První jarní kilometry 2011
aneb pěšmo, na kole, vzduchem i koňmo

Trafostanice a cedulník

Tak nám po letošní nejdelší zimě za posledních pět set let, konečně vypuklo jaro. Kytky smrdí, špačci hulákají, tráva vyrazila čerstvou barvou a za oknem se zazelenala tlačenka. Pěkná děvčátka s více než odvážně zobrazenými dekolty a ještě kratšími sukýnkami, přiletěla z teplých krajin. V lednu hezké holky nikde. Stačí však chvilka jarního sluníčka a teplé paprsky je vytáhnou z pařezů, kde se věnovaly zimnímu spánku a začnou těšit pohledem na sebe všechno mužské pokolení. Ptactvo nebeské se též vrátilo ze severní Afriky a hnusné vrány zmizely do Prčic. Vlastně havrani, vrány už nejsou, havrani je sežrali. Asi jako potkani sežrali poslední krysy. Nakonec budu rozcupován i já, to mne však dneska vůbec ani v nejčernějším snu nenapadlo.

V noci vyjíždíme do Lomnice nad Popelkou na Jarní pochod Podkrkonoším a Českým rájem, pořádaný Klubem Českých Turistů v Lomnici nad Popelkou. Krucinál fagot s houslema! Vyjíždíme někdy v sedm hodin, což je normálního CET (SEČ) šest a když připočteme hodinu za letní blbovinu, je pět jak vymalovaných! Něco nepředstavitelného pro mne. Taky je všude hustá tma, jak voda ze starých ponožek. Příšerné. V Rusku už ten mizerný zblbávací čas zrušili, jen u nás se bude stále držet. Sedm měsíců nás erár okrádá o hodinu spánku. Fuj, fuj, hanba. Cinkot klíčema.

Lomnice nás vítá bez Popelky. Asi někde přebírá hrách. Dodnes mi nikdo z domorodců ani kolemjdoucích nedokázal ukázat, kde ona pohádková bytost bydlí. Šel bych jí probudit polibkem - šmarjá, to je asi jiná knížka. No, teď v noci by mi bylo naprosto jedno i kdyby nás místo umouněné dívenky přijala Milla Jovovich, oděná pouze v minerálce, jako Hanička Soukupová v reklamě na Mattonku. Ještě spím a hormony nepracují ani náhodou. Nehovořím a volant mám abych se nesesunul mezi pedály. GPS mě dovede na náměstí, kde se vykulím mezi obyvatelstvo, jenž nechápavě zírá, proč jsem mlácen deštníkem po hlavě. Též nechápu. Abych údajně nedělal šaška. Subárka je zaparkována před policajtovnou, jak si všimnu až večer po příplazu.

Vybíháme z rinku po červené značce. Jistěže nahoru. S přítelkyní to nikdy nejde z kopce. Vždy jedině nahoru. Má určitě ráda, když se to stále zvedá. Tak s chutí stoupáme, údajně na Tábor. Už tu chuť mám u ledu. Je asi jako v Krkonoších, když jsme šli na Sněžku. Zádama k Táboru šplháme na Tábor. Po červené, zelené a modré značce na jednom bidle, lezeme městem k nebi. Po kilometru se trasy rozbíhají do světa a jsem odkopán na zelenou a samozřejmě do krpálu. Námahou se začínám probouzet a vnímat okolí. Míjíme místní Bewerly Hills, kde se rozkládají obrovská sídla naditá elektronikou, hlídacími automaty, kamerami a ze země vyjíždějícími samopaly včetně slaboduchého střelce s tupým výrazem - Schwarzeneggera z filmu Eraser. Početné služebnictvo mají někde uvnitř. Kolem domu se jim prochází hlídací tygr. Bez úhony se vrháme výše. Zvolna nastala doba mého obvyklého spontánního probouzení a zmáhám se na první nenucenou a všeobecnou konverzaci:

»Jdeme zpátky, takový kopec!« Bouřím se.

»Potřebuješ spalovat cukr jako sůl, lemro líná,« jsem uzemněn.

»Jestli smím nepatrně namítnout, jen malinkatou drobnost, jestli bych teda příliš neobtěžoval. Máme dosíci Tábora, avšak onen vrch je poněkud trošičku stranou. Tááámhle vzádu, krucipísek! Máme chybný kurs! Zaměnili jsme bearing s kursem!« Snažím se bolestným řevem přítelkyni přesvědčit o nevhodnosti naší trasy.

