Voda ze střechy Evropy
aneb jak jsme zastavili tok Labe

Čtvrtého června, LP 2011 se zúčastníme jedné obrovské turistické akce a velké události Euro Rando. Zasvěcení vědí oč pochoduje, ostatním zatím nic neřeknu. Dohadujeme se o trase, jakou se tam jukneme my. Dálka je to přeukrutná, stoupání přepříšerné a obtížnost přenáramná. Proto chceme den předem v pátek pouze na nenáročnou odpočinkovou vycházku. Abych spálil cukr a překonal svojí vrozenou lenost, jak je mi s úšklebkem doporučeno. Zajedeme do Špindlerova Mlýna jen tak volně pocourat nějakou vybranou vrstevnicí a brzy zaskočit popít kávičku na balkóně nad řekou, v útulné cukrárničce a picérce (na satelitní mapě je vidět ten balkon). Zkrátka idylka. Jako vždy, z idylky bylo prd.

Za účelem abychom to neměli nikam daleko a jen kratičké procházečky, parkuji pod Hromovkou na P1 za nekřesťanský peníz. Za křesťanský peníz se těším na turka. Protože se přítelkyně z neznámých příčin tváří jak flashbang půl okamžiku před hroznou explozí, je výběr trasy na mně. Velmi nevděčný. Nebude-li se líbit, odnesu to tuplovaně. Když prší, tak prším já. Dostavíme se tedy k náměstí, kde na cedulníku čtu informace o kratičké trase na rozcvičku pro zítra. Je pouhých osm kilometrů po žluté značce k boudě u Bílého Labe. Zove se „Dřevorubecká“. Již název nahání hrůzu a naskakuje husečí kůže jak pralinky. Jak známo, dřevorubci v Krkonoších byli odjakživa tvrdí chlapi a na nějakou námahu hned tak nekoukali. Však jeden Dr. Voštěp vyléčil princeznu Zubejdu až někde v Indii. Ale to je jiná pohádka.

Hluboce jsem zvedl hlavu, až mi zapraskalo za krkem, ohryzek prolezl týlem ven a jablko vystřelilo do parku a hruška spadla na hlavu. V pravoúhlém záklonu vidím silničku, zvolna stoupající kolmo vzhůru. Také tam někdy jezdí auta a s úžasem přemýšlím, proč se nepřekotí zadním kotoulem na střechu. Oukej, s kouskem stoupání počítám, pak půjdeme hezky po vrstevnici a bude velmi nádherný výhled celou dráhu cvičného pochodu. Mnohokrát jsem se díval z vrcholků v dáli horstva na tuhle cestu po hraně Stohu a plánoval její přechod. Není zalesněná a musí být báječný rozhled na střední část Krkonoš. Na Medvědín, Zlaté návrší, Labskou boudu, Vysoké Kolo, Špindlerovku a třeba i Petrovy boudy.

Velmi se těším na kochání přírodou a horami. Už dlouho se mi nezdařilo. Jak znáte z mých povídek, kochání se obvykle záhy změní v boj o přežití. Tak tedy s chutí vykročím, levou nohou vysoko nad hlavu, stoupáním z náměstí. Fujtajxl, kam se hrabe česká pěšinka na Sněžku! Asfalt se vzedmul a praštil mojí veleváženou osobu přes rypák. Neupadl jsem, jak se mi nejprve zdálo. To silnice tak vylítla k čelu. Jsem teda něco vymyslel! Kratičký nenáročný procházkový výšlapeček! Vždyť prokristapána zejtra nevlezu ani do autobusu, natož až do cíle.

Pracně ufuním do nejméně čtyř tisíc metrů. Stále jsme ještě zdaleka neopustili město. Dokonce jsme v této závratné výši našli základní školu. Když si představím, jak sem musí denně se drápat dětičky z náměstí a to i v zimě, kdy se tady bude povalovat deset metrů bílého sajrajtu, zavání to týráním. OSN vadí bejbyboxy ale tahle hrůza ne. Já jsem utýrán krpálem a to značně. Když ze záklonu, až mi vylezou mandle z krku, vidím silnici dále nad hlavou, zalapám marně po troše vzduchu. Mít něco v plicích, tak s chutí nadávám. Sobě. Co jsem to zase vymyslel za vejlet.

