Zimní šílenosti v mraze a sněhu
aneb turista nemá zimní spánek

Dodnes jsem pokládal svou osobu za řádně normálního člověka, který když je venku hezky, si pro radost a jen občas zajede na výlet. Dokonce se prý dá vejletovat i pěšky, jak jsem se dozvěděl. Kousíček od auta, abych se neznavil. Ovšem to bych se nesměl dostat do spolku se šílenci, kteří polezou klidně po čtyřech a budou se prohrabávat pětimetrovými závějemi v mraze o mohutnosti čtyřiceti stupňů Celsiových, nevadí jim boření do hlubin bílých dálek ani chrupnutí do potoka. Kvůli názvu pochodu jsem u turistů předpokládal pouze jediný rituální výstup na Štěpána na Štěpánku. Prosím, má to poetický název, tak proč ne. Ale pak už krásný zimní spánek. Co by taky kdo hledal někde ve sněhových pláních z strašlivého mrazu kde za štěstí? Letos v lednu je dokonce nebývale příšerná kosa. Když člověk řekne „voda“, tak má plnou hubu ledu, po vyčůrání se musí ukopnout aby mohl dál a když už jsem to nakousl, tak sněhu je nad hlavu a tudíž děvčata těžko někde vůbec něco. Do toho někdo leze dobrovolně na vejlet? Jedině cvok.

Náchod. Mrzne. Slabé slovo. Zastavil se pohyb molekul. Držka na šutr. Pamatuji, jak v takovém podnebí se nedalo ani kouřit. Cigáro netěsnilo ve ztuhlé mordě a člověk s kouřem natáhl i ledové ovzduší, čímž se hulení změnilo na sípání a zamrzlé nadávky vylezly ven z hlavy až po hodinovém tání v putyce. Dnes již léta nekouřím, ale zledovatělou tlamu mám stejně. Omrzlé a malinkaté mám naprosto všechno. I knoflíky na oblečení a tic-tac někde v kabátě.

Příjemně vyhřátou Sůzinku opouštíme v Náchodě u nádraží. Hrozně nerad vylezu a led mi okamžitě křupe i v patě. Cíl bláznivé mise: Pěšky rozhledna Dobrošov načež sanitkou oddíl IV, pavilón 5, druhé patro, Psychiatrická léčebna Praha-Bohnice. Nejdřív míříme do města k Informacím pro cenné údaje o stavu okolí. Jaké údaje asi můžem sehnat. Všude stejnobarevný studený násyp. Bohužel dobrošovská restaurace v Jiráskově chatě je naplno otevřena, jak se tady dozvídáme. Ba i rozhledna rostoucí ze střechy hospody a tudíž se budem plazit vpřed. Neuvěřitelné. Dle mých dřívějších domněnek jsem předpokládal turistické chaty na zimu uzavřené, řádně zabedněné a ucpané, vystěhované a s posádkou pouze potkanů a myší. Jak poslední dobou zjišťuji, jsou funkční skoro všude. Copak tam v mrazech nějaká noha vůbec páchne? Když vidím nahrnuté metrové mantinely sněhu ve městě, dovedu si živě představit, jak to bude nahoře. Ale nedovedu. Moje, i když velice bujná představivost, je stále příliš chabá k nástrahám, co nás čekají. A noh tam bude i přes to páchat značně.

Volíme zelenou značku vzhůru přes Vyhlídku, po pravé ruce nám zůstane bez zájmu a v opovržení Skalka. Podle stavu devastace mého organizmu se vrátíme zpět buď po červené, nebo po modré či nejvzdálenější další zelené. V nouzi zavolám taxíka, ale to asi neprojde. Přítelkyně by raději zhynula, než potupně dojela stopem či jiným dopravním prostředkem. Mně je naopak naprosto fuk, kdo mi v bezvědomí odveze tělo.