»Se ti jen zdá.« Jsem ubezpečen na půl pusy.

Vesnička, tráva, modrá obloha, jarní pohoda

Hm, zdá. Nevím, jak se mi může sníti obrovská hora, hrozivě se tyčící přesně směrem odkud odcházíme. Jsem už probuzen  a plně funkční, tak sny nemohou být v běhu.

Odbočujeme ze silnice přes loučku strměji vzhůru. Víc to už nejde, byla by před frňákem kolmá stěna. Kolem se začíná zelenat svěží travička, obloha nádherně modrá, sluníčko hřeje. Pohodička. Krásná procházečka. Jen kdyby ten zatracenej cíl nebyl furt za námi! Brblám si něco pod nos a poslušně kráčím dál. Zjišťuji, jak po zimě je má tělesná kondice značně mizerná. Snad nebude hůř. Poněkud mě znepokojuje drobný fakt: Vidím stěnu, na kterou právě šplháme. Za ní údolí, kterým se vine tatáž cestička. Po něm následuje další štít, nový dol a pak snad se dostaneme k nejnižšímu úpatí Tábora, někde za námi. Zkusím naznačit přítelkyni své obavy. Jsem odmrštěn rázným:

»Neřeš blbosti. Když nemusím někoho sbalit, abych měla zajištěný nocleh, netřeba se znepokojovat.«

Úžasné. To mě teda úžasně uklidnilo. Si bude v noci někde lebedit, zatímco já zůstanu v hromadě listí. Nepřipouští si lezení nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru, dolů - jestli dobře počítám až zpět k Subárince.

Procházíme hezkou osadou Hrádky. Občané si zaslouženě užívají víkendu a leží doma u televize. My si ničíme tělo. Jeden řidič, funíc víc než já, pracně vyměňoval zimní gumy za letní u svého automobilu před barákem. Chudák netuší, jak je bude v pondělí svižně vracet, neboť se zima vrátí v plné parádě, včetně půl metru bílého svinstva.

Po vyplahočení u obce Košov na poslední vrcholek, se spouštíme k úpatí Tábora. Malebná osada kolem nás. Skupinka s kočárkem před námi, krásná víkendová nálada. Plnými doušky vychutnáváme naplno spuštěné jaro. Však po letošní zimě, kdy byl sníh trvale od října až do dubna, máme ze sluníčka velkou radost.

V polovině sesouvání někde zašimrá přítelkyni telefon s vibrací a vypnutým zvoněním, ukazuje neznámé číslo. Vrhám se na její přístroj, abych případného randechtivého chlapa poslal daleko. Určitě dál než do háje, ještě dál než k Brdíčkům, dál než do Prčic. Přímo nejdál. Ozve se však roztřesený hlas a oznamuje mi, že mu nefunguje mobil. Víc nerozumím ani slovo. Stále opakuje jak mu někdo rozmlátil telefon. Nevím kdo volá, ani proč darebáci rozbíjeli telefon. Jako slušný člověk pána polituji a táži se, jestli pro něho mohu něco udělat. Mám-li někam poslat cajty nebo hasiče či rychlou opravárenskou rotu. Druhý konec opět drmolí něco o poškozeném přístroji. To se stává, snažím se jej uchlácholit a hbitě dodávám důkazy o své nevinně. Věci nevydrží navěky a na sebe nenechám nic svádět. Ten uvnitř sluchátka odvětí, jak měl svůj přístroj velmi rád, byl téměř členem rodiny. K tomu člověku blahopřeji. Začínám se rozhlížet, jestli nás někde nesleduje skrytá kamera ptákovin. Nic. Konečně ze vzduchu vyleze, jak nutně by potřeboval telefonní číslo jiného pána, jehož jméno slyším poprvé. Ptám se přítelkyně, jestli někoho takového nezná. Jakýsi šílenec se domáhá, abychom mu někoho stáhli ze stromu a okamžitě přivedli k telefonu. Děvče se upokojí:

»Jé, vím kdo to je!« Rozzáří se. Hbitě nalistuje ve svém seznamu jakéhosi kořeňa a nadiktuje do atmosféry jeho adresu, číslo bot, velikost čepice a spojové číslo. No potěš koště, takovéhle známé. Když znovu zazvoní její mobil a druhá strana vehementně děkuje, jsem doma. Teda daleko od domova, ale v obraze. Je to jeden náš přítel. Jediný normální člověk v širokém okolí jsem já, musím zachmuřeně konstatovat a přítelkyně se od plic rozchechtá.

