Poslední puchejř 2009
aneb zcela se zničit před zimním spánkem

Pět hodin. Čas loupežníků, zlodějů a bludiček. A netopejrů. Turisté k nim patrně patří. Straší v noci někde v bažinách. Dobře si vzpomínám, jak jsem v dávných dobách, coby čerstvý držitel titulu Mistr sportu, dělal cvičitele-rozhodčího ve Svazarmu. Pořádaly se tenkrát různé branné závody, orientační běhy, hony na „lišku“*)a kdoví co ještě. Nikdy, ale opravdu nikdy, nebyl start před desátou hodinou. To se tak akorát slejzalo pořadatelstvo s ouzkýma očima po včerejší taktické poradě. A už vůbec nepamatuji, že by se v těch deset stihlo závodníky vyházet na trasu. Hodina skluzu byla normál, účastníci s ní vřele počítali a začínali se šourat k zápisu kolem jedenácté. Jednou se závod zdržel ještě déle. To jsme dle jakéhosi lexikonu vyměřovali cíl pro hod granátem. Asi desetkrát se vzdálenost včetně velikosti dopadového čtverce přeměřovala. Příručku jsme prohlásili za matoucí, protože ani jeden z rozhodčích jsme nedohodili těžkým žmolkem tvrzené pryže, imitující handgranát, zdaleka do cíle. Ale to je jiné vyprávění.

Pochodníci prostě chtějí stihnout odpolední nákup v hyper-super, Večerníčka nebo odpolední čaj a tak vyrážejí za hluboké tmy, aby měli hodně času na bloudění. Start možná v těch deset hodin ještě frčí. Avšak zcela k ničemu, protože v brzkých odpoledních hodinách pracovníci cílového vejboru sbalí fidlátka včetně zbylé z pěti švestek a svižně mizí v čudu. Těžce se dobelhavší závodníci mají po ouředních hodinách hrozivého Peška. Místo diplomu si odnesou kulový s přehazovačkou a zůstanou jim jen slíbené puchýře a bolavé nohy pro pláč. I zdravotníci sbalili sanitu a nechají navrátivší, aby si uškubli v parku klacek na podpírání těla. Klídek, ten chlap u vchodu v černém a s lopatou, je pouhý metař.

Abychom tedy něco na konci ještě urvali, nechali jsme se GPSkou dopravit do Mladé Boleslavi, před kulturní dům někdy za těžké tmy jak v pytli plném černých koček. Navigace tentokrát nezklamala, dovedla nás správně a ani jednou se nespletla neboť Mladou Boleslav dobře znám, pročež ani zbla jsem nedal na její pindy. Parkoviště již bylo po okraj, ulice kolem taktéž. Jedno místo, skorem v zákazu stání, se mi zdařilo vytušit a nějakým zázrakem ve spánku i přistát u chodníku a tento flek ulovit a narvat se před značku. Tisíce občanů se hemží, jako by nebylo devět hodin v noci a s chutí se zapisují do prezentační listiny. Všichni se tváří radostně, jakoby před sebou neměli zničující dálku ale nějakou víkendovou promenádu kolem náměstí. Zahemžíme tak též a zapíšeme se na startovní listinu pro 31 kilometrů. Pán Startér se usměje na přítelkyni a ke mně vrhá děsivé pohledy se srdečným přáním, aby mě mor zchvátil. Obdržíme mapu, tlustý sešit na razítka kontrol, hromadu propagačních materiálů a já mokrý hadr na čelo. Rovněž samozřejmě na žádné akci nechybějící, nezbytný katalog zájezdů Hoška tour (úžasné spojení ryze českého jména s anglickým doplňkem a v Česku). Tento sešit cynicky nabízí lenošení pod rozkvetlými palmami před těžkým, životu nebezpečným pochodem a horké modré moře na křídových obrázcích je krutou, nedostižnou chimérou. Turista, co si tady zakoupí zájezd, musí být buď přesvědčený sado maso nebo z představy celodenního zničení těla se právě zbláznil. Já si číst po padesáti kilometrech o slunném Tunisu, rozervu celý kontrolní sešit na papírovou drť, jak ze skartačního stroje se stupněm utajení 10. Později se od přítelkyně, která pana Hošku děsně obhajuje, dozvídám účel jeho cestovky: Také nachodit za dovolenou co nejvíce kilometrů. Šílenci, ani o dovče si neodpočinou!

