Příšerná cesta do Pekla
aneb čerti jsou všude

Naše země je snad filiálkou hrozivého Dantova Podsvětí. Máme Čertovu stěnu, Čertovo jezero, Čertovy kameny, Čertův Hrádek, Čertovu branku a dokonce i Ďáblice. Nebudeme malovat čerta na zeď a jděme už raději k čertu, s těmi čerty u všech rohatejch. I když někomu koukají všichni čerti z očí. Což takhle jít dobrovolně do Pekla? Výborně. Jít pěšky po vlastních nohou? Už tak dobrý nápad se to nezdá. Lidé bývají v pekle z nejrůznějších důvodů. Když nestihnou v práci účetní uzávěrku, nedojedou včas na jednání nebo nedoběhnou na záchod. Leč my jsme šli do Pekla dobrovolně, vesele a rádi. Poslechněte, jak tomu bylo.

Klub Českých Turistů Nové Město nad Metují pořádal jarní pochod nazvaný Šmajd Novoměstskem. Krásný kraj podhůří Orlických hor. Kopečky nevelké, cesta snadná. Odskočím si to zaběhnout a pak můžu celý den nádherně probendit oblíbeným studiem moderní podnikové ekonomie. Prosté jak čerpadlo. Nic neobvyklého a trasa nenáročná.

No snadná. Strašlivé ranní vstávání někdy ve 4 hodiny, cesta do Nového Města dlouhá a ve spánku přetěžká. Nejprve však musím předeslati: Zbaběle jsem se zbavil věrné Sůzinky, která nás provázela veškerým vyprávěním až doposud. Vyměnil jsem jí na protiúčet za raketu na kolech Subaru Forester Executiv 2.0 TDI. Jméno zatím nemá. Původně jsem jí chtěl nazývat Sůbinkou, ale tak již říkají pánové ženským, co se nechají místo sexu ztřískat na maděru. Teď však nejedu ani tímto vozidlem, páč mi do něj nějaké hovado hluché (troubil jsem jak Forester na lesy) a slepé nacouvalo. Mám zapůjčen náhradní vůz. Takový Trabant nebo něco jako stará Škodovka: Volvo S40 3.0 D. Sice to trošku jede, ale člověk jako by si brousil zadek po silnici. Proto se musíme vnořit do silnice ještě dřív. Tady a ještě na této fotce je vidět jak to ten pitomec zedřel a promáčkl dveře, policajt, co to vyšetřoval zde vyfotil na památku sám sebe. Jo, to hovado leží na chirurgii a sešívají mu hubu. Svoje zuby už neměl ani před tím, umělé může po propuštění ze špitálu hledat v poli. Horní v kukuřici, dolní v řepce naftěnce.

Narychlo jsem nainstaloval cucem na sklo GPSku - hlavně kvůli hands free protože většinu ouřadu vyřizuji za jízdy. Ta mrcha mizerná vedla již skoro peklem. V Úpici nás vyhnala z krásné pohodlné silnice k Náchodu a poněvadž jsem byl po ránu zblblej jako to rozespalé ranní ptáče, co ho sežrala první kočka, tak jsem tu blbou škatuli poslechl. Dobře mi tak, ztrestala mě za hříchy všech minulých životů. Protáhla nás snad těma nejmenšíma Vidlákovama, hnojem a uzoučkými silničkami s povrchem jen z udupané hlíny. Ta dostala jmen! Žádné slušné. Až jsem se přitom zcela probudil. Táhla nás tvrdohlavě jak zabedněná koza zpátky do Jaroměře, ještěže ne až do Hradce a pak teprve vyhledávala Nové Město. Nejet v tak nízkém autě, tak jsem jí rozšlapal na cucky, takhle jsem neměl potřebný rozmach. K jejímu štěstí jsem autoatlas nechal v Subárce někde v pražském servisu, museli jsme proto chtíc nechtíc poslouchat tu vyloženě zlomyslnou potvoru. Nemaje map víme kulový kde se nacházíme a jak jet. Poslala nás snad za trest i skrz močál, čertova dcera. Z jedné hodiny se nám trasa takhle protáhla na tří. Málem jsem se vzteky přeskočil.

