Dnem rybníka
aneb leje jak na hasičském veletrhu

Tma. Spánek cosi odfouklo. Je zima. Prachmizerné ráno. Kdo tady řekl ráno? Noc. Sice končící, ale noc. Peřina kdoví kde v čudu. Mrzne. Déšť. Ještěže za oknem. Strašlivé probuzení. Kapky jak štamprdlata. Cvakám zbytky zubů a nechápu, kde jsem se vzal za volantem Sůzinky a neznámo kde, možná ještě v tomto státě. Kdyby ten blbec proti netroubil, ještě bych krásně chrápal jak ten pták s dudama.

Již dříve jsem někde na těchto stránkách pravil, kterak jsem se dal do spolku šílenců, kteří jsou ochotni ve tři ráno jet kdoví kam, dálkou si zničit tělo, ošoupat nohy až ke kolenům, nechat se polejt bahnem, popálit sluncem, od někud se zřítit nebo zmrznout v závějích. Pak vlastní zdevastovanou postavu naloží do vlaku a se šťastným výrazem vypoulených očí Hurvínka, se těší na další výlet. Ale to jsem ještě netušil, s jak výraznými cvoky mám co do činění. Turisté maximalisté. O mém pojetí turistiky, doporučené věhlasnými kardiology, je zbytečné hovořit. Kamarádi ho považují za lemroizmus.

Nechal jsem se děsnou dobu přemluvit k akci Pochod loupežnickou pěšinou v Mníšku u Liberce, pořádaný tamním KČT. Nevím sice jací loupežníci zde řádí, ale Rumcajs to určitě nebude, s ním jsme jeli dva na čtyřech kolech za kořistí, při pochodu pořádaným KČT Jičín - Českým Rájem za Rumcajsem, Mankou a Cipískem v Prachovských skalách, ještě před tímto. Možná ještě někdy popíšu, jak jsme málem vlítli kontrole pod rypec včetně Sůzinky. Tady na Turnovsku mohl rabovat tak nanejvýš Lotrando z povídky Karla Čapka, než se dal na legální zlodějnu coby výběrčí zelené energie ČEZ a RWE Transgas.

Přijíždím proto za vedení GPSky nejkratší trasou přes Klatovy, Plzeň a Londýn s nejhoršími představami dnešního dne, kdy by psa ven nevyhnal. Nemýlím se. Mě ženou s chutí a rádi. Před hřištěm, kde se má konat start, pobíhá úžasný kovboj v sombreru, kolty nízko u pasu, rozhazuje rukama jak větrný mlýn v letošních vichřicích a bryndá vodu ze střechy klobouku. Objíždím ho obloukem, kdoví jaká akce tady ještě běží a chci se dostat ke stadionu. Honák stáda však mává rukama jako kdyby viděl červeného býka s muletou v paroží a cosi zuřivě bublá skrz proudící vodu. Přítelkyně mi nenápadně napoví, abych jel kam máchá pastelkami: »Ukazuje ti, kam máš dát auto, blbče«. Zastavím v obrovské haldě mouru, kam mě tento alegorický člověk přesně nasměroval. Parkoviště bylo patrně ve zkrachovalých uhelných skladech a haldu potřebovali rozválcovat. To by mě ani ve snu nenapadlo! Turisté si půjčili jako regulovčíka občana z Divokého Západu, když je to loupežnický pochod. Patrně si trošku spletli bandity, desperáty a indiány z Ameriky s poctivými českými zloději. Venku přestalo pršet. Začalo cedit.

Pro velmi hanebné počasí budeme na startu samotní šílenci. Kvůli nám nebudou někde klepat kosu na kontrolách, sbalí celý ouřad a pochod odloží na jindy. Je zbytečné vůbec se štrachat nahoru ke startu, tam bude viset akorát cedule „Pro nepřízeň svatého Petra zrušeno“, brblám. Zbytečně, nikdo mě neposlouchá. Nemůžu vzít ani dokumentární fotoaparát, v téhle vodní lázní bych ho nesl akorát na popravu. Proto se musíte spokojit jen s kreslenými obrázky, avšak plně vystihující příšerný den.