Vyhrneme se nadšeně ven před kulturák, já věnuji tichou vzpomínku svému infarktu a čekám někde v mokřadech další. Davy lidí kolem nás. Všichni se s dobrou náladou a zpěvem vrhají vpřed. Chci je vidět večer, až se budou ploužit z posledních sil, škodolibě se ušklíbnu. Úšklebek mi zamrzne na těle, když si pomyslím jak večer budu zničen já. Veselá nálada nechybí a průvod výletníků mizí za rohem do města. Jinam než mizíme my. Přítelkyně nahlédne do obdržené mapy, něco zahuhlá. Já se jí nahnu přes rameno nad tutéž mapu, abych věděl plánovanou trasu. Chvíli nevěřím vlastním brejlím, marně hledám ten kus papíru s namalovanou drahou co má mít sakra v ruce, těžce a nerad vytáhnu oči z její výkladní skříně dekoltu, skoro uhnu pár fackám a této naprosto cizí dámě se pokorně omluvím. Kamarádka je už někde o kilometr dál, jak je nadržená na pochod v poklusu a já čumím přes úplně cizí ženskou. Nutno však přiznat, bylo přes co koukat. Jejda!

Nyní nastane mistrovský popis celé trasy. Jelikož technické výkresy pochodu ztopila přítelkyně a též nás vedla pročež vím prdlačku, jakými čerty jsme se plahočili. Teď pracně nad mapou usuzuji, kudy jsme se pravděpodobně ubírali. No vedla. Mizela v dálavách a já si musel půl hodiny pamatovat, za kterým rohem někam zasvištěla, neboť tuto dobu mi trvalo, než jsem tam doběhl.

Zahájili jsme tedy hrdě na náměstí a obráceně, než šli všichni ostatní, jak jsme po záhy zpozorovali. »Může se začít libovolným koncem,« zahání moje protesty děvče. »Aspoň se nebudeme plácat s ostatníma v davu«. Spíš se za mně styděla, což jí vydrželo celou cestu, ale snažil jsem se uvěřit jejímu plácání. Když se blížil z nějaké strany hlouček turistů, hlavně pánů, kterým praskaly rukávy nadité svaly, zdrhla vždy dva kilometry napřed a tvářila se, jako by tam nikde nebyla. Přešli jsme náměstí, parčík, seběhli několik nepatrných schodů k vodě a v Čejeticích zdolali Jizeru po silničním mostě. Ještěže organizované pochody nemají ve far plánu vodu přeplavat! Což, měl bych tréning na Železného muže, kam se na jaře přihlásím. Již se dostáváme do divoké přírody. Kolem vody, trati, vývoje Škoda a humpoláckého rybáře kráčíme vesele vpřed. Rybář před námi podezřele zrychloval a raději si schoval úlovky do peněženky. Po hodině je tady odbočka na zříceninu Michalovice. Tam, škodolibě v mohutném krpálu, dřepí první kontrola. By mě zajímalo, proč jsou kontroly vždy někde na hoře, rozhledně nebo aspoň na vzrostlém topolu. Být někde stometrový stožár, nebo dva padesátižáry, je kontrola na jejich špičce. Patrně mají zábavu, jak se průvod šplhá do vrchu a kleje. Nechce se mi tam hrabat a hodlám poslat zápisník pochodního deníku poštou po některém kolegovi. Jsem odkopnut až k hradbám a než se naději, mám orazítkováno až kdovíco všechno. Ještě vnímám okolí a nad tím žasnu.