Stoupání kolmo vzhůru uličkami Náchoda jde ještě přežít. Auta však mají problémy, marně se hrabou koly do nahoru. Nezodpovědní řidiči nenandali zimní gumy a teď se diví. Měli by to v novinách řádně rozmáznout aby posílili lobby výrobců zimních pneumatik. Sůzinka by to vyjela. Vzpomínám jednou v Praze nad Hlavním nádražím jsem zaparkoval jako blbec v kopci. Déšť mé počínání omlouval. Než jsem se vrátil, umrzlo a napadlo bílé svinstvo. Kola Volhy klouzala a nebyla šance vyjet z řady parkujících vozidel a naopak poctivý ruský vůz, vydlabaný vcelku z jednoho ingotu, se sunul níže a drtil Škodovku pode mnou. Naštěstí vidím u chodníku popelnici, povalím jí a vysypaným odpadem již bylo hračkou vyjet.

Necháme se vést nějakou zavátou značkou, která je oplácaná námrazou na stromech a zdech. Balvany, mobiliář nebo staré kořeny, kam rádi značkaři umísťují svá umělecká díla, jsou kdesi v hlubinách bílého studiva. Pak má chudák člověk někam trefit! Napadá mě nová směrnice pro značené cesty. Hned to nezištně sděluji přítelkyni, aby to přednesla na schůzi, coby svůj nápad jehož autorství se galantně zříkám a získala tak hlavní ocenění sama. Udělá se dvojí značení: Letní, jako doposud. Nové zimní, které bude s ohledem na letošní sníh na vršku pětimetrového bidla. Vyhřívaného. Teleskopického. Aby bylo obrněno proti námraze. Automaticky vysouvaného dle momentální situace. Za tento nápad mě mě vřele ocení magorem.

Zvolna opouštíme město a sněhu s mrazem přibývá. Ptáci padají za letu, člověk se musí dívat jak před sebe aby nezahučel do nějaké zapadané jámy až po rypák a zároveň sledovat co mu slítne na čenich. Orel, zmrzlý na šutr, když narazí na lebku, má velmi často fatální následky. Přijede televize N@va a večer ve zprávách odvysílají, kolik desítek lidí narazilo na zledovatělé ptáky. Na pořádnou bouli stačí i zmrzlý odpad z toho ptactva, když letí hodně vysoko. Ještěže krávy nemají křídla!

Z Vyhlídky vidíme starou Belu, protože okolí je zabalené do husté mlhy, která se zjevila na kopci. Schovaly se v ní turistické značky, jdeme přesně po čuchu. Správněji: Přítelkyně neomylně mizela do mlhy, já nadával nahoru za ní a neviděl vůbec kde jsme, ač jsem tudy šel již jednou kdysi v létě.

Došli jsme. Sice nevím kam a kudy. Přes nějakou neviditelnou pláň až k rozhledně, mizící metr nad krovem Jiráskovy chaty. Tam nabito turisty. Zaklapu údivem zmrzlými očními víky až se odloupne kra a nepotící brejle za nekřesťanské peníze se zamlží. Cvakám zbytky zubů naprázdno, kletba na onu optiku neprojde hluboce mraženými hlasivkami a pracně tápáním vyhledám místečko, kde bychom spolkli trochu teplé krmě. Sednu si na klín jedné dámě, za což obdržím facku od obou. Jak tápu, sáhnu číšnici kdoví na co, spálím s o to a jsem hozen na lavici u stolu. Asi jsem polaskal grog pro přítelkyni. Nemít auto, dám si také čaj s rumem tuplovaným, takhle akorát chroupu kafe, které po styku s rukama okamžitě přestalo kouřit a potáhlo se ledovou krustou. Kofolu si nasypu do kapsy na cestu.