Přítelkyně, vida jak zuřím a posléze jen lapám molekuly kyslíku, okřává a vřele mi přeje ty největší obtíže a přestává se tvářit jako přetopený kotel elektrárny SSM Tušimice.

Zkrátím popis nezáživného škrábání po kolmici na úbočí Stohu. Transferuji tedy vyprávění v čase o několik hodin později. Přicházíme ke dřevěnému altánku na okraji lesíka, od kud je nádherný výhled na celé horské městečko a Medvědín i s lanovkou. Bohužel, málokdo bude mít možnost zde posedět, neboť se sem nevyhrabe. Svalím se na lavici a hodlám zůstat až do konce života. To jest ještě chviličku. V tom je mi zabráněno a do tlamy narváno něco slizkého, prý banán. Naštěstí oloupán a trčíc z rozcabené kůže, která mě plácne odporně přes nos. Prý abych načerpal živiny ke svačině. Bych raději měl kalorie ze špekáčku nebo klobásy. Tvrdé odmítání této zeleniny je mi pochopitelně platné, jak psovi štafle. Se zapatlanou dírou do hlavy jsem po půl hodině hnán dál. Vyžraný lusk z banánu se mi lepí na chapadla. Prej jsem si to vymyslel, tak hurá vpřed. Já vůůůůůl! Jsem měl navrhnout raději procházku do cukrárny na píccu.

Přecházíme silnici a žlutá značka nás ráčí vésti kamsi nahoru, ne už tak příkře, leč stále mocně do hůry. Rozproudí se děsná hádka, kudy dál. Já pravím abychom šli po silnici, vede správným směrem a hlavně dolů. Přítelkyně se snaží marně prosadit pokračování po lesní cestě, neboť směřuje nahoru. Pravdu mám samozřejmě já.

»Máme jít stále po žluté, tak švihej na kopec, lemro líná.« Vykřikuje marně dívka a dle mne ve všech bodech naprosto zcestně.

»Silnice vede hezky dolů, pak přijde zleva přímo k boudě U Bílého Labe. Nemusíme přeci otrocky sledovat značení.« Správně odvětím já.

»Blbečku, tvůj orientační nesmysl tě akorát zavede někam do cizího baráku.« Hájí svoje bludy přítelkyně.

»Cssss!« Vykřiknu slavnostně přesvědčivý důvod a rázně ukazuji na asfaltku dolů, kam se chci ihned vydati. U pasu nenápadně pohladím věrnou gépesku Garmin Nüvü.

Vykročíme proto vzhůru do lesa. Chvíli ještě marně brblám, jak jdeme špatně a vlezeme někam na Kozí hřbety nebo až nedejbože na Luční či dokonce Výrovku. Uhnu ráně pěstí a naběhnu si přímo na úděsný kopanec. Inkasuji ještě hrozivého bodyčka a ránu nějakým stromem. Není mi jasné, jestli jsem na něj upadl nebo jím byl přetáhnut. Navrch, jako tečku na i, obdržím kvalitní pecku do nosu. Tím huhňavě ale s chutí uznám správnost příkazů kamarádky a poslušně kráčím prďákem do vršku. Nenápadně, zato velmi vztekle flinknu šlupku z banánu přes rameno, dopadá na silnici. Přijíždí džíp. Ozve se »fzzuuííím«, jak uklouznou kola a teréňák se válí loukou dolů, kolama nahoru. Popoběhnu velmi svižně do kopce.

Cesta vychází hrozně nahoře z lesa a před námi se objeví lavičky a stolek s výhledem do kraje. Na krajní se zřítím bez posledních sil. Přítelkyně si lehne na vedlejší a z bujnosti cvičí s nohama nad hlavou a začne rychlé sedylehy. Dělám jako když popadám dech. Musím se pochválit, jde mi to velmi dobře. Však po deseti kilometrech stoupání dovedu cvičit sípání opravdu přesvědčivě. Kolemjdoucí Němci se vyděsí a prchají do lesa i se psem, skrz močál.

