Na Praděd Bílou Opavou
aneb nohy v potoce - hlava v lijáku

Karlova Studánka. Tiché a čisté lázně. Výborné sirouhličité prameny bublinkaté minerální vody. Klídeček, tabáček a pohodička. Odpočinek hostů léčebných procedur dýchá z každého místa. Nádherná ukázka uvolnění a relaxace. Usmívající se lidé, krásná příroda a nejčistší vzduch z celé slavné Evropy. Ještě nám ho Unie nezakázala a Kalousek neodměřil na placený příděl, jak nám letos zdanil i houby. Tady přeci nemůže být nic náročného a zničujícího. A bylo.

Když už tady máme náhodný výskyt, uděláme si kratičkou nenáročnou procházečku k vyhlídce Rolandův kámen. Pár kilometrů, tak pět - šest. Přítelkyně opovržlivě ohrnuje dolní ret, podupává a něco bublá. Cosi o blbcích, jak se snažím neslyšet. Patrně na ní velmi málo. Všeho chce ukrutně moc. I kilometrů. Aby se proto ještě kousíček přidal, zamíříme nejprve nahoru k hotelu Hubertus, projdeme celé lázně a pokocháme se krásnými parky a já se přerazím na kluzké dlažbě. Mám zvedat hnáty a nedělat kašpara, dozvím se. Jistě, zakopávám abych se nenudil a řvu abych neusnul.

Na konci nacházíme z přírodnin přerostlý příhradový jeřáb, staveniště a naproti nim narvané parkoviště a protože jdeme pěšky, nechává mě tato skutečnost v klidu a nemám vztek na ti, co přijeli dřív. Kolem obojího se dáváme vpravo, malinko dolů a stojíme s otevřenými kusadly před obrovským vodopádem, který se hrne neřízeně lesem odkudsi z oblak. Jak se dozvídáme z reklamní cedule, je umělý. Přebytek ze zásob k napájení celé Karlovy Studánky, odebraných někde výše z této Opavy. Stálá teplota dovoluje nechat tryskat vodotrysk před hotelem Džbán celou zimu. Tím se tam vytvoří obrovská ledová stěna. Lezou po ní i horolezci aby si zatrénovali. Ti si lámou kosti sjížděním po tlamě dolů, led však drží. Údajně až do června.

Podíváme se ještě kousíček na krásnou bouřící řeku. S neblahou předtuchou stoupám hrozivým krpálem proti proudu. Když už jsme tady, prolezeme tímto údolím až na Praděd, mění děvče operativně farplán. Dyk je to prý kousíček. Jistě, co by kamenem dohodil a zbytek doběhl. Cifix, dopytle, no fujtajxl! Modlím se. Nenáročný výlet. Mi připomíná krizový den, kdy jsme šli jen třicet kilometrů, prý též pohodových. Také jsme se byli původně jen podívat na kousek lesa. Jo a kolmo nahoru. Kdybych ještě tušil, co mě dneska čeká, cukru by se ve mně nedořezal. Jít večer na diabetickou kontrolu, měřiči vylétne displej až na strop a k večeři místo Glucophage dostanu sladkou tyčinku. Však nepředbíhejme a tak se vracím s vyprávěním na začátek údolí.

Bílá Opava si plně zasluhuje své jméno. Neustále zpěněná kameny a balvany - ba i kládami a méně zdatnými turisty, napadanými do toku přede mnou. Načechrána četnými vodopády a peřejemi. Tolik za sebou jsem neviděl ani v Krkonoších, které jsou na ně bohaté. Na rozdíl od Šumavy, kde je jen jeden - různé atrapy jako jsou šutrotoky, za něj nepovažuji. A to ještě vodními stěnami budeme muset projít skrz a nechat lejt za krk!