Nechce se mi naprosto zvedat ze židle - ostatně jako vždy v poločase pochodu. Představa strašlivě vzdálené Sůzinky je děsná. Nakonec jsem dobře mířeným kopancem zvednut až ke stropu a čile vyběhnut do ven, zdali se počasí nezměnilo. Nezměnilo. Mlha stále jak mlíko, sníh po bradu. Obra Koloděje. Stojícího obryni Stáně na ramenou*). Na cedulníku se rozhodujeme, kterou trasou zpět. Vzhledem k teplotě -30ºC však volíme nejkratší červenou značku. Po chvíli tápání v nicu všude kolem, najdeme cestičku úvozem do hlubin země. Boříme se do sněhu a statně nabírám do bot přes palubu to studené svinstvo. Prej je cesta prošlapaná hordama turistů. No, tu a tam nějaká stopa se najde, třeba polární lišky, yettiho a dokonce i velocipédu. Tento patrně musel majitel vláčet potupně pěšky, protože udržet postavu v sedadle kola a spouštět se dolů tímto terénem, považuji za nemožné. Za mlada jsem chtěl jednou na sněhu jet na svém favoritu. Po třetím zřícením na tom samém místě, jsem dokopal kolo do garáže a vštípil si do dutiny lebeční, že jezdit na bicyklu ve sněhu je blbost - kdyby mě to mělo náhodou napadnout někdy znova.

Brodíme osadou Amerika, dostáváme se na silnici, kterou kdysi tekly potoky, které jsou nyní proměněny v několikametrové nánosy kluzkého ledu. Přítelkyně neomylně kráčí, já padám. Jsem otlučen jak nová podkova. Osada končí, pokračuje les, kopec nahoru, dolů. Z nosu vyrostlý rampouch odporně cinká a po chvílí s ním drhnu o zem a vyrejvám hlubokou brázdu. V uších hučí a všechny dva vlasy jsou zmrzlé na kost, musím dávat pozor abych si je nepřelomil a neudělal ze sebe plešouna.

Pomaloučku doklouzáme do civilizace. Mám pocity mraženého rybího filé. Uličky Náchoda nás vítají a dokřoupu v kolenou k Sůzince. Jen abych se nerozbil na střepy, až zasednu za volant.

Temný Důl. Mrzne. Slabé slovo. Mrazem pukají skály, baktérie vychcípaly a Krakonoš odjel na Kubu. V Sůzince je příjemně teploučko, uháním ke křižovatce Soutok Úp, udělám ksichty do kamerového radaru, ošetřím si modřinu co mi za to naskočila a zahýbám doprava nahoru na Malou Úpu, Spálený Mlýn a Pomezky. Mohlo by se odtamtud vyjít na Sněžku. Čistě teoreticky. Ostatní dopravní prostředky jezdí s řetězy. Sůzinka i tím největším sněhem a ledem jede skvěle. Sníh nesníh, led neled. V létě tu je pár vozidel, obrovské parkoviště u bývalého přechodu do Polska je i v těch nejkrásnějších dnech zaplněno tak z jedné třetiny. Teď hrozná zima, hnusná mlha a odporně sněží. Jak stoupáme, stoupá kolem vrstva sněhu, mně stoupá tlak a klesá sebevědomí.

