Výlety do Tater
aneb sakra, to je dálka

Poprvé jedeme od vesnice Hybe do Štrby. Neřítíme se dálnicí, ale po bezvadné okresce (nikoliv tankodromu jako u nás) přes Východnú a Važec. Jakmile jím projedeme, zastavím auto a čučíme jak puci na prostředí naproti nám. Polykám naprázdno a zírám tupě před sebe. Přítelkyně do mne kope, abych nepřipomínal vykuleného mongoloida nýbrž se tvářil jako běžný normál a splynul s davem, který tu však není. Z naprosté roviny rostou skalnatí obři. Do krku mi nafoukal studený vzduch skrz údivem odklopenou tlamu. Fotíme jak o život a místní šofér pekařské Avie, naložené chlebem, nechápavě vrtí hlavou. Zastavil tu též, ale neokouní na hory, nýbrž s mocně blaženým výrazem činí mikci u chroští. Očividně taktak dojel.

Užaslí z hor, ne z toho řidiče, naskakujeme do auta a mastíme do Štrby a vzhůru až na Štrbské pleso. Silnice se vine horou jak pentle. Několikrát podjíždíme mosty se zubačkou. Vede rovnou přímkou a vysoko nad hlavou, strmě jak petřínská lanovka. My musíme kličkovat serpentýnky. Pusa nezaklapává, naopak čelist mi spadla až mezi pedály a místo na brzdu šlapu po jedničce vpravo dole. Ostatní klechtáky už dávno nemám. Aniž by to bylo nějak znát, jsme v tisícimetrové výšce a nad námi se zubí skaliska ještě o další tři kiláky vejš. Naše Krkonoše se právě silně scvrkly.

Za Eurovského bůra parkuji až nahoře. Ač deset hodin brzy ráno, zbylo jen pár volných míst a výběrčí nás šikovně navede do chlívečku. Přijíždí černé Audi, kotví však mimo lajny. Parkovištník v klidu vysvětlí dotyčnému, aby tady nestál. Tento člověk je však řádně zaostalý a nechápe, proč tam nesmí. Vybírač vstupného nevzrušeně objasňuje: Vyhrazené místo je určeno pro posádky obchůdků v okolí, musí se přeci ke svým pracovištím nějak dostat a přivézt si k nim prodejní tovar. Zaostalec je jak poleno. Obdivuji slovenského správce parkoviště, jak nádherně zachovává klid a nemizí mu úsměv z tváře. Kdyby se tohle stalo třeba v Praze na Karláku, dávno jsou v sobě a oba řvou jak na lesy ač je kolem jen park, lítají velmi silná slova a brzy i facky. V očekávání nějaké srandy se srocují nezúčastnění čumilové, povzbuzují obě strany, až se začnou prát. Městská policie místo aby je sebrala, si narazí čepice přes oči dělá jakoby tam vůbec nebyla. Začne vybírat pokuty od chodců, kteří se mají nechat obrat snědými kapsáři a ne je za to bít. Někdo zavolal hasiče a ti jsou rozmrzení, neboť nehoří. Přijela televize Nova.

Prohlížíme si malebné turistické centrum. U nás bych je úpravností, čistotou a krásou přirovnal k Harrachovu, který ale potřebuje ještě trošku útulnosti dohnat. Hned naše kroky přitáhne pleso. Horská morénová jezírka též u Krakonoše nejsou (nepočítáme-li Morskiega oka ve Sněžných jámách, protože jsou v Polsku). V Tatrách je jedno vedle druhého. Jediná plesa v Česku najdeme na Šumavě. A to Čertovo s Černým jezerem, Laka u Prášil a v křížovkách, Prášilské a Plešné jezero. Z Čertova na Černé vede pěšina příšerným prďákem, ale to je jiná povídka, možná ji ještě někdy napíšu. Tady jsou i krpály poněkud většího rozměru. Gigantičtějšího. Bažím se pohledem na krásnou prdelku v lodičce, když mě přítelkyně ošklivě vytrhne z obdivu přírodní krásy fackou, co by porazila vola a vrátí do reality. Má návrh na obejití rybníka spořádaným pochodem. Sakra, to hned musíme někam jít? Musíme. Za trest. Bažení zakázáno. Prdelkami tuplem.

Jezero je také úchvatné. Voda neuvěřitelně čistá a patrně silně ledová. Nachází se ve výši 1355 metrů nad mořem, avšak připadáte si pod obrovskými štíty nad hlavou jako někde v Polabí. Jsme výš než Pomezní Boudy, ale kolem je jako bychom stáli dole v Peci. Největší hloubka je 26 metrů (Černé jezero 40 plus metrů 9 kalu z jehličí a pylu, tisíce let ukládaného) a plocha 19,76 hektaru a pozoruhodně nemá nikde přítok ani odtok. Kde se tam ta voda sakra bere?

Počasí na jedničku s hvězdičkou. Sluníčko, bezmračně a teploučko. Pracně supím na okružní jízdě pěšmo a brblám hojnost protestů, na které dívka srdečně kašle. Čtyři kilometry. Zbytečně. Místo odpočinkového sledování děvčat na pramičkách s nepříliš zakrytými zadečky a vystavenými předečky v neviditelných bikinkách. Ti blbci u pádel kazili umělecký dojem a měli se utopit. Mám odplatu za nedovolené vočumování. Od hotelu Kempinski je rozhled na hory. Na některých lezou tečky postav, patrné jen při největším přiblížením mým 40x zoomem. Se jim posmívám, netušíc jak na horu záhy polezu. Pevně přinucen.