Zlověstné hučení řeky nás vyprovází do výše. Nejprve milé a přátelské, později zuřivě hučící a slibující nejtěžší zážitky včetně úhynu. Nemýlilo se. Cesta zatím poklidná. Občas se objeví nabídkové plechové tabule na toto údolí, kde píší co zajímavého tu právě vidíme a slyšíme, případně aj čucháme. V některých místech roste mech, vyskytující se pouze tady a v Krkonoších v Kotelní jámě. Jinak nikde na světe. Vyšli jsme za krásného sluníčka. Zatím se můžu neznaven i kochat přírodou kolem. Cedule se tu vytahuje nejkrásnější částí Hrubého Jeseníku. Postupujeme po shluku žluté a modré značky. Nahoru samozřejmě. Už začínám lapat molekuly kyslíku. Moc mi chybí vidět co dýchám, jak jsem zvyklý z Prahy. Tak průhlednou atmosféru jsem dosud nepoznal a jsem z ní trošku mimo rovnováhu. Nevidím co mi vniká frňákem do plic a jsem tím značně znepokojen. Běžícím turistů, kteří nás míjejí, tato skutečnost patrně vůbec nevadí. Chudáci, nemají kontrolu nasávaného prostředí.

Několik hodin a jsme na rozcestí. Můžeme stoupat mírně a pohodlně po modré značce, nebo si zpřerážet všechno na člověku po žluté. U té jsou výhružné nápisy, jak se jedná o krutou a náročnou a nebezpečnou trasu, možnou jen na vlastní nebezpečí a s rodinným lékařem nebo funebrákem. V zimě je přísný zákaz se i sem koukat, pod těmi nejtěžšími tresty. Obě značky se před chatou Barborka opět spojí, tak se nemusíme dlouho rozhodovat a je lze se vydat pohodlnou modrou. Hádejte, kudy chtěla jít přítelkyně a zdali jsem jí to povolil?

Jakmile spatřila nápisy s vyhrožováním pekelné cesty i pro velice trénované a mocně zdatné turisty, radostně povyskočila, já se zapotácel v předtuše problémů a pravila. Zahovořila:

»Žlutou. Nebudeme se plácat někde lesem, kde nic neuvidíme, lemro líná.«

I podlomila se pode mnou obě stará kolena i s klackem o který jsem se opíral. Už jsem výrok o plácání asi někdy slyšel. Určitě při nijak příjemné skutečnosti! Tiše se loučím se životem a s nadbytečnými částmi těla, které spolehlivě rozvěsím po větvích a skalách, při zdolávání překážek, určených snad hejnu opic. Varovné informační panely však pustě a nestoudně verdlouhaly. Jejich mystifikaci důrazně vytýkám zodpovědným pracovníkům a žádám nápravu. Stále mlely o cestě. Lež jako věž na Pradědu. Nikde, zdůrazňuji ale opravdu nikde žádná pěšina nevedla. Ani náznak! Půjdeme prostorem, přes balvany a hromady vody. I korunami stromů. Žlutá značka nás prostě táhla prostředím, bez ohledu na klády, skály ba i řeky. Neschůdné prostory Jeseníků mě straší ve spánku dodnes, jako ufouni a rytíř s hlavou v podpaždí.

Tvrdě prosazuji své pevné a neměnné rozhodnutí a přísně oznamuji ubírání se pohodlnou modrou a pak dolů po náročné žluté, tímto postupem ubude silně na obtížnosti. Přítelkyně na tento můj naprosto jasný pokyn ihned radostně vyrazí doleva, na dřevěný můstek. Se zuřivě vzteklým nadáváním, potichu aby mě neslyšela, se belhám za ní. To mám teda autoritu, doháje! Lítostivě pohlédnu na pohodlnou procházku vpravo, kde se mi škodolibě smějí občané, kteří vykročili dole stejně s námi. Most k mému úžasu vede do nikam. No fakt! Přes vodu sice jo, ale dál nic. Ale vůbec. Člověk je zvyklý na to aby most směřoval z jedno břehu na druhý a byl řádně napojen na nějaké zařízení, kudy postupovat. Tady se za ním nalézá jen další potok. Marně hledám, kam šlápnout. Kamarádka bez váhání vstoupí do řeky. Utěsním díry v botách mechy a lišejníky a odhodlaně, co krok to šplouch, cákám nahoru. Peřeje se valí proti nám jak při závodech dvouveslových kánoí na Lipnu. Ucpávka z bot je ihned v pytli, kecka plná ledárny. Naštěstí mám na patě prodřený výpustný otvor, jinak bych tahal s sebou ještě další metráky kapalin. Čvachtám výše a výše. Potok nás pomalu udeřil do nosu, jak vede prudce nahoru. Pěšina přibere další přítoky ze strání a hodlá nás spláchnout na místo startu. Ze Studánky jsme vyrazili v davu lidí, najednou tak nějak osamníme. Zdatných turistů je málo a má příslušnost k nim mi dme celou postavu pýchou. Ne však dlouho. Chcípu vyčerpáním. Na protější stráni vidím dav, jež nás provázel dole. Ať si mne nepřeje, jestli se nám řehoní! Jsme jediní odvážlivci. Raději bych se k hrdinům nepočítal, kdoví co ještě bude později za nástrahy. Pakli předem prozíravě nezdechnu. To bych udělal velmi dobře. Držením při životě si útrapy jen zvětšuji.

