Rokytnice - Stumpovka a zpět
aneb zázračná záchrana před utonutím

Letošní léto. Každý den je jinak. Kdyby jen každý den. Ráno teploučko a sluníčko, odpůldne liják, vichřice, tajfun a sněhové bouře. V noci opět jasno a svítí nádherně sluníčko. Nebo naopak, jak je libo. Červenec povodně, v srpenci uschneme.

Jednoho silně proměnlivého dne, jedeme do Rokytnice nad Jizerou. Cestování prachmizerné. Z Hertvíkovic jsou troje semafory za sebou, rejpají tam můstky přes čůrky vody skrz pešunk a jezdí se po jedné koleji. Dopytle, nemůžou udělat jeden po druhém? Musí naráz rozbombardovat celé Krkonoše včetně hlubokého vnitrozemí? Člověk narazí na další a delší frontu aut po sto metrech a zase čumákuje, než se po hrozně dlouhé době jenom na okamrk rozsvítí zelené světlo. Šoféři se vrhnou vpřed jak stádo kobylek, protože ten aparát je nastaven hlavně na stání, tak se cpou aby projela aspoň dvě auta. Sváteční řidiči si nechtějí na hrbolech poškodit nová auta a jedou jak s dromedárem a ti za nima s ofroudama pění proč to vázne a tlačí ty loudaly před sebou. Pochopitelně, nikde ani noha a pracující osoba široko daleko už vůbec ne. Když už je dokonce tahle volovina po pár metrech v Rudníku, tam pro změnu opravují nábřeží Lučního potoka, už jsem muka nevydržel a zahřměl hojnost velmi neslušných slov, vychrlených na hlavu toho úplatného člověka, co povolil každých padesát metrů pitomé návěstidlo. Popadl mě amok, chtěl jsem vyskočit z auta a holýma rukama budku se světly vyrvat ze silnice a zapíchnout tyčkou, na které stála, do zadku úředníka, co té lumpárně vydal stavební povolení. Ještě ho umlátit tím plechovým blbincem, který stále svítí jen rudě a na jeho hrobě zatančit kankán z Orphea v Podsvětí. Přítelkyně mě zadržela a tak jsem měl aspoň neodolatelnou chuť rozšlapat přístroj na cucky a nakopat řádně prdel všech papalášů, zodpovědných za tohle poskakování. Ostatní řidiči též zuřivě lají, jak je vidět dle pohybujících se čelistí, vražedných pohledů a každodenních gest našich poslanců ve sněmovně. Jezdím tudy často a nikdy jsem nepozoroval ani nejmenší poškození vozovky, tak nač to krucinál opravují? Proč si sakra ouřady stěžují na nedostatek financí a pak nechají spravovat nijak nerozbité silnice? Trasa trvající obvykle dvacet minut, se protáhla na dvě hodiny. Vzteky se málem přeskočím. Úžasná úspora pohonných hmot! Jedna známá stihla cestou otěhotnět. Ještěže tentokrát nejedu do Špindlerova Mlýna, kde jsem již dříve napočítal deset semaforů, bezprizorní kolečka, otep krompáčů bez pracovního vytížení volně ležících na zemi, deset lopat taktéž zjevně bez obsluhy a jednoho trvale silně opáleného dělníka, opřeného o klandr, tupě čučícího do Labe, kouřícího levné cigarety a evidentně nemajícho do čeho píchnout. Ostatně tu nebyl žádný šéf, co by mu určil kde má píchat a co.