Kolem plesa jsou v pravidelných intervalech rozesety cvičební nástroje. Kladina, bradla, kruhy, houpací smyčka na krk a další, mně neznámé náčiní. Proč, pro pána sem ty krámy dávali? Přítelkyně si všimne návodu k použití (kterým je vybaveno každé sportovní pracoviště):

»Tady máš desetkrát udělat přemet na hrazdě. Se vsadím, jak svůj zadek ani nepřehodíš.« Jsem nabádán jedovatě.

»Chci si tady prohlížet hory a ne hrát na kašpárka. Kukni na svojí zadel.« Nedám se.

»Nejedeme si hory jen prohlížet.« Zahrozí dáma, pročež tuším potíže.

Obejdeme vodu a zaslechnu, jak se musíme nutně podívat na Popradské pleso. Je pouhý kousíček. Svět se zatočil. Kousíček. Jednak v horách je všude daleko a k tomu do kopce. V Tatrách tuplem a ještě na druhou. A u přítelkyně je „kousíčkem“ není-li třeba hledat nocleh nebo týdenní stravu.

Tak tedy šlapeme. Kolmo nahoru, po šutrovité cestě. Zlaté krkonošské upravené pěšiny. Tiše se omlouvám krnapákům za nadávání na jejich trasy. Zde tomu na zemi říkají „chodník“. Měli by říkat skákačník, zlomnožník nebo prostě štěrkovna. Nedaleko vidíme skokanský můstek pro lyžaře s křídly nebo na padáku. Z něčeho tak obrovského nemůže nikdo dobrovolně jít skákat. Nebeská výška. Nebo mají i skákače veliké?

Plácám se hlasitě s mocným chrčením a tlumeným sakrováním už tři hodiny nahoru. O tomhle kousíčku se mi bude často zdát, myslím si. Mýlím se. Nadejdou daleko horší zážitky, které mě budou strašit ještě hodně dlouho po návratu. Jsem uklidňován, jak od Popradského jezera pojedeme hezky električkou k autu. Tato skutečnost mě uchovává při životě na stezce pro kamzíky nebo péráka z němých grotesek.

Časem, dokud mi ještě funguje centrála, konstatuji kterak je tady všechno mohutnější. Kopce, hory, vzdálenosti a výstupy. Ještěže jsme nejeli na stranickou a vládní návštěvu Himalájí, tam jíti do vedlejší vesnice bude na týdny. Alpy již netoužím poznat. Ani s Hoškatourem. Nožičky začínají bolet, dech se krátí a oči úží. Po několika hodinách dosáhneme vrcholu chodníku a spouštíme se k Popradskému plesu a já se těším na električku. Najednou se les roztrhne a jsme u jezírka. Také krásné. Již zpoza mrákot pozoruji vodu a dvě koliby. Při kontrole cen na jídelním lístku mi vystříkne z očí dva metry a zkroutí se požerák na uzel. Abych nevypadal jako lakomec, oběd ruším z důvodů boje s obezitou. Nevadí, električka nás doveze k Subárce a k potravě. Vzpomínám nahoře objev jakéhosi konzumu. Eura jsem si nechal prozíravě vyrobit v samoobslužné automatické tiskárně cenin - bankomatu. Z odvozu bude pendrek, jak se právě ukáže.

Rozhlížím se kolem, ale tramvaj nikde. Nejen vozidlo, ani koleje s dráty nad nimi! Dopytle, vždyť jsem včera našel na Internetu i jízdní řád z odsud sakra! Nojo. Tatry. Praštím se do čela. Vzdálenosti mají trošku jiné měřítko. V Krkonoších, když je stanice třeba v Jilemnici, je tam a basta fidli. Tady se sice také nachází, ale čím vyšší hory, tím násobněji dál. Cedule nás hrdě informuje, jak je zastávka električky blízko, pouhou 1 hodinu pěšky. Vzdálenosti jsou tady uvedeny všude v čase, jako v Polsku. Avšak měřil to nějaký šílený sprinter jenž měl padla a pospíchal do krčmy nebo zdrhal před zlým bačou, jak Lenin na Rysy. Když ten cvok napsal hodinu, normální člověk potřebuje dvě a já čtyři. I zlomila se pode mnou znavená kolena a potácím zbytky sebe zbědovaně směrem k nádraží. Mohlo mě napadnout. Když je město Poprad od Popradského plesa dvacet kilometrů vzduchem (padesát po silnici), tak stanice zubačky bude deset a třeba na koštěti. Jak jsou vzdálenosti relativní!

Po půl hodině kilometrů potkáme odbočku na symbolický Cintorín s pamětními deskami a totemy obětem hor (podívejte do albumu). Co lidí našlo svůj osud v horách. Ze všech koutů naší bývalé vlasti i ciziny. Z Prahy, Bratislavy, Benešova, Košic...ale i Polska, Německa.... Všichni mají na skalách ve svornosti pamětní desky. Vybírám plac, kde budu chtít nápis já. Zatím však jen kvičím bolestí a pokračujeme v hledání vlaku.