Vylejvám vodu z nohavic rukávy. Když upadnu. Jinak volně protéká ošacením. Je ledová. Hrozně. Studí naprosto všude. Nohy se mi stávají rampouchy, ale večer je budu mít čisté a voňavé jak nikdy jindy, avšak s omrzlinami. Bodejť, jak psali: Stálá teplota plus pět stupňů Celsiových. Teplá voda vypadá rozhodně jinak. Přítelkyně vesele poskakuje někde v dáli. Plahočíme se již hodinu. Místy potok mizí. Nemyslete si, že je to výhoda. Dno se změní na takovou šílenost, kterou ani potok téci nemůže. A mně tady ženou jak stádo kamzíků zuřivým vlkem. Jsem snad tento horský kozel?

Proti nám se najednou hrnou oblázky jako tykve, praští větve a valí balvany. Rolling stones! Rachot neustává. Medvěd! Napadlo mne a chci skočit na vršek stromu. Jen chci, výskok je dávno nad mé síly. Naštěstí je to rodinka, spouštějící se proti nám dolů. Vpředu utíká svalnatý taťka, uvolňuje šutráky jako buldozer. Po sto metrech unavené děvčátko a po téže vzdálenosti vrávorá mladá maminka, křehoučká až celou lituji. Snažím se jí povzbudit a vesele zdravím.

»Přeji krásný den krásné dámě!« Hlaholím vesele a snažím se vypadat mužně a ne jako cucek hadru.

»To teda je den!« Drtí mezi zuby dáma. »Nevíte, jak daleko máme k rozcestí? Malou už bolí nožičky.« Upírá ke mně s nadějí krásná modrá očka. Leč není ve stavu, kdy by mohla ocenit mojí krásu. Já, s napuchlým nosem, modrým pod oběma uzoučkýma očima, uchem visícím na bradu a vlasy někde dole na stromě, krvácející z pusy a v rozervaném hábitu určitě nejsem misák roku, jako jindy. Navíc nás pozoruje někde daleko ve výšce a s výborným výhledem a klapáním zuby jak čáp, přítelkyně. Zároveň trhá ze země statné dubisko a brousí si drápy.

»A mne taky bolí nožičky.« Dodává panička naprosto vysíleně.

»Už jen kousek. Překonáte špičaté skály, hodinku proudem řeky a jste u modré.« Povzbuzuji.

»Ach jo, ten blbec by nás uštval.« Uleví si mile.

»Klídeček, dolů vás spláchne vodopád bez námahy. Jen si nejsem jistý, jestli se vám podaří včas vystoupit.« Uklidňuji krásnou maminku.

»To mi fakt přidá pohody.« Rezignovaně se na mou hlavu malinově usmála a klopýtá za tím blbcem, který je o dalších dvě stě metrů víc v tahu. Miloučká a droboučká panička se po něm podívá, oči zablýsknou a hlas zadrhne jak o struhadlo:

»Doprdele, nežeň nás tak, ty pitomče jeden vytahanej!«

»Sakra počkej,« řvu pro změnu já na svou dámu.