Výhled je nádherný, počasí výtečné. Rozmotávám ze sebe mokrou košili a dávám na odiv mohutně klenutý sportovní hrudník. Klenutý prej ano, ale dovnitř. Urazím se a vzteky si spálím záda do červena.

Kochal bych se výhledem ještě dlouho. Leč mrskající břízou jsem byl donucen pokračovat dál do kopce. Natuty blbě. Když jsem se na tuhle cestičku díval ze Zlatého návrší, tak vedla krásně po rovině. Tahle však směřuje nejspíš do nebe. Já jsem v pekle. Není ono dneska nad hlavou? Určitě se hrneme až na Luční horu, což zdaleka nemám v úmyslu neb je to strašlivě vysoko a daleko. Chci jen k boudě U Bílého Labe, která má být coby kamenem dohodil. Co by kamenem dohodil a zbytek doběhl.

Nacházíme další lavičku, na kterou těžce dopadám a kochám se pohledy po horách. Abych získal odpočinkový čas, zuřivě fotím. Přítelkyně dělá kliky a být tady kruhy, tak se houpe za nohy nad propastí. Ta ženská je snad nezničitelná.

Krucinál, kdy už bude ten mizernej kopec končit? Lezeme tři hodiny do výšky jako prase. Sleduji nebezpečně se blížící Kozí hřbety. Na další lavičce zaznamenám na protějším břehu údolí boudu Špindlerovku, která začíná být pod námi. Tam dýchavičně jede moderní a silný autobus dobrou půlhodinu! To jsem zase vymyslel trasu! Že jsme raději nešli do kina na film Vertikal Limit, kde bychom si užili pohledů na hory také až až. Možná víc, protože tady už ztrácím pomalu vědomí a přestávám vidět. Děvče pilně cvičí s balvany jako čínkami.

Sakra, to stoupání je fakt trvalé. Zabloudili jsme i s kuframa, jak říkáme my turisté a navrhuji se vrátit, bouda U Bílého Labe musí být už někde daleko za námi. Podle spotřebovaného času odhaduji vzdálenost na dvacet kilometrů. Dole napsaných osm bych s přehledem ušel za necelou hodinku. Musíme zpět k silnici.

»Ani náhodou«, zaburácí přítelkyně na celé hory, až se zelenají a zatřepou. Z protější stráně se urvou kameny a dva horolezci. »Nevracím se nikdy a nikam ani za nikým (to si obzvlášť pamatuj)! Jdeme dopředu, někam přijít musíme.«

»Třeba do pr--.« Nenechá mě domumlat větu.

»Správně, stále dopředu.«

Hrozně zavyju, až se mi zkroutí všechny stenty v koronárních cévách a připravuji se na zdechnutí až někde v Karpatech, kde tahle mizerná Dřevorubecká cesta možná končí.

Za další hodinu se konečně pěšina lomí a k mému nesmírnému úžasu neklesáme mnoho kilometrů, ale po chviličce seběhneme k boudě U Bílého Labe. Před vchodem vypijeme kus výborně vychlazeného potoka a na zahrádce si dávám nááádherně vonícího buřta z udírny. Výborný, ale mrňavý jak půl špekáčku. Přítelkyně skřípe zuby a mumlá něco o květáku s jogurtem. Nebudu psát, kam jsem doporučil aby si ho dala a uhnul kopanci.

Po gáblíku se vracíme krásnou trasou podél Bílého Labe, přes Dívčí lávku zpět do Špindlu. Doprčic, auto mám až na konci v P1, proč jsem dopytle nejel až k lanovce na Medvědín? Taková dálka! U Dívčí lávky navrhuji abychom počkali na autobus ze Špindlerovky. Poté se zastavím až někde dole včetně děsné díry skrz celý zadek.

Dopotácím se až k cukrárně, kam jsme raději měli zapadnout hned po příjezdu a neničit si tělo takovou trasou. Dáváme si výbornou picu a tož se doplazím i k Subárce.