A skutečně, po třech hodinách ostrého pochodu zahlédneme sloupy trolejového vedení a doběhneme konečně z Popradského plesa do Popradského plesa. Stejnojmenná voda je sice čtyři hodiny kilometrů za námi, ale hlavně už pojedeme. Dle jízdního řádu se tak stane za deset minut. Jízdenky se kupují v kiosku na náměstí, naproti této stanici - informuje nakřivo připláclý papír, nechci hádat čím. Přede mnou jen jeden občan. Bohužel zaostalý za čtyři. Desetkrát se ptá, jakou jízdenku potřebuje do Tatranské Lomnice. Marně mu obsluha vysvětluje, proč tady ty jízdenky nemá a musí se koupit nahoře. Je to jiná trať a přestupní nevyrábějí. Chlap si nechá znova a znova tuto informaci zopakovat, než mu difunduje do jater skrz prázdnou dutinu lebeční.

»Dobrý muži, rozhodně mi vaše zdravá zvídavost nevadí. Mohl byste mě však na vteřinku pustiti abych si zakoupil jízdenku já, nám totiž vlak odjíždí již za deset minut. Předem děkuji za kladné vyřízení.« Klidně hovořím na Tvrdolína. Jeho postava se zatváří hrozivě, jako bych ho nakopl a ne slušně a zdvořile požádal.

»Byl saem tu dříf.« Vztekle vejskne pán typickou pražštinou. Dalších pět minut se dohaduje s kioskářem. Oba šermují rukama jak špatní trhovci při prodeji slepic. Už jsem trošku nervní, aby nám to nefrnklo kvůli tomu tupounovi.

»Pane, nechte mě laskavě koupit jízdenky a pak se tu dohadujte třeba do rána, když neráčíte svým intelektem chápat přepravní řád!« Zahulákám.

»Do rána niiééé,« zaječí budka, »iděm za hodinu domov!«

»To je mi fuk, teď mi prodejte lístek nahoru a pak si tu třeba dělejte pro mne za mne panáčky z bláta!« Křičím jak makak na liáně do okýnka.

»Momeééént, ještě nevím kde si koupím lístky já, sakra!« Zvyšuje tóninu blbec přede mnou. Odječím mu hrozným hlasem:

»Sežeňte si je třeba na lampárně, oxidujete si tady krev nadarmo už půl hodiny. Jestli mi to kvůli vám ujede, ponesete mě na zádech až na Štrbské pleso a budu vás pohánět klackem abyste tam byl dřív, než vlak!« Řvu jak motory Discovery při startu.

I zakoupí tedy jízdenku nahoru. Vnitřek budky nevyniká rychlostí a hledá mince nazpět věčnost. Jsem silně pobouřen, skáču netrpělivostí dva metry deset, páč tramvaj už zvoní nedaleko. Když chlap uchopí potištěné papírky, jsem na řadě a nadechnu se přednést přání svézt si údy. Ovšem chyba lávky. Nádech jsem nucen jalově vypustit jinudy a to do nedalekého smrčku. Stromek shodil jehličí a otřepal se. Znova se ptá ten vůl na princip jízdenek. To už nevydržím a vřískám jak rezavá Husquarna v dešti:

»Táhněte pěšky, ušetříte Eura a nervy všech kolem, když je jízda vlakem nad vaší inteligenci. Jestli potřebujete cvičit paměť, kupte si tady pexeso a placatku rumu, ale až budeme hodně daleko!«

Někde se dala do pohybu lavina kamení.

Chlap mě pošle jadrnou středočeštinou někam, ale po kratší bilaterální a srdečné výměně nadávek ho prostě odstrčím, až odletí do potoka, kde ještě chvíli zlostně bublá a pak se rozhostí božské ticho. Konečně zakoupím vstupenky do zubačky. Netáhlo v kiosku dává nazpět tempem splašeného hlemejždě a já trnu jestli mi ty lístky budou naprd, když nám to ujede. Ale podaří se, lenochod našel patřičné jedníky Eura doklušu k tramvaji, kterou přítelkyně už pět minut drží za spřáhlo aby neujela. Vlak se rozjede a škarpou se cáká jízdenkový pitomec, coby vodník s orobincem za uchem, lístkem v puse a vraždou v očích. To se však již zaklesla tramvaj do riggenbachovy ozubnice, nabrala na rychlosti a šílenec mizí v zatáčce. Další jeho osud není znám.

Konečně šťastně dorazíme do Štrby. Ovšem běda. Subárka je vysoko na nějakém parkovišti a tak musíme stoupati celým městem až nahoru. V konzumu zakoupím akorát Kofolu a tři tvrdé rohlíci. V autě se svalím a děkuji bohům za přežití dne.

dělící linka

Znovu parkujeme na stejném horním zastavovišti u Štrbského plesa. Jdeme na lanovku k Chatě pod Soliskem. Dolní stanice je v 1386 m a stroj nás vyvrhne v 1814 m. Jsme výš než Sněžka. Nad námi trčí balvan do dalšího kilometru vzhůru. Pěšina dle bedekru nenáročná a na půl hodiny. Kterej moula jí klasifikoval jako snadnou a ještě ocenil tím časem? Nojo, chodník pro sprintery a polétavce.