Tady bych rád velmi krátce srovnal různé algoritmy GPSek, když se najednou rozhodnete v půli cesty jet jinudy (a lépe), než určil přístroj. Garmin neúprosně trvá na původní trase, i když se vzdálíme hodně daleko a je to kratší nebo rychlejší už dávno jinudy. Furt se snaží vracet na původně vypočtenou trasu. Je proto vhodné to zastavit a zadat cíl znova. Dřívější Nüvi takto blbly příšerně, nyní se to už trochu zlepšilo, ale stále nic moc. Vzpomínám, jak někde u Ralska jsem odbočil podle cedule Noviny 2 km a pak nás Garmin protáhl 5 kilometrů lesem, nemít terénní auto tak tam visím ještě dneska, abychom se objevili po dalších 10 kilometrech přesně před toutéž cedulí. Kdyby mě dva nedrželi, tak jsem ten krám rozlámal na kousky holýma rukama a všemi třemi zuby. Mio zjistí úmysl jet jinudy trochu dřív, ale stále to není ono. Nejlepší se mi zdá v tomto ryze česká Dynavix, nebo Kenwood navigace zabudovaná do aut. Ta nejen spočítá hned tři trasy a zobrazí je různobarevně pro výběr, ale též je ďábelsky rychlá v přepočtu. Ale zase nemá nejnovější mapové podklady, v těch vede Czech Topo 3 Pro do Garmina. Dobrá, už nebudu unavovat tím, co vás nezajímá.

V osm hodin v noci se začínám probouzet na začátku Nového Města a hledáme místní cvičební halu, kde je start pochodu. Tam nás dovede navigace dobře. Tyto přístroje nejsou pro dlouhou trasu, na ní se doporučuje stále papírový autoatlas, ale na dohledání cíle ve městě jsou vynikající všechny značky. Tento pochod je velmi vyhlášený, proto jsou okolní ulice narvané auty po vršky korun stromů. Zajedu tedy do vzdálenější uličky a v hrozné stometrové dálce parkuji zapůjčené Volvo. Těch sto metrů se mi v závěru pochodu stane téměř osudným. O tak hroznou dálku jsem musel překročit plánovaný počet kilometrů a málem zdechnul, jak jsem se dozvěděl až z vyprávění rychlé záchranné služby. Aby mi za to dali nějaký extra diplom, to nechtěli ani slyšet.

V tělocvičně se vyčůráme a nahlásíme do akce. Jako vždy napáchám hromadu zmatků. Částečně z neznalosti a částečně anžto mě baví, jak se lidé chovají v nečekané situaci, do které je neúprosně vmanipuluji. Chudák zapisovatelka, zapomněla jak se píše R, když jsem jí do toho kecal. Tázal jsem se mimo jiné, kde je stanoviště taxíků a od kud jede autobus, přeci člověk s kouskem zdravého rozumu nepůjde třicet kilometrů pěšky. Paní lapala po vzduchu a zapomněla celou abecedu. Tak pojedu aspoň na motocyklu, pravil jsem šťavnatě když se zapotácela. Startovní listinu s rozepsanou položkou si připlácla na čelo i s mokrým hadrem a obtiskla moje jméno pod oko. Jsem se ještě zeptal, jestli stačí oběhnout tenhle barák a budu první. Dáma za stolem něco zaúpěla a já slušně reklamoval špatnou mapu, je vytištěná vzhůru nohama a proč je začmáraná barevnými čárami. Pořadatelka udělala hlasité žuch. Měli byste mi napsat o dva kilometry víc, mám auto někde v Čertouzích, informuji rozhodčí pod stolem. Tak se stalo, že na konci pochodu dostaneme dva diplomy na různou vzdálenost a jsme započítání jako šest pochodníků a není už čaj. Paní se zřítila do várnice.

Právě jsem dostal geniální vědecký nápad, dávám ho všem Klubům Českých turistů zdarma k dispozici: Mohl by někdo uspořádat Velký pochod, třeba na obrovskou vzdálenost, pěšky absolutně nedosažitelných padesáti kilometrů, za použití všech dostupných dopravních prostředků, včetně letadel a volských potahů. První v cíli by obdržel nějakou hodnotnou cenu.

Po zápisu do účastnické listiny s časem odchodu k určení pořadí závodníků v cíli, obdržíme startovní číslo a vykročíme směle levicí vpřed. K mému nesmírnému úžasu zde nezodpovědně chybí Hoškatour, ba nejsou ani jeho reklamy. No tě čert. To mě znervózní a ohlížím se prvních deset kilometrů stále za sebe. Na cestu obdržíme kus perníku, xvačině, abychom netrpěli hladem na závodní dráze. Posledně kdesi v Hořicích, na Hořickém pochodu kolem Hořic, darovali Hořické trubičky z Hradeckých pekáren. Blíží se volby a tak byly zabaleny místo v igelitu do fotky xichtu nějakého politika. Tentýž xicht v reálu, se ztuhlým úsměvem z reklamy na zubní vrtačky, je rozdával. Trubky opatrně konzumuji, dávaje si bacha na poslední zub a obličejovou část politika hodím do kanálu, aniž čtu kdo to je a co slibuje. Možná ani nesliboval nic, jen se tlemil i na papíře, o dvacet let mladší, než támhle za stolem. Propadl se mřížkou do stoky k ostatním kolegům, odloženým tam lidmi před námi. I jedna trubička se tam najde. Později se dozvídám, jak onen člověk nejí trubičky a toho budoucího poslance nacpal do ní jako nádivku. Zkrátka trubka do trubky. Večer to v cíli přestalo ksichta bavit a sbalil krám se svými portréty na trubkách a pořadatelé někde vyloupli nové trubičky, dokonce bez onoho ksichta. Nebo jeho fotky zahazovali už pořadatelé, aby ušetřili lidem práci. Tyhle už nezaskakovaly v krku.

