Polární výprava do záhuby
aneb Sněžka je v zimě vražedná

V létě, při častých výletech lanovkou na Sněžku, hromsky přemýšlím, jak dopravují postavy lidí v zimě. Jestli si vzpomínáte, tak když se dráha lomí nahoru z Růžovohorského sedla, kolem Koulové stráně, tak couráte nohy v kleči. Bacha, ať vás u toho nevidí zuřivě číhající Krnapák, zahrabaný v zemljance, nadržený komu by nadělil šťavnatou pokutu za jednu sežranou borůvku nebo ulomenou větvičku a dohlížející na cikány, kteří vykopávají většinu kosodřeviny po tunách a pálí. Prý je to cizí rostlina, musí se z hor vymýtit. Běda však utrhnout šištičku na památku! Lepší bude vymýtit Krnapáky, páč si z Krkonoš dělají svůj vlastní majetek.

Když je na horách pět metrů sněhu, tak vlečou vozejčky bokem tím hnusem, nebo na lanovku prokopají tunel, či stále opálení pracovníci nadzvedávají sedačky bidlama? Protože letos (2011) jezdí Von Rollka naposled, musíme se i v úděsné kose obětovat a vyjet nahoru, řádně zdokumentovat kritický úsek. Poté se zase spustit toutéž drahou dolů, do vytopené kavárny na horké kapučíno. Příští rok (2012) se budeme muset obejít bez lanovky úplně, tudíž na zcela nedostupnou Sněžku budeme moci jen bezmocně hledět z údolí. Přítelkyně se už těší na různé vyhlídky z údolních barů a lituje naprostou roční nedostupnost vrcholu. Až bude vystavena nová, kabinková, v daleko větší výšce tudíž by můj hloubavý vědecký duch zůstal navždy neuspokojen, nevysvětlením této záhady. Určitě novou ihned vyzkoušíme, jak bude spuštěna. Avšak zase jeden romantický prvek bude z hor pryč. Moderní kabinky nenabídnou tak nádherný zážitek, jako padesát let staré a stále dobře funkční visuté sedačky s bočním posezem. V duchu se klaním starým mistrům technikům za jejich dílo, které tak dlouho vydrželo.

Ježíšmarjá to jsem se spletl! Nahoru jsme vyjeli, to ano. Dál se všechno lišilo od mých představ stejně, jako sny o prvním rande pubescenta a reálu. Též jsem dostal po čuni. Pro výpravu jsme vybrali krásný slunečný den s mínus třiceti ve stínu. Auto nebylo v Peci kde uskladnit. Horní parkoviště narvané po okraj a zákaz vjezdu. Dolní téměř přeplněné. Mráz jako v Grónsku, proč sem ti lidi lezou? Obratně nacházím skulinu mezi dvěma Škodovkami někde dole pode mnou. Stojím natěsno, ale dveře Subárky se otvírají vysoko nad jejich střechou. Všude z aut vytahují lyže, prkna, hole. My vyndaváme jen turistické hůlky a zanechávám zde sebevědomí. Měli jsme vzít s sebou nějaký kluzký dopravní prostředek, třeba lopatu nebo kastrol, čehož budu ještě mít příležitost silně litovat. Bez prken v ruce si připadám méněcenný a tak beru fošny z nějaké stavby a jsem nazván imbecilem.

Brodíme haldami sněhu k dolní stanici dráhy. Nebudu tisíckrát projitou cestu znova opisovat. Jen podotýkám: V zimě je všechno jinak. Podstatně jinak. Nevidíme zelenou travičku, žluté pěšinky, temný les ani dřevěné boudy. Hlavně nevidíme potok a tak křáchnu skrz led a hned mám důvod hlučně nadávat. Prý jsem tam zahučel schválně, abych se mohl předvádět a ukazoval, kolik znám neslušných slov. Jistě, mým potěšením je mít křampetli obalenou obrovskou koulí těžké zmrzlotiny. Botu vytluču ven balvanem vypůjčeným na rohu.