Tak tedy vpřed. Prdlajs vpřed. Nahoru. Nikdy víc neplatilo slovo „nahoru“, jako tady. Ze začátku mají téměř pravdu, nic hrozného, s chutí tedy stoupám. Ale velmi záhy příroda těžce přitvrdí. Chodník? Kulový! Jestli si vzpomínáte na popis příšerné trasy Bílou Opavou, tak prosím okamžitě zapomeňte na všechno, co jsem tam nezodpovědně psal o necestě. Časem povídku správně opravím na pohodovou procházku před večeří. To, co však vede na Přední Solisko, jsem ještě nezažil. Správně řečeno nevede. Ano. Nahoru není lautr nic. Ze všech znaků a vlastností určujících turistickou stezku, zbyla jen tu či onde ledabyle pláclá značka na balvan jako bejk, ještě ne příliš čitelná. Letitá. Vyšisovaná. Někde dokonce opršela mizerná barva nebo se rozpadl podkladový šutrák. Nic víc. Bez vychozené stezky, žádná udržovaná vozovka. Divočina. Prostě naházené kusy skal jak od Kyklopů. Ono taky vyšlapat pěšinu na skále s pevností přepjatého betonu, bude trvat pěkných pár tisícročí. Člověk se rozhlédne, uvidí nad hlavou bídně provedený barevný flek a jak se tam dostane, bylo tomu zhulákanému značkaři zcela šumák. Lezu. Hrabu se jak přišlápnutý chrobák. Hledám kudy se k dalšímu opěrnému bodu dostat. Přítelkyně si hraje na kamzíka a mám jí nedaleko sebe. Blízko dopředu, ale někde hrozně vysoko nad hlavou. Strašlivý výstup však teprv začíná: Nohu musím vystrčit za pomocí obou rukou do výše ramen a pak se tam dostat zbytkem člověka. Pot ze mne stříká do stran a tuk letí dolů jak na liposukci. Břicho mi někdo vykuchal. Pak vracím levou do kloubní jamky v pánvičce, uvnitř příčně pruhovaného svalu zadkovitého. Nadávám. Výpon za jednou nohou, sprosté slovo a odpočinek ze zadejchání. Totéž zopakovat. Stokrát. Tisíckrát. Síly docházejí. Neslušná slova rovněž. Ani nadávání mi už také nejde jak za mlada. Kolem padají lidé seshora, co si již užili výhledu svrchu. Lidí jak někde na lázeňském korzu.

Po půlhodinovém odpočinku v sedě na hraně ostré skály, která mi rozdělila zadek na čtvrtiny a cestou dolů bude klapat, zkusím pokračovat dál. Země nás udeřila do nosu. Píšu tak obvykle i o výstupech v jiných horách. Tady nás nejen udeřila skála do čela, ale bez rukou prostě dál nemůžeme. Přitáhnout se chapadlem někam nahoru a pokusit se tamtéž dopravit i ostatní součástky postavy. Nejčernější sny jsou proti tomu růžová zahrada nebeského Ráje. Přítelkyně se sto metrů nade mnou posmívá, jak na Gerlach bude ještě hůře. Moje sebevědomí na něho vylézt spadlo někam k podrážkám. Prokleju nejvyšší horu, pošlu jí ke všem rohatým a snažím se postupovat jako žoužala nahoru, aspoň tady. Též se tak natahuji a smršťuji, jen ne s šikovností kroužkovce. Stoupám všemi čtyřmi. Většinou na přední náhon, jako z hospody. Kolem se míhají rodinky s malými dětmi. Táhnout sem děcko dle mne spadá do týrání svěřené osoby. Snažím se přesvědčit okolí, jak jsem týrán tímto lezením já. Budu teprve ztejrán, jestli nepolezu, praví přítelkyně a významně poklepává hůlkami po balvanu u mé hlavy. Funím jak deset kompresorů nafukujících vzducholoď. Pokusím se zastavit a visíc obouma zubama za nějaký převis si odpočinout, jako netopejr po flámu. Po chvíli rastu, kdy nové síly vůbec nenaberu, zvednu ruce, zachytím se čehosi měkkého nahoře, kam ani nevidím a pokouším se tamtéž vysoukat ve vzduchu mrskající nožičky. Hrůza. To čehosi mne setřese a přítelkyně mi norskýma hůlkama mydlí prodloužená záda, abych nevošahával stehna sedícím ženským.

Dolů se řítí jakýsi občan včetně laviny čerstvého kačírku. Táži se, jestli má cenu lézt ještě vejš. Jojo, jsou tam ještě tři vrcholy, ale stojí za to. Zbytek věty nerozumím, padal moc rychle a daleko. Zatočí se mi hlava a cukr je někde v malíčku u nohy. Lezu housenkovým výplazem. Nezodpovědně se podívám za sebe. Jsme v nebeské výšce, jako v letadle. Kolmo dolů je někde malinkatá chata Pod Soliskem s lanovčičkou jako malinkatý modýlek. Jestli tohle přežiji, tak mám srdce jako zvon a kdepak infarkt. Za měsíc se na kardiologii potvrdila kondice. Ergometrovický velocipéd jsem zlámal a museli sehnat údržbáře, aby přivařil šlapadla a mohl pokračovat test. Na echu se ptali, jestli jsem neměl zaražené větry, protože infarkt tam vůbec nevidí kdo mi u všech čertů řekl, že tam byl, když nebyl.

Připadám si jak přefouklý panáček Michelin. Mám nateklé svalstvo v nohou a rukou jak ty pneumatiky, duté kosti uvnitř sviští jak lodní píšťaly. Bolí mě snad i vlasy na hlavě a tkaničky v botách. Pokouším se získat chvíli oddechového času focením. Ještěže mám vydatný optický stabilizátor, neboť se mi pazoury klepou jak deset ratlíků nad sebou. Místo focení můžu tak akorát výborně vysévat obilí. Kupodivu i v této výši je stále teplo. Nevnímal bych snad ani dvacetistupňový mráz, asi by mi jen cinkly prsty o zem. Mám si prý užívat krásné počasí. No to si to teda dneska užiju! Jestli přežiju. Pocit dobyvatele vrcholu se nějak nedostavuje. Zato pocity protažení strojní mlátičkou žita mohutní každým okamžikem.

