Skrz celé Krkonoše
aneb klusem až na Sněžku

Kdysi dávno jsme šli podivnou trasu na Sněžku. Měli jsme tam lézt směrem furt pryč od té hory. V té době jsem švenknul pohledem po našem nejvyšším pohoří pravil:

»Nebylo by lepší jet expresem na Černou horu a odtamtud krásnou hřebenovkou s výhledem do dálky až na naší Nejvyšší?«

V té době jsem netušil, jakou šílenost vypouštím z plnícího otvoru. Okamžitě měli ke mně přiskočit silní pánové s trikem na řemínky vzadu a odvléci do příjemného prostředí hotelu Bohnice. Něco tak bláznivého vymlejt z tlamy! Tento plán však naštěstí hatily dopravní dispozice. Když totiž nechám auto v Janských Lázních, jak se pro něj dostanu zpět? Nabízelo se několik řešení, ne však plně uspokojujících. Zaparkovat Subárku raději ve Svobodě nad Úpou a jet do Jánek sockou a návrat z Pece toutéž dopravou do Svobody pro automobil - plán hatí příliš brzký odjezd Pecáku, patrně by se muselo do Svobody šlápcugem. Znavený z tůry? Nesmysl, zamítá se. Také jsem očumoval jízdní řád skibusu. Na jízdenku z Černohorského expresu se můžu vrátit ke garážím lanovky, případně s velocipédem na zádech. Avšak běda. Jízdní řád sestavoval nějaký pitomec, který pěšky neudělal krok, páč poslední skibus jede někdy v šestnáct hodin a to není možné stihnout, nemaje trysky v prdeli. Tak jsem přemýšlel a přemýšlel, roky ubíhaly a rozumné absolvování této trasy v nedohlednu. A když jsem tak občas procházel údolím Pece, viděl obrovskou Sněžku, vysokáááánskou Studniční horou, strašlivě dalekou Černou horou, vůbec mi nevadilo upadání této dráhy do zapomenutí.

Jednoho krásného dne však k mé hrůze přišla přítelkyně s geniální myšlenkou, na kterou jsem já vědec, pro její naprostou zvrácenost (té myšlenky), nepřišel ani náhodou, za což běsním, jen si na to vzpomenu. Všechno hlavou dolů. Přítelkyně k mému nesmírnému úžasu navrhla, abychom auto nechali v Peci a jeli obráceně.

»Jako couvat, nebo po střeše?« Táži se vyjeveně.

»Blbče.« Ocení můj rozum. »Ráno do Jánek cyklobusem. Nemusíme nikam spěchat a v klídečku sjedeme kdy budeme chtít, pomaloučku, pijánko, pohodička tabáček. Lanovka jezdí až do devatenácti hodin, k autu máme času dost.«

Vymyšleno, dohodnuto, pokřižuji se. Jako na zavolanou nám do toho přišel pochod Jakuba Haliny s cílem v Polské boudě. Proč ho nevzít jedním vrzem, ha! Ale v době přípravy ještě nevíme, jak nám tento organizovaný dálkáč zamíchal plánem, jako kuchař nudlí. Kulový pomaloučku. Prdlačku pijánko! Leda pendrek pohodička tabáček. Sprint jak na posezónní slevy v obchoďáku!

Startujeme z vlakového nástupiště ve Svobodě nad Úpou, kde se krčí pořadatel a pořadatelnice uprostřed studeného perónu, v mraze a sněhové fujavici. Razítko do startovní listiny práskli nádražní lavičkou a místo výstřelu nás odbavili mlácením do kolejnice jak při náletu. Výpravčí všechno zamračeně sleduje a hrozí vztyčenou plácačkou. Ihned má však jiné starosti, neboť zdrhá za motorákem, jehož kapitán považoval ztopořenou výpravku za povel k odjezdu. Mapičák nám vrazil náčrtek trasy a obdrželi jsme poukázku na polévku, prý je výborná. Spustily se mi sliny jak Mumlavský vodopád. Taková teplá polívčička přijde ráno moc k duhu. Přítelkyně lístky vrátila. Prý se snídaně vydává v Sejfech, jdeme ale do Jánek a já řičím hlady. Jsem vrácen do reality mocným kopancem.