Rozhledna, vršek kopce, restaurace

Projdeme pomalu údolíčko a před námi se vytyčí již konečně kýžený Tábor. Cesta se opět povážlivě nakloní až k nosu. Začínám pajdat a mumlám si břeskné kletby, které mi pomáhají překonat krušnou dráhu pochodu. Míjíme ceduli s ukazatelem na Alainovu věž. Vzpomněl jsem si na přenáramně těžkou trasu z vrcholku k této rozhledně a hlavně od věže zpět k autu. I udělalo se mi při této vzpomínce silně nevolno. Budeme se zase hrabat s nosem u kořenů stromů. Prý tentokrát ne, jestli však hodně mocí mermo chci, můžeme si tam klíďo zajít nepatrný kousek, asi deset kilometrů. S díky tuto nabídku radostně odmítám.

Několik dalších drahocenných hodin trvá vylezení na horu Tábor. Mimoděk vzpomenu na Husity, jak dobývali takovéto hory. Armáda než se vyhrabala na krpál, musela být zdecimována již přesunem v plné polní. Obránci snadno vypotřebované vojáky dobíjeli cepy.

Hladový jak partyzán dolejzám k restauraci v rozhledně. Uvnitř se rozkládají spousty turistů. U krajního stolu snad dvacet lidí. Po půl hodině halekání, mávání rukama a řvaní hlady, se číšnice s krásnýma nožkama v minisukýnce urve od té tlupy. Příjemně naladěn pohledem na ní, si vybírám řízek. Přítelkyně smažený sýr s bramborama na cibulce. Žádám brambory normální, oloupané a uvařené, pokud možno uložené na talíř. Nemáme, hlásí pikolička. Přeci si nedám k šniclu hranolky, nebo nechci plivat šlupky z amerických brambor, které nám také nabízí. Připojím se k bramborám na cibulce. Já blbec! Proč jsem si nedal k řízku raději nudle nebo rejži! Číšnice se vrací plně věnovat oné tlupě. Cucáme zatím čaj s rumem, já si cucám palec, rum jen čuchám, protože jsem řidič a žádnou neslazenou vodu neměli. Začínám proto prudce nasávat kyslík a zacloumal mnou vztek. Po chvíli se přižene kamarád, co si z přítelkyně dělal telefonní seznam. Nevidí nás, oči má jen pro svého člena rodiny. Usedá hned u vchodu, protože tam je blízko pípa. Tiše přemlouvá aparát, aby se vzchopil k činnosti, leč tento je značně tvrdohlavý. Zavrtá se proto vědecky do mobilního přístroje a přepečlivě studuje nosem temný displej. Občas zkusí stiskem klávesy, jestli trvá nefunkčnost i nadále. Zjevně ano. Kroutí si nevěřícně zbytky vlasů a volá ze záložního přístroje kamsi. I po skončení hovoru se neustále snaží velice usilovnými telepatickými vlnami probudit chcíplý telefon k aktivitě. Nedaří se. Přítelkyně na něj mává rukama a vším, ale telekineze vyčerpává přítele zcela. Obdrží pivo, které vcucne jak žába komára a současně si zajišťuje u výčepnice záložní kopii plného půllitru. Telefon vítězí. Pevně odolává resuscitaci.

