy na vlastní zničené nohy. Přežiji sice z posledních sil, ale ještě dva týdny se z toho budu léčit, než budu schopen normální existence a lidských funkcí. Ale o tom zase možná někdy příště.

Pokocháme se Pančavským vodopádem. Padá do hloubky 250 metrů a je tedy nejvyšším vodopádem v našem státě. Některá literatura uvádí jen 148 metrů, protože je vlastně tvořen více stupni. Ale skutečně teče až do čtvrtkilometrové hloubky. Slavné Viktoriny vodopády v Jižní Africe padají do 140ti metrů avšak jsou poněkud širší - 1 800 metrů proti půl metru Pančavy. Niagara se chlubí ubohými dvaapadesáti metry. Nejdelší vodopád světa je Salto Ángel ve Venezuele a má 979 metrů. Zdroj Wikipédia.

Za vodopádem začíná cedit. Prší. Nejprve přítelkyně pohrdavě odfrkne, to není podle ní žádný déšť, těch pár kapek. Drápu se pomalu nahoru na Zlaťák a nadšení pro cestu na Dvoračky se už limitně blíží nule. Též chuť na výbornou dršťkovou, co tam mají, se poněkud vytrácí. Zároveň zde musím upozornit na geologickou anomálii této části Krkonoš. Celou cestu až k Labské boudě jsme šili buď do mírného kopečka nebo po rovině. Nyní se drápeme do příšerného prďáku, ač tu podle fyzikálních zákonů být nemůže.

Když se dobelhám a přítelkyně křepce doběhne před Vrbatovu boudu, leje jak z kýblu. Vichřice se spustila a pokouší se nás roztrhat a odnésti někam do dálav. Přítelkyně znechuceně odpíská Dvoračky a dle zákona, že když prší tak prším já, je řádně na mne naprdnutá. Proto pádíme na právě přijíždějící autobus. Řidič statné postavy když mě vidí, nadskočí na sedačce a očima se chytá stropu. Pevně se snaží uvěřit jak spořádaně nastoupím do vozu a nebudu si jej všímat. S úděsem na mě shlíží a rukama drtí volant.

»Jé, zdravíčko, šéfe! Jedete prosím do Plzně?« Splním jeho obavy.

Ozve se hrozivé puknutí. Jsem zvědav, čím bude řídit.

Poslední jarní výprava byla do daleka. Na rozhlednu Jedlová. Jestli se nechcete kdekoliv nudit, vezměte s sebou dítko a psa. Máte rázem o zábavu postaráno. Syn přítelkyně se jel na zdejší sjezdovku zabít na závodech cyklotrialů a my si chtěli mezitím zcourat okolí. Hodlali jsme i leccos, leč pes i dítko nám naprosto změnili všechno vzhůru nohama.

Příjezd na rozhlednu byl monumentální. Uzoučká silnička a moje nadávky na krpál, který nemohla zdolat ani Subárka na čtyřku. Nadávám mocně. Kdyby něco jelo proti nám, tak ho budu muset srazit ze srázu. Dva se nevyhneme a couvat se nedá. Později potkám vozidlo v tomto pětikilometrovém úzkém profilu, až pojedu dolů. Roura vpředu Subárky místo nárazníku budí náležitý respekt. Ani jsem nemusel nic ukazovat rukama. Jen jsem pomalu jel. Chudák ve Favoritu bleskově zařadil zpátečku a marně se snažil pozadu mizet někam do hlubin. Chtěl jsem ukázat dobrou vůli a svým terénním strojem vjíždím do lesa. Můj bohulibý čin však zhatila nedaleko rostoucí skála a čouhá mi celá prdel (auta) do silnice a nešťastníkovi můj manévr nepomůže ani zbla. Musí dále couvat, dokud se mi nezdaří nasoukat se do uzoučké pěšinky vyšlapané houbaři. Favorit vesele zařičí a souká se vzhůru. Snad již žádné jiné vozidlo nepotká, pevně doufá řidič.