Pak se vracíme zpět dolů na křižovatku a po další hodině jsme ne tam, co si myslíte, ale v Debři. Ubéřeme se vlevo, asi osm set metrů až k železnici, kde otáčíme a vrátíme zpět, kudy jsme přišli - až k Jizeře. Tam dostanu vyhubováno aniž vím za co, děláme čelem vzad a o5 až ke kolejím. Přítelkyně začenichá do vzduchu a nabere zase kurs k vodě. U ní se jí cosi nezdá a tentokrát bez vyhubování se raději podíváme po třetí ke trati. I to je málo a tak nás vede k řece, jako by jí magicky přitahovala. Tam se rozhlédne po kraji, zatváří se jako přetopený kotel a hurá k oblíbenému nádraží. Už nehodlám znova vidět tu pitomou strouhu, což dávám hromově najevo několika neslušnými výrazy, až se někde za kopcem vyplašily vrány. Ostatně zkuste říci v takovém případě třeba „kočička“. Škodolibě se táži, zdali si hrajeme na kyvadlovou dopravu. Teprve nyní je mi vysvětlen onen zvláštní styl pochodu: Hledáme „vlastní značení“. Jsou to takové fábory, upřesňuje přítelkyně. Jak pentle vodníka na mlynářovu dceru. Nojo, ty jsme už dávno přešli, viděl jsem je asi v polovině našeho pendlu. Mumlám si pod fousy. Ale nikdo mě naštěstí neposlouchá, pročež vyrážíme úplně jinudy, než jsme měli. Různě roztroušené tlupy účastníků puchejře mizí všemi směry, jen ne tím naším a už vůbec ne správným. Dle mapy však jdeme též dobře. Bohužel o deset kilometrů dál. A do krutého kopce! Pachtíme se po zelené prďákem jak prase na Předlíšku. Tam chci psát závěť a nechat se zastřelit myslivcem.

Nabíráme směr na Bítouchov. Včvachtáme do polí. Moje smysly zvolna otupují a přestávám vnímat okolí. Vtom mi přítelkyně doporučí, abych se pevně přidržel kolem rostoucího stromku. Nevím co se děje, tak se ke kmínku bleskově přisaji jak hladová veš na pleši: Vší silou. Ihned odskočím. Byl to výtečný akát. Ještě mi zakrývá oči. Jsme přepadeni? Kdepak. Jeden šílený turista utíká celou padesátku v kuse. Asi chce něco stihnout. Nojo, to by nebylo nic divného. Takové blázny jsme již několikrát potkali a jsou mezi turisty v hojném počtu. Začínám být čím dál přesvědčenější, že mezi všemi turisty jsem jediný normální já. Ale tenhle pán je skutečně zvláštní běžec. Jednak jeho věk odhaduji na 70 let a druhak patrně měl nějaký zdravotní problém, protože běžel trošku nahnutý. Nebo si špatně vyvážil bágl na zádech. Čest jeho památce a výkonu. Já bych uběhl deset metrů a nechal se zaházet ve škarpě čerstvým humusem. Slýchal jsem ve vyprávění bájných starců o lidech, kteří odutíkají jednu padesátku jen proto, aby stihli ještě jednu někde v dáli. Tomu se nedá věřit, je to taková turistická latina. Asi jako ti dva rybáři. Jeden chytil dvoumetrovou rybu. Druhý vytáhl petrolejku a ještě svítila. To není možné! Nevěří první. Tak uber metr a já tu lampu zhasnu! Všeho moc škodí. To už je bezhlavé hltání kilometrů bez radosti a účelu.