Ale běda. Svět se zbláznil. Když se dostáváme k Horní Malé Úpě, auta parkují všude. Po obou krajích silnice. Dá se projet nejvýš jedním směrem a ještě blbě. Cpou se ve všech příčných uličkách a nahoře je parkoviště narvané jak cikánský kufr. Všude vozy. I ve škarpách a potocích. V hlubších příkopech viditelně ve dvou vrstvách nad sebou. Mít vozidla vzadu poutka, tak je lidi věší i na stromy. Otáčím na desetníku, okamžitě mě obestaví další blázni, kteří chtějí zaparkovat. Nadávám jak špaček, chci hned pryč, tady se nevejde ani dětský angličák. Houkám a neslušně gestikuluji na kretény, co mě zatarasili a z huby mi létají kanály jak z kulometu, cítím přicházet další infarkt. Přiblblý šofér se směje jak idiot a po půl hodině se snaží couvat aby mě uvolnil, leč i jeho zablokují další tupci. To už mám vztek o síle dvě stě koní, vylejzám ze Sůzinky abych těm beduínům ve předu šťavnatě vysvětlil, co jsou zač, čehož se ten poslední v řadě lekl a někam se ztratil. Mávám vztyčenou pěstí mezinárodní gesto na Poláka přede mnou, ten posunek „o dvou stromech“ okamžitě pochopil, srdečně mi popřeje choleru a též mizí. Skáču do Sůzinky a vytalčuju přední rourou nárazníku dalšího potrata, co se tu chtěl okamžitě uhnízdit, jako náhrada Poláka. Sunu ho bez ohledu na to, jak stojí vší silou na brzdě, tlačím jeho Formana až na prudký svah, kde již pokračuje v couvání vlastními silami, ignorujíc zablokovaná kola a kašle na zoufalé modlitby řidiče s nepřirozeně vykulenýma očima a vlasy roztaženými jak vějíř tanečnice z Červené Lucerničky. Bojuju o další centimetry prostoru, naštěstí si terénní vozidlo s klandrem vpředu získává respekt svým tvarem. Favoriti se smáčnou do sebe, Fiati uskakují. Nějaká rolba se mi převalila přes střechu aniž jsem jí stihl propíchat a vypustit pásy.

Vyjíždím, houkačka naplno celou cestu a za tu hodinu, co se snažím dostat pryč, jsem vypotřeboval svou přebohatou zásobu sprostých slov na deset let dopředu a musel nadávat znova od začátku. Přítelkyně zarytě mlčí a škrtí mě pohledem. Podstatná většina řidičů má v hlavě akorát háček na míchu, jinak by nemohli debilním zastavením tarasit cestu ostatním. Situace se ještě zostřila ve Spáleném Mlýně, kde dva autobusy Němců neúnavně kloužou a marně se snaží někde zastavit a zbavit pasažérů. Jeden je už vypustil, ti zmateně mávají lyžemi nad hlavou jako oštěpy, vypadají jak tlupa středověkých pikenýrů a halapartníků, pomatených strachem z Husitů. Nesrozumitelně žbrblají a též padají jako v bitvě, s nohama nahoru a lyže s hůlkami létají velkolepými oblouky po okolí, podkluzujou jim totiž na uježděném sněhu kopyta. Na udiveně ležící rekreanty hodí zřízenec lopatu písku, aby to neklouzalo a dostane od šéfa vyhubování, čím teď budou nabírat posypový materiál. Tím zase zablokují celý provoz a mám zase důvod k bohapustému klení. Když jsem řidiče autobusu přirovnal ke všem částem lidského těla, obzvlášť těch, co si slušný člověk zakrývá i ve vaně, tak se na sekundu učinila mezi autobusy skulinka, kterou bleskurychle pronikám skrz. Favorit za mnou mě chtěl napodobit, nemaje však pohon 4x4 ani mou zručnost, tak nadále znemožnil další pohyb jak autobusů, tak fronty aut nahoru i dolů a zacpal svým zmačkaným plechem zbytek Němců navždy v autobusu. V té chvíli už jsem zpět v Temném dole, otírám si zarosené čelo a prchám pryč do spásné a klidné Prahy na Jižní Spojku nebo k Bulharu a pak si nechávám si opravit spálenou houkačku. Může mi někdo vysvětlit, co tam tolik lidí v tom nečase dělalo?

Příště jsem proto vyhnán na Pomezky sockou. Nebudu znova opakovat ostudy, které, coby osoba neznalá přepravy autobusem, nevědomky pášu. Stačí říci, že pilot nechtěl přijmout tisícovku, kterou jsem čerstvě nechal vytisknout bankomatem. Moje argumenty ho zjevně nezajímaly a nenajít po kapsách poslední desetikoruny a dva umělohmotné žetony na vozejk do sámošky, tak nás v klidu nechal na ulici a ujel. Takhle shrábl kotoučky do kapsy, mince do velikého erárního portmoné a chopil se řídících pák. Když jsem mrmlal, něco o stížnostech, rázem jsem se ocitl v zadku autobusu. Akorát nevím, kde jsem přišel k té strašlivě modré bouli na zadku vlastním. A nebyl to chaufeur, kdo mě nakopl, ten je za ohradou.

