Jarní Rýchory
aneb čtyřicet kilometrů na pohon jedním buřtem

Poklidný zimní spánek, jen občas hrubě narušený cestou skrze vybrané děsné fujavice, sněhové bouře, mnohametrové závěje bílého sajrajtu a příšernou zimou, nenávratně a velice chválihodně, skončil. Vypuklo zase jaro. Ptáčkové se vrátili z teplých krajin a venku ze všech sil mocně páchnou kytky na loukách, medvědi se probouzejí a ve čtyři hodiny huláká ptactvo v hájích jak na lesy a budí spáče. Proč sakra nelítají po ránu za oknem ryby. Teplo sice vypadá jinak, ale všude je vřele doporučeno si po zimě protáhnout zakrnělé hrábě, vyvětrat rozbujelé pupeční svalstvo na břišních kostech a odsmradit si ostatní části těla, zatouchlé zimním spánkem v páru a hutných duchnách po babičce. Tak směle do hranatého kyslíku hor! K tomu se přímo nabídl křížový pochod Jarní provětrání, pořádaný KČT Žacléř. »Hvězdicový, blbe«, slyším drtit stisklými zuby přítelkyni, ana hledá nějakou kládu. To jest cílové místo není cílem trasy, leč cílem diplomu chtivých lidí. Ti pak musí fofrem zmizet a pádit ještě víc kilometrů, než bylo sem. Každý z křížového místa cválá kam ho nohy nesou. Za jediné podmínky: Utržit tolik kilometrů, na kolik vyloudil diplom ze skoupých pořadatelů. »Průchozí místo, voe«, opravuje opět přítelkyně se zaťatými čelistmi a kládu již naštěstí zlámala o dotěrného houmelesáka, který místo aby si užil má na xichtě obtisklou kůru a dva suky. I když podle vzdálenosti bych to křížovým nazval s naprosto klidným svědomím. Kupodivu nikdo nefixluje a každý uleze předepsané a zapsané kilometry. Když už nemůže, nechá se raději donést. Holt mají turisté pramálo společného třeba s našimi politiky. To je však moc dobře. I když hnát některého poslance ze sněmovny urvanou borovicí až na Sněžku, by možná prospělo víc, než jejich nestoudný plat.

Brzy v noci, v pět hodin - ale máme letní čas tak doopravdy ve čtyři, vlastně proto už ve tři. Zkrátka nepatrně po půlnoci, vstupuji poslepu do Sůzinky a jedem do Žacléře, kde zaparkuji na plácku nad náměstím. K vidění je na WEB kameře, vpravo od oranžové budovy v čele náměstí a přes silnici. Jestli si toto však čtete v noci, pak uvidíte starou Belu, neboť je to živá kamera zobrazující zrovna teď v teď.

Přítelkyně vesele vyráží ze Žacléře od parkoviště po modré značce, ovšem do velice nezdravého stoupání. Já tudy ještě dospávám. Sledujte naší trasu prosím, jak jí budu popisovat. Sice začátek a konec znám jen z vyprávění, ale to mi nebrání vám jí ukázat v celé hrůze. Když jsem si za týden, hned po vzpamatování z vejletu, zobrazil na mapě v počítači záznam z GPSky, tak čára připomínala nejvíc stopu šíleně zhulákaného klokana.

Spící překonávám krpál jako hrom od parkoviště někam do nebes, neomylně tažen přítelkyní za kdovíco, která hubuje na moje chrápání při chůzi a to prý strašlivě nahlas. Dělám prý jen ostudu a upozorňuji na nás. Veverky a lachtany, neboť jiného živočicha kolem jsem v lese nespatřil. Protože jsem však nesnídal, jde se mi celkem dobře, neboť mne netíží jeden rohlík zamotaný do kusu chrástu v zažívacím traktoru. Až se nahoře probudím, budu žasnout, kde jsem získal kvanta úrazů. Šutr na cestě a huba na zemi. Zatáčka a tlama v dubisku. Takové maličkosti mě přeci neprobudí. Prvně zkouším trekingové hůlky. Pomáhají prý dobře. Jen podřimující člověk musí dát sakra bacha, aby se mu nezamotaly hole do vlastních hnát křivých a nezlámal si všechno, co je méně pevné. Tak zde bude popsána první zkušenost, jak se těmi tyčemi vůbec dá přemísťovat v prostoru. Rád zde předám svoje prvotní poznatky s plnou škodolibostí.