V zimě je celá krajina mocně proměněná. Nikde žádná barva. Nohy se neustále boří a sníh zalejzá do nohavic a sandálů, padá za krk a studí snad všude. U stanice lanovky čekáme jen asi deset minut. Jediné plus proti létu, kdy se čučí několik hodin. Opět je mi zakázáno zakoupit zpáteční jízdenku, no což, nahoře jí prodávají také. Utěsňuji oděv, zipem bundy si přiskřípnu pleš, vytrhnu poslední vlas a troje kalhoty lámu na sedačku, přívod kyslíku zajišťuji rukávem. Mrzne až praští lano. Konduktér zatáhne za splachovadlo a ihned nás vyhodí na trasu. Nestačím si ani pořádně zabezpečit peněženku s foťákem proti pádu do propasti, našel bych obé až po jarním tání v červenci. Jedeme na Růžovou horu. Trošku fádní krajinou, neboť všechno je odporně bílé. A studené. Mínus třicet se však v dobrém oblečení dá vydržet. Při přestupu v mezistanici si trochu urovnám svoje předměty a už frčíme do výzkumného úseku. Bohužel, letos je tu sníh sfoukaný vichřicí a tak nohy necouráme a v půl metru není ani vydlabán průchod. Občas jen lehce zadrknu špičkou o sněhovou hroudu. Holt budu muset vyzpovídat nějaké pamětníky.

Svítí sluníčko, je naprosto vymetená obloha. Směrem k hořejšku však zima přikládá na pekáč. Je mínus čtyřicet - dle mého vědecky správného odhadu. Začíná mi dost podstatně vadit drobný technický nedostatek dřevěných sedaček. U pohodlného Doppelmayrova stroje (třeba na Hnědý vrch), obdařeného sedlem z pěnové hmoty, je pod člověkem krásné teploučko. Zde se však začínají vehementně hlásit mezery mezi laťkami a to i přes troje kalhoty, dvoje slipy a měsíc nemyté tělo. Škvírami protahuje zima. Krutá zima. Mráz. Kosa jak v Charkově na nádraží. Klendra jak v Bondarčukově bitvě o Stalingrad. Sakra práce, mně ta prdel snad upadne! Nahoře se sloupnu a zkoumám, jestli nezůstal kus zadku přimrzlý na sesli, frantík je až v krku nebo cinknul do údolí. Vratkýma nohama se odpotácíme do bufáče na horkou bramboračku jak od maminy a čaj s rumem. Pak pojedeme dolů, neboť co bychom pohledávali na liduprázdné hoře, vybavené jen fučícím vichrem a kosištěm, vypuštěným těžce řádit po hřebenech.

Venku je stále krásně modrý lom světla ve stratosféře. Jsem vyhnán z teplého bufetu na děsivý svršek naší nejvyšší hory. Je příšerný samec, až ptáci chodí pěšky. K svému nesmírnému úžasu, je zde celkem přeplněno. Malý vrcholek, zvící návsi ve vísce, je plně nahuštěn turisty. Ještě jeden pocestný a přepadávají do Obřího dolu. Tak to budeme muset rychle do stanice abychom tam nečumákovali dlouhé hodiny, než ten dav odvezou. Jen se mi to mihlo mozkem, tak se probouzím z mrákot a lituji, že mě to vůbec napadlo. Prej půjdeme pěšky klasikou: Na Luční, Výrovku a do Pece. Trasa tato  je zničující i v létě, kdy se krásně leze po kamenech. Nyní? Kdy je pět metrů bílého sajrajtu všude kolem? Pevně doufám v naprostou neschůdnost pozemku. Českou cestu podél řetězů zamítám, byl by to sjezd v lavině a nejsem sebevrah. Marně však hledáme polskou. Zezadu UFO hotelu leží jen hromada netknutého panenského sněhu. Trasa tam někde hluboko vede, to ano, leč naprosto nezpůsobilá použití, raduji se a mířím do garáže lanovky.

»Jdeme Českou«, zaburácí přítelkyně hlubokým hlasem, nestrpícím odporu.