Dle GPSky mumlám vulgarismy. Bloudím v Jilemnici, táhne mě ta potvora někam na Kartouzy ke Kajínkovi. Čerstvě nabuzen výše popsaným poskakováním jí vynadám opět hrozně nespisovně, otáčím na kruháku u nádraží a vracím se na harrachovskou silnici, nedbaje jejích vytrvalých protestů „je-li to možné, otočte se do protisměru“. Pádím stejným směrem, jako Anče od Trautenberka pro koření k ponikelské bábě. GPSka se mne snaží s tupostí robota posílat silničkami tak pro kamzíky. Vypínám jí zvuk a těším se z ticha. Nemůže mluvit, tak aspoň výhružně bliká displejem. Před odbočkou do Rokytnice zase míjím semafory před rozklovaným úsekem směrem na Harrachov, zahrozím jim pěstí, na čekající, mocně nadávající řidiče udělám dlouhý nos a těsně před nimi uhýbám. Šoféři se roznadávali o stupeň výkonněji. Projíždíme městem až na konec, kde je jako ve Špindlu parkoviště P1, P2 a P4. Nevynechal jsem P3 svojí blbostí, P3 prostě není. V Praze před Globusem jsou parkoviště označena jako D1, D2 a D3 - dodávám jen pro úplnost. Prvé dvě zde zejí prázdnotou a tak kotvím až u lanovky, mezi pár auty na obrovské ploše. Neuhrazení parkovného (=vstupného do parku) vřele nedoporučuje hojnost cedulí, hrozících příšernými tresty včetně odtažení a zabavení auta, pranýře a veřejného bičování posádky vozu nebo padesáti kliků. Parkovací automat (=automat na teplé párky) nevidno, drobný déšť začíná. Sháním výběrčího, též ho nikdo letos ještě nezahlédl a prý je to fuk, placení se nekontroluje, placení platí pro platiče jen v zimě. Zima je mi pořádná, pravím temně. Přítelkyně mě ohodnotí blbcem.

Lanovka nahoru jede až za hodinu a tak volím bufet s nádherně vonícími buřty a kafem. Kdybych údajně nebyl línej, už jsme mohli dávno bejt nahoře. Jen zařičím a před očima rudě vidím semafory, co nás zdržely, ne moje zaspání. Výborný opečený buřt mi vylepší silně náladu, leč dáma by nejraději použila klobásu na krmení psů.

V prodejně vstupenek na lanovou dráhu žádám jako obvykle první třídu, místo u okna, vlastní kupé a fešnou letušku. Paní se zleje čajem za výstřih, kam by strčila klidně celou konev a dvě vánočky, bojácně mi podá jízdenky a zdrhá do pryč. Jiný zaměstnanec nenápadně telefonuje a já dostávám kapky, kam to čumím a letušku mi dá, až budu zírat. Na peróně se srocují cyklisté se strašlivě zablácenými velocipédy a zadními částmi jakbysmet, až za krk. Si je cifix nemohli vyprat v potoce? Vagonky dle toho vypadají jak dobytek a já začínám brblat, protože mám na sobě naprosto čisté džíny, nošené teprve tři měsíce. Kamarádka mlátí mne místo kolečkářů, raději by si sedla do lopaty svinstva, než na sebe upozorňovat protesty. Já si vyřval čistou sedačku, průvodčí jí ještě iniciativně očistil koštětem obaleným nacucaným jílem, abych nepřišel o žádné zážitky a spokojeně frčíme nahoru strojem značky Doppelmayr. Přestalo pršet.

Nahoře vyskočíme do sestupiště, opustíme trať a nevíme kam nás dovezli. Původně jsme se měli ocitnout na Lysé hoře a kouštíček pěšky doběhnout na Labskou nebo Vrbatovu boudu. Značky, které by tu měly vésti nejsou přítomny ani náhodou. Mapa neodpovídá současné skutečnosti. Dělá si tu někdo prdelky z nás místo z plastelíny? To by se s velmi zlou potázal! Zatímco přítelkyně zuřivě studuje mapu a pomalu přichází o rozum, já se i přes její, nyní jž ochablý odpor táži zvolna opadávající hromady bláta, nasedající na horský velocipéd. Slatina zahovořila: »Není to jedno voe? Vole dědku, vím vole hovno vole. Voe bajknu dolů a to mi stačí, voe. Mě sem, vole doved' kámoš, vole, ten je támhle v prdeli.« Tasím tedy GPSku, když jsem se od vola nic nedozvěděl a kámoše nehodlal dolovat někde z močálu. No aha! O Lysé hoře se nám může akorát zdát, jsme jen u Hořeních domků, což beru jako podraz a lumpárnu. Jak vidíme z různých lexikonů, na Lysou horu funguje lanovka jen v zimě (nevím, kterej šílenec by tam v mrazu a sněhu jel). V létě končí jen u Hořeních domků. Tím jsme se lokalizovali v 3D prostoru a z pusy mi vyletěl kanál i s mřížkou a gulí vespod. Lumpové. V Krkonoších jsou absolutně nepodnikaví lidé. Místo aby nejvíce lanovek jezdilo v létě, kdy jsou hory plné turistů, jezdí v zimě, kdy sem nepáchne ani noha. Moje teda určitě ne.