Od Sůzinky stále šplháme do oblak. Kolem polorozpadlé, či spíše třičtvrtěrozpadlé chalupy nebo ještě lépe až na pár prken zcela shnilé, se drápem do mrakotyčné výšky nad město. Lidičky jsou jen malí mravenečkové a my šílenci, kteří sebe hodlají zcela zničit. Sportem ku zdraví. Kulový. Sportem se každý zřídí jak zákon káže a po výletu spadne na zadek a touží být týden po smrti. Já se pak léčím v pracovním procesu v ředitelském křesle a kvičím jak píchlé podsvinče, když mám přesunout svoje ubohé tělo na WC nebo blíže k některým dokladům.

Ale vraťme se do Rýchor. Postupujeme po hraně jakési obrovské hory uzouninkou škvírou tak na trénování kamzíků. Z jednoho místa se nám naskytne krásný výhled na sjezdovku v Prkenném dole, včetně hromad sněhu a tlupy šílených lyžařů. Necháváme je blbnout, lékaře nechť si zavolají sami a přicházíme k silnici, po které jsme pohodlně mohli vyjet Sůzinkou. Ještě jedna hodina šplhu. Vstupujeme do křížového-- éé do skrzchozího místa pochodu, do hotelu Ozon. Jsem preventivně vyzván, abych nedělal kašpara, jako prý vždycky. Cssss, já a předvádět šaška! Nesmysl. Vnikáme dveřmi dovnitř a slušně pozdravím hrdě halasným zařváním sportovního pozdravu turistů: »Puchejřům zdar.« Řvu, abych byl ve všeobecném mumraji vůbec zaslechnut. Jeden silnější pán v čele hospody, sedící sám na přeplněné čtyřmístné lavici, to patrně vůbec nepochopil a zatvářil se velmi nevraživě. Pohledem hodlal škrtit a řezat hlavy.

Zakoupíme zatím zcela nezasloužené diplomy za takzvané „startovné“, usedáme a pomalu se probouzím vonící kávou. Ještě něco děsně voní. Zvolna se otáčím dokola jak periskop na ponorce a snažím se zaměřit i očima, dosud jen nosem vychutnávanou vůní. Čuchám jak celnický pes. Opečená klobása! Božská mana! Sliny mi tečou z tlamy jak Mumlavský vodopád až hluboko pod hospodu, když objednávám tuto nesmírnou pochoutku. Snažím se nevnímat štědré a srdečně neslušné protesty přítelkyně, která by mi raději místo buřta vrazila do zobáku tlustou mrkev nebo ucpala plnící otvor pugétem špenátu. Nedlouho později mě přepadne zcela stejná obrovitánská chuť na vařeného buřta v nádherně přepáleném oleji, uvnitř kiosku na Černé hoře. Tam však mě přešel apetit přímo bleskurychle. I bez náhražkové brokolice. Nikoliv zásluhou přítelkyně, nýbrž po spatření ceny 150 Kč. Za mrňavého wursta jak žoužala! Ne, opravdu nemám chuť žrát pozlacené uzeniny - zlodějnou bych to nerad nazval. Holt cenou určují zdravou výživu. Voda v potoce je zdarma, maso tam je taky. Pijavice a žáby.