»U všech čertů, tam se padá i s balvany v létě, natož teď! Budem se bořit až po uši a nedovoláme se pomoci! Samojediní šílenci široko daleko«

»Se podívej, co těch tvejch takzvaných bláznů tam jde. A je krásně, tak padej!«

Padat budu, zcela určitě, souhlasím. Moje představa „krásně“ je třicet stupňů tepla, sluníčko, parné léto, válet se u vody. Někomu stačí jen ten blankyt v nadhlavníku. Od září neustále zataženo a sněžilo, nutno však spravedlivě uznati, tudíž touha po slunci již byla převeliká.

Nikdy bych netušil, kolik lidí za třeskutých mrazů mínus čtyřicet, poleze dobrovolně a bez přinucení krkolomnou pěšinkou, poházenou hromadou balvanů a zasypanou pěti metry hnusně bílé hmoty. Spadla mi čelist až na bradu, to jest do sněhu. Davy lidí se těžce brodí jak nahoru, tak i dolů. Občas to sice někomu ujede, ale ostatní se vesele smějí. Lyže mají přes rameno nebo žádné. Někdo má na nohou staré tenisové rakety, prý sněžnice blbče, slyším. Spousty lidí jdou jen tak s holými botami. Vidím i několik psů a naboso! Jakási paní nese na hlavě velikého papoucha. Ale není to pták, jen přepestrá čepice s fábory. Jsem skopnut do proudu cvoků. Padesát metrů sjedu po zadku, pak se zachytím řetězu a jedu tlamou dolů. Zastavím až hlavou o sloupek, když se cesta lomí. No to bylo něco. Nemyslím, co si počnu dole. Snažím se pouze přežít. Křečovitě se držím řetězů a pomalu slaňuji. Řetěz je pocamrán námrazou, rukavice ujedou a zase padám kamsi po břiše, tentokrát nohama napřed. Zastavím o nějakého občana, šlapajícím sníh na místě směrem nahoru. Chci se omluvit a podat mu ruku na usmířenou. Pustím řetěz a rázem na něj křičím ze stometrové hloubky. Napíchávám se na něčí hůlky. Svoje mám daleko za zády a raději je skládám abych je za á nezlámal, za bé nevypíchl někomu žaludek a za cé jimi nestřískal přítelkyni za tuhle cestu.

Mozek se mi zastavil v půli otáčky a otázku návalu zde nechám na později, teď bojuji o přežití jako na Severním pólu, když táhnou Eskymáci mrože kly proti srsti. Nechápu lidi, co lezou nahoru. Krok vzhůru a padesát po rypáku zpátky. Jdou tam za trest, jako já?

Mrzne i nadále, modré nebe se sluníčkem je nám platné jak potápěči pletení. Sesouvám se opatrně níže a níže. Pustit se řetězu znamená jistou smrt ve všudepřítomných lavinách. Chvíli padám někam i s urvaným klandrem. Opět se zastavuji o nějakého dobrovolníka, který nestačil uskočit. Otáčím se dopředu, kdepak je přítelkyně? Nevidím jí a zato sjedu zase sto metrů parakotouly. Ani jsem netušil, odkud je tak výborně ovládám.

Nebudu nezáživně popisovat padání, klouzání, boření a sprosté nadávky, kterými rozhodně nešetřím a ve štědrých dávkách jimi zasypávám prostředí. Po třech hodinách jsme v Obřím sedle. Nemůžu říci, proč jsem tam v celku a nemaje nic zlámaného, jen tuto skutečnost s údivem konstatuji. Avšak zcela vyšťaven. Co teď? Kudy dál? Vyvracím hlavu vzhůru, kudy dále proudí davy mravenečků. Zpět? Vyloučeno! Nahoru se lidi přepravují snad silou vůle, nohama to nejde. Moje vůle je již v čudu. Tak Obřákem? Sice je to možná zakázané, ale nejblíž. Tak si mě tam chytejte, moulové.