Další hodina uplyne, číšnice se konečně urve od bandy čundráků a přinese sejra s řízkem. Vykulím oči až na stůl a bulvy dvakrát poskočí po ubrousku. Z úst mi vyletěla nejhorší žumpa slov. Řízek vypadá hezky, to ano. Ale brambory! Jsou ve šlupce, uvařené někde na sluníčku. Včetně části pozemku a drnů trávy. Při hlubším pohledu identifikuji i krtka, jak zdrhá a mizí oknem ven. Obsluhu nechávají moje udivené dotazy v klidu a dál se jde věnovat hordě v koutě. Měla servírovat místo vidličky okrajovadlo bramborové kůže od Tescomy. Určitě ještě pinzetu, na vytahování žoužal z bláta. A misku k vyplivování obalové horniny. Tahle příloha vypadala jako by jí kuchař vyhrabal někde na záhonu, hojně hnojeného čerstvou Al kejdou a plácnul rejčem rovnou na talíř tak, jak bylo. Tohle přece nebudu požívat! Nejsem Čchien-žung Fanová z Che-pej! Chystám se zavolat dámu a hodit jí obsah na hlavu nebo do mohutých prostor jejího výstřihu. Když vidím, jak stále nosí jedno jídlo za druhým k oněm turistům, vzdávám boj a hlad vítězí. Též mě drží zpět vyhrožování přítelkyně pěstičkou, abych nedělal ostudu! Naopak! Měl jsem nesmírnou chuť spáchat ostudu tak mocnou, o které by se tady vyprávělo ještě za deset let! A to umím dokonale! Nakonec ten blátivý hnus štítivě odhrabu pivním táckem co nejdál od obaleného plátku, něco napadalo i na podlahu a nepopsatelně jí zasvinilo. Mimochodem ani ždibec cibule nebyl přítomen. Brambory na cibulce! Možná na té cibuli ležely, když je nesli v košíku vysejt na pole. Třeba dobře, byla by obalená koňskou mrvou a zdobená kobližky. Polknu pouze maso a ten humus spolu s četnými ponravami nechávám aby si v kuchyni sežvejkali sami. Nebo hodili prasatům. Pro ty byl tak akorát. Kuchař musí být totálně na šrot! Nahází na talíř právě vyorané hlízy a šmytec. Vřele nedoporučuji si dávat ve zdejší putyce brambory na cibulce. To jídlo není k žrádlu, promiňte, chtěl jsem napsat to žrádlo není k jídlu.

Nakrmeni, já s kručícím žaludkem hlady a žízní vyschlý, jen začít šustit, se suneme dolů, již do Lomnice. Protestuji opět proti směru pochodu, pamatuji totiž naprosto jinou cestu. Nojo, dozvídám se, že tenkrát to bylo tak strašlivě zasněžené, tudíž jsme museli jinudy. Teď jdeme zkratkou.

Již po chviličce, několikahodinové, se objevíme před hromadou úlů včelařského spolku, v jehož kabině je cíl pochodu. Zde se rozdávají ocenění vítězům, diplomy a nákupní taška jako souvenier. Náš známý byl okamžitě polapen lahví piva podezřelého původu a už se nepustil. Protože mu chyběla třetí ruka, nechal přítelkyni cílovou tašku pro případ nákupů. My odcházíme na náměstí k Subárce a jedeme ještě navštívit jiného kamaráda, spisovatele SciFi.

Oddělovací erná čára s pohyblivými světlými body Kaplička, se sochou svatého a nemohoucího

Druhý den nastane v mém životě příšerný zlom. Jsem donucen obstarat si šlapací dopravní prostředek a pak pojedeme na krátký výlet. Za tímto účelem navštívíme prodejnu kol, bicyklů, velocipédů a tříkolek. Vstoupím a slušně pozdravím. Pan prodavač se táže, cože bych si přál. Okem přeběhnu krám, kde nic jiného není, než tisíce šlapadel:

»Prosil bych jedno jízdní kolo.« Pán opíše rukou oblouk dokola kol a jaké by mělo být.

»Co pojede velmi rychle, snadno a do kopce samo. Též aby mi pasovalo k pleti a bylo mého čísla.« Přeji si.

Kolář si otře pot z čela a dotáže se: »Chcete trialové nebo horské. Kde budete jezdit?«

»Z kopce dolů.« Nehnu brvou.

»Po horách nebo na silnici?« Zoufale se prodávající snaží upřesnit a urovnat myšlenky, aby mohl nabídnout správný tovar.

»Po lese.« Vyvedu ho z omylu. Majitel krámku se silně orosí a podívá se dlouze na strop, něco si mumlaje. Přítelkyně mizí mezi inventářem, snaží se vypadat jako hustilka, ke mně se nehlásí a pokouší se splynout s prostředím.