U vedlejšího stolu je živá zábava a přátelsky bují výměnný obchod s různými tabletkami a medikamenty proti všemožným bolestem, neduhům a křoupání v zádech, možná si vyměňují i ty puchejře. Též je přítomna jedna starší dáma, které hádám tak 60 let a jež se všeobecného vexlu s léky neúčastní. Vypadá nesmírně čile, plná optimismu a humoru. Jsem upozorněn na věk té paní: Skoro sto let a stále chodí dálkové pochody. Paní vesele diskutovala s přítomnými, vytáhla ze záňadří, cestovní zašpuntovanou zkumavku (větší nádoba by se tam nevešla - možná tak lízátko) a přátelsky nabídla širokému okolí čerstvou, devadesáti voltovou slivovici, síly Absinthu a leptající pobryndanou podlahu a spolehlivě kosící slabší povahy. Pánové si cucli, oči jim vyletěly a připlácly se na protější stěnu, klobouky na strop, z uší zahvízdala přehřátá pára, čela se ledově orosila a z krku zaskřípal zbytek hlasu. Jazyk jim zpolymeroval. Vyskočili, zahodili prášky a hole a pádili jak za mlada. K nejbližšímu potoku. Vypláchnout si útroby zcela naskrz. Dáma vsákla zbylou třičtvrtinu obsahu, zálibně zamlaskala a téměř poklusem vyběhla na dalších padesát kilometrů do Jilemnice. I přiobjednal jsem si k buřtu ještě studenou hadru na čelo.

Po snídani a kávičce je nejlepší se natáhnout, dívat z okna a nechat krásnými děvčaty ovívat palmovou ratolestí. Po děsné ráně se ratolest mění na staré veslo od kajaku a já vybíhám zvesela do dálky. Když se kouknu na počet kilometrů v diplomu, nadskočí mi brejle a vztyčené vlasy brání ve východu z knajpy. Oba si položím na lebku a restartujeme na další trasu. S hůlkami se jede moc fajn, pomáhají opravdu ve výstupu i po rovině, které si však zde příliš neužíváme. I když pro přítelkyni terén nevedoucí kolmo do oblak, není do kopce. Od hotelu Ozon nás vede modrá značka do samozřejmě nesmírného prďáku. Míjíme ohradu s domácím zvířectvem a udiveného baču, který zde naposled potkal lidi v době přesliček a plavuní. Po několika hodinách se dovalíme k Chatě Hubertus. Tady vidíme cyklistu se zapřaženým vozíkem na dítě i s praporem, avšak obydleným slušně velkým pejskem. Chci si je vyfotit. Přítelkyni vrazím hůlky, podrží mi je abych si s nimi nevypíchl nos při focení, zaostřím a okamžitě mi klesne čelist až do kopřiv ve škarpě. Kamarádka si totiž zkusí chůzi s trekingovými holemi. Co chůzi. To byl sprint, který nabrala! Ze psa vyfotím sotva konec ocasu a snažím se volat o pomoc. Po dvou kilometrech dofuním děvče, které zde znuděně čeká a s milým úsměvem praví, jak se s těma holema jde moc fajn. Trošku prý napomáhají k větší rychlosti pochodu. Proto téhle ženské nepatří nikdy do ruky. To tak. Bafne hole, udělá krok a kdo jí má honit někde na Pancíři.

Se pořádně vydejchám jak nepovedený parní stroj, prohlédneme si Polsko a široké okolí. Podrobně vám, milý čtenáři, ukazuji celou dráhu na mapě pro lepší znázornění úžasnosti našeho pochodu. Prosím, poctivě klikejte na všechny odkazy.

Frkám a nadávám dál do kopce, až na Roh hranic, kde čekám čerstvou záduchu. Skutečný roh. Nemyslí se tím to pichlavé na hlavě volů a kravek, ale pravý úhel. Roh na ulici, kde obvykle bývá hospoda Na Růžku. Státní hranice s Polskem tady uhýbá kolmo vpravo. My však zde odbočujeme v pravém úhlu nahoru. A trošičku vlevo. Opouštíme modrou značku, která vede kamsi do háje či boru a přestupujeme na červenou. Přeplazíme Mravenečník (1005m) na jehož úbočí pěstují Krnapáci hordu divokých bizonů. Ohrady jsou vybaveny hojností výhrůžných cedulí, vyhrožující mohutně divokými a nebezpečnými býky a běsně zuřícími voly, jako by tam nic jiného neměli. Dobrá finta proti pytlákům. O tom houfu píši rozvláčněji v této povídce, protože nyní již začínal boj o přežití a tak jsem zvěř zas tak důkladně nepozoroval. Nějakých krav se přeci neleknu. S volama se ostatně setkávám celý život a nemůžou mě rozházet. V tom se proti nám vyřítilo a hrozitánsky zafunělo zvíře velikosti brontosauruse, zdrhlé patrně z chatrně oplocené pastviny. Zařval jsem »bééééééééjk« a schoval nepřejte si vědět kam. Na strom pak vyletím bez přírazu jak špunt ze šampáňa. Přítelkyně se hrozně chechtá a hladí srnčího ratlíka, který šel napřed od majitele. Mají si toho čokla táhnout na vodítku, u všech čertů. Když jsme odcházeli dál, při pohledu na krásně tučné kýty bizonů v ohrádce, mne popadl akorát svíravý hlad a uviděl jsem je na talíři se zelím a knedlíky. Nebo se šípkovou omáčkou.