Po dalších dvou hodinách se zjevíme před druhou kontrolou v Bítouchově. Ta se rozprostírá ve dveřích hospody. Zevnitř je slyšet řádný knajpovní halas, řinčení talířů a klapání čelistí. Nějací pracovití občané zde zajídají pivo gulášem. Ta vůůůůně! Chci taky. Na dveřích mě ale zastaví cedule: Pohostinství má dneska mimořádně otevřeno až od 16ti hodin. Odhodím hladové sliny do škarpy až to zaduní a hrozivě zaklepe země. Nezbude nám nic jiného, než další pochod. Možná bylo dobře, asi bych se už nezvedl a k Sůzince objednal taxíka. Určitě by mi byla výsledková listina dnešních závodů zcela ukradená.

Ubíráme se ulicemi městečka. Přítelkyně najedou vyskočí jak střelená kvíčala: »Ještě musíme dva kilometry do Bakova, tam je další kontrola«. Pravím, že mi je už pendrek po té kontrole, kilometry jsme splnil ba přímo údernicky překročili oklikou o proti značení, tak co. Důkaz mám v GPSce se záznamem trati. Jestli bude někdo protestovat, tak mu jí omlátím o hlavu a ještě k ní přidám cihlu. Leč poctivá přítelkyně si do Bakova odskočila, vždyť to byly jen nepodstatné dva kilometry a vysmála se mým slibům inzultace rozhodčích. Obydlená část končí a ženou dav do volného prostoru, kde se rozpouští v prostoru. Já zvolna pokračuji podzimním obdělaným rolem, osetým ozimým obilím, bodlákem a vzdálenou pustou přírodou. Na obzoru u velikého háje se vztyčuje medvěd. Kýve se ze strany na stranu a výhružně bručí. Drápy roztažené a děsně chce někoho roztrhat. Ječím hrůzou a ostatní lidé, nic netušíc, jdou do záhuby. Řvu, aby se vrátili. Kdepak. Kolem zuřícího medvěda procházejí aniž zrychlí. Sleduji s hrůzou medvěda. A není to medvěd, je to nějaký pracovník, co upadl do bahna v poli a sprostě huláká, jak na lesy.

Jdu hodinu prázdnou krajinou. Vpředu, dokola mne i za mnou je vidět naprosto nic zajímavého. Pole, u obzoru ten nejobyčejnější les a po pravé ruce nádherná hromada hnoje, jako vedlejší tovar z místní zemědělské produkce. Sleduji, jak mají živočišnou výrobu velmi rozvinutou. Zcela evidentně pěstují spousty krav. Dle nenapodobitelného puchu mají i obrovské hejno vepřové zvěře. Ověřil jsem si dávnou skutečnost. Krávy při troše dobré vůle voní. Prasata však smrděj příšerně. Jak může tak vynikající zvíře, poskytující lahodný ovar, šťavnatý bůček a vepřo péčo, tak hrozně puchnout. Smrad o síle dvě stě kilowattů a dostřelu pěti kilometrů, doplňuje vyzrálá siláž a koňské kobližky, ve kterých stojím až po kolena. Mám tady všechny vůně domova pohromadě. Vykročím z exkrementů rázně vpřed, sotva chytím balanc, neb jsem po čemsi hnědém a všudy přítomném uklouzl. V dáli se ozvala kukačka a plochá krajina rozevřela svou náruč nekonečné dálky. Nemaje mapy, vím starou Belu, kde zrovna jsme. Ani taxík tu neseženu. Leda stopnout důchodkyni, co támhle jede hnojůvkou křepce na bicyklu. Zeptat se nemohu, tak daleko nedohulákám. Přítelkyně již byla znovu někde na obzoru přede mnou. Později doma v teple, s nohama v lavóru s Rochovou solí, zjišťuji příznačný poetický název toho pole: Černé kaly.

