Kovářova rokle
aneb kaňour v hospodě

Broumovsko. Kraj skalních věží, hlubokých roklí, kaňonů a míst ke zlámání pařátů. Naše zem je plná pískovcových útvarů a skalních měst. Není divu. Vyrobily se nám v křídovém období, kdy se všude rozkládalo druhohorní moře, ve kterém vznikly jako zkamenělé usazeniny. Ustupující moře pak prolámalo sedimenty v kamenné útvary nejrůznějších podob. Nyní jsou všude roztroušeny hromady krásných pískovcových skal. Krásných na pohled, avšak hrůzyplných při přechodu: Adršpach, Prachov, Teplické skály, Pravčická brána, Tiské stěny. A Broumov. Ten vede v obtížnosti terénu. Nebo se mi to, jako tenkrát naprosto netrénovanému člověku, jen zdálo? Divoká krajina, kde i cedulky u cest musí upozorňovat návštěvníky, aby tam vůbec nestrkali choboty, páč se to nedá zdolat bez horolezecké nebo aspoň hasičské výzbroje. Případně bez vrtulníku. Neposlušné jedince tudíž varují před zlámáním hnát svých křivých a vichřice podoby. Pochopitelně já, invalidní chudák po infarktu a před zničením, o čtyřech francouzských holích, ředitelských polobotkách a deštníku nad hlavou, jsem tam zavlečen.

GPS nás zbloudila děsným způsobem. Nuž dobrá, výtečně jsme si prohlédli město Broumov. Je hezké, ale nemusím skrz projíždět desetkrát, obzvlášť když chci úplně jinam a několikerým průjezdem kolem banky upoutávám nežádoucí pozornost četníků. Zuřím a chystám se s navigaci flinknout oknem do dáli, prý jde Garminem dohodit opravdu daleko, mrskneme-li s ním naplocho, jako když házíte žabičku. Policajti, když viděli letící GPSku směrem k peněžníku ústavu, rychle naskákali do aut a zmizeli. Po několika hodinách konečně nacházíme utajenou kolmou odbočku doprava, uváděnou pokynem „držte se mírně vpravo“ a po třech kilometrech kotvíme nedaleko hospody Hvězda, čímž si navigace zasloužila další bytí. Podmíněně. Parkoviště spíš vypadá jak plácek na dětský fotbal - udupaná hlína, však již řádně zaplněná. Zastavuji na vzorku skály s využitím všech terénních vlastností Sůzinky a přední radlicí si odstraním lavičku. Při vystupování se zřítím do hrozné louže a po úskoku stranou si zlámu koleno o nějaká čerstvě rozštípaná prkna. Výlet začíná dobře, sakruju jak námořník v kurdějích, šlápnu suchou nohou do rezervní kaluže a upadnu na ježka. Při vztyčování uklouznu znova na záda po něčem hnědém. Zařičím jak splašený vembloud něco moc nehezkého, až lidi kolem zacpávají malým dětem uši a velkým na mne ukazují, jak dopadnou, když se nebudou učit. Od někud ze stromu žuchla mezi nás veverka a vyskákala z ní lopata těžce vyhladovělých blech. Čumilové se mi okamžitě přestali smát, plně zaměstnáni drbáním. Dámy dvojnásob.

I postupujeme vzhůru jak věřím, k hotelu Hvězda, pojíst teplého pokrmu, porozhlédnout se a vrátit do bezpečí auta. Místy potkáváme rozcestníky, přítelkyně radostně zavýskne, zhltne je pohledem a snídani mám v čoudu, domnívám se. A domnívám se správně. Vyrazíme po opičí stezce nad Sůzinku, zamáváme jí a lezeme úzkou cestičkou, většinou nepochůznou a občas mizerně dlabanou v pískovci. Míjíme ceduli s optimistickým nápisem „Pozor, po cestě se nedá chodit“. No potěš koště! Máme tam snad létat? Proč se tam ta pěšina vůbec nachází a ještě červeně značkovaná, když je naprosto k nepotřebě? Přeci se tam nepřepravují turisté vrtulníkem! »Tudy půjdeme zpátky«, radostně švitoří dívka. Ještě toho trochu! Zaječím. Zařvu několik hrozivých slov a poznám, jaká je tu krásná ozvěna. Velmi vulgární, měli by si jí seřídit.