Pracně dolezeme k rozcestí Rýchorský kříž, které ještě v našem vyprávění zahraje svojí úlohu. Všude se válejí pláty studeného sněhu, který již neroztaje a bude celé léto strašit poházen v lese. Netušil jsem, že v červenci zde ještě napadne půl metru čerstvého poprašanu. Dolů se potácí děda, třímaje v ruce prázdnou láhev od rumu. Opilec nám něco nesrozumitelně popřeje, pozdraví Klingonsky a zkusí, jestli z láhve nepoteče ještě něco zapomenutého mezi molekulama skla. Patrně nám chtěl nabídnout přátelského panáka. Nic nevyteklo, což ho silně rozladilo a přestal s námi mumlat. Nepadají z nás rezervní rumy a tak se jal klopýtat dále kamsi dolů po pěšině a už zlověstně nenabízel přípitek. Pak chytnul vrávorku a vymáchal se v močále odpolední koupelí. Mít s sebou kapku alkoholu, tak před náma způsobně zapanáčkoval. Možná proto došel až k civilizaci. Nebo ho sežrali ti volové. Napadá mě neřešitelná otázka: Kde v těchto pustých krajích mohl ulovit opici.

Po hřebenu nás červená značka dovleče až na Kutnou horu (1008m). Tady je rozcestí snad do deseti stran. Nasaji prostor a támhle někde kdysi byla Rýchorská bouda. Usoudím tak ze směru větru, tlaku vzduchu, lišejníku na stromech a ze dáli viditelných dřevěných budov. Velím »vpravóóóó zatočííít« a po žluté se zelenou značkou utíkáme se občerstvit do horské chaty. Přítelkyně mě však táhne až k vyhlídce, která je skoro o několik kilometrů dál za tou putykou. Velkoryse milostivě povolím zacházku a kocháme se chvíli krásným výhledem na Pomezní hřeben a Dlouhý hřeben. Odplivnu si před příšernou Surovou-Svorovou horu a obdivuji hrdou Sněžku s bílým posypem. Ostatně tady jsem se již také jednou kochal. Kochám se rovněž bolestmi v holeních a stehenních kostech. S úžasem zjišťuji, jak mají hůlky blahodárný vliv na menší vysílení dolních končetin včetně jejich kostí. Ale únava se přesouvá do horní půlky člověka, která začíná neobvykle bolet. To je prej dobře, neboť si protahuju pazoury, jenž znají jen klovat do klávesnice počítače. Po vykochání se vracíme kolem obrovského meteorologického Winnebaga. Nesmírně by mě zajímalo kdo povolil zaparkovat tady tu hrůzu. Ostatně tato část první zóny Krkonošského Národního Parku je silně nabitá podezřelými aktivitami Krnapáků. Sem tolik lidí nepřijde jako do Špindlu a tak zůstávají trošku stranou zájmu občanstva a dělají si tu co chtějí. Za naše daně. Si užívají například s krávama.