Pustíme se směrem k náměstí, kde je socha Metuje a na betonovém parapetu přidělaný zkroucený kus železa. Chvíli se dohaduji o účelu toho zprohýbaného roxoru. Údajně to má být šipka k té soše. Přeci nebude ukazovat na sochu jako dům, u sta čertů. Jen blbej jí nevidí. Je to naznačení průběhu geopatogenní zóny pod městem a čemu se má obyvatelstvo vyhýbat, vědecky zdůvodňuji. Jsem vůl jak anděl, praví přítelkyně. Nojo, ta skulptura je trochu v koruně kaštanu, není zrovna dobře vidět. Taky to může být socha říční vlny při některé povodni.

Vypukla kratší diskuze, zdali máme pokračovat až za náměstí, ale zvítězí několik set schodů dolů ke tekuté Metuji a tamtéž nalepená červená značka, po které máme dle fár plánu cválat. Dole u řeky přejdeme most, zamíříme zatáčkou zase vzhůru, krucičert. U hezkého domečku je cedule, abychom zatáhli za červenou tyč. Toto zařízení mě nesmírně zajímá a jdu ho zkoumat. Uchopím rukou páku a chystám se tahat. Když najednou jasnozřivě uvidím v bezu dokonale zamaskovanou hadičku, mířící k mému nosu. I stane se ze mne zbabělec a za červené železo nezatáhnu, ač původně jsem to měl v úmyslu. Mohu se tedy jen dohadovat, co by vyletělo z oné rourky, přímo do rypáku. Nevím, jaké má zařízení rozptyl a jsem opatrný. Táži se přítelkyně, jestli nemá s sebou provaz aspoň 5 metrů dlouhý, kterým bych přístroj odpálil dálkově. Nemá a nechť přestanu blbnout. Kolem se loudá nějaký domorodec, ruce v kapsách.

»Uctivý hlubokosklon, milý příteli. Nemáte čistě náhodou s sebou deset metrů provázku?« Táži se mile.

»Jo. Všude s sebou tahám po kapsách kluba špagátu!« Velmi nevrle odvětil pán a silně přidal do kroku.

»Jé, to je dobře! Nepůjčil byste mi kousek?« To již vyznělo do vzduchu, chlap byl ten tam. Má motouz a zdrhne, lakomec jeden. Čertovské zařízení mi tedy zůstane kvůli tomu hamounovi neobjasněno. Utíkám pět kilometrů, abych dohnal kamarádku, velmi se za mne stydíce. Byl to domovní zvonek, s bužírkou v keři neměl nic společného, tu tam zavál náhodný vichr, dozvídám se o několik týdnů později.

Za dalším domkem, kde pan domácí kydá obrovskou hromadu sněhu, vede pěšinka. Nahoru. Prudce. Počasí se vylepšilo, přestalo pršet a vykukuje sluníčko a dělá se teplo, až kydač nabere fůru sněhu a odhodí páru. Při zdolávání krpálu na Pavlatovu louku, se rosím až v zadním žlábku a nadávám na huňatou zimní bundu, se kterou se potím jak prkýnko z umělé hmoty na záchodě. Na louce prolezeme nějakým pionýrským táborem. Skrz táborové náměstí, kde se vyděsíme nádherného vykuleného totemu. Kolem chaty hlavase pročvachtnem bahnem a taktéž za koupacím bazénem pro pionýry. Je prázdný, nemůžeme se osvěžit. Pionýři také nejsou. Pozoruji, kousek proti proudu zde přítomného Libicheňského potoka, mají nácuc. Chudáci děti. Potok má sakra daleko k průzračné horské bystřince. Prudký tok má připouštím, ale smrdí jak hodně stará čertova kopyta. Nojo, míříme do Pekla, rozháním sklerózu. Voda podivně zkalena a to ne bahnem. Podle čichu by se cosi známého nabízelo, ale rozum nechce připustit. Tajemství rozluštíme zhruba za hodinu.