V sobotu vypukává hlavní akce a finální přemýšlení, kudy se dostaneme k Prameni Labe, kde turisté dělají Odběr vody. Jako obvykle krutě brzy ráno. V jedenáct hodin. Proboha, proč ti šílenci mají veškeré starty a činnosti, ještě když normální lidi spí! Copak turista je ranní fták? Sůva nebo vejr? Nenechat pořádně nikoho vyspat a hurrrá do strašlivé dálky, kde jsou rozhodčí jen do desíti, tudíž vyrazit se musí za tmy a ještě během. Pamatuji na zlaté časy ve Svazarmu, kdy jsme pořádali soutěže. Start byl v poklidných třináct hodin a pročež žádná akce této organizace nezačala nikdy včas, tak ve dvě se mohlo skutečně posílat na trať. Tomu říkám správná organizace závodů. Né ve čtyři start, v osum kontrola a do dvanácti cíl. Jeden aby se schvátil a uhnal si souchotiny.

Abych nyní přiblížil nevědoucím, oč vlastně cválá. Z pramenů řek Střechy Evropy se odebere špetka vody a někdy na podzim se sleje ve Španělsku, zakvrdlá a bude se pozorovat, co se v kýblu stane. Všichni samozřejmě předpokládají, že nic. Ale co kdyby!

Odběr vody má být sice v jedenáct hodin, ale když jsem akci neřídil já, tak si nikdo neuvědomil, naprostou nemožnost se k prameni Labe dostat. Prakticky máme na vybranou dvě trasy. Lanovkou na Medvědín, pak přes Zlaté návrší. Odhad: Čtyři hodiny příšerné dálky a po včerejším vejletě budou mít v horách novou mohylu u Šmídovy vyhlídky. Tentokrát mojí. První lanovka jede v osm hodin. Nemožné stihnout ani s vrtulí u zadku. Navrch vstávání v pět, to ne ani kdyby mi za to platili. Druhá varianta je autobusem od Jilemnické boudy na Horních Mísečkách k Vrbatově. Drobnost, co nám hází klacky pod nohy je odjezd prvního autobusu v devět patnáct, také nemožné stihnout. Začínám hledat na Internetu nějaké vrtulníkotaxi nebo éro co nás shodí padákem, načež se dozvím jaký jsem blbec. Aby byl ústupek, pojedeme busem. Pro úplnost musím zmínit ještě start z Harrachova a nebo Rokytnice, obé však pro nás vůbec nepřipadá v úvahu. Ještě by šlo vyrazit o rok dřív z Pancíře, za což dostávám pohlavek.

Ráno tedy sípám asi ve tři čtvrtě na devět z Mísečkovitého parkoviště nahoru k přístavišti autobusu. Tam již vystává slušná tlupa nadržených výletníků. Jen abychom se do autobusu dostali. Přeci nepolezeme nahoru pěšky, to bychom tam nebyli ani do konce týdne. Molo se plní. Přichází horda hlučných Němců a staví se dopředu. Dav hrozivě zahučí, ale nikdo se nezmůže na větší a organizovaný odpor. Brblám nahlas, ale málem dostanu po hubě. Nikoliv od cizinců, ale od přítelkyně, abych na nás neupozorňoval. Pět minut před odjezdem dorazí tlupa asi dvaceti Němců a žene se opět na první místa. To už ta láva uvnitř mne vyrazí ven a řvu nadávky, cizinci si jich zkušeně nevšímají, patrně neznají všechna česká neslušná slova. Množina lidí je složena ze samých trubek, nikdo se nehodlá účastnit mojí protestní akce, což mě rozžhaví doběla a prostě se seberu a stoupnu si hrdě na první místo před všechny. Češi se tím pobaví, ale blbečci místo aby mě následovali, trpělivě čekají, zdali se vůbec do busu vejdou. Já uhájím kótu na čele voje a když přijede stroj, nalodím se vítězně jako první a zaberu polovinu paluby pro svoje spoluobčany, kteří se vervou mnohem později a Němce posílám srdečně do prostoru v zádu. Vzpomněl jsem na svojí maminku. Ta byla v nastupování do autobusu přímo virtuóz. Přišli jsme jako poslední k frontě několika set lidí na dopravní prostředek (parník, autobus, letadlo,...). Nikdy jsem nezpozoroval, jak se jí to povedlo, ale když jsme s tátou se nacpali do narvaného vozidla, už byla vevnitř a držela nám nejlepší místa.