Před Rýchorskou boudou je srocena horda cyklistů a začínám se obávat zbytečné zacházky pěti kilometrů, neboť budou mít zavřeno, protože jinak by se nehřadovalo na skále, alébrž se vsákli dovnitř. Obavy dávám hlasitě najevo, za což obdržím pytel vřelých slov, jako magor, či katastrofický pomatenec. Tentokrát mimořádně oprávněně. Cyklisté pouze svačili na čerstvém vzduchu. Jako by si toho luftu neužili hojnost při vražedném výjezdu na kolmou horu. Rozumný kolař přeci odpočívá v teple zakouřené putyky. Jako my s kamarády zamlada. To jsme ještě byli velkými sportovci! Usedáme v prázdném bufetu a odstojím půlhodinovou frontu za jedním kolařským párem, který si jednak naporoučí stravu pro dvacet bicyklistů a hodinu se ta slečna v krásně těsných a přiléhavých punčocháčích, nebo co to kolečkáři mají na sebe narvané, rozhoduje zdali si má koupit keksy v červeném obalu nebo modrém i když uvnitř je totéž. Marně hledám nějaké stopy spodního prádla na vypasovaném a krásně tvarovaném zadečku, čímž mi rychle a příjemně uběhne hodina nákupu její opačné strany těla. Ty dokonale vypnuté leginy vůbec neskrývají nic ze tvarů, které mají zakrývat. Do reality mě probere hulákání velice silných slov, které bych od přítelkyně nikdy nečekal, úděsně hanících vyšpulený konec té sportovkyně. Slídím, jestli zbylo něco jedlého po tom, co odnesli haldy žrádla těm šíleným jezdcům venku, jak pro kohortu vyhladovělých kozáků. »Měl jsi buřta«, ujišťuje kamarádka jak jsem dobře najedený, ba přímo přecpaný. Bude prdlajs, ujišťuji se tudíž sám a snažím se zabránit, aby se mi přestaly hlady navzájem požírat žaludeční stěny. Možná by to chtělo spolknout parketu, aby se oddělil bachor od sebe. Hlad je přeci převlečená žízeň a tak vyžunknu na protest dvě Kofoly, jedno kafe a chci zdechnout. Ne se zvedat a jít někam do neznáma. Avšak zcepenění není povoleno a jsem vyhnán svými vlastními holemi na trasu a za stálého nadávání dosahuji po žluté nebo zelené značce opět Kutnou horu.

Za Kutnou horou je mi navrženo, že projdem skrzevá Dvorský les a vylezeme u cesty dolů. Souhlasím, protože se mi to zdá podstatně kratší a stejně jsem koudelníkův syn. Leč osud tento hanebný, ošálil zbytky mozku mého přenáramného. Domníval jsem se právem slezení až někam dolů, kousek za Ozonem. Avšak běda, přítelkyně měla na mysli mě zcela fyzicky zdeptat a zničit. Procházíme centrem Rýchorského pralesa, nalézajícího se na hoře nazvané Dvorský les (1033m). Prohlížíme si skutečný prales. Přítelkyně se zájmem. Já nenápadně, protože mám pocit, jako by se někde na nás hnali medvědi a skupiny hladových vlků. Též hladově koukám, jestli už nezrajou šišky. Již jednou jsem říkal, jak je tento prales daleko hezčí, než slavný Boubínský na Šumavě. Takzvaní ochránci přírody ho raději nechají spolu s celou Šumavou zcela sežrat kůrovcům. Z pralesa zbydou jen telegrafní sloupy, ale běda kdyby někdo jel po asfaltové cestě na kole, tak ho na pokutách titíž ochránci zruinujou. Boubín je porostlý hnusným bejlím, jako někde u Poděbrad a do Amazonského pralesu má stejně daleko jako já k podmanivému kulturistovi. Přelejzáme špičku hory Dvorský les a kdybych byl při smyslech, tak bych byl býval byl viděl po další hodině pochodu i rozcestí Pod Dvorským lesem. Každý rozumný člověk by se zde na další plahočení vyprdnul a fofrem pádil po červené značce dolů do Žacléře k automobilu. Ne tak my. Z nepochopitelných důvodů jsem zabočen na žlutou značku. Prý jsem si tu trasu odsouhlasil. Usuzuji na hluboké bezvědomí, ve kterém ze mne byl souhlas podvodem vydojen. Ploužím se zpět k Rýchorskému kříži. Ten je, jak už výše víme, naproti Krnapácké pěstírně děsivých buvolů, opatřené obrovskou cedulí, upozorňující na vzteklého samosplašitelného vola, tudíž nekrmit a nedráždit a kdo ho podojí, vyhraje dceru šéfa z Buků a půl Krnapu k tomu. Naproti je zimou a sněhovými bouřemi zdevastovaná dávno již neobydlená stará ohrada. Kolem skotu sedí družstvo cyklistů a svačí lahvové pivo se stylovým Red Bullem, aby měli křídla na další jízdu. Oni chtějí křídla, já bych se spokojil s novýma nohama. To mě trošku probralo k životu a začal jsem hlasitě vyřváváním oznamovat přítelkyni, jak včera vzal dráhu bejk z kládových mantinelů a zcela je zničil, jak ostatně dobře vidíme nahoře. Při té příležitosti rozšlapal cestou velocipédy, ukousal zvonky a lucerny a jejich šoféry řádně potrhal. Pak zvedl ocas, vzádu zazvonil koláčem o zem a prchnul neznámo kam. Cyklisté nápadně pobledli a předstírají kterak si báááječné odpočinuli, pomalu se zvedají a bleskurychle mizí v houští. Přítelkyně mi laje, neboť dle ní nezodpovědně na nás přitahuji pozornost. Na to ještě zařvu, že nejhorší je, když se bejk potká s místním medvědem. Ozvěnou se hned ozve rachot kovových trubek a vzduchem létají cyklistické čepice. Setkání nikdo z turistů nepřežije - to už jsem zahovořil pouze do vykotlané borovice, kolečkáři byli již dávno o deset kilometrů v čudu. Jaké přitahování pozornosti, když o zlom kolo pádí do Prčic.