Cesta jako minule, nyní však když cítím, jak autobus klouže, děkuji osudu za Sůzinku, která tutéž trasu projela pevnou stopou. Teď s hrůzou sleduji manévry kormidelníka stroje. Nemám ani čas pozorovat opilce, bodrého Moraváka, který se snaží všem kolem nabízet přípitek z již dlouho vyschlé placatice slivovice. Jak z hovoru vypozoruji, jede tlupa z nějakého podniku na Pomezní boudy lyžovat. Ne náhodou mi všichni, včetně nacucaného občana, připomněli výlet pana účetního Fantozziho*) s jeho firmou na hory. Onen napitý Fantozzi patrně zapomněl lyže někde v putyce, z čehož měl neskonalou radost. Sednout na ta prkýnka, zláme si břicho po pár metrech.

Zpocený hrůzou z příšerné jízdy klouzacím autobusem, vypadnu do závěje na Pomezkách a jsem zuřivě vyzván, abych nedělal šaška. Zvednu se a vidím nic. Zamrkám očima, stále nic. Nejprve myslím, že mi spadla čepice přes oči, ale vidím bílé nic. Pod kulichem by bylo černé a ten co mi leží v kufru má vystřižené dírky pro oči - abych se nepřerazil, když si chodím do banky pro peníze. Dokonce vůbec žádnou pohlavní pokrývku teď nemám! Zaječím, hrozně se vylekám a kvílím hrůzou. »Abyses z tý mlhy nepominul«, slyším kamarádku hrozivým hlasem. Určitě neřekla „nepominul“, sluch mi mlha nezatemnila.

Hrdě vykročíme do mraku. Přítelkyně neomylně vede po čuchu, já se snažím marně protestovat. Již mnoho lidí v husté mlze zhynulo i na místech, kde to dobře znali. Připomínám osud Hanče a Vrbaty. »Nejdem sněhovou plání, ale protaženou cestou do Spáleného Mlýna«. Kristapána, to bude dálka. Vyskočí mi z toho brejle a zatřepotají se ve vzduchu. Chytím je za letu a nasadím znova na frňák, zmrzlý jak eskymácká svačina. Mlha je všude. Sněží. Sněhová bouře, bílá tma. Po hmatu postupuji silnicí a občas vrážím do lyžařů, spěchajících v protisměru nahoru do hospody Na Pomezních boudách. Je vidět kulový, jak můžou tak pádit na těch uzoučkých sjezdových lyžích do kopce. Proč jim to sakra neklouže, jako mně obyčejné boty? Vědecké vysvětlení mám po ruce: Mají v prknech zatlučené protismykové hroty. To se jim to pak leze, srabům.

Po několika hodinách pochodu hustým mlékem přicházíme k nějaké civilizaci. Renerovy boudy sotva prosvítají mhou a kostelík lze jen tušit. Chci tu ukořistit pásového taxíka, stojícího na náměstí a za to se pak vyhrabávám z hluboké závěje. Pokračujeme do Spáleného Mlýna. Kolem sviští v čerstvém poprašanu tlupy lyžařů. Jednu chvíli kolem proletí stovkou dítko na umělohmotné červené lopatě bez násady. Tatík, řvoucí »chyťte hóóóó«, klouže za ním pěšky. Zjevně silně zaostává, dítě na placce je podstatně rychlejší. Holt mládí vpřed. Další blbci na prknech málem smetou do propasti všechno kolem, vrazí do nás a jsou za to srdečně prokleti a zavalím je deštěm nadávek až do údolí. Tak sakra, je to pěšina pro chodce, nebo sjezdovka? Ještě jeden tady projede a hodím ho do chroští. Když chtějí jezdit, ať si jedou po louce, tam mají víc sněhu, po kterém tak volají. Na to někdo za námi huláká, další horda cvoků na lyžích, ječí abychom uhnuli. Tůůůdle, dělám na ně dlouhý nos, oni se řítí, já se ani nehnu, oni řvou, dělám na ně Topolánka, oni nezpomalují, rozkročím se na cestě a rozpřáhnu ruce, oni namíří před sebe špičaté hůlky, uctivě jim uvolňuji místo. Když mě míjí, snažím se jim podrazit nohy a hodit do pole, ale kde už je jich konec! Příště si vezmu s sebou obrovský kýbl škváry a hodím jim to pod lyže, schválně kdo se bude smát nakonec.