Nahoře mi poněkud trochu silně vyschne v krku. Z vytouženého návratu nebude nic. Všude se potloukají davy lidí a dávají se unést chtíčem pochodu ve vodě. V pláštěnkách, pršipláštích, hasičském mundúru, jen tak či s deštníky větrem otočenými naruby. Toužím po skafandru, když jsem koutkem oka zahlédl žabí muže i s ploutvemi a šnorchlem. Před stanem časoměřičů se dokonce zrovna vytvořila nemalá fronta, jako by tam dávali něco zadarmo. Než se proderem dovnitř k zápisu do startovní listiny, vyklopí se mi z celty za krk hektolitr kvalitně vychlazeného deště, jsem řádně probuzen a chci ten altán rozlámat holejma rukama na výrobní materiál. Proto též vynechám i tradiční páchání ostudy u registrace. Tedy přítelkyně to nazývá ostudou, když se snažím oživit vtipem nedočkavé pochodníky, chamtivé na kilometry v záznamech. Pravda, těm k radosti stačí pohled na výškový profil trati. Dneska nemůžu rozdávat srandičky. V tomhle počasí mají dobrou náladu jen žáby, slimáci, ryby, vydry, lovci perel, eskymáci a turisté. Možná ještě rákosí a chaluhy.

Obdržíme mapu a papír na razítkování v kontrolách, oboje se obratem rozmočí na nechutné cucky. Ceďák rychle ustává. Začíná lejt. Nejprve nás vedou ručně kreslené šipky na stránkách vytržených ze sešitu, pak holé stránky téhož sešitu se šmouhami a na konec jen zplihlé cancoury. Naštěstí začíná žlutě značený potok nahoru. Člověk neví, jestli je tak zpocen nebo se mu prosákla nepromokavá bunda. Džíny jsou ušity z prken a plácají ledem po nohách, slipy studí kde by vůbec neměly. Do nosu teče i těm, co ho mají rovný. Boty nabraly přes palubu a táhnou ke dnu nalepenými koláči bahna. Co chvíli si ulevuji v tíze vylitím rukávů a zařváním neslušného slova.

Potok nás vede prudce vzhůru. Voda se proti nám valí jak z prasklé přehrady. Možná, tam na kopcích do teď nějaká hráz i byla. Konečně přestává lejt. Bory výhrůžně šumí i bez skalin. Vypukl příval. Za námi se ozývá spokojený hovor, vzájemná výměna vtipů a hlasité čvachtání. Lekám se a očekávám konečně loupežníky v kajaku, zuřivě mávající vesly nad hlavou. Nebo pádly. Čerti vědí, co za bidla si urvali v lese na pohon. Ale kdepak. Každý slušný lupič sedí někde v teple jeskyně a vůbec by ho nenapadlo, vystrkovat čenich do takovéhle sloty. Jen turisté jdou. Jdou. Houbelec jdou! Běží! Utíkají jak s keserem! Šplouchání se převalilo kolem nás a uskočil jsem mohutné vlně. Dva chovanci místní psychiatrické léčebny vzali dráhu ostraze. Prchají do kopce, jako by se nejen nechumelilo ale ani nepršelo. Vyprávějí si zážitky s děvčaty a klušou. Ano, zdrhají do krpálu dnem řeky. Čelist mi poklesla a pleskla do bahna u cesty a hned sklapla, protože mi nateklo do krku deset litrů, včetně okouna. Zapotácím se a chytám stromu, ten v bahnité zemině nedrží a upustí mne pod vodu. Chvíli se topím a nemohu uvěřit vlastním brejlím. Přítelkyně pokračuje nevzrušeně dál, prý je to normální. I stovky údajně nemálo lidí běží. Údivem vyfrknu z nosu litr vody a velikou žížalu.