»Tak na políuku tam dojedeme, jáááůů!!« Nedořekl jsem a vrátil se ze čtvrté koleje. Vzteky jsem rozerval na maděru plakát Hoška Touru a posypal tím práškem startoviště.

Chvíli ještě dělám zmatky mezi pořadateli té hrůzy, nadávám na noční tmu a pak odcházíme k Subárce a odjíždíme na parkoviště v Peci pod Sněžkou. Orvaný výpravčí právě dorazil z Trutnova pěšky a z přednostovské brigadýrky má červenou karkulku, silně na hlavu nepadnoucí a ještě mu zbylo kus na pirátský šátek. Plácačky drží dvě, avšak poloviční.

Hlady se mi požírají žaludeční stěny navzájem. Parkoviště je narvané, jak jsem ještě nezažil. Pravda, první jarní den, kdy nesněží. Auto nechávám co nejdál k nástupišti lanovky, děláme čelem-vzad a dojdeme pod bobovou dráhu, kde je sídlo autobusu. Dal bych si drškajdu v nedalekém bufetu. Prý než by to přinesli a já vyžužlal svým jedním zubem, ujel by nám autokar a blbě tam hrajou. Můj návrh, jak si nechám dršťky v lícní torbě a budu je přežvykovat za chůze jako vembloud, neprojde.

Mezitím spatřím ceduli na budce parkovištního hlídače, která mě dokonale zdrtí: „Horní část lanovky pro velký vítr nejede!“ Svět se zatočí. Tato hrůzná zpráva mě hodlá zatlačit do auta a jet si někam lehnout. Nejlépe hlavou na koleje. Přeci nepůjdeme pěšky ještě dolů! Přítelkyně mě uklidňuje: »Než tam dojdeme, bude po větru a pojede to.« Moc nevěřím. Ale jestli ten krám bude stát, zůstanu nahoře třeba týden, dokud mě neodvezou. Jí je samozřejmě buřt, jestli půjde o dvacet kilometrů víc.

Za půl hodiny přijela prorezavělá rachotina, ze které padají šrouby při pokusu o jízdu. Žádám vstupenku do první řady na expres a záruku za dojezd tohoto vraku. Pán zaklapal víkama na očích a raději se mnou už nemluvil. Jeli jsme sami prázdným autobusem až do Janských Lázní, před výtopnu lanovky. Chaufeur se sice cestou mocně snažil nalákat ještě nějaké občany, leč při pohledu na jeho koráb tak nějak rychle ztráceli turisté zájem. Beru si na památku ozubené kolo, co právě křáplo na dlažbu z toho vozu. Asi tam bylo přebytečné, protože minibus jede dále, ač mu zjevně nejde zatáčet volantem. Nevadí, v potoku kde zastavil, bude stejně používat kormidlo a pádla.

První spoj vzhůru nám jede v deset hodin - asi za půl hodiny. Zevluji kolem. Dal bych si polévku. Už mi hlady žaludek spotřeboval svou vlastní část, čepec. Bufet však otvírá až v deset. Vzpomenu si, jak někdo v Sejfech s chutí žere naší polívku, až se mu dělají bubliny z uší. Hlučně si odplivnu do kopřiv a z nich vyběhne úderník s kosou. Koukám raději na model staré lanovky, za jednu demojízdu chtějí dvacku. Upadli na hlavu.