Jak jsem správně předpověděl, do útrob tohoto postrachu silnic se nevešel jeden kočárek, čtyři psi a deset lidí. Ještěže jsem spravedlivě odsunul Němce do pozadí. Kapitán zmáčkne ciplík, zasyčí píst a dveře skřípnou nyní již eunucha, jak pozoruji dle křiku. Naprosto narvaný stroj odrazí a škrábe se hustými serpentinami na Krkonoš. V zatáčkách se převaluje jeho obsah jak ve staré máselnici. Výroba šprotů začala.

Nahoře přistáváme v půl desáté. Souvislá hmota, vzniklá přepravou, se oddělí na jednotlivce, snad i se správnými pohlavními znaky. Přítelkyně má vše co má mít a tak s chutí zakotvíme u boudy se suvenýry, kde kupujeme nové turistické vizitky, které již stejně máme. Stranou na vršku stojí auto se vzteklým Krnapákem, který zamračeně číhá na udělení pokuty komukoliv, hlavně aby uspokojil svojí vášeň cepovat lidi, kteří si dovolili vlézt do jeho vlastních hor. Vhodnou kořist nemá na blízku, tak si mocně přihýbá z polní placatice podezřelou tekutinu. Když někde ve strašlivé dálavě vidím tečku pramene, vzdávám celou akci a ponuře pravím:

»Hezky si půjdeme pomaloučku, nebudeme se nijak honit, ať si vodu naberou bez nás, my se tam přihrneme tak někdy kolem třetí odpoledne.«

»Blbče«, slyším milou odpověď. »Stihneme všechno včas.«

Pomyslím si své, je mi patrně vidět na rypáku co, pročež jsem vykopán až k Harrachovým kamenům. Vracím se k Hančově mohyle a vyhlídce, kde vyfotíme horstvo a jeden páreček jejich vlastním fotoaparátem na svou žádost a proč se sakra tak loudám.

Je krásné počasí, nebe modré, tu a tam bílý mráček. Teploučko a šlo by se výborně, nemít třicet kilometrů včera v nohou a nemuset zdrhat jak Feidipidés, abychom stihli celou akci. Jakože ne. Zvolna se suneme krajinou. Bílé obláčky kumuly nad hlavou začínají nebezpečně temnět. Hlavně ten nad námi.

U odbočky k Labské dostávám k svačině opět kus nějaké rostliny, sotva o sobě vím, tak to spolknu aniž mám sil podat protest a k veliké spokojenosti kamarádky. Kdyby uždíbla podél cesty trs trávy, tak to ani nezaregistruji. Možná bych jen trošičku zaprskal nad šiškou z kleče. Zvolna se posouváme krajinou, pochopitelně vedoucí někam nahoru. Na poklus není sil. Vzpomínám, jak jsme utíkali na Sněžku. Také zavírali cíl závodu ve sprintu velmi brzy. Tímto vznáším oficiální protest. Když ti cvoci chtějí být vypuštěni do závodu v kilometrech po půlnoci, klidně. Ale ať proboha ještě někdo počká do dvanácti u startu a do večera v cíli. Nojo, pochybuji, jestli někdo bude jen kvůli mojí, sice velmi vážené osobě, čučet na vartě než přilezu. Mám těžký úděl jediného normálního člověka mezi šílenci.

Přicházíme ke stojanu na kola, jak před mou trafikou. Dál se smí jen s velocipédem na zádech a ještě rozšroubovaným, tak se zde mají kola odkládat jako nabídka všem zlodějům. Nechat tady svůj dopravní prostředek, jdu domů pěšky. Přítelkyně nepřesvědčivě vypráví, jak se na horách nekrade. Co já vím, tak se v tomhle státě krade až to fičí, i v parlamentu. Tak proč ne na horách.