Nebudu zde popisovat půlhodinovou debatu, při níž se veškerá osádka prodejny silně přehřála a stříkal z ní pot jak z myši a přála si být o pár kilometrů dál. Za hodinu byl velocipéd vybrán. Když mi řekli cenu, vystříklo z očí pro změnu mně a chtěl jsem ho vyměnit za koloběžku. Malinkou. Na stůl, pro panenky. Nakonec jsem vyloudil pohodlnější sedadlo a tachograf, k jehož obsluze je nutné vyšší technické vzdělání. Zcela zničení pánové z posádky obchodu mi stroj zkompletovali a naladili. Blbě. Jelo velmi ztuha. Do kopce vůbec ne. Když jsem opustil krám, za mnou ihned zavřeli a odešli prodávat raději mrkev.

Teď konečně ukážu přítelkyni, jaký jsem sportovec! Vzpomněl jsem na své vzdálené mládí! V době dospívání jsme s partou jezdili na kole každý den. Nejdál pět kilometrů do Čelákovic do hospody. Zpět to bylo celou cestu do kopce, tak jsme většinou potupně vedli. Slalomem. Ale dolů jsme pádili, co to dalo! Ještě nás popoháněla mocná žízeň. Budu se kamarádce smát a stále na ní čekat.

Pomalu se spustíme k Úpě na cyklostezku. Když jsme po ní šli pěšky, zdál se pruh vyhrazený pro cyklisty a bruslaře zbytečně široký, nyní z výšky mám dojem přesně opačný. Tak jedéééém! Držte si čepice, na nikoho nečekám. Nalezu nad rám, vložím nohy na trnože, narovnám se. S chutí šlápnu do pedálů. Proboha, to jde děsně, co mi to ten chlap prodal! No nic, zkusím to znova. Hrůza. Na přehazovačce najdu po delší době nějaký převod, kdy lze jakž takž strojem pohybovat. O svištění vzduchem se mi může tak akorát zdát. Nojo, jedeme do kopce a proti větru. Ověřil jsem si Základní Zákon cyklistiky: Dráha je vždy do kopce a proti větru. Ano, až pojedeme zpátky, otočí někdo vítr a nedal bych fajfku za to, že i kopec.

Dáma se lehce odrazí, ladně přehodí nožku přes sedačku, jako při nasedání na koně a zmizí v prachu. Jen čumím jak vejr. Řvát, aby počkala, nemá naprosto cenu. Stejný výsledek by mělo hulákání půl hodiny po odjezdu parníku. Nu což, třeba jí doženu, až nebude mít kam dál jet. Mýlil jsem se. Bude mít stále kam. Zatím se tedy pokochám okolím a zvolna pojedu. Snadno se řekne. Dle silně zpeřejeného toku řeky usuzuji na trať velmi do kopce. Potkám i několik vodopádů. Místa, která jsme pěšky šli hodinu, jedu dvě. Kochání okolím nepřipadá v úvahu, snažím se nezcepenět, držet balanc a nikoho netrefit. Příliš mnoho úkonů najednou. Nelze všechno vykonávat bez chyby. Avšak zvolna se dostávám do formy. Na Zelence už předjíždím neduživé stařenky a dva slimáky. Krátký výlet! To bude nejmíň deset kilometrů, děsím se.  Mne mohlo napadnout. Přítelkyně je maximalista. Když procházka, tak dvacet kilometrů, když jízda na kole, tak určitě deset. Opět jsem se spletl. Nejmíň padesát! Hrůza. Vždyť kilometr na kole je daleko namáhavější, než pěšky. Když to do kopce už nejede, pěšo se doplazíme vždy.

Vyjíždíme z města a míříme k lesu. Patrně panuje výtečné počasí, kolem mne je však mokro. Potím se, až odkapávám do příkopa. Možná i hezké okolí, leč zrak je zamžen a brejle neprůhledně zarosené. Přede mnou se objevuje kopec. Krpál jako kráva. Asi sto metrů dlouhý, převýšení tak dva metry, hrůza. Mám snahu se dostat nahoru, leč kolo nejede, ani když stojím ve šlapadlech jak vopice na špejli. Pro naprostou ztrátu pohybu nedrží rovně, pročež elegantně padám do strany. Potupně vedu. Kolem projíždí nějaký sprinter a táže se:

»Nemáš duševní defekt? Mám lepení, pomůžu ti.« Nabízí se onen závodník.