Kam tedy nyní. Jako výborný nápad se jeví výšlap na Dvoračky. Ježišmarjá, to byla blbost! Když si dnes přehrávám v hlavě z paměti video z této cesty, všechno mi tuhne na celém člověku a ztopoří se i poslední dva vlasy. Jen málo chybělo a moje tělo unášel proud, nyní by už kostra splynula s korály někde v Karibiku. Kamarádka by se patrně zachránila, zachytíc se pevné klády, kterou by jí rád podal nějaký silný mysliveček, sotva flintu nese. Ale nebudu předbíhat.

Podél krásného výhledu na Rokytnici se pohodlně dostáváme po žluté značce dolů k rozcestí Nad Světlankou. Odněkud z podpalubí nás dohání asfaltová silnice a žluté značení mizí v oblacích. No to je krpál! Vykročím, opřu se o hůlky, nos brousím o zem a potom padám na záda, jak na špatně postavených štaflích, neboť je zezádu i zpředu kolmo hora. Nebudu zbytečně popisovat jak šla přítelkyně - představte si, jak dobíháte po rovině poslední noční tramvaj domů. Ale moje drápání do výše, to vydá za několik románů. Kam se hrabou všechny kopce, co jsem dosud hrdinně a lehoučce pokořil. Příšerná Svorová hora se proti tomuhle jeví jak vršek za vsí s kapličkou. Nohy podkluzují, protože fyzikální zákony nakloněné roviny naprosto zrušily tření hmoty podrážek po asfaltu. Proti nám dolů jede auto, řidič s výrazem vypoulené ropuchy brzdí ušima o kmeny a větve. Pták, co chtěl klobnout do ponravy, sjel po zadku až ke křižovatce, než stačil pomyslet na křídla. Šnek zalezl do boudy a raději se kutálí. Mravenci válí sudy. Nějakému výletníku vysoko nad námi upadl film z foťáku, zaujal jsem pozici reprezentačního brankáře, chystal se na zachycení a bez hnutí pozoroval, jak krabička zasvištěla kolem mne. Odplivl jsem si. Nojo, pak nemá dole pršet. By mě zajímalo, jak tu silnici dělali, aby jim horký asfalt neodtekl do údolí ztuhnout na hromadu. Kolem se mihlo několik batohů, následovaných po hodině turisty. Nahoře si ruksaky oblékli, přepadly jim přes hlavu a víc je nespatřili. Hůlky pokládám při každém kroku v dalekém předpažení, div se neroztrhnu, vysoko nad hlavu a zdvíhám za sebou někde u kotníků a když vynechám neslušná slova, prakticky jsem mlčel. Je teplo a slunečno. Kolem hlavy se nebezpečně řítí přezrálé šišky a jedna veverka. Předchází mě staletá babička. Přítelkyně se šla stydět někam nahoru. Já se za nestydím za svoje hrdé hekání a kvílení.

Za další hodinu belhání zvolna mizí les a vůkol se rozprostírá nádherný výhled. Rozprostřel se rovněž i černý mrak jak plachta na siláž. Kdesi v nedostižné sto metrové dáli jsou vidět Dvoračky. Ovšem svisle. Mrak se blíží rychlostí střeleného geparda. Vyšší rychlost než, spící želva, vyvinout nemůžu. S oblakem se vzájemně nevraživě pozorujem. Očividně v závodu na Dvoračky oblačnost pronikavě zvítězí, což mě nenaplňuje nadšením, neboť výhru přeji sobě. Zůstává jen u přání. Zbývá padesát metrů. Mrak tu a tam ucákl kolem. Posílám přítelkyni napřed, je zbytečné promoknout durch oba dva. Mračno, přepravující půl oceánu, začalo propouštět vodu. Nechápu proč, jen suše konstatuji, že nás příroda nechala v lijáku dojít k nové boudě vedle Dvoraček. Usedáme. Vypukl konec světa. Není vidět. Voda, vezoucí se uvnitř černoty spadla dolů. Tma jak v pytli plném černých koček. Středozemní moře vyschlo do dna. Tolik vody nemohli jinde sehnat. Netekla. Nepadala. Byla. Jezero se zvrchu s hromovým „šššššššplouch“ bylo všude kolem. Jeden odvážlivec si vyšel přede dveře si zakouřit. Během setiny sekundy byl bez košile a udiveně se vrátil mokrý jak špatně vyučený vodník a s cigaretovým filtrem ve zbytku sandály. Zvedli jsme všichni nohy. Pod stoly se prohnal Nil. Ten chudák patrně dodnes nepochopil co se stalo a žádal personál aby chytili ty loupežníky. Být teď venku na silnici, tak tečem ze dvou tisícimetrové hory uvnitř rozbouřeného veletoku a za hodinu minem kotviště v Děčíně a nedovoleně opouštíme republiku směrem do Shengenského prostoru.