V čase odjezdu se dostavujeme do fronty davu lidí a cyklistů. Kol je halda. Vecpeme se do jedné kabinky, s námi ještě postarší občané. Budka pomalu objede nástupiště po dopravníku před hlavním lanáčem, zavře dveře a pevně se zachytí závěsem na čtyři a půl centimetrů silné lano a nabere cestovní rychlost. Vylítneme na první vysokou podpěru, podívám se skrz průhlednou střechu a zařvu s děsnou hrůzou v hlase:

»Lano se třepí a za chvíli prdne!!« Přítelkyně se mne chystá zabít a paní zbledne. Pán skvěle zareaguje na mou nahrávku a podpoří odhady, kdy lano praskne. Dle jeho názoru za pár okamžiků a v žádném případě nedojedeme. Paní má barvu bělejší než bílou ba přímo čistoskvoucí a přítelkyně se chystá zadávit i tohoto člověka. Na kabinku usedl orel, lanovka se rozhoupe a dáma se chytí stropu zubama.

»Jsme přetíženi ptákem, připravte se na pád, dole už jedna budka leží«, pravím s dobře hranou hrůzou v hlase a ukazuji dospod, kde se skutečně válí starý vozíček. Paní se přestala modlit a už jen cvaká dásněmi. Se najednou ochladilo? Její zuby nám visí nad hlavou. Děvče cedí výhrůžky na mou hlavu a snaží se prolnout do stěny.

Pod námi se belhá nějaký člověk, zatížen baťohem větším sebe a supí do výše. Opět rozvineme s pánem diskusi nad tím, jak ten chudák šplhá kolmo nahoru, nemaje financí na jízdu. Aspoň nemůže spadnout z lana, zakončím optimisticky. My mu však spadneme na hlavu, trumfne mne spolucestující. Přítelkyně si hraje na šroubek ve stěně. Zavrtaná a neviditelná.

Ve výstupní stanici nastane tlačenice v úzkém otvoru. Paní chce okamžitě opustit palubu a volat záchranku, ale nakonec se na divoce vibrujících nohou udrží bez pomoci. Jsem vykopnut a dostanu děsně vynadáno za ostudu, kterou jsem údajně páchal uvnitř. Chci však polívku. Bufet tady nahoře má zavřeno, není ještě sezóna, tudíž není funkční. Zakleju až se hory zazelenají a mladá slečna opodál zčervená, jak vařená langusta. Vyrážíme kolem rozhledny zbudované ze staré podpěry dávné lanovky a přicházíme k bufetu, kde mají pozlacené buřty za 150 korun českých. Hanba by je měla fackovat, ale tak nečiní a buřty si může obsluha nacpat třeba do prrroutí. I bohatým Němcům z ceny vyskakují za zvuků špuntů čepice, jedna za druhou.

Sestoupíme dolů k Černé boudě. Tam si přečtu cedulník a nohy se pode mnou složí jak zlámané, shnilé štafle. Deset kilometrů k boudě Na Rozcestí. Na Sněžku to odhaduju na třicet. Chci si dát polévku. Též mají zavřeno. Jsem hnán dál. Až na tom rozcestí, dřív se jíst nebude. Slintám jak deset bernardýnů a je mi to houby platné. Jdeme z kopce. Děsím se, neboť stejnou hloubku budeme muset vystoupat ke Kolínské boudě. Dojdeme na Václavák, kde si prohlídneme klausu, která tam už století není. Původně byla na Javořím potoku vysoká hráz k plavení kmenů z místních lesů. Údajně je tam vidět zbytek. Sic namáhám oči až mi vylezou decimetr z čela, vidím však starou belu.

Stále padáme dolů po červené značce, až do Sedla pod Kolínskou boudou. Od této chvíle je zle. Už si neodpočineme. Z tohoto místa až na Sněžku budeme jen a jen stoupat do krpálů a kopců. Že já blbec raději nemlčel o této trase. Ještě nás začíná tlačit čas. Ti lumpové vydávají diplom na Sněžce jen do šestnácti hodin. Teď je jedenáct a máme před sebou třicet kilometrů. Nasazuji tedy běh. Abychom si cestou mohli dát někde polívku, za kterou bych nyní dal vše co mám u sebe i vedle sebe.