Nám se povedlo vyjet nahoru na jeden zátah. Krpál to byl přenáramný. Dítě okamžitě zmizelo kamsi za římsu kopce po naprosto svislé sjezdovce včetně velocipédu. Pod okny plácá do tébichu namotaném na sloupu lyžařský vlek. Žasnu. Ve třiceti nad nulou jezdí jak v pilné sezóně. Nevleče však nikoho. Od šéfa boudy jsme informováni o cyklistech, jedou úplně ze zdola, visíc na ojích z lana místo lyžníků. Nahoru to dojede prázdné, oni vyskakují někde poněkud níže, tady by se přerazili ihned. Znavený čokl usnul na prahu. Venku svěží vánek a na modré obloze lákavě svítí teplé sluníčko, vůkol se rozepnula barevná duha po teplém jarním deštíčku, hrdliččin zve hlas a les voní čerstvými houbičkami. Pravý čas se začít věnovat relaxaci po únavné cestě autem...

Ještě relax nebyl ani zdaleka v nejlepším a někdo tříská na dveře, jako když hoří a hasiči je sekerami hodlají rozštípat na cucky. Co nezničí oheň, zničí hasiči. Sakra práce! Pes mlátil ocasem do dveří. Psa mocně seřvem a zaženeme lehnout zvenku na rohožku. Opět nááádherný klídeček k pilnému využití. Načež vypukne děsné hrabání, škrábání a drápání pode dveřmi, až lítají třísky. Je vylepšeno kvílením o sto decibelech. Hafan chce aby ho někdo šel ven vylejt. Je proto vyhozen do lesa a přivázán ke stromu, kde může téci až do álelůjá. Vzdálené jódlování a ňafání je snesitelné zvukové hladiny. Když se uzavřou okna, téměř není slyšet. Zato se z houští zvedají rozespalí houmelesáci a rozčilené párečky, z chroští zdrhnul Hejkal a hajný ho šel hledat. Lesní žínky uschly na větvích. Teď snad bude krucinál delší pokračování poklidu okolnostmi povoleno, úplně do vítězného konce. Hned však burácí zvonění mobilu, až poskakuje zuřivé po stole. Dítě volá a chce nějaký chránič těla, jež si zapomnělo a právě sletělo z kola na šutry jak noha. Je odkázáno do krajní meze a vřele doporučeno, aby si s čímkoliv trhlo. I rozhostí se konečně krásné ticho a vůkol rozlehne radost ze života. Pes u stromu usnul. Miloučká pohodička, přímo lákající k využití a tož se započne s odpočíváním. Rozlétnou se dveře jak při bojovém poplachu amerických mariňáků a vřícené dítě shání nějakou nepodstatnou část jízdního kola, jako je náhradní šlapka nebo sedadlo. Vysype si obsah baťohu na haldu, rozkope jí, nic nenalézá a tak bleskově mizí. Pomaloučku zavírám udivenou pusu. Jsou dvě sekundy od vřícení. Odpočinek se začíná znovu. Rány na dveře. Vyletím ven s výrazem Poseidona, když ho oblafli Fiákové. Místní zaměstnanec se táže, zdali není náš ten pes tam venku, jestli jsme jej tam nezapomněli. Zatoužím mít v ruce trojzubec boha moře. Nebo pušku. Se strašlivým hulákáním se řítím po schodech a ženu stojanovým věšákem na klobouky zřízence před sebou. Ten s vytřeštěnýma očima v panické hrůze prchá, zastaví se až na protějším kopci, ale tam jsem ho rozhodně neposílal. Divým řevem jsem mu doporučoval běžet určitě někam. Určitě dál, ba přímo nejdál. Možná běží dodnes. Naposled se odhodláváme k aktivnímu odpočinku. Nevěřím v úspěch, však taky hned vlítne deset kozáků i s koňmi. To se jen dítě přišlo zeptat, zdali nemáme něco k snědku. Je po něm hozena igelitka kořínků a nějaké lebedy s tím, jestli se ještě jednou vrátí, budou lítat cihly.

Jedeme raději na Sloup. Na skalní hrad Sloup. Ale nelezeme do něho. Vydáváme se na okružní naučnou stezku. Proč ne, rád se nechám poučit. Avšak začíná se silně pernou výukou děsného krpálu k Lesnímu divadlu. By mě zajímalo, jak se tam každé představeni drápou herci. Nahoře budou řádně vyčerpáni aniž ještě začali něco předvádět a vlastní hra pak bude jen lapání po kyslíku. Kulisy, materiál, kostýmy, popkorn, vursty s hořčicí tam musí nosit na zádech jak soumaři. Nebo mají skutečné mezky a koně? Tady bych teda chtěl něco hrát!