Klesání zpět je ještě horší. Sesouvat se zády napřed a po čtyřech znamená nevědět kde se ocitnou nohy. Chytnu se nahoře za něčí mandle, nohy spustím do hlubiny a pak musím zase zpět, neboť nemám tak dlouhý trup včetně okončetin, abych dosáhl nějakého podpůrného bodu v prostoru. Pustit se netroufám. Neřízený let vzduchem by nemusel dobře dopadnout. Na nohy už vůbec ne. Udivují mě malé děti, s nimiž nezodpovědní rodičové stoupají kolem nás. Děcko prostě vysadí někam nad halvu a doplácají se k němu. Menší jsou tiše a starší škodolibě povzbuzují maminku a tatínka. Po dvou opakovaných vysunutí bych již mohl zvedat tak vyhublého opeřence a ne děcko. Po třech ani péro. Z toho brabce. Vzhledem ke značení tu a tam čmáchnutému na úskalí aniž někde vede cesta, je možno postupovat libovolně. Nemohu se ubránit pocitu, jak značíč letěl dolů po tlamě a to co nakreslil, jsou jen obtisklé zoufalé pokusy zastavit pád svojí štětkou. Zkusím se otočit a spouštět po zadku. Potřeboval bych mít prdel řádně oplechovánu. Přítelkyně mi ukazuje styl spuštění nazvaný červí skluz. Prostě po zadku dolů, nejlépe jemnou drtí. Si prošoupu poslední džíny a budu svítit holou zadelí až k autu. Ale jde to lépe. Sice se neustále bojím abych se nepřekotil na čumák, což by se rovnalo bezhlavému pádu do hlubin. Ano, hlavu bych si urazil ještě nahoře. Divím, se proč nenacházíme kolem samé zdechliny turistů před námi. Patrně tu denně uklízejí. Pravda, plný kuka vůz jsme dole několikrát potkali.

K chatě na horní stanici lanovky se došoupu jak na saních, drhnoucích dnem jak po oblevě. Jsem bílý od skalního prachu, podobu mám hnusné sochy. Přítelkyně mě vyklepe jako tébich pružnou tyčkou, kterou našla někde ve stanici lanovky. Vylétne ze mne mocný oblak prachu až se přiřítí horlivý hasič s minimaxem a chce hasit požár. Když vidí z čeho pochází mrak dýmu a nikde nejsou plameny, rozmrzele jde něco podpálit do skal. Nehoří mu a tak se šel vztekat jinam. Prach ze mně zanesl hromadu balvanů kolem. Spadly dvě sedačky, údajně kdosi ukradl ňákou jistící tyč. K představě prodělané mlátičky se přidal ještě samovaz.

dělící linka

Tentokrát jedeme až do Popradu. Integrovaná gépéeska naprosto zešílí, protože nemá zanesen na D1 tunel Borik u Mengusovcov. Přístroj žvaní abychom odbočili do pole, pokračovali lesem a skrz rybník někam do háje. Vřele posílám Teleatlas do nejzasších krajních mezí a horoucích pekel. Auto neustále nesmyslně blekotá, jet podle něj tak krtkuju nebo dělám ponorku. Divoce nadávám a přítelkyně se mi směje. To mě rozzuří ještě víc a vydatněji. Snažím se najít Poprad, což se mi nepodaří a mé běsnění nezná mezí. Až přítelkyně nás s řehtáním, které mě příšerně dráždí, dvojím lehkým pohybem ručky nasměruje kam patříme. Nos si ovážu kapesníkem a pozdravíme bývalou výrobnu prvních československých automatických praček Tatramat. Jedeme nedostavěnou silnicí skrz Veľkou Lomnici, překonáme dost nebezpečné koleje (protože není kde stát kdyby stáhli šraňky) a vítáme v Tatranské Lomnici. Znalí už vědí, kam míříme. Auto nechávám na odlehlém parkovišti, kde v budce není obsluha. Podle šipek více či méně snadno najdeme stanici kabinkové lanovky na Skalnaté Pleso. Otočím se na patě a jdu k autu. Abych nevypadal jako mentál, usmívám se na lidi, kteří tu nejsou. Nalodím se do Subárky a odvezu jí do parkoviště na rozestavěné ploše zimního areálu, nedaleko hangáru kabinek. Kamarádka hudruje co blbnu za kraviny ale dole mi připadalo vozidlo moc napospas vandalům neboť tam stálo zcela osamoceno. Hlavně až přijdeme znaveni, ušetříme dva kilometry.

Odstojíme frontu dlouhou stopadesát pasažérů a zakoupíme jízdenkové čipy, zálohované dvěma Euro jako flašky od lahvového píva. Fronta za námi vyrostla jak řemen a místenky na Lomnický štít mají až na odpoledne, návštěvu tamtéž odkládáme tedy na jindy. Jízda dvoumístnou kabinkou nahoru připomíná lanovku na Sněžku, až bude nová. Také má vsazenu mezistanici, kde se dráha lomí. Zde je to průběžná zastávka Štart, kde se nestaví. Dveře se však otevřou, kabina zbrzdí na velmi loudavý pohyb. Turista za námi viděl ve zpomalení konečnou, vystrčil nohu ven, šourá obuví o podlahu a obsluha ho nevybíravě zastrčila kulečníkovým úderem fošnou zpět na sedadlo, protože tady se ven neleze, ať hezky ukázněně dřepí a vyčkává věcí příštích. Doppelmayrovský systém lanovky nás pomalu přehází po výhybnách, úspěšně se kabinka zakousne do špagátu druhého úseku a frčíme jak dráha. Zbytek boty turisty zůstal někde na zemi.