Hůlkami se odpaluji a utíkám dlouhými skoky na kopec ke Kolínské boudě až se mi žhaví paty. Prosil bych tuplovanou polévku. Zevnitř to děsně voní a nohy mě táhnou samy k hospodě. Slinné váčky pracují na dvěstě procent. Otvírají až ve dvanáct. Aby vás cholera zkroutila, řvu do okna, kde se ozve odpovědí chichotání servírky a mužný hlas, možná kuchaře nebo atleta. Špatně slyším, protože určitě sprostě nenadával.

Vyfouknu z pusy prášek sušených slin včetně kusu již nepotřebného bachoru a pospícháme dál nahoru k Hrnčířským boudám. Zavřeno. Syčáci. Mám na těch horách zdechnout hlady? Napiju se z potoka a přítelkyně se diví, co sháním k jídlu, když jsem vypil i deset pulců a jeden kámen. Musím být přímo přecpaný. Koukám se na hodinky. Jímá mě hrůza. Nemůžeme to do čtyřech stihnout ani náhodou. Je půl dvanácté. Ve dvě budeme na Rozcestí, ve tři s bídou na Luční a hodina k výstupu nestačí. Přidávám do kroku a snažím se nepadat. Během úprku se pokouším urvat aspoň šišku a nenápadně jí sníst.

Závratným tempem míjíme Hrnčířky a před námi se jako největší hrůza všech dob zjevuje Liščí hora. Naštěstí neprší, je hezky a teplo, které však ještě víc prohlubuje hrůzu z té hory. Půlka jí je schovaná v lese, není vidět vrcholek. Naštěstí. Kdyby byl, ležím v příkopu ještě teď. Když dneska dosáhnu nějakého vrcholu a živý, bude to zázrak.

Červená značka nás vede kolem Lesní boudy, kde je všude soukromý pozemek a hlasitě se tam válí tlupa Němců. Ani tam nejdu. Polívka mě v žaludku přímo bolí, jak tam není. Dal jsem si ultimátum. Na jídlo se půjde v chatě Na Rozcestí a basta fidli. I kdyby padaly předměty s hákama. Hrozný drápec pokračuje. V dáli je malinkatá Lyžařská bouda, není čas se zastavit. Přesto padám nedaleko na lavičku, zcela zdrcen. Bolí mě už celý člověk. Těžce se zvedám, stále mám ještě chorobnou představu, kterak ještě můžeme stihnout vydání diplomu v Polské boudě na Sněžce. Kterej mamlas vymyslel, aby tam byl cíl jen do čtyř hodin! Takhle nás prohnat. Přítelkyně se chechtá a je přesvědčena o reálnosti dosažení této mety. Já vidím tak akorát, jak se plazím do dveří po čtyřech, se ztvrdlou pěnou u pusy, natahuji ruku a pán akorát zavírá krám. Nemám již sil ho chytit za nohu a přinutit k vydání diplomu. Zmírám únavou, ostatní po mně šlapou, ležím z posledních sil.

Kopanec mě donutí vstát a vrátit se do kruté reality. Hrozně pomalu zvedám tělo z lavičky a nabírám rychlost poklusu. Pádím na Liščí horu. Utíkám, co mi nohy na ramenou stačí. Vítr sviští v uších. Přítelkyně na mně občas počká, abych jí doběhl. Pak mi zase volným krokem mizí někde v kleči. Ta hora nemá konce. Těším se, jak půjdeme až k Luční hezky po hřebenu, po rovině a budeme se kochat přírodou, hezky napapáni z Rozcestí. Nade mnou cesta mizí, těším se na lámání kopce konečně do roviny. Houby. Jen se zatáčí a pokračuje hrůzně do kopce. Když jsem tudy šel naposledy a opačným směrem, nepřipadal mi ten kopec tak strašlivý. Teď už nemám sil ani nadávat. Těším se na polévku a je mi už srdečně bobr, jestli stihneme diplom. Chci polévku! Teď hned! Bouda na rozcestí nikde. Nezbourali jí?