»Co mi tak asi chceš lepit? Nevidím důvod něco patlat, občane. Leda bys mne vzal do vleku, ale nemám provaz!«

Táhnout se s mojí stodvacetikilovou postavou nahoru rozhodně nechce. Zatleská mi přátelsky na rozloučenou rukou o čelo a je v čudu. Chytrej jak stádo sádrovejch trpaslíků. Já mu dám duševní defekt!

Město a hory

Sakra, to je sakra těžký sakrastroj. Pamatuji na svého favorita, kterým jsem sjezdil celé pětikilometrové okolí ve svých osmnácti. Ten šel tak nádherně zlehka i do kopců jel. A když jsem s ním v kopci vzteky praštil o zem, i daleko doletěl. Tenhle krám však sotva utáhnu. Určitě není namazaný! Musím si obstarat olej na šicí stroje a řádně vozidlo naolejovat. Pak pojede samo!

Další hodinu se plahočím následujících patnáct kilometrů. Přiřítím se pomaloučku ke křižovatce. Tak a kam teď. Vlevo rovina, vpravo kopec nahoru - tam určitě jela. Pokusím se tam svištět. Syčením mezi oběma zuby. Za chvíli slyším odněkud strašlivý řev. Někdo mě volá jménem. Rozhlížím se a nikde nikdo. Mám snad z té námahy halucinace? To by mi ještě tak chybělo! Chci pokračovat dál. Řev je násoben. No tak cifix, odkud to jde? Padám na zem, otáčím kolo nad hlavou (doprčic, proč tam není zpátečka?). Abych byl přesný, ne zrovna až nad hlavou. Možná ani u kolen. Šourám ho po zemi. Vracím se ke křižovatce. Tam sedí přítelkyně na lavičce, pečlivě schována za porostem a srdečně mi nadávající. Když se k  ní dopotácím, chce nasednout a pokračovat.

»Šmarjá, ty sis doteď odpočívala, já zcela zničen na šrot mám rovnou dál. Chci taky rast a basta!«

Dopadnu na dřevo, kolo mám chuť hodit do rákosí. Občerstvuji se Colou. Máme mít Red Bull, dodává křídla. Kašlu na perutě, by mi stačilo mít večer ještě nohy. A zadek. I přes pohodlnější sedátko mám z prdele třapec. Pochybuji, jestli ještě někdy budu moci rovně sedět na své ředitelské židli.

Po chvíli odpočinku, mně zcela nedostatečného vydává opětovně povel k návratu. Nalezu zase na ten hrozný nástroj, vyjeknu při dopadu zadku. Jedeme zpět, tentokrát k mé libosti z kopce. Přítelkyně pustí všechny brzdy a je v tahu. Já se opatrně spouštím. Mám už staré kosti a nehodlám si zlámat oudy právě na téhle cestě. Nehodlám si vůbec nic lámat. Proti se sunou čtyři chodci. Nevím, jak je mohla cyklistka minout v té strašlivé rychlosti, aniž je rozprášila po stromech jak drozdy. Patrně z ní byli tak vyšinutí, protože zůstali roztaženi po celé pěšině, s hubama dokořán. Řvu aby dali bachááááá! Pendrek platné. Ti syčáci se ani nehli. Jen k otevřeným pusám přidali vytřeštěné oči a vztyčené vlasy. Snažím se jim vyhnout, což se mi k mému nesmírnému úžasu povedlo. Jedu na krajíček cestičky. Těsně u propasti do příkopu. K návratu do dráhy jsou jen dvě možnosti. Hnout řidítky vlevo, ale protože nejde tak rychle učinit i potřebný náklon, budu vystřelen odstředivou silou ze sedadla jak z pojančené kobyly. Následuje pak série kotrmelců. Co udělá kolo, nedokážu předpovědět. Druhá možnost je okamžitě zastavit. Jenže v tom fofru nevím co je spojka a co brzdy. Podobně, jak mě jeden chlap učil na motocyklu. Praví:

»Zmáčkni spojku, pomalu přidej plyn a pouštěj spojku...« Já na to odseknu »To vím, jsem řidič ty blbče, jen mi řekni, kde to je!« Při první jízdě jsem málem přejel kočku, vběhla nezodpovědně do cesty a než jsem našel brzdu, tak se naštěstí zachránila silným během a já vyjel po plotu až nahoru.