Vrháme se do kopce krásnou soutěskou mezi dvěma horskými hřbety. Potok vedle nás. Najedou stojíme před brodem. Ano, brod jak ve středověku pro koně a jejich potahy. Až na ty herky, ty nám chybí. Koukám jak špatně zvulkanizovaný puk. Jakpak tedy dál, pro čerta? Přeci nevyčaruji holínky a nepřezuji se. Ale o kousek dál je o stromy opřený silně chatrný most, stlučený z jedné klády přes vodu a stromečku coby klandru. Vyber si, milý vole. Mám si nabrat jenom do bot v českém brodu, nebo se zmáčet celý jak bžďoch, až sletím s té mizerné klády? Protože kláda slibuje o malinko delší pobyt na suchu, volím ji. Kupodivu to shnilé dřevo pod mými poctivými sto kilogramy neprdne a já dosáhnu hrdě druhého břehu. Zbytek cesty už dojdu po krásné suché pěšince. Mýlím se. Takovýchto chatrných můstků doprovázených brodem je tu hojnost. Nejméně deset jsem jich napočítal. Na každém mám hrozné dilema, kudy jít a hrůzou si upouštím do jégra. Takže jsem nakonec stejně mokrý i když jsem nikam nespadl. Můstky jsou různě chatrné, brod všelijak hluboký a plný kamenů. Tohle jsem ještě nikdy neviděl. K čemu jsou tu ty brody, když na koni by to přeskočili i s lávkou najednou? Pro milovníky silných zážitků, kteří si rádi naberou do perek? Dle prošlapané trasy jsou brody silně používány. Mosty naopak téměř vůbec. Kdybych neměl břicho, musím ten malinkatý potůček přeskočit jak čamrda, zdrtila mě přítelkyně.

Zelená značka nás vyvedla z lesa do vesničky Libchyně. A zde nelze nevidět, jak téměř u každého domu vede do potoka roura, klasická stodvacítka v hnědém novoduru, o jejíž účelu není pochybnosti. Ani to nijak nemaskují, oproti některým ekologům, co známe.

Pokračujeme zelenou skrz vesnici a stoupáme dalším prďákem nahoru. Vůkol je plno kvetoucích třešní a přímo si musíme klestit cestu stovkami párečků, které se snaží napodobovat Máchův Máj včetně hrdliččina hlasu, který bublám na složené pazoury já. Zase jsem zcela nevinně označen kašparem, místo aby mi zde přítomné mladé dvojičky vyjádřily dík hodnotnou mincí nebo bankovkou. Za odměnu mi dají kulové a tak na to kašlu a nedělám jim dobovou atmosféru a vzteky házím balvany do potoka, aby je to ohodilo řádně. Voda už nesmrdí jako když někdo něco rozbalil, ale stále má hodně daleko k tomu zurčícímu horskému pramenu. Potkáváme rodinku s tak tříletým děckem. Kdepak se tady berou? Náhodnými lufťáky nejsou, zkoumají stejnou mapku, kterou jsme my obdrželi na startovní čáře vzhůru nohama. Přeci nešli dosud odhadnutých 15 kilometrů s malým dítětem? Ó čerta, kam ten svět spěje.

Pomaloučku se soukáme na hrozný kopec k vesničce Sendraž. Belhám se a cedím skrz stisklé dva zuby kletby na ten kopec. Ještěže ty poslední zuby nemám proti sobě, můžu líp utěsnit hubu a proklínat ten prďák skrz uši, aby mě nikdo nevnímal. Kdyby to slyšela přítelkyně, bude mi zase nadávat a zkope mě. Vydrápeme se k místní hasičárně, kde modrá značka je v čoudu a zelená mizí nesprávným směrem. Chvíli hledáme modrou, jsou tu dvě velice podobné uličky, všechny pochopitelně do oblak. Oběma by značka vést mohla. Znamená to některou se vydat na průzkum. Kdopak to bude? Chvíli se dohadujeme a tasím GPSku, aby nám ukázala, kde vůbec jsme a ukázala kudy ta mizerná značka u čerta vede. Posádka nedaleké hnědé Škodovky stovky se na nás podezřele dívá, jak na čerstvý plakát s nahou tanečnicí.

»Čumte rači na cestu, ať si vozidlo nepřetrhnete, až rozpálíte motor do kopce a nás vynechte, pane řidič!« Přátelsky zdravím posádku.

»Mně je to fuk, pane chodče, nikam nejedu,« opáčí posádka auta. »Ale jestli vy jdete pochod, tak my jsme důležitá kontrola. A něco milého vám dáme na cestu.« Vedle slyším sbíječku. Přítelkyně se holýma rukama snaží zahrabat do asfaltu.

»Vaše auto. Pardon vaší Škodovku!« Vyhrknu.

»Ne ne, vůz budeme ještě potřebovat. Něco lepšího!« Brání svůj povoz.

»Máte vrtulník?!« Divím se.

»Samá voda«, smějí se kontroloři.

»Mě by teď potěšil už jedině kočár nebo aspoň čtyři knechti s nosítky, v nouzi trakař s šoférem.« Loudím.