Konečně se rozhrnula kosodřevina a vidíme ji. Dodá mi to druhý dech a pádím daleko za kamarádkou, abych jí jednak dohnal a druhak si dal konečně dobrou dršťkovou polévku, následovanou kyblíkem Kofoly. Pár postav nadějně posedává venku. Letím tam. Avšak lidi neposedávají venku aby čekali na vstup do narvané boudy, sedí protože není kde jinde. Nadávají. Bouda je zavřena. Kleju jak starý pirát v bouři a nemá na rum. Přítelkyně se děsně směje. Mrtvici mám na dosah. Vidím božské zvony, archandělé kolem krouží a vyhazují mě do pekla za sprostá slova, která ještě teď, coby mrtvý muž, stále chrlím ve štědrých dávkách, jak přehrada v povodni.

»Dáš si polívku na Výrovce

»Nedám!! Do **** **** a ****, ****!! Nebude čas. Uvidíme až na Luční«

Vstanu a moje troska běží dál, dolů k Výrovce, rozchodit infarkt. Naštěstí je to při dobré vůli, která mi však zcela chybí, trošku z kopečka dolů. Avšak běda. V horách je každé klesání draze zaplaceno následným stoupáním. Když zamlženým okem občas zahlédnu majestátní Studniční horu, jak se nám vysmívá svou strmou cestou, popadá mě amok. Leč na hrdinské činy není sil a tak jen tiše mumlám kletby, kterým ani není rozumět. Jen občas něco strašlivě zařvu. Přítelkyně mě odmění kopancem.

Hlavně se přibližuji během k horské chatě Výrovce. Když tam dorazíme, kouknu na hodinky s naprostou přesností Casio Pro Trek PRW. Jedna a nějaké drobné. Hlad svírá vnitřnosti, drškajda přímo voní sezhora. Tělo mi úplně bolí touhou na tu dobrotu. Žaludek už spotřeboval i sléz a knihu. Chceme však diplom. Proto utíkáme nahoru, na Studniční horu. Další příšerný výstup. Nebudu popisovat, jak s vyplazeným jazykem až k podrážkám, šplhám v běhu nahoru ke kapličce. Zbytečné se znova opakovat, jak se ploužím klusem dál. Na hřebeni na mně přítelkyně počká, až doběhnu a uskočí abych jí neodfoukl funěním. Nohy se kudrnatí. Následuje odpočinkový spád směrem k Luční boudě. Tam jsme ve veliké časové tísni. Kašlu na diplom a chci na polévku. Mívají zde vynikající hovězí vývar s nudlemi a v kotlíku, který je možno vyžrat do dna. Slintám nasucho. Přítelkyně se nafrndí a odmítá jít na tu polévku, jde si jen pro razítka. Abych netrpěl jako zvíře čenicháním hospodských výparů, jdu napřed do Obřího sedla. Jestli lanovka do Pece nepojede, jsem pevně rozhodnut bivakovat nahoře dokud jí znova nenastartují.

Upotácím skoro polovinu dráhy a přítelkyně nikde. Že by se zapovídala na Luční? Je horko. Bunda v zádech visí na půl žerdi z ochablého ramenního pletence. Dívám se do dálky k boudě, jestli už kamarádka jde se svými razítky. Svítí mi slunce do očí, divoce se křením abych vůbec něco viděl. Z čela mi teče špinavý pot. Jak se obracím směrem dolů, málem se přerazím o vlastní trekingové hůlky. Otočím parodií těla kolem osy a záda připlácnu k zimní tyči u cesty. Ta povoluje a chytám vrávorku. Kolem jde právě parta turistů a s účastí se ptají, jestli mi něco není, jestli nepotřebuji zavolat pomoc a již tasí mobilní telefony.