Přibližuje se les. Hrneme se do jeho zlověstného lůna, mezi vzrostlé smrky. Najedou mě předběhne tlupa zarostlých vágusů, v čele s dvoumetrovým Krakonošem s bíbrem zapatlanými od bahna, jak si na něj šlape. Potkat je v Praze, zahodím peněženku a zahrabu se do dlažby. Po chvíli vrážím do kamarádky, která se vášnivě líbá s tímto loupežníkem, jež se musel hluboce sehnout a ještě kleknout do škarpy s trním a oba z toho mají děsnou radost. Kam nacpal fousy, jsem si nevšiml. Já jsem již vyčerpán a nemám sil jim tuto radost děsně zkazit, ani zahodit toho indiána do louže. No počkej, až tě potkám příště. Naštěstí pro ně, tlupa pádí jiným směrem, prej jdou dvě padesátky za stovku a chtějí dorazit za světla. To jim zachránilo život. Kamarádi z pochodů. Raději ty hormonální pochody nechci upřesnit.

Po hodině tápání lesem najdeme u rozcestí sedět na bobku jednu paní, druhá kolem ní komicky poletuje. Sice jsem mezi turisty už zažil leccos, přesto na ty dámy koukám poněkud s obavami a navrhuji je obejít velkým obloukem. Až budu mít signál na mobilu, zavolám hasiče a lékaře. Leč dřepící dáma na nás cosi volá, chystám se zdrhat, přítelkyně mě k nim násilně dovleče za vlasy a vše, co jí přijde pod ruku. Paní jsou kontrola. Někde v dáli jim zdechlo auto, nedovezlo stolky a deštníky, tak razítkují na koleně. Jak jí tak z anfasé pozoruji, určitě bych rád pomáhal razítkovat. Jako v Ostře sledovaných vlacích. Načež nás děvčata pošlou lesem dolů, pak máme přejít silnici a jsme u poslední kontroly. Vidina krátící se cesty mě nadchla. V duchu si libuji, jak za půl hodinky budeme v cíli. Paráda. Tělem se rozlil blažený pocit zdolaných kilometrů a radost nad odpočinkem ve finále. Radost se mi tělem rozlila převeliká.

Červené mašle nás vyvedou z hlubokého lesa, najdeme silnici, přeběhneme jí a mizíme v bodláčí, močůvce a lopuchech, kam nás zavádí ono „vlastní značení“ pentlemi. Mez pole se zvolna mění na zabahněný úvoz, kterým vozí chutnou kejdu na pole. Přicházíme zamazaní jak dobytek do vesnice Čistá. Přítelkyně radostně prohlásí: »Za tři hodiny jsme v cíli, jde se dneska nějak pěkně!« Začali mě vomejvat. Jsem zralej k nafukování plic z cizí huby. Dovrávorám ke stanici autobusu na místním rynku a kvičím hrůzou jak střelená sluka. Socka jede až zítra a ještě k tomu na jízdním řádu dobře vidím, kolik kilometrů ještě budeme muset dopajdat. Ucházím s kvílením a hledám, kam si lehnu na věčnost. Jsem povzbuzen silnými kopanci k pohybu a tak vláčím nohy za sebou jak po flámu. Padá na mne stejné zoufalství, jako kdesi hluboko v Kryštofově údolí v hospodě po obědě.

Posouvám se pomaloučku další hodinu. Kukačku něco sežralo a nezáživná krajina se potáhla temnou mlhou. V hlavě hučí, nohy neslouží. Přivrávorám znovu na Debř. Tady poznáme, kudy jsme měli ráno jít a je nám to už prd platné. Teďka přecházíme most, který jsme už viděli desetkrát, a překonáme nějakou bouřlivou a strašlivě širokou řeku, plnou krokodýlů. Po levém břehu skučím další hodinu, než se dostaneme do Josefova údolí, kde číhá v hospodě poslední kontrola. Zahradní putyka nabízí přímo k usednutí zahradní stolky a zahradní židličky. Dopadnu na zahradní část těla a odmítám se tento měsíc zvedat. Celé tělo jeden veliký puchýř. Přítelkyně mě kope, mlátí ale nic. Nezvedám se. Nejde to. Po hromadě nadávek se překulím na všechny čtyři, velice neochotně vyšplhám po zábradlí jak shnilá fazole. Někam jdeme. Kdyby mě teď hodili do močálu, nebudu se bránit a bude ze mne černé uhlí. Otupělost prochází celým tělem a jedu jak fretka. Chcíplá.