»Tak nebuď línej a padej rychlejc.« Dozvím se z dáli na oplátku. Tak nějak nedobře mi začíná připadat přesně opačné rozložení sil mezi námi a mladou rodinou.

Padám rychlostí co to dá. Už mám od padání rozmlácená kolena a lokte. Všude šutry. Aby dráha nebyla tak jednotvárná, je v předu parádní žebřík. Ne zrovna klasický, od hasičů nebo sadařů. Nevím však jak bych onen předmět jinak nazval. Vzdáleně trochu žebř připomíná. Postranicemi a šprycly. Tím podobnost končí. Možná obr Koloděj by byl spokojen. Představte si dva staleté stromy, padesát cenťáků v průměru, spojené kládami někde z haldy lesníků. Šprušle výškově jak pro Kyklopa. Při pokuse stoupat se málem roztrhnu. Ozve se páravý zvuk. Sáček je napůl a obsah nadranc. Ruce si vytáhnu jak chapadlo vetřelce abych dosáhl, levou nohu dávám za krk, vysoko nad hlavu a s bídou dosáhnu další stupačky. Kterej šílenec tohle stavěl! Copak tady chodí jen kolohnáti? Určitě. Nedaleko totiž narazíme na schody, vydlabané z celého tisíciletého dubu. Stupínky jsou též od sebe jak pro mamuta.

Opět se proti nám sesouvá další rodinná skupinka. Několik zřízených dětí, maminka v nelepším stavu a dva tatínci. Ptám se osob, které jsou ještě schopné vypovídat, jak je ještě daleko a jestli nejhorší máme za sebou. Čerstvější pán mě ujistil o tom, co nás čeká a nemine. Tiše se skládám do kopřiv. Kamarádka se běží stydět někam na kopec a pán, co chmurně líčil další útrapy, se podivil proč rázem hovoří do vzduchu. Já v podrostu, děvče v čudu.

Následující cedule suše informuje o korytu Opavy. Nejprve tekla tam co teče, po dávné povodni si vyměnila místo s naší cestou a při poslední potopě se úslužně vrátila zpět a my se budeme pachtit balvany starého vodoteče. Na přiložené fotografii a na Rajčeti si uděláme tipovací soutěž, kde se leze tímto údolím. Se klidně vsadím, neboť nikdo neuhodne.

Hrůza hrůz pokračuje. S dávkou závisti vzpomínám na milou a nenáročnou procházečku Klauzovým dolem. Odpočinková výletní trasa pro lidi s obrnou po odpolední svačině. Hned bych vyběhl tamtudy na Černou horu. Klidně třikrát za sebou. Místo tohoto strašlivého balvanolezení.

Přihorolezujeme k dřevěnému mostku. Opět od nikud nikam, což mne už nepřekvapí. Ale není ani přes vodu ani přes hluboké údolí. Prostě jen tak pohozený trámový můstek v přírodě! Autor stezky patrně usoudil naprostou neschůdnost terénu a vyrobil most přes nejhorší špičaté skály. Budiž blahořečen. Akorát si nedovedu představit, jak sem mohl někdo dostat nástroje a nářadí k výrobě. Dříví by se tu asi našlo, hřebíky však těžko. Přelejzáme koruny vyvrácených stromů a místy se hluboce klaníme před kládami, hozenými v ostrém úhlu přes čáru putování. Praštím se pochopitelně do hlavy, z pusy vyletí hromada sprostých slov a bohapusté klení. Už mě bolí celý člověk. Na těle nenajdu místo bez modřin a šrámů. Vypadám jako bych si chvíli povídal s tmavočeskými občany. Plíce jsem vyplivl již o hodinu dříve.

Před námi se objeví schodiště, pro změnu vydlabané ve stromu. Prostě sem prásknul strom větrem a tak do něj vysekali schody. Zcela samozřejmě na roztrhnutí obou nohou od sebe. Už dávno nevím, jestli nejsem z těchto titánských kroků eunuch. Zkusím zajódlovat, hlas mám výtečný, kam se hrabe tlupa Tyroláků i s kraťasy. Zahučím do nějaké jámy obouma nohama a vyletí holáááárijóóó tuplem. Řvu jak na lesy kolem. Neslušně. Velmi. Hejkal utekl na Saharu a Rusalky se šly utopit do peřejí.