Z mlhy a čerstvé čisté vody nahoře, se vynořuje jakýsi ostrůvek z leknínů a vodního kapradí. Pod vylouhovaným červenobílým slunečníkem, působícím neskonale komickým dojmem, se nachází kontrola. Vyleje vodu z úřednických potřeb a bouchne razítko kočičky do chuchvalce, který máme ze startovní listiny, až to daleko vystříkne. Otisk ihned vyteče na podhoubí. Rozdávají zde čaj, takže nic pro mne. Přítelkyně si horkou tekutinu pochvaluje a já mrmlám proč nevaří raději kafe. Naštěstí už konečně přestává příval. Přátelsky pohovoříme s pořadateli, přirovnám je revizorům v tramvaji a obdržím zlý pohled kamarádky. Pochválím jim tedy výborný domácí makový koláč, který nezištně rozdávají turistům. Kolem se rozprostřela dobrá nálada a průtrž mračen.

Před námi plavou dvě dámy. Právě přemítáme, jestli jsme nezabloudili neboli jak říkají turisti: Nesbalili kufry. Mělo se odbočit někde doprava a matně si vzpomínáme, že taková cesta tekla za zády kontrolorů. I ony nevědí, jestli jdou proti správnému proudu. Jsou zamotané v igeliťácích od cementu a tak nedostanu vynadáno za jejich zadečky. Tasím GPSku a ta se mi snaží vsugerovat koleje pod nohama. Tady žádný vlak nikdy nejel, protestují dámy. Slyším houkání, oponuji. Za minutu nás mine parník. V té vodě se zbláznily všechny přístroje, jimiž jsem obvykle ověšen. Kapesní nůž se rozpouští a platební karty zakvákaly. Kompas v hodinkách Casio Pro Trek ukazuje na všechny strany, tudíž je sever všude kolem nás. Jak v Cimrmanově Dobytí Severního pólu. Bodejť, jsou vodotěsné jen do padesáti metrů. Orientace podle slunce je nemožná, bylo vidět naposledy v patnáctém století. Mechy a lišejníky jsou dávno ze severní strany stromů dokonale smyty a mravenišťata tečou do údolí. Jiné určení světových stran z přírodnin mě nenapadá. Jsme v pytli.

Pod vrcholek se těžce dostaneme kraulem, dokonce i na správný. Tady už toho začínám mít dost. Padají kýble vody. Vcelku. Ještěže ne i s těmi plechovými obaly. Od zítřka se budu představovat jako Čochtan a narůstají mi žábry. Na křižovatce Pod Olivetskou horou rozhodujeme co dál. Pajdu kvůli sakra nepříznivému počasí vzdám a přestoupíme na třicítku. Přítelkyně sice hubuje, není jejím zvykem vzdávat, ale pak se s chutí podřídí mému kvalitnímu chlapskému příkazu. Tohle fakt už dál nejde. Jé, prej jsem měkkota! Možná. Ale nacucáním.

Nafasovaná mapa se však podobá žínce na mytí, použijeme tedy vlastní, včetně GPS a cedulníku na rozvodí. Usoudíme nový směr plavby a dnem rybníka se vydáme k Závorám. Pak, že tu nejezdí vlak. Ani mi nepřijde divné, že závory tu vůbec nikde nejsou. Dneska se nedivím už ničemu. Nahoře považují lití kýblů za pomalé a začali vyprazdňovat cisterny rovnou od dodavatelů. Na stromech sedí dva kapři a vypoulenýma očima nás pozorují. Pak je sežrala štika, připlula na lov z výšin. Pijavice odháním rukama jako komáry. Tu a tam zaplácnu vodní veš, která se mi na pleši drží vší silou. Dno je kamenité a velice hrbolaté. Vodní masy kolem nás vytvářejí malebnou krajinu zatopeného jezera. Zakopl jsem o povalujícího se rejnoka. Občas z chroští utrhnu škebli. Paradoxně bych se něčeho napil. Jít na velkou do lesa je jak sedět na bidetu. Ledovcovém. Chudáci děvčata.