Nevím, jak jsme prošli zpět kolem zříceniny Michalovice, podle konstrukčních kanceláří Škodovky a přes můstek v Čejeticích. Takhle vypsané to vypadá sranda, ale trvalo nejdelší hodinu v mém bídném životě. Pak kolem obchodu s nábytkem a nahoru k náměstí. Mrákoty obestřely zcela mojí postavu. Najednou stojím a s hrůzou hledím na obrovité schodiště, vedoucí kamsi do nebes. Ráno tu nebylo. Někdo ho ničemně postavil za odpůldne. Tady bylo jen pár schůdků, co jsme rychle seběhli. Teď na každém stupni prosím tělo k zvednutí nohy. Mnohdy marně. Nakopnutí zezadu mě lépe popožene než sebe přemlouvání, musím spravedlivě uznat. Schody nekončí. Malé odpočívadlo kde hodlám zdechnout a zase nahoru. To si pořadatelé škodolibě vychutnávají, jak zruší ještě ti, co dosud byli schopní se pohybovat, byť i na přední náhon. Zastavím se na plošince, vršek daleko nade mnou. Zvolna a květnatě nadávám. Plíce vyplivnu na trávník a lezu dál. Schody bez konce. Ještě krok, ještě jeden, ještě. Ztrácím i játra. Povzbuzuji sám sebe a palčivá bolest ve všech nožních kostech se stupňuje. Trousím už kdoví co. Obě stehenní kosti bolí na všech nohách, jak deset čertů. Nejsem stonožka? Konečně vršek. Parčík, náměstíčko, hrůza. Mátožně a v bezvědomí vrávorám ke kulturáku. Sůzinka trpělivě čeká. Vlezu do ní a všechny diplomy jsou mi srdečně jedno. Stejně nemám jednu kontrolu z Bakova.

Přítelkyně si sedá do vozidla a kouká, jestli jsem zdechnul hned a zdali se tedy může radovat. Kazím jí radost a hodlám chcípnout až za chvilku. Prej si půjde pro diplom a jestlipak si tam s ní pro něj skáknu také. Představa, jak po čtyřiceti kilometrech ještě někam skáču, mě hystericky rozesměje. Při té příležitosti zjistím bolest i při otevření huby a jazyk je ze dřeva. Bolí mě i vlas na hlavě. Jediné co mám zdravé, je čip k Sůzince v kapse. Po půl hodině strnulosti se mi začíná vracet malinko vědomí a kousky rozumu. Nemám kontrolu z Bakova, ač jsem ulezl o sedm kilometrů více, než pořadatelé požadovali. Nespravedlnost tohoto světa. Kdybych měl sílu se hádat, tak bych glejt z nich vydojil, neb jsem v plném právu a žádná kontrola není přesnější než má turistická GPS. Leč při sebemenším pohybu mě drásají bolesti ve všech kloubech, jak v zadřeném soustruhu. Dívám se na hodinky. Dostávám nápad! Geniální. Ostatně jako všechny moje myšlenky.