Jsme ve výšce 1751 metrů nad Baltským mořem. Pohled do hlubiny je úchvatný. Vymlácený les orkánem nebrání ve výhledu až do Tatranské Lomnice, zoomem se mi snad podařilo i vyfotit Subárku. Jsme výš než Sněžka. Nad námi jsou mraky, lanovka na Lomnický štít se ztrácí v mlze jako dětská hračka. Již rituálně obejdeme pleso kolem dokola. Proti Štrbskému jde o malinkatou loužičkou a dle propagačních tabulí v některých letech zcela vysychá i když má přítok a žádný odtok. Ve vydatných obdobích se přebytečná voda odpouští přepadem přes cestu a boty kolemjdoucích. Dnes máme kliku aspoň na kalužinu. Na břehu se nachází největší lanovková centrála, což se mi moc líbí. Sbíhá se tu kabinková z Lomnice, z druhé strany téhož baráku vede visutá na Lomnický štít. Kousek na kopečku startuje Doppelmayrovká sedačková do Lomnického sedla. Mé srdce technika plesá. Lemry líné, opravuje mě přítelkyně. Nespravedlivě.

Rázem opět valíme bulvy jak burani někde z Nizozemí. Mlha se rozptyluje a nad námi, ve výši daleko větší než Sněžka v Peci, se objevuje vrcholek Lomničáku s hvězdárnou. Jsme výš jak na Sněžce a ještě jedna trčí nad námi! Rozhodneme se vyjet ještě o kilometr výš, do toho Sedla. Pod námi se vine meandr pěšiny. Jít po ní nahoru, nachodí se dvacet kilometrů semo tamo, než dolezeme o pár desítek metrů vpřed. Vyskočíme za jízdy ze sedačky, která v horní zastávce nezpomaluje - je pevně přišroubována k lanu.

Nádherná divočina. Projdeme se ke skalnímu výklenku. Jen pro něj stálo za to sem jít. V údolí se třpytí pár Spišských ples a chata u nich. Vidíme vysněný Gerlach. Tam teda musí být nádherný výstup! Už se těším! Radujeme se pohledem na obrovské hory, jsme v 2196 metrech. Když se podíváme na Lomnický štít, je stále hrozně vysoko nad námi! Lidé se jak drobounké mušky spouští dolů. Usuzuji na těžké šílence. Lezou dolů prdelpádem, kloužou ze skal po hubě nebo se pokoušejí držet řetězů v nejtěžších úsecích. Bych těm kotvám nevěřil, jestli jsou dobře zacementovány. Jsou blázni, protože mají předplacenou jízdenku zpět lanovkou a místo toho riskují zlámané oudy. Vím to, páč se prodává pouze zpáteční jízdenka za neskutečných 48€ pro jednoho. Nahoře na hoře je padesát minut na výhled a žasnutí, během něhož se jim podaří zdrhnout a riskovat totální vyčerpání za ty prachy. Takže všichni ti chovanci zdejších Bohnic za 24€ padají na dršťku a dřou si zadky v červím šupsem dolů, poskakováním po řetězech a klouzání lavinami štěrku všech zrnitostních kategorií včetně lopat makadamu.

Zazevlujeme, pokocháme se nádherou, vyfotíme nedostižný Gerlach, jehož dobití na zítra zcela ruším. Ne pro vyčerpanost, to určitě ne. Stanovuji na zítřek jiné plány. Tak. Po zevlu sjedeme spořádaně drahou zpět k plesu. Tady uslyším, jako ostatně denně v Krkonoších, jak je blbost vézt si kýty dolů do Lomnice. Půjdeme malinkatý kousíček stranou, uvidíme nádherné vodopády, občerstvíme se v Zamkovského chatě a kolem dalších úchvatných vodopádů pohodlně dostihneme Subárku dole v Lomnici. Nepředloženě souhlasím. Já trubka!! Netuším, co nás čeká. Jéžíšmarjááá to byla dáááálka!

Vesele tedy vyjdeme od Skalnaté chaty, vzdálené 5 minut a na dohled od Skalnatého plesa. Chodník je příšerný. Vyrobený z náhodně nalezených šutráků a též náhodně poskládaný stylem „Jak to z něčeho vysypali“. Každý krok se musí učinit různě dlouhý a zakončený balancováním na kočičí hlavě jako bejk. Tak jde ujít pár kroků. Ta příšerná neustálá změna tempa a délky kročeje strašlivě unavuje. Hrůza nezodpovědně trvá několik hodin kilometrů (vzdálenosti udávají v čase). Měří to však nějaký nalitý běžec, protože normální člověk musí vzdálenost násobit minimálně čtyřmi, aby mu vyšel správný čas pěší dopravy. Když uvedli dálku k vodopádu jako dvě hodiny, půjdeme osm hodin jen to fikne. Kolem prochází skupinka mladých českých turistů. Jejich předák přeblýskne zrakem rozcestník a vesele zahlaholí:

»Hele, píšou k Hrebienku hodina a půl, tak  za tři čtvrtě jsme tam!«

Sakraprácemizerná!

Užasnu. Může snad někdo pádit rychlejc jak značkovač, který chtěl mít co nejdřív padla? Přece nemají v zadku rakety?