Vylejzáme na kopec a konečně se dobelhám ke studni, ze které se řine Labe. U stolečku sedí několik funkcionářů turistiky, rozdávají diplomy a prodávají odznaky. Pravděpodobně sem přilevitovali ze čtvrté dimenze, neboť nic ani do nejodlehlejších míst nejelo. My se přeci narvali do prvního autobusu dnešního dne a nikdo z rozhodčích tam nebyl. Nepřekvapuje ani hojnost propagačních materiálů Hoška Touru včetně nabídky samotného pana Hošky. Ten jako maják ční nad ostatním davem, nepřehlédnutelně vyšší než všech pět lidí a tři kleče kolem. Spíš mě zajímá, jakou dopravou sem ty plakáty dostal, mohla by se nám hodit. Pěšky, dozvídáme se a já se zděsím. Vyrazil někdy v šest z Míseček, s třiceti kily letáků dvou židliček a jednoho stolku. Až sem jen a jen po svých! Nojo, to se mu to jde, když co noha, to dva metry a krok proto ještě delší! Jak se později dozvídám, ostatní funkcionáři závodu se dostali sem podvodem. Měli na nedaleké horské chatě prozíravě a rafinovaně včera schůzi. To se jim to šlo, když byli ubytováni někde za rohem! A též se tímto vysvětlují kruhy pod očima některých jedinců.

Za deset korun koupíme diplom a posádka stolu dopíjí nějakou slivovicu, aby měli prázdnou láhev na Labskou vodu. Obdivuji pana Stráského, který byl jmenován ředitelem Šumavského Národního Parku a má hromadu energie aby to tam po těch šílencích dal konečně do pořádku a je konečně ten, co s nima pořádně zatočí. Má odvahu pustit se do těch lumpů, co nechali celou Šumavu sežrat kůrovcem. Je to příjemný pán, který je tu za hlavní velení Klubu Českých Turistů. Krkonošský kraj reprezentuje pán Václav Hovorka a právě se dohadují, kdo provede slavnostní náplň flašky, z níž už pálenku ostatní už hrdinně vyžunkali. Je jedenáct hodin patnáct minut. Pochopitelně, jako při všech akcích se nic neděje. A to jsme sem pádili s jazykem na kotnících, jen abychom slavnostní odběr stihli. Teď tu sedíme a koukáme na strašlivé černo nad hlavami, které vyhrožuje mocnou vodou nejen do Labe, ale též za naše krky. Všude je krásně modrá obloha, jen nad námi se to mračí jak opozice ve sněmovně. Copak o to, déšť by se hodil, je děsné sucho, ale mohl by spadnout až zítra. Labe je téměř vyschlé a nepatrný čůreček vůbec nepřipomíná děčínský veletok. Čůreček je skutečně miniaturní, o proti minulým letům, jak si kupodivu pamatuji. Při této příležitosti si zase říkám, jak nafotím kolekci o Labi a kalendář. Od pramene až do Hamburku.

Půl dvanácté. Nikdo se nemá k čerpání vody a já začínám huhlat, proč jsme tak pádili. Přítelkyně lehounce a nenápadně pohodí ručkou. Vysypu z kapes šutry a sesbírám se ze vzdálené kleče. Od pana Stráského se dozvídáme proč Krnapáci mýtí tu kosodřevinu. Pod ní totiž neroste lautr nic, všude jinde tráva a kytky. Deště a jarní tání zpode keře odnese veškerou půdu a nastane eroze skal a za pár miliónů let by zde byla nížina a pro potoky by museli stavět čerpadla. S několika přáteli se zde dohadujeme, co představuje socha Labe, vydlabaná z nějaké klády. Jestli je to žena nebo starej dědek. Hádám na krokodýla, ostatní si představují ve špalku babu. Z požadovaných ženských tvarů nerozpoznávám vůbec nic, ač jsem znalec. Přítelkyně mě opět nazve pitomcem, socha má přeci vlasy namočené ve vodě a plují po proudu. K tomu by však byla celá mrtvola, neboť má nos a pusu pod vodou. Jestli však při sochání bylo tolik vody co dneska, utopení však nehrozilo ani pro neplavce.