Následuje hrozivý sestup cestičkou, jak pro brabenečky v lese. Uzounká, klikatá, poházená balvany zvící větší stodoly. Ještě jsem čerstvý, leč padám jak brambora. Dolezeme dolů k rozcestíčku a pak šplháme někam do nebes. Čemu říkají tam nahoře neschůdná trasa, toho se v závěru, kdy již budu značně unavený, oprávněně děsím již teď. Raději však nemyslím na blízkou záhubu.

Stoupání po menhirech, občas i přitesaných schodech, je děsně namáhavé. Doteď jsem funěl jen v horách. Nyní si hraji na parní vůz i tady. Kylchap odvádí pernou práci. Poctivě odfrkávám, jak náruční valach po celodenním rozvozu piva a co mu nedali ani cucnout. Po chvíli nás skály sevřou z obou stran a nastává zúžený profil. Přítelkyně se splácne a neuvěřitelně hbitě protlačí i s baťochem. Pamela Anderson by tu neprolezla ani zcela holá. Pro film tuhé, leč na protahování silně nevhodné silikony by jí zastavily. Ba i Rachel Luttrell, která má svoje. Průchodnost končí u děvčat s trojkami. Čtyřky a výše musí obejít toto místo pětikilometrovou objížďkou. Star z Pobřežní hlídky by nemohla ani obcházet. Jsem, ne bez obav zvědav, jaké břicho se ještě procedí. Ještěže nemám ruxak ale jen foťák, který protáhnu všude. Mít o číslo větší panděro, už také pádím cestou Pamely. Přítelkyně poťouchle namítne: Prej s panděrem a utíkám. Proč ne, je moje a jsem na něj zvyklý dobrých dvacet let. Jednou či dvakrát jsem za ta léta i popoběhl, jak si matně vzpomínám. Za deště z garáže do auta.

Poslední ledabyle tesané schody (budu si stěžovat na jejich nevalnou kvalitu) a zastavujeme na vyhlídce Nad Kovářovou roklí. Krásný výhled na Náchodsko je nám odměnou za strádání touto krajinou. Ještě nevím, že jsme tak v desetině trasy a nechávám se blbě unášet kocháním z výšky nad polnostmi. Je krásný letní den a je vidět do nesmírné dálky. Mám rád takovéto rozhledy po kraji. Usednu na skálu a dívám se a dívám. Nové brejle mají vynikající obraz. Akorát se potí jak dveře od prádelny. I s příplatkem za nepocení.

»Tak jsme se rozhlédli krajinou, můžeme se vrátit.« Navrhuji po půl hodině civění do hloubky.

»Lemro líná, teď jsme vyšli, máme za sebou tak tři kilometry!« Burácí přítelkyně. Ó běda!

»I s návratem do zpátky šest!« Marně pípnu a námitky už hovořím k nehybným a mlčenlivým skalám. Nadávky vřeštím do rukávu. Náhodné postavy, co tady vyrostla ze země, se táži, zdali neviděla někde ženskou. Vyděšeně na mne pohlédne a prý tak pět kilometrů daleko, praví a jme se příkladně zdrhat.

Nezbylo mi nic jiného, než se těžce zvednout, zaúpět při tyčení svého dávno sportovního těla a postavit na vatové nožky. Po vrcholku bývá krásná a pohodlná procházka. Ano. Přerážím se o všude přítomné smrkové kořeny. Kleju jak invalida na povinných veřejně prospěšných pracích a hledám v podrostu palec z nohy, abych si ho nechal v týdnu někde přišít. Dopajdám na vyhlídku Supí hnízdo. Zde se otevře scenérie na rozházené skály v údolí nazvané Divadlo a do Kovářovy rokle. Divoká krása přírody uchvátí každého. Uchvátí mě rovněž záducha z plazby sem. Mezi skalami se dole vine nějaká cestička a úzký potok, občas s pěšinou splývající. Malinkovatí brablenečkové se tam hemží. A nejsou to brablenečkové, jsou to lidi. Mrňaví svojí vzdáleností. Všudypřítomní turisté se rozprostírají i v neschůdných průrvách. Určitě se tam nebudeme cpát, pevně doufám. Marně. Až mi budou praskat obratle za krkem jak se budu dívat vzhůru na tuto skálu, vzpomenu si na tento okamžik. Vzpomenu a uvidím andělský kůr i s šéfarchandělem. Nepomůžou mi, srabi.