Poskakuji po kočičích hlavách další hodinu. Kdepak kočičí. Sloní i s chobotem! Hrozně mizerně se dá pokračovat. Skáčeme už třetí hodinu. Protože nepravidelné strkání nohou na vršky dlažek nedá jinak nazvat. Neútěšný stav vozovky se nemění. Nohy mi odpadávají a při každém kroku se podvrkávají na kulatých šutrech. Skrze své dva zuby cedím v tichosti nadávky a ještě je tlumím do rukávu. Už tu nejsou sloní palice, ale mamutí. Před námi je shnilý dřevěný můstek přes vodu v propasti. Budí silnou nedůvěru. Podaří se mi dostat na druhou stranu aniž by se chatrná lávka pod váhou toho dobytka mne, propadl, jak pravila přítelkyně.

Potkáváme opět rodinky s dětmi. Neuvěřitelně pobíhají z balvanu na kámen a naopak. Opět týrání svěřených osob. S drobnou výhradou. Děti se radují z každého pohybu a netváří se jak šikanované. Zato já padám únavou a nerůst kolem zábradlí z chroští, sletím někam dolů.

Po další hodině těžkého žuchavého balancování na koulích, se dostaneme před Zamkovského chatu. Ač je tato chata zcela odlehlá, nevidím chcípající, ale vesele pobíhající turisty. Jediná zdechlina jsem tady já. Dáváme si vynikající vychlazenou Kofolu, za dvě Eura půllitr. Udělá se mi lepší, ač těžký cukrovkář, potřeboval jsem po té námaze doplnit cukr, neboť zcela jistě hrozilo hyper. Zajímavostí této chaty je neustálá služba obsluhy dvacetčtyři hodin v zimě i v létě, kdy je personál připraven se okamžitě postarat o  turisty na konci svých sil. Přeji si, aby se o mě postarali a zaházeli mne nedaleko v lese. Údajně pomáhají jen turistům, jako mrtvola si mám vyjednat  pohřební službu v údolí a tam až také nejlépe zdechnout. Tady jim nemám co smrdět a odpuzovat zákazníky. Na pudění však stačí jak teď vypadám.

Nedá se nic dělat, hrozí večer, tma a roztrhání medvědy, vlky a rysy. Musíme na další cestu, nikdo mi tady nepřistaví taxi. Lumpové. Ač jsme dosud hrozivě klesali čtyři hodiny kilometrů, jsme stále ve výšce přes tisíc metrů. Měli bychom být v poločase trasy. Dělá se mi špatně, při tom pomyšlení. Hlásím: Nedojdu. Upadnu. Nakopnu ti zanašima, povzbudí mě přítelkyně.

Hlavy mystických příšer na chodníku jsou i nadále. Nepředstavitelně bídně a namáhavě se pomaloučku přesouvám dál. Stokrát horší jak cesta ve sněhu, který právě zorali, abychom měli lepší zážitky nedávno v našich horách. Tenkrát to byl pochod hrůzy a vyčerpání. Co se mnou dělají ty obří balóny naházené jak mrchy tady na silnici? Ježíšmarjá, kam až to povede? Snad ta hrůza nebude až k autu? No to bych se z toho posmál. Tanapáky nikdo za to nekritizoval? Tak činím tímto já a velmi důrazně! Jestli pěšinu nevylepšíte, už sem nikdy nepřijedu. A máte to!

Slezeme k nějakému dalšímu vodopádu, nemám sil se jím kochat. Registruji jakési mokro odkudsi z oblak. Též v botách začvachtá, spletl jsem si pěšinu s potokem. Hrozivě nad námi se naposled zablyští okno hvězdárny na Lomnickém štítu. Hrozivě se mi rovněž dělá z další cesty. Cedulka praví pouhou hodinu, po přepočtu na normální lidi vyjdou čtyři hodiny, jak jistě dobře všichni víme.

Bude se stmívat. Dle mého propočtu bychom se teoreticky měli dostat k Subárce tak kolem půlnoci. Vědecky probádávám situaci, kdy padnu do podrostu a sežere mě plankton. Stejně auto neuvidíme, neboť nás po setmění roztrhají medvědi, sežerou vlci, zadáví rysové a k smrti vyděsí strašidla. Všechno tohle tady v té divočině v noci vyleze ze země a vrhá se na nešťastníky kolem.

Ještě někde kolem hučí vodopád, přítelkyně cosi fotí, já beru do ruky poleno z metru na odhánění vlků a medvědů. Na rysa použiju odvahu a proti strašidlům hledám česnek. Na vlky je nejlepší pilník. Hodí se na zem. Vlk neví co to je, olizuje a rozpiluje si jazyk. Teče krev, vlk jí líže a upiluje si celý jazyk a není schopen člověka zadávit. Tak učiní celá smečka a je zneškodněna. Bude to fungovat také na medvěda? Půl hodiny kilometrů v lese o tom přemýšlím. Bude medvěd také lízat? Naneštěstí nemám pilník a tak tuto svou geniální myšlenku nemůžu ke své škodě vyzkoušet. Tiše, jako správný rytíř před svou dámou, se ozvu:

»Brzy vypukne černo černá noc. Je zbytečné, abychom zde zhynuli oba. Přidej do kroku a zachraň se, já zde zůstanu jako pokrm medvědů. Udělám se silně nechutný a tím je budu hodně dlouho zdržovat ve žrádle, abys unikla. Ráno pak někoho pošli pro mojí kostru.« Navrhuji.