Přítelkyně radostně poskakuje ze stromu na skálu a naopak, zjevně jí způsobuje euforii. Doskáče vesele k dvěma mostům, tentokrát jeden vede přes řeku, což mě udiví a druhý je klasicky přes balvany. Vydrápu se nahoru a rozprostře se před námi nádherný výhled na hezký vodopád ze strany a průrvou se valící voda. Chvíli stojím a kochám se sílou vodního toku, který hravě pohazuje balvany. Chci se kochat déle, leč přítelkyně je už někde hrozně daleko. Hodlám kocháním zamaskovat naprostou vyšťavenost a trošku načerpat síly drobným oddechem. Snažím se fotit, hrábě se mi klepou jako šumavský šulc. Hulákám, aby dáma počkala, až se tam doprčic dobelhám. Můžu řvát tak akorát do skal, stejný výsledek. Musím si přišlápnout. Ale to už nejde.

Nohy už dávno necítím, okolí naopak silně. Rozvázala se mi tkanička. Vždy se mi rozvazuje jedna šňůrka. Celý pochod u jediné hnáty, ale předem se nedá odhadnout, u jaké to bude zrovna dneska. Zuřím pravidelně. Vypěnil bych víc, ale nejsou už síly. Do konce výletu zavazuji a nadávám na mizerný materiál pentliček. Sundavám obuv. Ustal pohyb ptactva. Kolem popadá hromada much a hmyzu v posledním tažení, pleskne netopýr a žuchne veverka. Ježek zvrátí na záda a zamrská ťapičkami. Houby se rozblajznou v hnusnou blemcu a rostliny uvadají. Urovnám stélku, vyhodím kamínek zvící patníku a znova zavazuji. Příroda se opět vzpamatovala.

Vyplnily se nejhorší obavy očitých svědků, které jsme potkali. Následující kilometry údolím Opavy byly utrpením i pro trénovaného svalovce. Kam se hrabe náročná trasa v Broumovských skalách. I z Kryštofova údolí mám krásné zážitky. Zato odsud se vše zahaluje mrakem mdlob a bezvědomí. Přítelkyně pádí dál jak někde po rovince.

Další zlé vyhrožování vytvořil, po sléze i uskutečnil, kondenzující vlhký vzduch nad hlavou. Tlaková níže jej předělala v pevné mračno, přepravující tisíce litrů. Je mi už fuk i kdyby padaly bedny kytu. Kondenzát hrozivě zčernal a zcela pohltil slunce. Vydržel nahoře ještě poslední kilometry mých mrákot, než jsme po hrozitánské necestě narazili opět na modrou značku. Svalil jsem se k cedulníku a čekal na medvěda aby mě spravedlivě sežral. Přítelkyně netrpělivě podupávala a chtěla dál. Já už mohl tak akorát chudý pomníček. Řvu tichým mumláním, aby se taky dopytle na chvíli zastavila.

Nevím, jaký zázrak, ale ještě jsem se zvedl. Úsloví o tom, když nemůžu tak můžu ještě třikrát bylo splněno před třemi třetinami trasy. Pomalu se ploužím, prej to je po rovině. Kdo čtete moje povídky, víte jak rozdílné názory na rovinu máme. To, co je v čele pochodu rozhodně dle mého určení má k rovině velmi daleko. I když matematicky rovina ano, leč nakloněná a to velmi.