Teď se o5 spouštíme klikatými tunely v haldách balvanů. Oceňuji kvality svého břicha, které se v případě nutnosti dovede srazit o tři čísla. Chvílemi mám pocit, že mi vyráží na zádech. Zatlačení pobřišnice je možné jen na pár sekund, pak začnu modrat. Ale tento čas zatím víc než dost postačuje. Přijdu k průrvě, vyfouknu až to zasviští, prolezu a obnovím původní tvary. Jiné části mé postavy nepřekážejí. Bodejť, dneska bych je ani nenašel. Mám obavy o přednosti přítelkyně, aby si je neohoblovala o sklaní bloky na neuchopitelné dvojky. Mám klusat a nemyslet na krávoviny. Přestávám tedy vůbec myslet a nechám se vtahovat červenou značkou níž a níž. Visíme však zatím na uzoučké cestičce ve stometrové výšce nad spodkem lesa, sotva dohlédneme na dno. Zakopnout o kořen, tak se budou hodně dlouho válet sudy. Zvolna traverzujeme po vrstevnici dolů. Já vím, vrstevnice je rovná, nedá se po ní jít dolů. Tady je však všechno jinak. Možná i voda teče do kopce, když se nachází i ve skalních škvírách.

Po hodině drápání po skoro neviditelné stezce, sestoupíme konečně až kamsi na dno. Tady marně hledáme značku, po které se máme dostat do Kovářovy rokle. Proti nám stojí dva občané. Mladý muž a blonďatá žena. Měli si patrně vyměnit barvy vlasů, jak pozoruji. Pán drží v ruce mapu, paní drží hlasitý proslov. Pronáší rozsáhlou filipiku na téma, jestli je onen člověk mdlého rozumu. Chápu se příležitosti a přátelsky pána oslovím. Přítelkyně, která se nerada ptá, mě tajně probodává smrkovým kmenem, cedí nadávky a zahrabává se do skály. Nedbám.

»Přeji krásný a ničím nerušený den, milý příteli. Nevíte, kudy nejblíže do Kovářovy rokle?« Oslovený na mne pohlédl jak na lva před obědem, pak do mapy a zoufale rozhodil okončetiny. Zahovořila jeho průvodkyně. Huláká:

»Kdyby to ten pitomec věděl, tak tudy nebloudíme! Všude bahno, kam mě to zavedl!« Mladý muž jen zaskřípal hrozivě zuby, vyplivl již nepotřebný špičák a jeho ženská hlasitě nervně začvachtala městskými střevíčky s podpatky v bahně.

»Tož dobrá«, odvětím, »zapojíme techniku« a vybalím svého Garmina Nüvi 865 s mapou Czech TOPO 2 Pro. Přístroj povzbudím několika nadávkami, aktivuji sprostým heslem a když přejdu zpoza skalního převisu na volný terén, okamžitě najde satelity a díky jim i na mapě kde trčíme. Jsme na rozcestí Nad Hruškovou roklí, sdělím šéfpaničce. Ta se na mně zatváří jak na magora. Zavelím proto vpřed a pokračuji ve směru našeho původního pochodu. Dáma si svého subíka táhne někam do černého lesa a pobízí jej zcela čerstvou lískovou větví.

Páreček necháváme v srdečném ječení na téma dalšího směru jízdy. Ještě dva kilometry se ozývají rázné povely té křehoučké slečny a doporučování kam má příště ten trubka jít a sám, včetně svištění rákosky. Procházíme prostorným kaňonem. V hlubokém úvozu se díváme na vršky skal a na nějaké chaty, roztroušené v dáli. Po deseti kilometrech, najdeme křižovatku s altánkem, kde posedíme a polevíme oudům svým přebolavým. Obdržím na posilnění mrkev a nějaké zrní. Polevoval bych zde hrábím několik hodin. Když si vzpomenu na onu naprosto neschůdnou pěšinu, zůstal bych zde do skonání světa. Leč není mi dopřáno. Protože se připozdívá, tak jsem nakopnut do další trasy.