»Blbečku.« Ocení mě přítelkyně. »Za hodinu tma nebude. Akorát, možná i dřív, se dostaneme k autu.«

»Těééžko.« Oponuji. »Měli jsme zahnouti támhle nahoru, tímhle směrem vyjdeme někde ve Smogovci.«

»Ve Smokovci. Magůrku, vím dobře, kudy jdeme.« Sebejistě pokračuje přítelkyně a popožene mě norskými hůlkami po hlavě. Stále ví, kudy. Já to nevím už dvě hodiny. A to jsem vědec!

»Mimochodem, vlci tě sežerou i s kostmi a krev se vsákne, tak sem nikoho posílat nebudu.«

Snažím se přidat na rychlosti. Nejde to. Nejde ani zvedat nohy. Musím. Cukr bude v záporných hodnotách a srdce jede jako zvon. Pohonné hmoty jsou v čoudu. Břicho splaskává a vlasy pelichají. Snažím se vzbudit lítost a padám do močálu. Přítelkyně jenom nervně podupává nožkou, nadává abych zase nedělal šaška. Když už nutně musím padat do tý smradlavý louže, ať jsem zticha, nikdo není zvědavý na neslušné názvy lidských orgánů těla, ač jsem se tam nemohl vůbec udeřit, neboť nejsem holčička. To mě popudí a řvu coby čerstvě protržený, jak ve mně její pochody chlapa určitě vyničí.

»Nic se ti už nemůže stát, vůl jsi dávno. Jen hodně křič, však se medvěd přijde podívat, co se děje.« Řekne v klídečku paní a přidá do kroku. Zcvaknu hubu v půli slova až to bouchne a všechny neslušné přívlastky, kterými jsem hodlal vodu v kalhotách zasypat, nechávám hluboce v bachoru a slézu. Jsem ticho jak myška. Raději se ani neždímu, abych nahlas nešplouchal a necákal.

Šeptem čvachtám v botech další hodinu. Určitě blbým směrem. Když se snažím protestovat, dozvím se, jestli je tady něco blbého, tak v širokém okolí jsem to jen já.

»Vůbec ne. Jestli si vzpomínáš, jak jsme jeli nahoru lanovkou, byla tam holá stráň. Tady je však všude hluboký les, plný naštvaných hadů, hladových predátorů a velociraptorů. Měli jsme jít nahoru, tam žádný luh nebyl.« Vysvětluji své vědecké důkazy. Místo souhlasné odpovědi se dozvím další filipiku o blbečcích a inteligenci trepky v prvohorách. Uděláme deset kroků, les se rozevře a vidím lanovku. No teda!

Ještě zdaleka není konec pochodu. Sice už nejsou pod nohama menhiry velikosti a tvaru libeňského plynojemu, ale hezká lesní pěšinka. Leč zbědovanost mého celého člověka ji nedokáže ocenit. Pod lanovkou vidíme ve strašlivé hloubce parkoviště a někde tuším Subárku. Kupodivu je osmnáct hodin, lanovka jezdí jako ve dne ač má v jízdním řádu konec premávání v šestnáct hodin. Tady se tedy dějou věci. O5 musím pochválit Slovenské podnikatele. Je hezky, teplo a slunečno. Stále vozí lidi nahoru na Lomničák a tak nechají zapnutou i tuhle lanovku, aby se cestovatelé pohodlně dostali zpět. Závidím těm nahoře a zaskřípu všema obouma zubama nad naším šíleným počinem jít dolů šlápcugem. Též se mi připomenou naši podnikatelé, třeba v Krkonoších na Hnědém vrchu. Měli ve čtyři padla, počasí nepočasí, lidi nelidi. Končíme a vlezte nám na záda!

Najednou je přes cestu vikslajvantová páska s nápisem „Vstup zakázán“. A kruci! Povolená silnice vede hroznými meandry tak pětkrát tolik hodin daleko. Překročíme pásku. Jdeme zakázanou loukou. Dole je několik dělníků, nevšímají si nás. Zase zjišťuji, jak jsou lidé na Slovensku daleko milejší a příjemnější než u nás. Jít v Praze skrze stavbu, to bychom slyšeli slovník! Každý stále opálený dělník by měl hubu.

Doplazíme se dolů. Teda já dolezu, přítelkyně doposkakuje jako by nic nešla. Čipy vracím jen s největšíma obtížěma do vysoko umístěného otvoru v automatu. Přístroj zachrochtá a vydá 4€. Hledáme vozidlo, stojí téměř osamoceno, ostatní jsou již v teplých náručích a doma. Vstupuju do Subárky, na třetí pokus se mi tam podaří nasténat a půl hodiny se věnuji regeneraci. Přemítám, jestli mě opravdu neokusaly hyeny v té divočině. Určitě mi chybí několik částí těla, protože je necítím. Na třetí pokus se mi podaří zbytky dlaní uchopit volant, najít pedály, nasadit do nich poněkud kratší nohy a vyjet na zpáteční trasu. Subárka pokračuje v pindání nesmyslů a protože nejsem schopen sám určit směr, vede přítelkyně a já jen proklínám navigaci řádně. Tu zabudovanou. Kenwood. Naprd.


Minialbum všech fotografií

Tyto obrázky si můžete prohlédnout ve větším a s popisem zde.


(Dokončeno)

Zeleneč, 31.10.2011/11.9.2011


Návštěvní kniha.
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 TransitionalDocument made with KompoZer