S velkými obtížemi, kvůli bolestem v žebrech, startuji Sůzinku a do navigace nezadávám nic, protože nemůžu zvednout ruku. Já vám dám, lumpové, nedat medaili. Velmi pracně jsem zdolal předepsané kilometry, ba mohutně překročil plán a tak nedělám žádný podvod. Riskoval jsem život a v pondělní práci budu zcela k nepotřebě. S údivem zjišťuji závadu ve spojkovém pedálu. Jde neobvykle ztuha. I plyn se nějak zadírá. Vjíždím na dálnici a za chviličku odbočuji do Bakova. Tam s menšími obtížemi nalézám hospodu s obrázkem razítka na plotě a hojně popíjející posádku kontroly, která již chtěla vyhlásit padla a zcela se věnovat dvanáctistupňovému ležáku. Přítelkyně se zavrtala do čalounění jak červotoč, snad nepropadne dírkou v podlaze na kondenzát. Pajdali se totiž silnicí nějací turisté. Za minutu mám potvrzení, pro které jsem poslal jedním pivem podplaceného náhodně kolemjdoucího pracovitého spoluobčana. Nebylo to však pivo ale koště**), což v této chvíli snědý přítel netušil a chtivě zachrochtal. Jen by mě zajímalo, co si pomyslela kontrola, když tam křepce naklusal tento posel v placaté čepici s lopatou a krompáčem přes rameno.

Radostně jedu zpět ke kulturnímu domu Mladá Boleslav. Hrozné, i volant musím nechat zítra namazat. Kamarádka se vykulila někde ze sedadla, kde byla zasunuta jak ramínko na šaty, aby jí nikdo neviděl. Možná byla zalezlá do kapsičky na brejle ve sluneční cloně. Hrdě vyskakují ze Sůzinky a rochním se v louži na parkovišti, jak nepovedené hroší mládě. Nohy mě totiž neunesly a podlomily se jak rozžvejkaná brčka od limonády. Znovu se snažím postavit na změklé, klepoucí se molitanové těsnění do oken, co mám místo spodních okončetin. Nejde to. Po třetím zřícení na dlažbu se vzdávám a padám do Sůzinky. Diplom mi holt souzen není. Můj nejdelší pochod za život zůstane neoceněn. Ostatně jako moje veškeré zásluhy. Také je nikdo nepochválí.

Nakonec se přítelkyně zželela a při vyzvedání svého cílového glejtu, vystála frontu i na můj diplom, za což jí z celého zbytku člověka děkuji. Bohužel byl jenom na 33 kilometrů. Okradli mě o sedm kilometrů. Okradli staříka, darebáci. Jít tam pro to já, tak to ještě rádi přepsali, jak bych běsnil. Leč jsem naprosto vypotřebován a zcela mimo provoz. Šťastně jsem absolvoval Poslední puchýř a zatím nejdelší trasu celého mého života. Léčení následků trvalo čtrnáct dní. Nechápu, jak někteří lidé mohou s tak rozbolavěným tělem jít v neděli na další pochod. Ti lidé snad nemají cit pro bolest v těle. Bezcitný plakát též lákal na večerní taneční zábavu. Krista pána! To už je promyšlené mučení! Tak nevím, nevím. Je to ještě chození pro radost, když se jde předem určený počet kilometrů trasou vytyčenou škodolibými pořadateli. Se vsadím, příště bude ještě provazochodecká vložka, pár kilometrů po rukou a válení sudů do vrchu na čas. Není lepší výlet, kde kráčíme, dokud máme z procházky radost a když se znavíme, usednem do zelené trávy na sluníčko a kocháme se krásou přírody? Někdo vedle mne zamumlal, že kdybych šel dokud mám z chození radost, neopustím parkoviště.

-------
*) Hon na lišku, neboli Radiový orientační běh, byly závody, kdy sportovec s radiopřijímačem se směrovou anténou měl za úkol nalézt v hlubokém lese nebo jiném neprostupném terénu, určený počet vysílačů. Byla to velmi oblíbená sportovní disciplína.

**) Koštětem posměšně nazývají pivaři nealkoholické pivo, protože se údajně vaří z košťat.


(Dokončeno, možná ještě někdy dodám obrázky)

Zeleneč, 19.1.2010/14.11.2009


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 TransitionalDocument made with KompoZer