Vstupujeme do pověstné Kovářovy rokle. Zase lezeme někam nahou. Balvany jako menší garáže jsou všude kolem. V nestřeženém okamžiku se mi podařilo hodit cereálie vlašťovkám a mrkev kolemjdoucímu kamzíkovi. Popřál mi za to škodolibě příjemnou cestu. Vlašťovky se jen pochechtávají. Jednu chvíli šplháme nahoru, pak žebříkem dolů a dalším zpět někam do kopce. Tolik jsme dolů nešli, abychom byli nuceni tak tuze stoupat. Začínám přemýšlet o tomto podivném geologickém úkazu kterak i když se vracíme do výchozího bodu, tak stoupání silně převažuje nad klesáním. Leč vědecký mozek stojí v půlce otáčky. Kam se hrabou pověstné myší díry v Prachovských skalách. Zde je nespoutaná divočina. Nikde ani človíčka, bodejť, všichni již zhynuli vyčerpáním. Nad námi pozoruji kroužit drzou bojůvku supů, v dáli se ozývá vytí šakalů a kojotů a před očima se mihla mumie. Zvěř čeká ke stravě nějakou mršinu. Nechci hádat, co si přejí dneska zkrmovat k večeři. Rveme se do úzkých skulin kde mi břicho sakra překáží. Z jedné průrvy vylétají placatí špačci a vycházejí dvourozměrní potkani. To sem nemohli poslat hojnost pracovníků s krompáči aby to rozšířili a vylepšili podlahu? Schody nahoru, schody dolů. Mohli to taky srovnat do vodováhy. Prolézání mezi pískovcovými věžemi. Kdyby šlo se vrátit, tak jsem učinil již dávno. Je mi však děsně líto míst, kde jsem pracně procpal svou postavu, včetně solaru plexuse. Ostatně mi kousl komár a kvůli tomu pupenci neprojdu zpět. Cedíme se škvírami dál jak škvoři. Chvílemi nás míjí potok, místy stojí zapřené kostry ve velmi úzkých slepých uličkách. Pochod hrůzy je předlouhý. A zničující.

Pak se všechno zvedá do výše. Všechno. Pouze kolem mne. Jen cesta a šutry. Dva kilometry šplhu po balvanech, kdy se málem roztrhnu mezi nohama, jak musím zvedat pedály. Děvčata mají výhodu při tomto šplhu, nemají si co zničit. Přál bych si být lehounkým ptáčkem. Přeletět tohle místo. Leč krutý osud mě narodil člověkem a tak lezu po zkrvavených kolenou nahoru. Pevně stojící, mám nos u země, jak je prudký sráz. Mizí osamělé stromy a snad po čtyřech hodinách donesu zbytky mé postavy k rozcestí. A hle! Jsme u těch tabulek co varovaly, aby sem nikdo nelozil. Oči mám ve stometrový sloup. Pak se mám divit roztrhávání nohou od sebe! Odeženu již nepotřebné kojoty a holí zapudím stádo hladových supů nad hlavou. Potácím se jak námořník, který jel dva dny na koni., co mu byl malej.

Nahoře vypadám jak ucpaný vysavač, stejné zvuky ze mne lezou. Otočit kapsy, tak ze mně padá i shodné svinstvo. Z uší hvízdá pára a na nose bublina jak menší vzducholoď. Nyní se cesta odpočinkově láme do prakticky vodorovné polohy. Tu a tam kořen. Druhý palec si ukládám do pytlíčku na zítřejší přišití. Konečně přicházíme k hotelu Hvězda. Je však třeba zlézti hromadu schodů do putyky. Učiním tak na přední náhon. Přítelkyně se šla stydět někam za roh.