»I malý dárek je dobrý dárek. Tady máte poukázku na slevu deseti korun českých v místním hostinci na občerstvení dle vlastního výběru« Dají mi dvě čísla jako do šatny. Dobrý nápad, hodnotím velmi kladně. Jinde lejou čaj do kelímků nebo hrstí a nedbají, jestli někdo po to tom fujnápoji mocně kufruje: Zvedá se mu kufr. Pak stáhnu kamarádku za nohu ze střechy pětimetrové požární věže na sušení hadic, kde se snažila mimikrovat s těmi šlauchy, aby nám nechala potvrdit závodnické listiny u těch rozhodčích ve funkční atrapě automobilu. Obdržíme razítko čertíka a jdeme do hasičárny na Kofolu. Mají zde sbírku razítek, i nějaké rozhledny, která sice není vidět, ale prý je nedaleko. Tam snad nepolezme, do čerta.

Přeji si zaplatit.

»Čtyřicet korun.« Vybafne krásná obsluhující. Tasím dvacetikorunu a dva lístky od šatny z Národního.

»Zde prosím mám dva vouchery po deseti korunách.« Oznamuji.

»Aha. Tak to máme Kofola třicet, dvě šedesát korun bez dvaceti je čtyřicet.« Okem nemrkne ošklivá obsluha. Beru si dvacku, oba lístky, vyndavám hromadu jednokorun, pečlivě odpočítám čtyři pětky.

»Děkuji, zbytek si nechte.« Servírka strčí mince do kapsáře a mizí. Odcházíme. Vstupenky s čísly jim napíchnu na plot. Zatáčíme vpravo, čertovsky pokynu kontrole a z čerstva se vrhám do strašlivého kopce po modré značce. Za kopečkem přítelkyně teprve zruší neviditelnost, čímž se objeví vedle mne. Vystoupáme nad obec, silnička prudce zatáčí vlevo a dolů máme nádherný výhled až k Náchodu a do Polska. Též vidíme v obrovské vzdálenosti Nové Město nad Metují, kostelík na náměstí a mít bystrozrak tak i sochu Metuje s výhružně zapíchlým prstem, směrem k nám, na dva odvážlivce, pouštící se tak strašlivě daleko. Ježíšmarjá, zpět nedojdu! Třeba tu nahoře najdu taxíka, vidím základnovou stanici Vodafonu, známou BTSku, tak tam bude život včetně dopravy.

Mýlím se. Základnová stanice je volně přístupná coby rozhledna, domek s elektronikou je přepečlivě zabezpečen ostnatým drátem, žiletkovým pásem, nastraženými pastmi a nalíčenými brokovnicemi včetně autodestrukční jednotky, aktivované hlasovým povelem, autorizace: Chakotay nula pět omega devět. Bodejť, všechny kabely nahoru jsou z čisté mědi. Silné jak stromek. A mimo civilizaci. By se mohly některým čerchmantům hodit. Náhodně rozmístěné černé kostry dávají okolí na vědomí, velmi vysoké napětí v oněch kabelech.

Kolem rozhledny poklusává zajímavá postava. V ruce pyšně třímá nějaký digitální Nikon s objektivem jako hrom. Není to žádný laciný kompakt, odhaduji ho na D700 s padesátkou, vysoce kvalitní a drahý foťák, musím uznat. Pán má černé kalhoty a běhá kolem jako s keserem, vystavujíc v dlouze natažené pazouře fotopřístroj obdivu lidem. Moc jich tu není, mě tedy nenadchne abych padal na zem před jeho uměním. Každý snímek pečlivě komponuje s vypjatou ploutví k objektu a dva metry dopředu, sledujíc přepozorně displej. Má zrcadlovku a čumí na displej! My všichni tady zajisté dobře víme, proč i u nejobyčejnějšího kompaktu koukáme do hledáčku. Pazucha dlouho namířená do vzduchu jen snímek rozklepe a nebude nikdy ostrý. Co chvíli tento kašpárek, aby dosáhl vynikající kompozice, udělá několik důležitých kroků vpřed, pak zase stejný počet vzad a zcela ignoruje fakt, že má na foťáku zoom jako prase. Dovedu si živě představit, co vyfotí z rukou vytrčenou před sebe jako semafor nastůj. Nic. Fotky budou tak rozklepané a tento expert vrátí přístroj, páč mu neostří. Když fotograf vidí, jak u nás nebudí pozornost, kterou by si představoval, znechuceným pohledem štítivě přejede můj Panasonic FZ 18 a uhání dohnat skupinku štěbetajících dívek a jal se u nich fotit ještě více komicky tam přítomný biotop. Ani u holek nezískal zasloužené ovace za svůj výkon, což ho poněkud načertilo.

Lidé lezou nahoru na samoobslužnou rozhlednu s radostným úsměvem. Vrací se s protaženou tváří. Razítko do rozhlednovníku je v čertovi. Škodolibě dvěma děvčatům říkám aby sešly zpět pod kopec do požární zbrojnice, tam to razítko mají u pípy. Když mi na místo polibku díků chtějí vyškrábat oči, tak příště už nikomu nic raději neříkám. Nevděk světem vládne.