Přítelkyně vyrazí k Luční boudě. Uvědomuji si závěr svého života. Hodně jsem toho nestihl a v duchu se omlouvám všem, kterým jsem nevědomky ublížil. Potrefení vědomě, si to zasloužili a kašlu na ně. Nedá se však již nic dělat, bídně zahynu na horských pláních. Nikdy jsem zde nebyl v zimě a též už nikdy nebudu. Přemýšlím, kde zdechnout, aby mě na jaře nesežrali lední medvědi a kojoti.

Nejsou mi tyto úvahy povoleny. Přítelkyně cupitá, jako by šla na výlet za humna někde v Praze. Já se při každém kroku bořím až po uši do kyprého poprašanu, který je prostě všude. V kalhotách, ve vlasech i tam co nikdy být nemá. Hledám, kdy se objeví dřevěné chodníky přes Úpské rašeliniště. Nic. Jen to bílé svinstvo. Kolem se valí příšery na lyžích a když nás míjejí, řvou jak tatrmani a zaženou mě do hlubin někde nad strží. Trochu pevný podklad je právě v těch kolejích od jezdců, ale to na mne zase neprávem hulákají právě tihle mameluci. Co je mi po nich, když neumějí jezdit ve volném terénu, nemají na to lozit a basta fidli. Potkáváme jednu partu, která vyprazdňuje butylky se zimní potravou. Kolem zavoní rum a mně vyskočí slina jak námořnické švihadlo. Jej, bych si dal také. Mně nenabídnou, hamouni. Když se posilní, vyskočí na prkýnkách a vesele pádí nahoru ke Sněžce. Vypadají velice posilnění a přejedou až na Pomezky aniž by vůbec nějakou horu zaznamenali. Závidím jim. Jako není ošklivých dívek, je jen málo vodky, tak není vysokých hor, jen málo rumu.

Hatě skrz mokřadla stále nikde, posouváme se pomaloučku vyťapanou stezkou kdoví kam, snad správným směrem. Luční je z této strany zcela zakrytá hřebínkem Krakonošovy zahrádky a je schovaná v údolí pod Stříbrným návrším. Prakticky je vidět, až do ní člověk narazí rypákem. V zimě se není čeho chytit ani očima, okolí vypadá jinak a vůbec nevím kde jsme. Rypákem však trkám do bidla u cesty. Boj o přežití pokračuje. Každou chvíli nějaký nevychovanec řve jak protrženej »Stopáááááá« jako bych byl nějaký čuchací pes. Trhni si a nauč se pořádně jezdit, když potřebuješ mít vyjeté koleje, odpovídám v duchu. Nahlas se neodvážím nic, neboť by se mi zmrazily mandle a obdržel facku od přítelkyně. V těch drážkách se mi jde nejlépe, tam se bořím jen po pás. Stopaři ať si jedou bažinou.

A vidíme konečně dole Luční boudu. Ladím úsměv do kamery Humláků, vesele pádím a tvářím se jak nadržený svalovec, než zahučím do závěje. Pak bohapustě kleju. Večer vidím, jak zrovna v tento časový moment přiblížili nádhernou bílou Sněžku zalitou sluncem na pozadí šmolkového povětří a my tam vidět nejsme. Lumpové.

Vstoupit dovnitř a lézt po schodech se mi pranic nechce, svačina stejně není ještě povolena. Tak zevluji kolem a věnuji se focení. Na vršku Studniční hory pozoruji lyžaře s draky, kterými se nechají vléci do kopce. Šikovní po nohách, začátečníci po hubě. No to by se mi líbilo! Jezdí až k samému okraji Velké Studniční jámy a určitě jim hrozí pád s utrženým převisem. Adrenalínový sport jak vyšitý. Kdo je tam pak bude zachraňovat za naše daně, je jim už fuk.