Vevnitř je, pro oči uvyklé slunku, tma jak v černém pytli plném černých krtků. Malým okýnkem a dveřmi někam na balkon proniká jen spoře světla. Orientuji se podle kompasu a protože na něj nevidím, vrážím do nějaké vyvinuté dámy, až odlítnu jak plážový balón. Sakra to bylo hvězdiček! Již jsem pomalu rozkoukávám a lokalizuji na stolech svítící orientační svíčky. Narváno. Chce se mi něco zařvat. Vtom jsem přitažen kamarádkou k volnému stolu, který musela právě vyčarovat. Temný duch přinese jídelní lístek, na kterém vidím pendrek.

Po jídle se zvolna rozkoukávám. Již se nezdá šero tak mohutné. Ve výčepu dokonce dopadá jakousi škvírou na pivní stolici i něco slunečních paprsků. Dívám se tam, jak hřejivě svítí sluníčko na podlahu a jak pěkně pění pivo. Krásná idylka po dlouhém strádání ve skalách. Štípnu se nenápadně do nohy. Jauvajs! Trochu jsem to přehnal, štípanec bolí jak od sršně. Přítelkyně v klidu popíjí kávu a tváří se spokojeně. Máme za sebou čtyřicet kilometrů velmi obtížné trasy, tudíž její blaho nezná mezí. Mně je do blaha velmi daleko. Bolí každý pohyb haxnama, ba i nosem. Podívám se opět k pípě. I pohyb očí bolí. Brejle mi vyskočí až nad hlavu, chytnu je za letu a narazím kam patří. Abych zase nedělal kašpara, slyším mumlat přítelkyni křikem a připlácnu si zpět natržené obočí. Rád bych dělal pouze kašpara. Rád bych byl jen za šaška. Ostatní lidé jedí, kouří, cucají pivo a nedávají se ničím vyrušit. Nenápadně se dívám do formanky. Místní štamgasti popíjejí pivko, nezávazně klábosí či hrají desetníkový mariáš, po zrušení haléřů o koruny. Žádám kamarádku aby mi zavolala sanitku. Prosím pěkně přímo z Bohnic. Raději aby mě při nakládání dobře svázali. Mám z toho pochodu halucinace. Ženská praví, jestli myslím toho divočáka ve výčepu, tak je tam. Vykulím brejle až před sebe, pak i oči. V hospodě? Výčepní líně sáhl do regálku za sebou, vyndal pytlík slaných buráků, s důstojným klidem ho roztrhl a rozházel oříšky po zemi. Kňour je s radostným zachrochtáním vyrejvá z koberce. Divoké prase jako kráva. Ostatní návštěvníci se tváří, jako by divočáci běhali po hospodách naprosto běžně, dokonce i šenkovali. Divím se i ušima. Prasák bude snad za chvíli panáčkovat a dělat pukrlata. V hrůze jsem si nevšiml, jestli je to on nebo ona. Je to patrně jedno. Někteří otrlí turisté si jdou toto nebezpečné zvíře poplácat po štětinách, hlazení by asi vůbec neregistrovalo. Hrůza. Čuně zavrní jak sto kocourů a nechá se drbat nohou od židle. Několik odvážlivců se dá vyfotit, jak si přiťukávají půllitrem s kňourem. Děti se nechají povozit hospodou. Není to žádné růžové pohádkové prasátko jako z Muppet šou. Je to skutečný a pravý divoký kňour z hlubokého lesa, obrovský jak piáno. Jak s košíkem potkal Karkulku. Jo to byl zase vlk, pardon.

Raději žádám o placení. Číšník si přestane hrát s tím dobytkem a přinese účtenku, kdy mi znova vyletí brejle až na protější stěnu. Raději zaplatím, než bych jako obvykle zametal podlahu. Po tom, co z druhé strany prasete vypadalo, by to byla velmi nezáviděníhodná práce. Ostatně tady není nikdo, kdo by mi jí záviděl. Rozklepanej jak Startka před vejplatou se odklidíme do bezpečí Sůzinky a prcháme do pryč.


Minialbum všech fotografií

Tyto obrázky si můžete prohlédnout ve větším a s popisem zde.


(Dokončeno)

Zeleneč, 10.5.2010/27.6.2007


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 TransitionalDocument made with KompoZer