Konečně pan Hoška čapnul láhev, smutně konstatoval její prázdnotu a hodlá jí vrazit do klepet některému z šéfů. Nikdo z nich se nechce veřejně zesměšňovat projevy a tak se oba velitelé musí podělit. Pan Hovorka hrdinně převezme nádherně prázdnou láhev od Hoška Touru, všem ukáže, jak v ní není naprosto nic a slavnostním pochodem a za oslavného proslovu podá sklenici menšímu, leč nejvyššímu předsedovi české turistiky. Ten již stojí u díry do země, Labe mu protéká botama a má dávno prošlé triko z roku 2006. Obřadně vezme flašku, všem opět předvede jak je krásně dutá. Hluboce se skloní ke skružím, spadnou mu tam brejle a cigarety. Labem od této chvíle poteče čaj magorák. Kolem je ticho, jako by tam lovil hrocha. Pan Stráský obřadně vloží nádobu do vody, ozve se klasické glu glu glu a voda z labské nádrže vesele žbluňká do sklenice. Všichni jsou nesmírně napjati, jestli se celá akce zdaří. Pan Stráský je nejen mistr svého oboru na Šumavě, ale i v těžce konkurenčním prostředí Krnapu dokázal své kvality a skleněná plechovka se zcela naplnila i z vyschlého pramene. Zvedá jí nad hlavu a dav deseti lidí kolem propukne v jásavý řev a potlesk. Chráněné myši utečou hrůzou daleko do hor. Voda v prameni klesla o metr, neb je strašlivé sucho už dlouho a vývěr kvůli tomu málo vydatný. Nic neodtéká do řečiště dobrou půlhodinu, dokud opět nestoupne hladina v nádrži. Labský vodopád vyschl na troud, ve Vrchlabí zírají na kamenité řečiště na suchu a ve Špindlu z balkónu picérky čučí udivení Němci do potoka na nic tam. Přehrada Les Království odhalila na dně petovky od ryze české Coca Coly, v Poděbradech uschnul vodník a v Děčíně veliké šífy stojí nakloněny na prázdném písčitém dně. Do Hřenska se dostalo zpětným tahem moře.

Právě načerpaná láhev je zabalena jak čerstvé mimino, pan Hoška jí nacpal mezi své dokumenty a někdy v červenci v Děčíně se slijí všechny české řeky do jednoho demižónu. Pak se ve Španělsku smíchá celá Evropa a výsledný koktejl podrobí výzkumu.

Atrakce tedy skončila a přátelsky se rozloučíme se všemi přítomnými. Znovu musím zdůraznit, jak dobrý dojem na mne udělal pan Stráský, který měl tu odvahu, se pustit do boje s ekoteroristickými lumpy, kteří chtěli vybudovat z Šumavy amazonský prales se zákazem vstupu pro občany, rezervovaný jen pro ně samotné. Místo džungle se lvy a opicemi, se jim povedlo udělat jen hojnost žrádla pro kůrovce a holé pláně na místě, kde dříve rostly krásné lesy. I když vopice se tam najdou dodnes.

Odcházíme na Labskou boudu, kde si dáme snídani. Dívám se nad hlavu, jak mohutné mračisko černá jak bota a liják na pleši se zdá víc než pravděpodobný. V Labské se posilníme gulášovou polévkou, čímž mám splněn limit potravy na celý den a nemám nárok na večeři. Přeci jsem snědl lavór polévky a trs rostlinstva.