Přítelkyně se vrací s vylouděnými razítky, mne obratně směruje nahoru na Studniční horu a šťastně se usmívá. Bodejť ne, bouchá je tam hezký vrchní. Tady se jde o trochu lépe, silnice je sice pokrytá odhadem asi šesti metry svinstva, ale je umačkané od silného provozu lyžařů a roleb. Připadám si tady jak boulingová kuželka. Každou chvíli se seshora řítí, tu vlevo, pak vpravo, ondy uprostřed nějaký šílenec nejméně stokilometrovou rychlostí. A řve. »Uhnětééééééé!!« Člověk neví kam a kde o jeden a půl okamžiku ten trubka pojede. Uskakuji vlevo, kolem mne se prožene něco možná živého až ulítnou všem čepice a zároveň těsně kam skáču, padá jiný jezdec, hůlky a třísky létají vysoko do atmosféry, následované čepicí, rukavicemi a velikým baťochem. Následovány jsou rovněž šťavnatým klením. Slušná slova byla jen předložky. Mají mít zvonek, když jedou rychle, syčáci.

Pomalu, kličkováním se vyhýbajíce šíleným jezdcům na splašených uzoučkých a neovladatelných laťkách, se přibližujeme na vršek Studniční hory, kde trčí z hromady bílého sajrajtu akorát hromosvod kapličky Obětem hor. Tady se situace přesně otáčí, avšak více než v náš neprospěch. Nadržení lyžaři se nám tentokrát spouštějí na záda a hulákají i nadále do všech stran, lítají kolem jak žížnivé čáry. Někteří zajímavým stylem: Zadek na zemi, nohy v povětří, ruce jako když se vzdávají loupežníkům a řvou u toho nejvíc ze všech. Tímto zmatkem máme projít k Výrovce. Kolem projela samotná noha. Pěší je zde nějakým nežádoucím tvorem, kterého by ti šílení jezdci nejraději zahrabali někde v lavinovém poli, jak mi docela silně připadá. Nyní sviští prázdná lyže, asi jí už někdo nepotřeboval. Začíná mě popadat amok a řítícím se občanům vyhrožuji turistickými hůlkami a vyrvanými bidly z podél cesty. Proč sakra nejezdí v hlubokém sněhu, kam s tím vybavením patří? Proč musí překážet na poctivé cestě? Já taky pěšky nelezu vodákům do vesel keňi proti proudu uprostřed řeky. Dle přítelkyně to jsou běžkaři a na hluboký sníh nemohou. Jak, nemohou, na co mají teda ty fošny na hnátách? Když běžkaři, tak mají spořádaně běžet v hloučku a ne jet jak namydlený blesk, hromuji. A vůbec. Mají si koupit správné náčiní na kyprý sníh, co je kousek vedle všude a cestu nechat pěším. Nebo si ušlapat kolečko někde mimo trasy.

Dostáváme se do třetí čtvrtiny výpravy, vlejzáme do Výrovky. Tam je narváno jak na jarmarku, kořistíme dvě místa a ohříváme se výbornou polévkou. Začíná však na nás doléhat převeliká hrozba. Jsou tři hodiny a za třicet minut začne být tma. To nebudeme dole ani náhodou. Ke všemu se mi ozývá bolest v nožičkách a k mému nesmírnému úžasu i bolí klíčové kosti, zádové a deset žeber z každé strany. Jak jdu s těma hůlkama. Přítelkyně mě nazve blbcem a tma se dle ní snáší až po páté hodině, určitě dojdeme k autu za světla. Já tomu nevěřím. Dolů je to deset kilometrů, ač cedule praví něco jiného. Na špatnou kilometráž na cedulích jsem si již kdysi stěžoval na Ředitelství Značek a Šipek, leč marně. Nu což, dolů se půjde už dobře.

Leda prdlajs. Cesta je zarúbaná. Boříme se každým krokem a škodolibě nás předjíždí rodinka na umělohmotných pekáčích. Sakra, proč jsme si něco podobného nečmajzli v kuchyni na Výrovce? Mohli jsme být dole nato šup. Takhle akorát neustále uskakujeme před rolbami vozící turisty kdoví odkud bůh ví kam. Patrně z Pece. I když na jednu stranu je možná dobře. Mít pekáč, tak mám po pár metrech sjezdu podobu obtištěného pásu od rolby a pozemské starosti jsou mi zcela cizí. Pekáč nemá volant.