Tentokrát již nejdeme až k Rohu hranic, ale po zelené klopýtáme k chatě Hubertus. Podle ní padáme Žacléřským hřbetem až na rozcestí u Bílého kříže, kde potkáváme žlutou značku, chvíli se řítíme někam společně se zelenou, později zelená kamsi mizí a mě obestírají mrákoty, padám různě únavou do škarpy či divokého chroští a jsem marně vybízen, abych neblbnul. Jistě, já sotva lezu znaveným tělem a budu tady dělat kašpárka sovám a vejrům v lese, to určitě. Nehledě na děsně vysilující kašpárkování. Les nemá konce, patrně ten konec včera vykáceli. Hladem se mi už složila střeva do tvaru Z-Post-It cedulek a bachor sežral sám sebe a čepec nenosím. Snažím se užďoubnout aspoň ze stromů žalud nebo bukvici, mám smůlu, ještě nejsou zralé. Podařilo se mi akorát ulovit dva tučné komáry. Naštěstí to neviděla kamarádka, prohlásila by jak jsem se právě zase mohutně přežral a toho druhého hmyza jsem si měl schovat na zítra. Po další hodině dosahujeme Žacléře a spásně zahlédnu zvlhlým okem milovanou Sůzinku, do které se pokouším vydrápat, což se na pátý pokus zdaří. Ohlodám obal z volantu a spolknu starej hadr na okna. Chci žvejkat kůži sedadel jak to dělali Kopčem s Veveřicí. Ale ti měli chudou čistou sušenou mamutí kůži, tahle je nacpaná chemií a je proto výživnější.

Když vyjedu, zjišťuji výhodu trekingových hůlek. Kdybych šel pěšky, tak budu řvát bolestmi při každém pohybu nohy a při pokusu sešlápnout plyn. Z těch štanglí bolí lautr celej člověk. Pozoruji kudy vedou svaly, o kterých jsem do této chvíle neměl ani ponětí. Bolí žebra, klíčové kosti, lopatky a pozádové svalstvo. Kratší bude popis, co mi funguje dobře. Nuž tedy vězte: Nic. Mozek se zastavil v polovině otáčky a bolí dokonce i střední ucho, oba vlasy a tkaničky u bot. Turisté mají vždy jediný cíl svého snažení na pochodu. Naprosto odrovnat a zdevastovat ostatní lidi kolem. Výborně se jim to zase podařilo. Snad tomu bude jednou naopak. Já utahám celou rotu natěšených turistů. Patrně však až v příštím životě.


(Dokončeno)

Zeleneč, 13.7.2009/25.4.2009


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 TransitionalDocument made with KompoZer