Vydrápeme se do hlediště. Ona není sranda ani chodit na přestavení, konstatuji dýchavičně a zkroutím se na lavičku. Moc bych si nějakou hru rozmyslel. Ale divadlo je nádherné. Uprostřed lesa, vydlabané do skály. Mohly by se tu dobře hrát pohádky z hradního prostředí nebo něco o strašidlech. Posedíme mezi diváctvem které tu je reprezentováno párem svačících občanů chleba s řízkem. Nchce se mi dále, neboť pěšina pokračuje stále velmi prudce vzhůru. Projdeme kolem jeviště z pískovce a helemese koukejme! Hned za divadlem vede silnice, dokonce s odbočkou sem. Tak takhle, vy pacholci! To se vám to sem chodí hrát a možná i dívat! Asfaltka a plácek pro vozidla herců. To mě teda zklamali, nemůžou ten žďabíček trošičku dokopečka vyjít pěšky!

Dostáváme se k rozhledně, žádostivně si jí prohlížíme, má totiž zavřeno. V lese za ní bezradně bloudíme. Značky jsou blbě a mám opět důvod ke spravedlivému hněvu realizovaném nadáváním. Po několikerém vyzkoušení pěšinek kolem dokola volíme snad správnou a docházíme k nějaké vyhlídce. Zde jsou lidé s pitbulem. Pouštějí ho a s naším čoklem předvedou dvě splývající čáry v prostoru, jak se honí. Nechápu, jak si psi mohou hrát tím, že se stíhají v ďábelském sprintu. Pitbul vůbec není zlý pes a rád dovádí. Kopec nekopec, hafani podrážejí všem kolem nohy a ďábelsky lítají jak rakety.

Když jsme vrháním drnů a šišek zastavili čokly a pochytali je, rozloučil jsem se vřele s jeho krásnou paničkou no i s páníčkem. Jdeme dále, tentokrát už po rovině. Podle přítelkyně po rovině, dle mě však stále k nebi. Měli jsme jít opačnou stranou, mumlám. Avšak zase nás to zavedlo blbě a hledáme správné značení a můj důvod k nadávání mě již silně popuzuje. Sbíráme kufry, jak tvrdí bloudění turisté. Mít po ruce značkáře, tak mu zarazím štětky kdoví kam a na hlavu vyleju pro něj zbytečnou barvu a bílou nakreslím fousy trpajzlíka a zazpívám mu velikonoční koledu.

Po čmuchu přítelkyně najde správný směr a sestupujeme průrvou ve skále někam hrozně kolmo jak do pekla. Ještěže jsme nešli opáčně. Tady bych vytřeštil zraky a nikdo by se mnou nahoru nehnul. Však se podívejte na Data View tohoto výletu, tam je tento pád přímo dolů jasně vidět. Původně jsem z s hrůzou sledoval na nedaleké stěně jakéhosi skálolezce, jak se spouští po laně jako pavouček. Snad se tak nemusí sesoukat každý, vyděsil jsem se. Po sestupu až na úroveň mořské hladiny jsme v obci, avšak někde na kilometry daleko od Subárečky. Už mě nepřekvapí jak je i zde značení jakési podivné. Ale víme cíl a tudíž zabírá navigace v iPhonu a po silnicích nás dokáže dovésti i k nejmilejší Subárce. Nechci vidět účet za mobilní Internet.

Ono se řekne, dovést. Ale je to deset kilometrů. Dobelhám se na parkoviště a ještě se mi podaří zachytit odcházející prodavačku z bufetu na roztočenou kšandu jako bolaso a donutím jí svým milým šarmem, aby mi uvařila opečeného buřta s rohlíkem. Hlady se málem kácím do podrostu. Paní bufeťačka, vida mojí zřízenou postavu, svižně připravila klobásu a já nepojdu hlady. Už se mi málem požíraly žaludeční stěny navzájem. Dle přítelkyně nepekla uzenky kvůli mé kráse, ale z lítosti nad hroznou troskou. No počkejte obě, já vám ještě ukážu trosku až vás budu honit polem kolem dokola. Hm.... No.... Až se vyhojím.


(Dokončeno)

Zeleneč, 21.7.2012/24.3-19.5.2012


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 TransitionalDocument made with KompoZer