Hrozné boření pokračuje. Co krok, to pastelkou půl metru hluboko do studeného svinstva. Pracně vytáhnout zadní ploutev z mrazivého sevření, totéž zopakovat znovu a opět. Lýtka bolí jako po zdolání stovek hasičských žebříků. Příšerně namáhavá chůze. Jaká chůze? Potácení se a boření do hloubky. Taktak stačíme uskakovat pásákům, vozících škodolibé turisty, kteří krásně v teploučku jedou nahoru i dolů. Najednou jede nějaký příšerný stroj. Vypadá jak tank se shrnovací radlicí. Ha, bude udupávat sníh, aby se nám to tak nebořilo a ostatní mohli lépe jet nahoru či dolů. Jenže co to je? Vzadu mají, lumpové, nějaký pluh, kterým silnici ještě více zorali, do větší hloubky! Zastrkávám si oči zpět do čela. Od této chvíle se boříme až po zadek. Co to bylo za darebáky? Proč to dělali? Přece ta oranice, kterou vyrobili, musí vadit všem poctivým lidem ať jedou nebo se klátí pěšky jako my!

Od této chvíle již nezažiji žádnou radost ze života. Jestli vůbec ještě něco zažiji, o čemž právem pochybuji. Pacholek, který zoral tuhle cestu až na dno si určitě užívá někde nahoře zábavy v teple horské boudy a musí řvát smíchy, jak nám zavařil. Hulákám rovněž. Sesílám na něho nejkvalitnější kletby co znám, včetně jeho potomků a předchůdců. Jsem je určitě zpackal, jako všechno co vemu do ruky, pravila přítelkyně škodolibě. Nemám sil trefně odpovědět a jen odkvičím příšerný skřek, udušený plnou pusou sněhu, do kterého jsem se právě uprostřed cesty probořil až na dno. Může mi někdo rozumně vysvětlit, co to bylo za stroj a proč krásně uježděnou silnici zorali do podoby čerstvé vaty, v níž se vůbec nedá chodit? Co to mělo znamenat? A hned jede ze spoda šílenou rychlostí pásový skútr, měkota na silnici mu viditelně dělá také potíže, lyže vpředu odmítají správně rejdovat, uskakuji někam do ještě hlubší závěje a nadávající šofér kličkuje vzhůru. Předpokládal bych upravování cesty totálním odklizením svinčíku až na dno a zobrazení asfaltu, nebo ušlapáním nějakým těžkým parním válcem. Ale aby se trasa vylepšovala rozoráním na kaši, jsem vůbec vědecky nepochopil. Jako by v Praze na magistrálu vyklopili hromadou písku. Hodně jemného. A jezděte si, blbečkové!

Pomalu, co noha nohu zahučí do hloubky, se šouráme do Pece. Nelze však hovořit o ploužení. To znamená pozvolné šoupání botami a pomaloučký posun vpřed. Tady pozvolna a s největším úsilím vytáhnu jednu hrábi z hlubin studeného sevření, zdvihnu jí vysoko nad hlavu, abych dosáhl na vršek zasypané silnice, musím ještě nadskočit. Už chápu přísloví: Vzal nohy na ramena. Teď je mám na ramenou prakticky furt. Pak tutéž nohu spustím na povrch, přenesu na ní váhu a ihned se bořím do hlubin. Nebýt bariéry toho svinstva, padám vpřed na nos. Po čtvrt hodině hvízdavého funění se pokouším zopakovat tento artistický výkon. A záhy se začne stmívat. Je něco po šestnácté hodině. Celou hodinu míjíme Richterovy boudy. Teprve. Auto je někde v temné dálce a nedostupné. Jsem zvědav, jak po tmě dojdeme. Chci volat mobilem nějaké taxi. Přítelkyně mi vyrazí telefon z ruky až cvrdliká po zledovatělém povrchu někam do hlubin pekla. Brblám:

»Dobrý, ale jak si přivoláme pomoc, až padneme vysílením po bloudění kdesi po tmě. Ztratíme směr a budeme v p-«

»Koukej mazat, lemro líná«, nenechá mě přítelkyně domluvit, »když si myslíš, že nemůžeš, tak můžeš ještě dvakrát tolik!«

»Nojo, já nemůžu už od vrcholu Sněžky!« Upřesňuji

»Debile«, mile mne povzbudí kamarádka.