Nevíme, kde jsme. Chci se optat sumce, který se plácal kolem, přítelkyně mě však pleskla ploutví, abych nedělal hanbu. Opět vybaluji GPSku, ta kupodivu najde i pod hladinou satelity a ukáže, kde se nacházíme. To je nám však zcela na nic, když nevíme, kudy máme stékat dolů ke startu a kde vede třicetikilometrová trasa. Logickou úvahou hledáme další cestu v neznámém kraji, i když se počasí vymyká jakékoliv logice. Narazili jsme po levoboku na roztok řeky na dvě ramena a levé by nás mohlo dovést dolů do Mníšku a tam už se doptá-- uvidí. Asi pět kilometrů pádlujeme vesly z větve, jak na keňu. Nad hladinou vyčuhuje cedulník se značkami a vracíme se zpět Pod Olivetskou horu, protože dle téhož plavem blbě a to hodně moc. Po již absolvovaných pěti kilometrech opět řadíme zpětnou páru, neboť původně jsme se brodili dobře, tady to vidíme jasně napsané. Lumpové. Jsou tam totiž ještě jedny Závory, které tam též nejsou.

Po modré značce proudíme z vyvýšeného dna někam dolů. Hodně dolů. Mně už je naprosto jedno kam, jen abychom byli co nejdříve v teple a suchu milované Sůzinky. Míjíme po pravoboku jedno Brdo. Pokusím se stopovat lodě nebo ponorky, směřující do údolí. Kolem však plavou jen klády a džíp lesníků. Též kolem pádí opět ti dva blázni z rána, utíkají, povídají si o ženských a na pohled je jim dobře. Uskočím před nimi do potoka, je to jedno, voda z potůčku není rozlišitelná od tekutiny z mraků, která je všude kolem nás a dosahuje hodně vysoko.

Když už začínám pochybovat, jestli jsem utopený nebo chcíplý námahou, tak vidíme vodníka, jak si šije botičky. A není to vodník, leč poslední kontrolní stanice. Kamarádka se tváří jako náhodný chodec a hanbí se revidentům přiznat, neb jsme očividně jednu časomíru vynechali naším přestupem na třicítku. Tak to musí vzít do ruky chlap. Ukážu jim žmolek startovní listiny a vyprávím pánovi v mysliveckém, jak jsme zabloudili, ušli 75 kilometrů, bohužel minuli minulou kontrolu a tak aspoň jestli by nám nalili zdejší razítko. Paní myslivcová se pokřižovala, politovala mne a pleskla do rozmočené buničiny pejska. Využívám schované přítelkyně kdesi v liščím hnízdě v tůni a táži se na další směr. Pán praví: »Tady rovně, pak doprava, kousíček nahoru, dolů a jste cíli.« »Děkuji vám, zelený mužíku,« slušně odpovím. Ten na to pole podle skal, radostně sobě zatleskal. Přítelkyně si pochutná na čaji. Jak někdo může pít vyvařené listí...

V očividně lepší náladě vykročím k Sůzince. Dokonce přestává pršet. Doopravdy. Déšť ustává a nad hlavou se objevují cáry modré oblohy. Začínám se radovat z přežití. Předčasně. V této chvíli jsem pranic netušil o mizerných vyjadřovacích schopnostech toho občana. Krátkou větou vylíčil dvacet kilometrů. A vůkol se rozprostřelo sucho. Začalo mi vrzat v pantech.

Po pěti kilometrech nahoru, docházíme na rozcestí Pod Javorovým vrchem. Tam se nám vysměje rozcestník se šipkami a škodolibě nás posílá na Dračí vrch, kterýžto kopec mne vůbec neplní nadšením. Znám Křížovou cestu na Křížový vrch v Adršpachu - všimněme si hustých vrstevnic, slibujících výtečný zážitek z plazení po nose kolmo stěnou a Křížovou cestu v Horním Maršově. Dračí vrch určitě nebude nic příjemnějšího, odhaduji. Nemýlil jsem se. Stoupáme děsnou horou, naštěstí již za modré oblohy. Zelená značka nás kupodivu nevede přímo vrcholem, čemuž nemůžu uvěřit, protože zarputilí značící dělníci nejraději camrají lak na vrcholku. Sednou si tam na kýble barvy a dají cigárko. Lidi aby se tam kvůli jejich svačině pachtili. Na špicu vede odbočka, kterou jde rodinka s tříletým děckem, neb je zvědavé na draka. Po třiceti kilometrech, aniž by dítko nesli či vezli. Zapotácím se raději směrem dolů a všichni draci mi jsou srdečně ukradeni. Matně si vzpomínám jak jsme ráno toto dítě s křehoučkou maminkou jako panenkou a dědečkem potkali ráno po startu. 