Tady jsem v obdobné situaci. Můžu vyskočit ze stroje nebo hledat brzdy. Též jde zastavit „na pekaře“. To jest spustit nohy a zapřít je o matičku zemi. Nehodlám si hnáty křivé lámat vlastním přičiněním. Ve spěchu tedy volím nouzovou a dle mne geniální variantu: Pokračuji, jako by tam nikdo nebyl! Dál po okraji silnice, krajnicí, pankejtem, strouhou, listím, blatouchy, hromadou kopřiv, chroštím, kalhotami se sukní a zastavuji zabořen do měkké horniny potoka, asi padesát metrů od silnice. Opatrně čekám, jestli se nezačnu nořit do bažiny a bublat. Pěšáci zcvakli huby a oči jim vyletěly metr před sebe a z houštiny se  na mě zaškaredila holá, ale pohledná zadnice. Vynáším zatracený stroj zpět na silnici, z kapsy vyndám žábu. Už jí nebudu potřebovat a tak ropuchu zahodím. Pleskne o něčí tělo a zadek v kytkách příšerně zaječí. V blízkosti udiveně čumících lidí si nahlas brumlám, abych nevypadal jako úplný trotl: »Včera tu byla zkratka, nějak nám zarostla vegetací...« Po hodině dojedu přítelkyni, ta se táže, co jsem tam dělal za kašpara. Marně vysvětluji vědecké zdůvodnění, které zabránilo se vyhnout ostrou kličkou zevlujícím pacholkům. »Byl jsem si natrhat jahody, Maruško«, odsekávám nakonec naštvaně. Kolo vypadá, jako bych projel rybníkem plně potaženým okřehkem.

Od této chvíle jedu pomalu a rozvážně i z kopce, rozvážným a bezpečným stylem „Bába jede na nákup“. Když se chci náhodou trošku pohnout rychleji, pozorně prohlédnu trasu na sto metrů před sebe a mírně si přišlápnu zuřivým točením nohou. Raději moc nechci. Krucinál, co to mám za krám. Do kopce to nejde urvat a dolů abych točil nohama jako vichr lopatkami strašidelného mlejna. Máš blbý převod blbe, slyším daleko před sebou. Nojo, naladil jsem ho směrem nahoru, kdy to jinak nešlo vůbec ject. Teď dolů mám opět potíže. Že jsem si blbec nekoupil na to kolo elektrický motorek. Nebo spíš benzinový, ten má větší výkon a dojezd. Totiž naši skvělí zákonodárci povolili u elektrického motoru největší výkon dvě stě padesát wattů a u benzinového rovných tisíc. Ať žije ekologie, ale aspoň to pojede do kopce.

Při těchto úvahách mi zase někdo vlezl pod vůz. Doprkvančicpráce, ti chodci se všude pletou! Když chtějí courat pěšky, mají brouzdat lesem nebo po poli a ne tady! V panice si zase popletu brzdy, raději na spojku nešahám a zastavuji až na vršku železničního náspu v houští černobýlu, vysoko nad jejich klobouky, úžasem vyskákanými daleko nad hlavy. Šofér motoráčku z vedlejší koleje mě přátelsky zdraví kymácením pěsti. Jsem zase označen za tajtrdlíka. Ježíšmarjá, a kam jsem měl uhnout, řvu!

Když se dostáváme k vodopádu, kde je odbočka z Cidliny do náhonu na vodní stroje místních textilek, co už dávno neexistují, narvu se mezi zábradlí a plot kolem rozesetých chatek. Nezvládl jsem řízení do pravoúhlé levé zatáčky. Koukal jsem na vodu a klandr přede mnou mi nějak unikl. Zabrzdil jsem vytřeštěnýma očima za podpory obou nohou o zem a mocně si narazil nářadí. Pak jsem zvedl urvané podrážky, nasedl opět na svůj nezkrotitelný železný oř a zajódloval. Přítelkyně už nemohla vydržet mojí exhibici. Mám jí kolo půjčit, aby jej odborně vyzkoušela. Ano, teď se ukáže špatný kup a půjdeme bicykl reklamovat! Vyšplhám se na její. Kristova noho, ten jede ještě hůř! Sice na jedno šlápnutí ujedu sto metrů, ale jak ztuha! Koleny se kopu do brady a pozoruji v dáli mizící dámu na mém přetěžkém stroji. Nodopytle! Než spustím oči z procházející minisukně do půli zadečku a zvednu se z bláta, je zase v trapu. Zjišťuji, jak jsou poodhalené dámy nebezpečné. Otočím se totiž, abych ohodnotil i další přednosti. Dívám se, pravá nádhera. Jejího přítele ignoruji, což možná byla chyba. Práááásk! Příšerná rána do tlamy. Pod okem vyskočil monokl. Něco mi spadlo na hlavu. Aha, kolo. Kterej blbec vysel strom doprostřed cesty!