Sesouváme se další hodiny dolů. Znám tuto cestu velice dobře, avšak je k nepoznání zasypaná tím studeným hnusem. Vůbec nevím kde jsme a jestli jdeme správným směrem, ač zbytky sluníčka a modré oblohy jsou ještě poslední okamžiky nad námi. Záhy padne neproniknutelná tma jak v ranci plným černých koček. Začínám se vžívat do pocitů Hanče a Vrbaty. Též toužím mít nad sebou mohylu. Možná mi bude stačit mít nad sebou zapíchlou větev či cizí lyži.

Začíná se smrákat, děsím se nejhoršími obavami. Přítelkyně se mým strachům škodolibě chechtá. Konečně spatřujeme před sebou známky civilizace: Krnapáckou šmajchl chatu. Obydlenou, zdá se dle dunivých zvuků zevnitř. Bouda prorokuje ještě pár kilometrů a jsme v Peci. Od teď začíná být silnice hezky upěchovaná. Rázně vykročím. Vykročím co mi ubohé zbytky sil dovolí. Pak se těžce zvedám ze země. Je to sice upěchované, ale klouže jak deset čertů. Jdu pro změnu stylem, jako bych měl plné kalhoty trusu nebo exkrementů. Vlastního. Ještě se třikrát zřítím k zemi a už nebude „jakoby“ alébrž „doopravdy“. Jistěže znova padám, zadek na zemi, nohy vysoko v ovzduší. Ještě jsem obsah udržel leč mocným hlasen nadávám.

»Nedělej tady šaška,« praví mohutně přísně přítelkyně.

»Jistě, dělám si tady kašpárka!« Vybuchnu jak právě našláplá nášlapná mina. »Nikde ani noha, lámu si hnáty jen abych pobavil stromy, rozesmál chroští a bavil sněžný lišky!« Řvu mocným hlasem a přítelkyně se mi raději klidí z dokopu.

Proklouzáváme kolem chatiček. Dole je k tušení ztopořený obrys hotelu Horizont. Pomalu v šeru kloužeme kolem a přicházíme k náměstí. Nojo, napíšu jednou větou. Ale jak strašlivě pomalu se stalo! Poslední síly jsem nechal někde na Výrovce a cukr v krvi musím mít silně pod nulou. Potácím se jak po litru rumu. Oči se kříží a vidím každé auto třikrát.

Sakrapráce. Auto máme až nahoře, skoro u lanovky. Tam nemůžu nikdy dojít. Tak hrozivě vypotřebován jsem ještě nikdy nebyl. Je tma jak v ranci. Pec uléhá ke spánku. Tmou se sune orvaná postava, následovaná veselým poskakováním děvčete. Nojo, přítelkyně je spokojená a radostná, konečně si zase trošičku protáhla svoje okončetiny. Mně se končetiny naopak scvrkly do neohrabaných pahýlů, bolí snad i když je někam poštou pošlu.

Konečně Subárka. Chviličku zalituji, proč nemám nějaké nizoučké závodní auto, tam bych se mohl překulit přímo ze silnice. Takhle pracně a na pátý pokus nalezu dovnitř, zapnu autopilota a na tempomat se rozjíždím. Tím, co mi zbylo z nohy, bych rozhodně vozidlo plynovým pedálem nerozpohyboval. Tentokrát jsem vyřízen na velmi dlouhou dobru. Ještě dva týdny si mne v práci dobírají, jestli jsem hrdinně bojoval s býkem v aréně. A prohrál.


Minialbum všech fotografií

Tyto obrázky si můžete prohlédnout ve větším a s popisem zde.


(Dokončeno)

Zeleneč, 2.3.2011/29.1.2011


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 TransitionalDocument made with KompoZer