Z vrcholu vede příšeně kamenitý prďák, dal by se přirovnat k odchodu z Petřínské rozhledny venkem, po příhradové konstrukci. Klopýtáme a když si ukopnu palec u nohy a bohapustě řvu kletby, jsem vybídnut abych neblbnul a nedělal kašpara. Výborná rada. Určitě jsem si urazil kus těla, jen aby byla sranda. To jo. Z těla se páří jak z přehřátého kotle, stejně tak i funím. Dolů se dobelháme zcela sušší a s křupavým oděvem blátivé kůry.

Přicházíme k vesnici Fojtka. Zde nalézáme žlutou značku, po které jsme mohli ušetřit pár kilometrů, leč jsme se jako trubky drželi fasovaných foršriftů a slov, na můj vkus až příliš vtipného, hajného. Na začátku vsi však vidíme, hordu turistů, která nás poslušně následovala ve velké dálce, kterak nyní jde jinudy. Věříme obdrženým tekutým mapám, smějem se jim a zacházíme si pět kilometrů, které ti místa znalí ušetřili a tak jsme jim vpadli do zad. Cedím mezi zuby kletby a snažím příliš nepadat po silnici. Žlutá nás odbočí ze silnice do kopce nad stráň, kde nám příroda ještě na rozloučenou nalije na hlavy poslední rybník a popožene blesky. Z čeho je sakra ta bouřka, když je zima jak ve Charkově na záchodě?

Posledních pět kilometrů jsem v transu, nevnímajíc čerstvý liják, bouři ani bolavé nohy. Závěrečný kopec k nádraží. Namalované značky na papíru ze sešitu dávno odtekly i s kůrou stromů a tak se přítelkyně orientuje šestým smyslem, zvaným čuch. Támhle už vidí tribuny stadionu, kde já na tomtéž místě v zakapkovaných brejlích vidím prd. Ale nezadržitelně připlouváme ke hříšti, byť z opačné strany. Kamarádka nalezne zkratku pokutovým územím. Pořadatelé si krátí dlouhou chvíli návratu zbytků pochodníků poslechem živé trampské kapely z valníku od hnoje, povlečeného plachtou aby jim nenapršelo do bubnů. Deštěm scvrklé stany rozhodčích nás přijmou, razítka kontrol z rozmáčeného startovního lístku jak cumel nepřečte ani bůh turistiky a tak nám uznají padesátku i když dle GPS jsme ušli včetně bloudění a nadávání nejmíň šedesát.

Zhroutit se na židle je nemožné. Sice už dneska definitivně přestalo padat jakékoliv vlhko z nebes, ale okolí je nacucané jak mořská houba. Rozmočený žvanec startovní listiny směníme za hnusného buřta s hořčicí a chlebem, ohřátého asi ve zbytcích čaje z kontrolních bodů. Zřejmě je zcela jedno, kam si sednout. Jestli do louží na lavičkách nebo rovnou na zatopenou zem. Řádně zlitému jedinci je to fuk. Raději však dosahuji v ásánu „Stoletý chromý dědek“ Sůzinku, polaskám se s karosérií a se strašlivým zařváním vtáhnu zbědovaného sebe do pozice strojvůdce. Buřta si plesknu na džíny, tácek s hořčicí na mokrý hadr od nádobí, který ráno byl košilí. Ohavnou uzeninu s nechutí spolykám, hořčici nabírám rovnou z kapsičky u košile. Ještě mi zbyla na zítra. Venku vysvitlo sluníčko, rozlila modrá obloha, čistý vzduch zavoněl v plicích a udělalo se krásně teploučko. To vše však daleko za hranicí mého vnímání. Ale jak jsem byl kvůli tomu buřtu a hlavně dvoum spolklým vodoměrkám bez večeře, to si pamatuju sakra dobře.


(Dokončeno)

Zeleneč, 12.8.2009/16.5.2009


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 TransitionalDocument made with KompoZer