Vycházíme směrem k Pančavskému vodopádu a zpět k Vrbatově boudě na autobus. Snad se dolů do něj narveme. Na tomto okruhu (Vrbatova bouda - Harrachovy kameny - Pančavská louka - Labská louka - pramen Labe - Labská bouda - Pančavský vodopád - Vrbatova bouda) je nějaká anomálie zemského povrchu. Když jdeme od Hančovy mohyly k prameni Labe, šlapem furt do kopce. Od Labské boudy zpět k Vrbatově se drápeme do ještě většího krpálu. Jít tudy několikrát dokola, tak nastopáme určitě do výše Mount Everestu, aniž někam dojdem. Musíme vyzkoušet opačný směr, jestli půjdeme stále dolů. Předpokládám, určitě zase do kopce. Již jednou jsem učinil podobné pozorování na Sněžce. Brodili jsme se ze Sněžky do kopce na Jelenku. Příšerný krpál. Po nějakém čase jsme to vzali opačně. Z Jelenky do sedla Sněžky. Opět šílený prďák nahoru. Zkrátka v horách je všude do kopce a ještě daleko!

Prohlédneme si krásný Pančavský vodopád s údolím Labe, přítelkyně navrhne abychom zase někdy šli Labským dolem. Zakvičím v odpověď jak přišláplé štěně a sunu se vzhůru k Vrbatově boudě, s černým mračnem nad hlavou. Všude jinde je modrá obloha a jasno. Trest, za vycucnutí Labe? Až k zastávce autobusu se to nad námi tak hrozivě mračí, že čekám každou chvíli blesk z čistého nebe do skály krok přede mnou a kýbl vody v záňadří.

Na Zlatém návrší zjišťujeme autobus dolů k Subárce. Jede za hodinu. Přítelkyně okoukne zkušeným okem cedulníky a chce jít pěšky až na Mísečky.

»Jsi zešílela? Za hodinku jede bus. Dáme si tady kafe, půl hodiny před odjezdem zaujmeme stanoviště abychom se dostali do stroje.« Hrozím se budoucnosti.

»Právě! Čumákovat ve frontě jak blbci. Za tu hodinu jsme dole, je to jen tři kilometry.«

»Zmoknem, podívej ten mrak!« Předhodím poslední závažný důkaz.

»Kterej?« Ukáže přítelkyně nad hlavu, na modrou oblohu. Ten zmetek se rozpustil v tlakové výši.

Ještě chvíli marně protestuji a pak uznám argument v podobě kopanců a hrozící facky. Odevzdaně se odpotácím na silnici. Po včerejšku a dnešních již dvaceti kilometrech stále do kopce, jsem už dlouho za okrajem sil. Nacházím se dávno za místem, kde ještě třikrát můžu i když nemůžu. V zatáčce přejdeme pěšinkou na žlutou značku, co nás dovede až do Míseček. Pokud cestou nezahynu vyčerpáním. Přítelkyně pádí jako by právě vyšla z domova. Já se vleču jak po sto kilometrech každý den. Pamatuji, kterak jsem touto cestou šel ve svých sedmi letech s rodičema, když jsme byli ubytováni na Mísečkách. Tenkrát, to byly hory podstatně nižší a schůdnější. Sakra, nenacpal nám sem někdo Alpy? Za těch sedmdesát let se Krkonoše velice zvýšily!

Dole přecházíme silnici. Právě nás míjí autobus, na který jsme měli čekat. Mávám, aby nám zastavil. Přeraženou ruku si vážu na pásek z kalhot. Nesmírně závidím lidem v autobusu. Přítelkyně si otře mojí krev z ruky a vesele kráčí k Jilemnické boudě. Tam se dopotácím v mrákotách a jdeme na oběd. Žasnu. Nemohu uvěřit. Je mi povoleno ještě jídlo! Obsluhují zde dvě šikovné děti paní vedoucí. Dávám si špagety a jak se mi klepou přestálou námahou chapadla, bryndám si na košili kečup a do špaget se zamotám jak bourec.

Po jídle se silou vůle donutím dosoukat do Subárky a odjíždím se zotavit z vydařeného výletu. Válení se někde u vody má něco do sebe! Ještě celý večer si jako zákusek oždibuji špagety z košile.


Minialbum všech fotografií

Tyto obrázky si můžete prohlédnout ve větším a s popisem zde.


(Dokončeno)

Zeleneč, 27.6.2011/4.6.2011


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 TransitionalDocument made with KompoZer