Věž je též vrcholem hory Sendraž, 618 m. Pak zelená značka zvolna začne klesat a o další polovinu okamžiku se láme kolmo dolů. V noci a ráno mocně cedilo, tak je stezka místních kamzíků kluzká jak napatlaná máslem. Turisté přede mnou padají na zadek, jen mě zočí. Dmu se pýchou. Dokud nepadnu před sebou taky. Pak zařvu něco velmi nelichotivého. Bláznivý fotograf velkolepým obloukem rozhodil rukama a svoje tesilky připlácl na čerstvým humusem a napatlaným strdím oplývající černozem. Pravda, ze strdí tady zatím oplývají jenom hrozně divoké včely. Spouštíme se opatrně dolů, lépe se klouže mimo cestu, lesem. Míjíme otřeseného pána foťáku, který prosebně upírá vyjevené oči nahoru k nebi. Padáme dále. Jak do pekla. Ano, skutečně do Pekla. Pod námi jsou slyšet hlasy ujíždějících lidí v bahně jak na bobech a poskakujících po kluzkých kamenech. Co chvílí dá vědět zařvané sprosté slovo, jak se komu daří v sestupu. Dle síly slova odhaduji počet uklouzlých metrů. Někteří jeli po zadku hodně daleko. Zatáčka a další krpál dolů. Jít tady obráceně, tak jsem tady nehnutě zůstal v očekávání neodvratného konce. Blížíme se dolů, ale dno je stále kdovíkde. Někde ve strašné výšce nad sebou, slyšíme podivné skřeky a černý mužík se snaží šiškami srazit foťák z vysokého smrku, kam mu vyletěl z chapadel, když jimi neřízeně mocně máchl při pádu na vyleštěných šutrech.

Padáme dál. Peklo je někde hluboce pod zemí. Už vidíme vršky dolních stromů. Ale to je omyl, rostou jen na nepatrné skalní terase a my musíme níž a níže. Doleji už není tak silně uklouzáno, jde se lépe. Najednou se před námi rozhrne les a jsme v Pekle. Sestupujeme do něho zvolna, s noblesou, důstojně a z levé strany. Máme ho celé před sebou jak na dlani. Tisíce pochodníků ulevují svým nohám, hnátám, haxnám i nožičkám v minisukýnkách. Rozbalené hnáty po dlouhém pochodě, to je teda fakt peklo. Mouchy padají za letu a ptáci se vyhýbají ještě za rohem a obdivuji, jak vypadá, když orel sebou plácne z výšky. Vodníkovi se na rybníčku zkroutila fajfka, i když jsou oba dřevění. Poprvé v životě vidím, jak se čuníku v chlívku tam dole udělalo nevolno. Splav se zadře.

Hodlám navštívit zdejší bufet, mají opečenou klobásu s vůní až za dva kopce a malinovou limonádu. Přede mnou pouze jeden občan, raduji se. K občanu přišla občanka a žádala, zdali by jí onen občan nevzal deset bramboráků. Přidávají se další pěšáci s novými desítkami bramboráků. Dělá se mi červeno před očima a připomíná mi to silně padesát polívek na Jelence. Začínám brblat a připravuji tlak do plic obrovským nádechem, až se ohnou smrky. Přítelkyně do mně kopne ať nedělám ostudu, jde si raději sednout do pryč a hodně daleko, správně čeká ode mne nějaký rozruch. Spouštím tiché mumlání nadávek. Hulákám na celé Peklo, jestli lidi něco z fronty odpuzuje. Prej dlouhé čekání, když si někdo objedná hromadu věcí. Ironicky se táži, zdali by nezdechli hlady, kdyby se postavili spořádaně do fronty a to za mne. Určitě ano, sdělují mi a já odtuším sto sedmdesáti decibely, že by se tak dobře stalo. Dobrovolník přede mnou už objednal širokému okolí asi stovku bramboráků a čeká, až je obsluha navaří. Ptám se příšerným řevem, jestli samou dobrotou nenechá nažrat ještě další stovku hladovců, co se právě sesouvá z Dobrošova. Ti trampové jdou naštěstí obědvat pivo do vedlejší hospody. Za tři hodiny fronta postoupí o jednoho a dostává se řada na mně. Žádám jeden bramborák (paní se na mně podívá jak na nějakého chudáčka, co na víc nemá), uzeninu a limonádu. Pracně to odnesu, probudím kamarádku a usednu. Buřt je výborný. Chci se napít limonády a nevěřícně koukám, jak v kelímku pořádá nějaký hmyz plavecké závody. Zvedám se, abych obsah pohárku nalil prodavačce za mohutně konvexní výstřih. Leč je mi v tom fyzicky zabráněno. Dokulhám si tedy pro novou limonádu, výhružně zaskřehotám do davu, jestli někdo chce tu mizernou placku, ať jde rychle někam, třeba zatím trhat brambory. Jeden odvážlivec by rád cmundu, ale moje zavřískání leda čerta, ho zarazí na místě. Bufetice mi nalije čerstvou limonádu s čerstvým zvířectvem.