»Ccc-co-coby-coby mi mně-mělo být? Če-čekám na kamarádku!« Udiveně koktám.

Turisté mé odpovědi patrně moc nevěří, chvíli mě ovívají a jedna dáma se mně pokouší dávat umělé dýchání přímo ze svých vyvinutých plic do huby, což se mi moc líbí a dělám rychle mrtvolu. Její manžel mi vrazí úděsnou facku, prý se rychleji vzpamatuji. Pak tímtéž energicky a nelogicky křísí i svojí ženu, až odlítne. Hlava se mi kyndá ze strany na stranu a již přichází přítelkyně a vyzvedne si mě od nich. Prej bačkory nemají chodit po horách, zaslechnu hlášku od přehorlivých zachránců na kohosi kdesi. Kterej blbec by šel po kopcích v papučích, pomyslím si o nich cosi nelichotivého. Přece se ti troubové nedomnívali, že mi je nějak blbě? Kamarádka mi vynadá. Vypadám podle ní jako tajtrdlík. Bundu vláčím po zemi, foťák taky někde u podlahy a řemínky táhnu za sebou jak děcko dřevěného kašpárka na kolečkách, ve tváři výraz mumie z výstavy Bodies po nájezdu vandalů. Pak se nemám divit, že mne někdo chce zachraňovat. Mám se trochu sebrat a vypadat jako člověk a ne hovado, co neví jak se nosí oblečení. Bundu mám okamžitě sundat a držet v pazouře, zbytek pořádně obléci, džíny si vysoukat od kolen kde mám pásek, zapnout košili, z vlasů vyndat chroští, nepadat přes hůlky a usmívat se a netvářit jako blbec. Vše mimo posledních dvou povelů dobře splním. Usmívat se prostě nedá a výraz tupého blba zůstává.

Časová tíseň je již převeliká. Zbývá poslední hodina, Obří sedlo je až za kopcem a Sněžka převysoká před námi. Jsou tři hodiny. Ještě se nad námi vznáší další pohroma. Nejede ta zatracená lanovka na Růžovou horu. Přítelkyně sice prý vidí, jak už jezdí, ale já tam mám jen rozmazané šmouhy a vítr může znova vypuknout kdykoliv. V horách puká každou chvíli. Musíme doutíkat sprintem i poslední úsek. Tělo bolí naprosto všude. Ty pitomé hůlky zničí i kosti v rukou, na zádech a v břiše. Dole bolí nohy od chůze, nyní již třiceti kilometrů. Stejná námaha však se rozložila do rukou. O co lépe se s hůlkami jde (a jde se skutečně podstatně lépe), o to však hůře bolí kosti v horní části člověka. Zákon zachování energie platí v celém našem vesmíru. Tudíž síla vložená do hůlek se projevuje děsnou bolestí zádových a klíčových kostí. Běžím co můžu. Kam se hrabe maratonský běh. Přímo před očima vidím závodníky v cíli, jak je odnášejí. Mne nikdo neodnese. Nespravedlnost. Vynikající závěrečný spurt nechtějí ocenit. A stále pádím. Děvče na mne čas od času počká a pak pokračuje volným krokem dál.

Přepotácel jsem Obří sedlo. Teď zbývá zdolat stěnu před námi. Přítelkyně se mne snaží přemluvit, abych šel Českou cestou nahoru. Když zakloním hlavu, až mi křoupe za krkem a temeno si pokládám na zadek, vidím tu hrůzu. Mlčky odbočuji doleva Polskou mírnější, avšak o pět kilometrů delší cestou. Jde se strašlivě. Jsem tu sám. Vím jak musím pádit, aby se náhodou nezastavila lanovka. Na diplom už házím kabel z vysoka už od Luční boudy. Ať si trhnou škorněma, darebáci, když nemůžou aspoň o hodinu déle počkat v cíli. Rozlámaný usedám na balvan. Nikdo mě nepohání a to je nejhorší. Nahoru nedolezu, vidím už víc než jasně. Kolem klesají dolů nějaké postavy a táží se vyděšeně:

»Czy wszystko w porządku proszę pana? Nie musisz dzwonić po pomoc, proszę pana?«

Musím vypadat příšerně. Nepůjdu dál. Budu tady sedět, dokud mě někdo neodveze spálit nebo tu uschnu. Lanovka už určitě nejezdí a dolézt dalších deset kilometrů na Růžovou horu je nemožné. Jediná spása je lanová dráha a jezdící, ta je však na druhé straně hory a nevidím jí.