Kapacita černoty na obloze byla překročena. Spustil se mocný liják. Již nemohoucí tělo si zamotávám do pršipláště, nadávám u toho neboť se mi pletou všude kšandy od foťáku s dalšími z jeho pouzdra, padají mi nasáté kalhoty, pročež vztekle hlavu prostrkávám rukávem, kapuci si dávám na zadek, futrál od fotopřístroje se mi zamotal do zbytku toho mizerného vikslajvantu. Bojuji o svobodu, hnusně mokrý igelit se mi lepí kde uzná za vhodné a vichr mi ho chce rozervat na žďabce. Začínám nadávat a ve spravedlivém rozhořčení se do toho ponča zašmodrchám ještě víc. Mám ho třikrát kolem pasu ale přes hlavu jen šňůrku od digitálu. Zuřím a jsem prohlášen za blbce, pročež si v bouřícím hněvu vyleju deset litrů z nějakého záhybu za krk a šlápnu do kaluže jak Tálinskej rybník, co se dávno už nenahání. Zahulákám něco silně nevychovaného. Kapsy pláštěnky nejsou kapsami a voda mi volně protéká do kalhot, kam by správně vůbec neměla a cáká tam jak v Suchého písničkách. Se slovy »nehejbej se, magore« mne přítelkyně vysvobodí na vzduch a nacpe mi to na tělo správnými otvory na patřičné oudy.

Potkáváme starší manželé. Pán sestupuje dolů a já jej varuji, jestli jsou ubytování někde tady nahoře, aby nikam nelozili, neboť je čeká úděsné stoupání, neskutečné a nezasloužené utrpení. Pán odtušil, jak za jeho mládí byly hory daleko nižší. S tím vřele souhlasím, neb mám zcela stejnou zkušenost a sděluji, jak nějací lumpové nahoře ty kopce přisypávají hlušinou vydolovanou z metra a Blanky.

V úžasu najednou vidím dole v naprosto nepřístupném údolí stanici lanovky. Protřu si rozklížené oči třesoucí se pacinou. Přelud nezmizí, opravdu jo, stanice lanovky zarostlá v chroští. Ne přímo lanovky, ale lyžařského vleku. Nikde žádná ubytovna, nikde přístupová cesta, lyžaři jakbysmet, možná kostra na stromě. Vlek vypadá celkem zánovní, nebyl přeci postaven aby si tu v tichosti zarostl. Údiv nebere konce. Sem se přeci nemůže žádný občan dostat! Přeci nepoleze tou hrůznou trasou, v zimě dokonce zakázanou! Vlek vede do závratné výše kolmo nad hlavu. V záklonu až praští v celém těle, vidíme jak lana vedou až k Petrovým kamenům. Záhada zůstane nevysvětlena.

Kleju do posledního kopce před chatou Barborka. Závěrečné kolmé schody zasypu hojností nepublikovatelných výrazů. Vstupujeme dovnitř hospody na kafe a čaj s rumem. Přítelkyně půvabně usedne, já se zřítím až na lavici nadskočí metr stávající hosté.

Z útulné putyky se nechce vstávat do mrazivého dne. Všude kolem je neproniknutelná mlha jak vylitý jogurt. Někde v okolí má být Praděd s vysílačem televize a rozhlednou. Leč mha přede mnou, mha za mnou, déšť nad hlavou, nohy v louži a kosa všude.

Okamžik rozhodování. Je vidět kulové. Někde na dosah je Praděd, vyznačující se vysokánskou věží se spojovou službou, ničím si nezadajíc s Ještědem. Drobný rozdíl by tady byl: Na Ještěd se dá vyjet až nahoru autem. Jauvajs. Nakopla mi za to zadek přítelkyně.

Kvůli mlze se rozhodnu nejdříve zaskočit do chaty Švýcárna, tam dáme oběd a budeme věřit ve vyčasení odpůldne a doufejme i v krásný rozhled z Pradědka na Malého Dědka a další spousty dědků kolem. Když jsem tento nápad dostal, otvírám pusu abych ho sdělil. Nadechnu se a přítelkyně spustí:

»Půjdeme nejdřív ke Švýcárně a třeba se odpoledne mraky rozpustí.«

»Jo.« Zmůžu se na odpověď. Zase moje zásluhy v tahu.

Krásnou asfaltkou klesáme k chatě. Zajímavé. Tady jsou chaty, v Tatrách salaše, v Krkonoších mají boudy a na Šumavě kůrovce. Před Švýcárnou je krásná vyhlídka, dle propagačního plánku máme vidět Šerák, Keprník, Malý Děd, Velký Děd. Leč vidíme kulový, anžto se všude válí mlha jak huspenina. Vstupujeme do hospody a dáváme si oběd. Vynikající.