»Mladá paní, nejsem sice zapřísáhlý vegan, ale prosil bych raději limonádu bez té zvěře!«

»To jsou brabenci, ty ku*vy přes zimu všude nalezly.« Oznamuje vesele paní vedoucí. Vezme další kelímek, vyklepe hmyz o nádherně klenutý bok někam na podlahu a natočí průzračnou malinovku. Slušně poděkuji a zákazník za mnou obdrží mojí původní limonádu s brabenci. Jsem debil, dozvídám se od přítelkyně. Vzteky vypiju i předchozí nádobu včetně faraónů. Když si to uvědomím, je už zbytečné blinkat. Vyplivu akorát samce, co mi zůstali mezi zubama.

Ještě chvilku posedíme a trávíme. Já bych trávil klidně až do večera a pak přemluvil stokorunou nějakého majitele automobilu, kterých zde parkuje spousta, aby nás odvezl k mému autu. Leč tolik štěstí nemám. Pokračujeme po svých, trošku zkudrnacených nohách dále. Nyní je naším úkolem se vrátit podél Metuje zpět do města a najít tělocvičnu. Začíná mi to být jedno a věřím osudu a v přežití. Chvilku se dohadujeme, kterým koncem značky se máme vydat. Teoreticky bychom měli jít po pravém břehu Metuje, tak praví i obrovská mapa na rohu, avšak značka tímto směrem nás vede po levém. Otáčíme se zpět, tam po jediném můstku červená míří na levý břeh, ale zase ne podél  vody nýbrž stoupá nezodpovědně přes hřeben do čerta. Tudíž se vracíme a kroutíme hlavami, proč je značka na všech mapách namalována na pravém břehu. Chvíli se dohadujeme, jak je toto možné, když tu se před námi vysouvá někde v zemi ukrytý můstek a značka zahýbá na něho. Přejdeme divokou řeku a než se ohlédnu, je mostek ten tam. Straší!

Pokračujeme již po správném břehu. V tom vidíme několik lidí, kteří zkameněli v podivné pozici. Setrvávají v objetí několika staletých dubů, nehnou se jako vycpaniny. Jsem fascinován touto ztuhlostí postav a nechápu účel. Získávají energii ze stromů, jako Zeman, dozvídám se. No to určitě! Krucičert! Jdu na ně. Vycucnou všechny stromy a já pak cestou padnu únavou! To tak!

»Hééééj, vy tam! No, výýý, vy postavo u těch stromů! Ne abyste mi to všechno vyhlodali, nechte mi tam taky kousek té Síly.« Křičím přátelsky.

»Si najdi nevyžranej strom, je jich tu sice už málo, ale možná tu ňákej ještě bude, třeba na vrcholku hory, ty blbče.« Odpovídá srdečně jeden, co se právě utrhl od posilovacího prostředku. Popřeju jim tedy ať je Švarc s vámi a jdu dál.

Krásná, kamínky posypaná cesta pro pěší kolem Metuje. Jdeme pod vysátými stromy, řeka šumí a kolem je krásně. Řeka je čistá a průzračná. Je velké teplo, bundu nesu s největšími obtížemi na sobě, abych se s ní nedřel. Ale nejde to, musí do ruky i když je to přetěžká práce. Míjejí nás nějací soukromí výletníci, s dětmi, se psy a babičkami. Čeká nás několikahodinový pochod kolem této řeky. Protože krásně hučí, je průzračná a kolem je stále něco k viděni, dojdeme určitě ještě za světla. Nevím, kde přítelkyně bere tu jistotu, já očekávám jak nás zítra ráno budou ještě hledat, když jsme se včas nedostali k cili tohoto hrozného odrovnávacího pochodu.

Jde se stále dobře. Údolí řeky je nádherné a pádíme těsně podél řeky. Mám rád vodní plochy, říčky i potoky. Oživují krajinu pohybem a uklidňujícím zvukem. Les kolem, rovná silnička. Kráčíme vesele z kopce, protože po směru toku říčky a ty velmi často tečou dolů. Další hodina.

Jde se hůře. Ta ošklivá voda nemá konce. Padá mi z ramene foťák a bundu táhnu za sebou jako dítko kašpárka na kolečkách. Šumění řeky se zdá zlověstnější a škodolibější. Kolik kilometrů u čerta ještě zbývá? Mozek pomalu vypovídá službu a vytekl ušima. V hlavě se rozhostilo nádherné prázdno. Mám stejně načertováno v hlavě, tak se nic neděje, slyším vedle sebe. Ještě hodinu se šourám.