»Wyglądasz naprawdę zły, pan.«

»Tak si trhni nohou, já tu pochcípu i bez pomoci. A zlej nejsem.« Mumlám z agónie. Poláci krčí rameny a mizí pryč. Se jim to upaluje, když míří dolů. Zvedám se a zkouším jeden krok. Druhý. Nikdo mě nekope a nenadává. Nemám povzbuzení k výstupu. Ó běda. Zle matičko, zle. Neměl jsem chodit večer k jezeru, zelený mužík tleská jak šílenec. Vlny zdola se nevyvalily a já udělal další pohyb nohou. Další. Neuvěřitelné. Posunuji se vzhůru. Nabírám na rychlosti. Utíkám abych stihl lanovku než bude vítr. Nějaký slimák mě předlezl.

Dostávám se záhadným způsobem k rozcestí od Svorové hory. Věnuji krátkou pietní vzpomínku na loňskou hrůzu. Strašlivě mi chybí popoháněč s bičem. Sedím na balvanu a je mi vše kolem jedno. Nebýt příšerného strachu, že lanovku zase zastaví, tak se nezvednu.

Popis dalšího běhu na vrcholek je naprosto nezáživný a vynechávám jej. Vyzněl by asi takto: Krok. Zaúpění. Pokus pohyb druhou nohou. Nadávka slušná. Pokus po pohnutí původní nohou. Velmi neslušná nadávka. Krok. Z úst vychází jen nesrozumitelný skřek. Malý krůček pro lidstvo. Sakrování o co jsem to zakopl. Sunu se nahoru. Nesrozumitelné zakvičení. Náraz hlavou do lyžařské tyče. Skulení se o deset metrů dolů. Dobří lidé mě nasadili na nohy a chvilku postrkávají výše. Další krok. Zastavení a funění kolem sebe. Krůček. Spadla mi bunda. Další krok. Vynadání tyči, do které jsem před chvílí vrazil rypákem. Už hovořím i s balvany. A tak dále.

Po těžkém boji o dobytí kóty, se dosípám k lavičce nad Obřím dolem. Dopadám zády k Obřáku, nemaje sil udělat ještě cokoliv jiného. Sedím a tupě čumím. Uši a oči jsou odpojeny od centrály. Po dvaceti minutách jsem schopen vnímat okolí, zjistit kde vůbec se nalézám a určit světové strany. Mozek nalezl nové spojení do zrakových a sluchových orgánů. Hledám přítelkyni. Nikde. Jistě ještě leze někde Českou cestou. Určitě je někde dole a zvolna se propracovává ke mně. Plním se pýchou, jsem nahoře dřív i když je cesta desetkrát delší. Plním se rovněž bolestí a únavou. Matematickou indukcí vyřknu Richardův Zákon o lezení na horu: Delší cesta, avšak méně do kopce, je rychlejší. Kouknu na hodinky. Už tu sedím třicet minut. Doplňuji svůj slavný postulát: Je mnohem rychlejší. Čekal bych ještě hodinu a dále vypilovával k dokonalosti tohle moje slavné lemma, za které mě budou obdivovat budoucí generace turistů. V tom za sebou uslyším děsný řev, doprovázený buď tornádem nebo fackami:

»Mávám na tebe od Polské boudy jak větrnej mlejn už hodinu a ty se ani nehneš, lemro!«