Dvoračky nás zachránily před utopením. Dvoračky? Kdepak. Stumpovka. Po desetiminutovém superlijáku, který změnil krajinu k nepoznání a snížil hory, vidíme Dvoračky o deset metrů dál. Jsou nyní přístupné jen pro ubytované hosty. Funkci hospody plní Stumpovka. Mají hezkou číšnici s výbornou dršťkovou polévku. Neodolal jsem jí. Dvakrát.

Za krásného slunečného počasí a vymetené modré oblohy bruslíme sešupem po modré, žluté a červené značce do Sedla pod Dvoračkami. Tam uhneme už jen po modré vpravo, k Huťskému potoku. Škoda, měli jsme tudy jít nahoru. Dávno bych se otočil na patě! Už hluboko pod sedlem. Deštěm vyleštěné bahno na cestičce o sklonu 90º úhlových, nádherně klouže. Při volném pádu, v němž si připomenu katastrofické filmy. Jak hlavní hrdina mlčky beznadějně vlaje výtahovou šachtou a kabina se mu nezadržitelně blíží k hlavě, ačkoliv dle fyzikálního zákona jakákoliv hmota zrychluje 9,81 metrů za sekundu na druhou. Jé, hele, několik šílenců funí proti nám vzhůru. Tam je to zcela neschůdné, ujišťuji je vřele. Dívají se na mně jak na cvoka a pokračují neochvějně dál. Chudáci, nevědí co je čeká a proč se z důvodů namydleného prďáku budou muset vracet. Mám klidné svědomí, já je varoval.

Docela mi běhá mráz po zádech. Tato trasa mohla přítelkyni napadnout už dole. Když totiž po modré dokloužeme k Huťskému potoku, nazvaného podle množství sklářských hutí v minulosti se zde nacházejících, které potok poháněl. Pak se posunem ještě kousek a jsme tam co jsme ráno byli. Na rozcestí Nad Světlankou! Zase škodolibí značkáři. Jako by nebylo dostatek různých barev ve spektru! Musí ausgerechnet stejnou modrou značit i odbočku. Pochopitelně se jak blbci po té mizerné pěšině k rozcestí doplazíme. Tam učiníme povel „Čeléééém vzad“ a hledáme místo závady. Najdeme a hojně je prokleju, včetně lumpáckých úderníků značkovacího úřadu, kteří odvedli tak mizerné dílo. Špatná koordinace práce. Stavět takto metro, bude vypadat jak bobří brlohy.

Podél potoka příšerně klesáme dál. Smekáme se bahnem po bouři. Sjíždím po zadku jak na bobech. Slon na procházce tu a tam uždibuje chobotem trsy bylin. Po jeho vzoru se tu a tam zachytávám rostlinstva kolem, abych ubrzdil volný pád. Ježíšmarjá, co jste si to o mně pomysleli, rukama se chňapám! Brzdím i nosem, leč boty se podobají lyžím do bahna. Swampboarding. Potkáváme i nějaké občany, lezoucí vzhůru. Točí nohama na místě jako Pepek Námořník po vcucnutí špenátového kompotu. Navlhlý krkonošský jíl holt klouže jako kráva.

V čtvrt roku čistých džínách, nyní spíš podobným montérkám dělníků kaolínového dolu, dosahuji Huťského vodopádu. Krásný, dlouhý vodopád, proudící temným lesem. Kdysi poháněl sklářské stroje na sekání skleněných korálků. Nyní zůstala jeho síla nevyužita a krása zachována. Potok, mocně posílený předchozím řáděním živlů, za mocného hučení padá dolů. Měli zde nevyčerpatelný zdroj síly na vodní kola. V Krkonoších jsou vodopády na každém kroku, napadá mě. Daleko rozsáhlejší Šumava má jen jediný.