Jde se bídně. Mizerný potok nekončí a Nové Město mezitím zbourali a blížíme se určitě už do Jaroměře, kde se potkáme s Labem. Svět se zatemňuje. Nevím kde jsem a kdo jsem. Najednou je zde most. Přecházíme po něm, díváme se pod sebe na peřeje a ty mne trošku proberou z letargie. Na druhém břehu je cedulník, se vzdáleností na náměstí 4 kilometry. Zalapám po nějaké molekule kyslíku. Ještě dvě hodiny pochodu v ostrém tempu! Nezvládám už ani tupé. Z náměstí ještě další dva kiláky. Dočerta! Zničeně vykročím a upadnu zakopnutím o svou vlastní některou nohu. Červená značka odbočuje ze silnice někam do hlubin. To tak. Máme jít nahoru a ne zase k oběma Metujím. Nové Město je vysoko nad řekou. Pokračujeme po silnici. Vleču za sebou bundu a obě nohy. Za hodinu potkáváme opět červenou značku, která se odkudsi zdola k nám připojila. Správná dedukce. Značka si přála, abychom ještě jednou sestoupili do hlubin a pracně se zpět škrábali nahoru. Vyzráli jsme nad poťouchlým značkářem.

Jde se příšerně. Proč tenhle pochod nazvali Šmajd Novoměstskem? Já bych volil Belh Novoměstskem, Klopejt, Příšernost, Utrhnoha nebo Vodrovnávák. Pořadatelé patrně trasu vůbec nešli, jen navrhli v teploučku a pohodlíčku kanapíčka v útulné kanceláři, nejlépe s výhledem na tuhle začertovanou trasu. Mít po ruce toho přípraváře trasy, tak před ním akorát upadnu, jak jsem znaven.

Popolejzám do kopce. Kdepak mám auto? Stoupáme jako ostatně celý den. Slunce se přibližuje a má zlaté kolo. To se zvětšuje, dva obláčky na nebi dostávají pevnější konzistenci a mezi nimi se objevuje zlatá brána. Prostupuju skrz ní, vítá mě vousatý stařec s obrovským klíčem o který se opírá jak o sbíječku, který ani do těch vrat nemůže pasovat. Na duši se rozprostře nádherný klid a mír. Smiřuji se s osudem. Omlouvám se lidem, kterým jsem nevědomky kdy ublížil a těším se, co bude dál. Archanděl Gabriel zahřměl na troubu posledního soudu. A nebyl to Gabriel, ale obrovský TIRák. Ječel, div si neroztrhl kotel. Naštěstí ne na mě, ale na nějakého dárce orgánů smotorkou, co mu tam vjel z vedlejší ulice. Řidič nadává jak sto čertů.

Hledám sokolovnu. Pomalu se škrábu po silnici do kopce. Jsme vysoko nad řekou. Tohle město by se mělo jmenovat Vysoké nad Metují. Všude je do příšerného kopce. Domorodci patrně vůbec nevidí svojí vodoteč, protože znova domů už nemůžou nikdy dolézt. Zahýbáme vpravo a uprostřed křižovatky konečně stojí vytoužená tělocvična. Přítelkyně vstupuje křepce po stovce schodů dovnitř a já se potácím další kilometr, kde mám zaparkovaný zapůjčený automobil. Doploužím se tam, padnu na sedadlo a hodinu čekám, až kamarádka vyfasuje perně zasloužené diplomy a mně narostou nové nohy. Když se ani za další půlhodinu neobjeví, poněkud propadám panice. Moje tělo zvolna dovolí drobné pohyby, tak se rozhodnu ušetřit přítelkyni zbytečné kroky sem a s kvičením při točení volantem, dojedu přímo před tělocvičnu, kde již ubylo značně vozidel a znovu upadám do kómatu. Za další půlhodinu vychází rozjařená a rozcuchaná přítelkyně, s cizíma brejlema za levým uchem a hnusně barevnou kravatou přes rameno. Tumáš čerte kropáč! Potkala několik kamarádů, ti načali někde ukořistěnou láhev medoviny, sděluje mi radostně. Je už namazaná, vidí diplomy dvakrát, praví a vrazí mi do ruky čtyři uznání za vykonanou trasu v limitu. I pracně odjíždím a nechávám jí za trest v omylu. Později si prohlížím dva diplomy, ze stejného dne, stejného pochodu a ba stejné jméno. Leč jeden na padesát a druhý na pětatřicet kilometrů...


Minialbum všech fotografií

Tyto obrázky si můžete prohlédnout ve větším a s popisem zde.


(Dokončeno)

Zeleneč, 25.5.2010/1.5.2010


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 TransitionalDocument made with KompoZer          >