Pomalu se doploužím až k železničnímu mostu, kde si děvče krátí čas různými obloučky a osmičkami, které vykresluje do cesty mým kolem. Jakoby to jelo samo. Dozvídám se, jaký jsem lempl a blbec, kolo je naprosto v pořádku a já jsem lemra líná a mizerná, užvaněnej vejtaha a pustý lhář, který v životě na kole nejel a neumí si ani dát správný převod. Tak bezva. Budu to mít správně seřízeno a konečně pojedu jedna radost. Opět tedy šplhám do sedadla. Herdekfilek, co mi s tím udělala! Teď nejde sešlápnout vůbec nic! Stojím na šlapce celými svými sto kilogramy, ta se jen velmi zvolna hýbe dolů. Kolo však vyrazilo ďábelskou rychlostí. Přede mnou je tunel skrz drážní těleso. Doprčic, se do něj netrefím! Jak je ta díra malá! Zoufalstvím povzbuzen se mi podařilo nejen strefit, ale i projet na druhou stranu a ukočírovat šílený sprint splašeného kola. Snažím se zabrzdit a narychtovat nějaký lepší převod. Nejlépe ten, co jsem měl před tím, než se mi do toho někdo dopytle hrabal! Ve stroji to křoupe jako ve starých pendlovkách. Nikdo mi neřekl, že když zabírám, nesmím přehazovat. Ovšem když nešlapu, kácím se do porostu. Když šlapu, nelze měnit převody. Neřešitelný problém. Přemýšlím mocně a delší dobu. Pozoruji pod sebou, kterou pákou se jaký převod mění. Proč to, propána krále, má ještě vpředu také převodovku? Když vložím nejmenší vpředu i vzadu, je to stejné, jako vpředu největší a vzadu též. Pro přesné ověření by bylo třeba spočítat zuby, což nyní není možné. Podívám se tedy dopředu, kde mám kolegyni a bleskurychle skloním hlavu jako pražský parník komín, když projíždí pod mostem. Přijel jsem totiž k díře pod silnici nedaleko autobusového nádraží. Když jsem tudy procházel pěšky, byl otvor v náspu dostatečný k bezpečnému průchodu aniž si člověk odřel skalp. Na kole je však situace značně odlišná a jen taktak jsem unikl uražení celé palice. Skláním se hlavou až ke šlapkám. Zadek sice naráží na strop mostu, leč můj geniální mozek je zachráněn před zničením.

Ještě hodinu se kyndám semo tamo jak po láhvi rumu, vyplaším houf bruslařů, se kterými se mám dělit o asfalt. Snažil jsem se na sebe upozornit, aby uhnuli, což oni slušně učinili, ale já nebyl schopen vyvinout rychlost, nutnou k jejich předjetí, takže se vrátili zpět do uzavřeného útvaru a když se objevil kopeček, který mě trošku popohnal, už zcela kašlali na uvolnění cyklotrasy. I přes moje volání o pomoc. Pak se konečně hroutím v cíli. Přestanu šlapat a když vozidlo ztratí rychlost, zvolna se skácím do boku. Bohužel do opačného, než jsem čekal a tak mám nohy nad hlavou a kolo nad nohama. Vydoluji se na vzduch a podlomí se pode mnou zcela odrovnané nohy, takže jsem tam co před chvílí, to jest na dlažbě.

Kde je ta cesta vzduchem a koňmo? Vzduchem jsem přeci lítal vyražen setrvačnými silami z kokpitu kola do škarp a příkopů. A koněm? Však to kolo byla jízda jak na splašené kobyle!


(Dokončeno)

Zeleneč, 25.4.2011/14.4.2011


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 TransitionalDocument made with KompoZer