Po chvilce oddechu u padajících vod se potácím dál, silně povzbuzován hrubými slovy přítelkyně, která stále někam pádí či utíká a křičí na mně z modravé dálky někde za obzorem. Já si jdu jak umím, tak. Přicházíme, stále podél Huťského potoka, k silnici a osamělým domkům, kde začíná asfalt. Sláva, civilizace je tady! Radost je však velmi předčasná. Následuje ještě deset kilometrů po silnici v děsných mrákotách. Polochcíplý registruji jakousi vesnici, radostné občany a mokro nad hlavou. Opět se rozpršelo. Roztahujeme dvoulůžkový deštník a ploužím se dále dolů, k Rokytnici, která je někde stráááášně daleko. Jdeme a jdeme.

V Horní Rokytnici nás zbaběle opouští přímo do háje modrá značka, leč my přestoupíme na žlutou směr město, co však po pár stech metrech mizí někde za hřištěm též mezi stromoví. Na prvý pohled vede někam do daleka a hrozí děsnou zacházkou. To v žádném případě nepřipustím a přes protesty, naštvání a zuřivost kamarádky, se jdu dotázat, coby princ Jasoň, do budky na parkovišti kudy dál. Tamní posádka se vnitřně zahřívá námořnickým grogem*) a nemá naprosto chuť mi radit. Pán se raději v ztemnělé boudě věnoval dvěma zákaznicím z venku uskladněných aut a neměl pro moje problémy ani zbla pochopení. Měl své problémy. Jeden problém. Zásadní. Zuřivě mne poslal rovně a pak doprava, u pošty vlevo a tam už uvidím a kdy už vypadnu. Ubéřeme se tedy, kam nás poslal. Ještěže jen rovně. Znechucená děvčata též opustila jeho kůču. Hlídač volal: »Už pude...« Co, jsem neslyšel. Závěr jeho veliké myšlenky zanikl v chichotu děvčat. Nepoznávám vůbec místa, kde jsme ráno jeli. Patrně úplně jinudy. Objevuje se pošta, obejdeme budovu zezadu a narážíme na žlutou značku. Jsem nazván debilem, blbcem a dalšími lichotkami. Měli jsme prý jít po ní, bylo by to nejméně o tři kilometry kratší, ale dobře mi tak, je mi přáno.

Přestává se snášet mokřanda z mraků. Nevím kudy dál, je mi zabráněno se již více ptát na cestu, ať prý nemáme ostudu. Turisté patrně mají za nevkusné, ba přímo silně neetické, či zakázané, následující věty ke spoluobčanům (příklad): Kudy dál, jak daleko, kde to je, už tam budem, nebo dokonce svezte nás a podobně. Inu patrně dovedou odpovědi na tyto otázky vyčíst z bahenní sedliny v tůni čí z postavení Saturna vůči Venuši v prvním domě dle Placida. Určitě mají kvůli jasnozření zcela v paměti veškeré efemeridy a medium coeli spolu s ascendentem a imum coeli sypají z rukávu, včetně všech aspektů spřátelených planet a ostatních koulí. Já však těmito možnostmi neoplývám, tak se prostě ptám náhodných postav, vyskytujících se v nešťastnou shodou okolností v mojí nedaleké přítomnosti a na dohled s brejlema, ve kterých vidím stejně prdlačku.

Najedenou se mi rozjasní zrak, když se plahočíme kolem parkoviště P1, P2 a P3. Užasnu. Tentokrát je zcela v čudu P4, kde se nachází Sůzinka. Chytá mne zoufalství, propadli jsme mimoprostorem kdoví do jakého vesmíru, kde je všechno na ruby a jinde. Avšak za další hodinu a po výstupu o kilometr výš, nacházíme P4, konečnou stanici lanovky, bufet, pracující opálené dělníky a nejmilejší Sůzinku a dál už nikoho ani jiné auto. Nalezeme do ní a čeká mě další bolest v kostech při šlapání na pedály stroje. Zbytek posádky se může věnovat puchejřům z vejletu, já abcyh ještě hrdinně řídil. Naštěstí má Sůzinka tempomat a pomáhám si při jízdě jedním prstíkem na volantu. Jinak bychom museli asi čekat ještě několik hodin, než pomine krutá bolest v kostech a šlo by automobilem vůbec odjet do dálav a opětovně nadávat u všech semaforů, co jich naskládali podél silnice víc než hojnost.

-------
*) Pět prstů vody a pět prstů rumu. Ale rum měříme prsty svisle, vodu dlaní vodorovně.


Minialbum všech fotografií

Tyto obrázky si můžete prohlédnout ve větším a s popisem zde.


(Dokončeno)

Zeleneč, 25.11.2009/19.7.2009


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 TransitionalDocument made with KompoZer