Posilněni, já stále rozbolavěn, se vracíme nahoru k Pradědovi. Najednou se mraky rozpárají a vidíme modrou oblohu, vykoukne i sluníčko. Před nám se zjeví štíhlá věž vysílače. Žasneme. Nebe se vymetá a začíná krásný den. U mně jen trošku zakalen zcela zdevastovaným organizmem po vysilující náročné trase. Stoupáme, jak jinak v horách. Po hodině se dopotácím k rozcestí. Vysílač s rozhlednou je stále na pozadí modrého nebe. Zamíříme k věži.

Nahoře je krásně. Rozhled na všechny hory. Na rozhlednu jezdí výtah, do sedmého patra. Jedeme. Paráda. Vyjet na rozhlednu bez námahy svých nohou. Jedině na Petřínské rozhledně a ve Staroměstské věži v Praze. Také ve vztyčeném prstu komunismu, ve vysílači na Žižkově. Jinde jen pěšky. Udivuje mně, že první stanice je nahoře ve výhledu a je označená jako sedmé poschodí. Nepřísluší mi vědět všechna tajemství tohoto světa. Smířen s osudem vystoupím a díváme se po krásně prosluněném okolí. Nikde ani mráček. Občas jen lehounký opar, cárek mraku. Lepší počasí jsme si nemohli přát. Kdyby mi nebránil zdravotní stav mého těla, kochal bych se výhledem. Takto se snažím fotit, skučím při vztyčení pazour když jsem chtěl mít v zákrytu nákres hor a jejich popisy se skutečností. Dopaďous, museli to namalovat tři metry od podlahy lumpové? Jeseníky jsou patrně domovem Gigantů.

Pak se necháme zase pohodlně svézt dolů. Naskýtá se strašlivá otázka, jak se dostat zpět do Karlovy Studánky, kde trpělivě čeká moje Subárka. Horní modrou značkou? Při představě té strašlivé dálky se bez hlesu sesunu do mlází. Prosím zaházet úrodnou rašelinou. Přítelkyně chvíli přemýšlí, náramně podmračeně a skřípajíc zuby navrhne, abychom se teda spustili na Ovčárnu, tam jezdí nějaký bus, určitě i do Karlovy Studánky. Zastříhám ušima. Spouštění se jeví zajímavě, jen kdyby nebylo ke stanici deset kilometrů. Stále lepší, než zpět tím strašlivým údolím. Je mi povolen autobus, abych prý byl ještě večer k něčemu, o čemž silně pochybuji i kdyby se tady zjevil pták Noh a odnesl přímo odsud.

Odcházíme. Praděd se stále na nás směje a vidíme, jak nepatrně blízko něho jsme šli z Barborky, když jsme viděli prd. Jak se blížíme k Ovčárně, začíná se zahalovat znovu do mlhy a na hlavu se snáší zatím drobounký liják jako hrom.

Před námi se objeví výstražné značky: Pozor, rolba na laně. Rozhlížím se, aby nás nepřejela. Chvíli to považuji za halucinaci z vyčerpání. Proč by proboha přivazovali rolbu na lano a házeli na silnici? Koukám na téměř kolmou stěnu nahoru a průsek lesem dolů, jak do pekla. Kamarádka poučuje, kterak rolbou upravují sjezdovku a svah je příliš příkrý, tak jí mají na laně a já jsem blbej. Upozorňuji, jak je ta sjezdovka hrozivě kolmo dolů. I s rolbou na laně by se dalo souhlasit, ale na lyžích by šel dolů jen sebevrah. Dole vidíme malinkatou stanici vleku, kolem které jsme dopoledne šli. Pro milovníky adrenalínového rozmlácení heligónu.

Potkáme dvě nacucané kozy. Kozy. Zvěřina prosím, ne vnady. Nasáklé deštěm jako houba. Mokrota jim zjevně nevadí, pasou se dál jako by se nechumelilo. Ono teda nechumelí, ale leje. Vzpomínám, když jsem byl malý, pěstovala babička králíci. Když namokla tráva, dávala velký pozor, aby oschla a nedostali mokrou píci, neboť by se nafoukli. Kozy jsou patrně trošku odolnější.