Mlčím. Nic jsem neviděl a je marné v tomto okamžiku ženské cokoliv vysvětlovat. Je tři čtvrtě na čtyři a jsem hnán kopanci dolů k vchodu do spodní paluby přízemního létajícího talíře. Tam jsem posazen k nějakému stolu a přítelkyně se tam dohaduje s rozhodčím patrně turecky, protože nerozumím ani slovu. Jsem vyzván posunky, abych něco podepsal. Volšovou rukou udělám se značnými obtížemi jeden křížek, další dva nezvládnu a dělají je náhradou místní vzdělanci. Z veliké dálky slyším něco o magorech, ale ti mě nezajímají. Bojuji o přežití. Chci tu zůstat a počkat až ožiji. Nechtějí mě tady měsíc nechat. Richardův Zákon jsem právě navždy zapomněl. Jsem vykopnut ven, nevím jestli pořadatelem. Musím překonat obrovské schody a krpál k lanovce. Jestli nepojede, tak jim tu boudu nerozlámu, neboť bych neudělal takový pohyb. Lanovka však jezdí a zabíráme si místo. Přítelkyně nasedne a mě složí do lavičky tři zřízenci a ušlapou, aby mohli zavřít sychrklandr. Průvodčí zatáhne za splachovadlo, vozík se rozjede a zacvakne na lano. A jedéééém, nekřičím. Abych zařval, musel bych vyjít ráno tady někde z pozarohu. Pomalu si začínám uvědomovat svět. Hlavně si uvědomuji zadek, který mi škvírami mezi laťkami sedátka silně namrzá. Mezistanice Růžová Hora. Přestup nám zakážou. Nadechnu se k hromobití, ale posádka je rychlejší a můžeme jet dál až v pět a stejně bych nehulákal, jen tiše zakvákal. Usedáme na lavici v čekárně a upadám do totální anestézie.

V pět hodin v podřepu - jak jsem ztuhl na lavičce a přijal její tvar - nastupuji do dalšího vozíku do Pece. Poznají se od sebe snadno. Ty co jezdí až dolů mají střechu aby nekapal na lidi olej z kladek. Sedačky na Sněžku nemají nad hlavou nic a to kvůli většímu větru, panujícím nahoře a mazivo na lidi v dešti teče řádně. A hele, už jsem schopen drobné logické úvahy! Sjíždíme výtahem z Růžové hory dolů. Na konečné stanici mě sice musí i nadále zvednou dva zaměstnanci ale už dole na mostě přes Úpu jsem schopen jít vzpřímeně. Jako Neandrtálec nebo Cromagnonec. Dole na parkovišti jsem již homo erectus jedna radost. Akorát když vystupuju u výběrčího, zmizím pod autem, jak pode mnou podklesla kolena. Pokladní se udiveně podíval pod svou boudu a posypal mě drobnými nazpět.

V Horním Maršově zastavuji před restaurací. Všichni se diví, proč tam parkuji, protože nevylejzám ze Subárky. Sbírám odvahu pohnout zbědovaným bolavým tělem, aby se nerozpadlo. Nakonec se vyplazím na přední náhon a konečně si dávám zaslouženou ranní polévku. Přítelkyně se tentokrát neodváží ani hlesnout, když vidí můj výraz divomuže. Dršťkovou už nemáme, zničila mě číšnice. No to snad ne, hromuju. Silně se dožaduji ranní polévky ač se venku i přes jarní čas už stmívá.

Za hodinu jsem si bryndal drškajdu rozklepanýma rukama za triko. Nejen hrůza běhu po horách mi roztřásla pazuchy, ale i přivolaný kuchař, který vytáhl nějaké zbytky polívky ze svých zásob a možná tam frknul místo dršek šlupky z tlačenky - což jsem nebyl schopen detekovat a stál nade mnou s napřaženou obrovskou řeznickou sekerou.


(Dokončeno)

Zeleneč, 17.10.2010/19.6.2010


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 TransitionalDocument made with KompoZer