Z Ovčárny jede autobus k milované Subárce. Loudím pohledem. Skála je proti přítelkyni tvaroh. Dívá se po vizitkách s výrazem maniaka a na mě zcela kašle. Jak se chceme dostat zpět? Večer na krku, tma v zádech a déšť nad hlavou. Cesta daleká a vražedná.

»Nepojedeme dolů autobusem?« Optá se božským hlasem dívka. Rozezněly se andělské zvony a z hůry zazpíval chór archandělů. Tak mi zněl tento dotaz.

»No jéje!« Raduji se jak děcko.

»Nedělám to kvůli tobě, ty bys zasloužil honit po stráni ještě pár hodin. Ale pro sebe, jak tak koukám, večer by ses akorát zhroutil zcela k nepotřebě!«

No to mi teda dodalo sebevědomí. Jdu raději studovat jízdní řád, kde se dozvím o příjezdu busu právě teď, do pěti minut má být fuč. Koukám, zespoda něco přijelo, otočilo se to a zastavilo před námi. Hrdinně vstupuji do stroje a žádám jízdenky do Karlovy Studánky.

»Tam nejedu.« Suše zařve konduktér.

»Jak, nejedete, támhle dle jízdního řádu, který musíte pilně dodržovat, máte za pět minut být na startu, tak mi dejte jízdenku ať nezdržujeme pracující lid.«

»Nejedu tam, u všech čertů!« Spílá mi strojvedoucí.

»Jedete a basta fidli. Píší to na sloupu zastávky odborníci a vaši zaměstnavatelé.« Vztekám se. Přítelkyně se studem zavrtala do nějakého stromu jako tesařík a není tu. Před tím mě stihla nakopnout.

»Ne a šmytec!« Chce mě vyprovokovat chaufeur.

»Herdek, podívejte se na ten papír, co vlaje na zastávce.« Snažím se přimět toho tupce k činnosti. Konec věty hulákám jak na trhu prasat s hluchými kupci.

»Na ten vám zvysoka, mám svůj foršrift. Stavím akorát u Hvězdy a dál můžete jít pěšky, nebo pokračovat se mnou až do Rýmařova. Ještě chviličku si tady na mne otvírejte tu svojí nevymáchanou hubu a ujede vám ten správný kolega za mnou.« Provokuje s jedovatým smíchem průvodčí.

»Jsem si náhodou máchal hubu i nohy celej den tady dole v potoku, vy ďábelský jezdče!«

Podívám se dozadu, tam je vskutku další vozidlo.

»To jste nemoh' říci hned, šéfe!« Vztekám se.

»Ste se neptal, inteligente. Odjezd má za minutu. Za svojí osobu vám přeji ty největší obtíže se do něj dostat!« Škodolibě se chechtá autobusák.

Hbitě vyběhnu, odloupnu kůru staletého smrku, vytáhnu odtamtud přítelkyni jak larvu a coby vlající mašli vtáhnu do správného busu, ten udělá pšššššššššt a zavře dveře, botu mám ještě venku. Teprve nyní hekám bolestí z provedených hrozných pohybů.

Usedneme a díváme se do hloubky, kde jsme se ráno plahočili po skalách a potokem. Za deset minut jsme u Hvězdy, ten stroj před náma zahne vpravo, my vlevo. Do dalších pěti minut jsme u jeřábu v Karlově studánce. Sezením se mi srazily namáhané kosti podkolenní až patní a tak se vypotácím v podřepu, stylem „nalitej King-Kong jak slíva“ a ploužím se ulicí. Širokou chůzí námořníka v bouři nebo jen kačera Skrblíka se dostávám k Subárce. Zcela k nepotřebě nejen dnes večer, ale ještě celý další týden.


Minialbum všech fotografií

Tyto obrázky si můžete prohlédnout ve větším a s popisem zde.


(Dokončeno)

Zeleneč, 29.8.2011/9.8.2011


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 Transitional Document made with KompoZer