Dokloužeme do Spáleného Mlýna, leč autobus přijede až za několik hodin. Děsná nevýhoda vejletu MHD. Mít tady Sůzinku, pohodlně mizíme do tepla. Takto po kratší poradě půjdeme až dolů na křižovatku, tam pojede i Pecák, možná i dříve. Nasadím děsné tempo. Protože nevíme, kdy Pecák pojede, nechci se dívat, jak nám zdrhne před nosem. Dořítíme se dolů a jsme v říti. Vorvaní jak po maratónu, přesto nám ten zmetek frnkne. Vidíme, jak valí po silnici, ani nezastaví, protože u štangle nikdo nestojí. Ulevím si kopem do svodidla, které se prohnulo jak po nárazu kamionu. Sprosté slovo jsem raději spolkl i s kusem jazyka a dvěma zuby. Doklátím se ke stanici, studuji v kleče na sněhu spoustu jízdních řádů hluboko pode mnou, i když vylepených poctivé dva metry nad silnicí. Další bus jede za tři hodiny. Chceme se ohřát v nedaleké hospodě, leč jako jediná v celých Krkonoších má zavříno, dav lidí je tam jen proto aby sundal sněhové řetězy z kol. Chci někoho uškrtit. Sůzinka kdesi v dálce, všude bílý sajrajt, zima jako v ruským filmu s neprůstřelnými partyzány. No ještě jednou mě tak někdo dostane na vejlet sockou! Přijíždí nějaký autobus, jsem ochoten si před něj lehnout. Vyzývavě se mu postavím do cesty, zastavuje, ač nic dle jízdního plánu tady nemá strašit. Přítelkyně řve »to je skibus« a prchá dozadu, jako by zevnitř měly vyletět kobry. No a? Křičím zase já. Skibus nebo pidibus. Zastavil, přítelkyně zdrhla hluboko do lesa, nechce dělat ostudu, nemaje lyží. Ptám se pilota, jestli nás vezme. Udiveně přikyvuje. Při pohledu na mně by kejvli i popeláři. Urvu dvě plaňky z plotu a vydávám je za běžky, vrazím je ženské do ruky. Pak se nechá vtáhnout do stroje. Skibus bere i bez lyží, dozvídám se později z tisku. Stačí mít namísto vstupenky za uchem čerstvý rampouch. Nojo, jak to mám vědět, když nejezdím autobusem notabene na lyžích.

Stará Paka. Mrzne. Slabé slovo. Mrazem nejdou ohnout a zavázat trčící tkaničky u bot, rum neteče, vodopády ztuhly za jízdy, zmrzli tučňáci a lední medvědi, zamrzlo peklo, ač je zjevně endotermní, tedy dle mé situace, ehm, ehm. Jdeme na hvězdicový pochod „Přechod Staropackých hor“ do Levínské Olešnice. Zastavuji Sůzinku na parkovišti před nějakým soláriem, což ještě víc zvyšuje nápor zimy, co se verve do tváře po opuštění vozidla. Na poutači je spoře oblečená slečna, okamžitě mě celého rozklepe. Mrazem.

Stoupáme vilovou čtvrtí na Staropackou horu (577m). Mezi domky to ještě není tak zlé, ale pak se mění vilky na chaty a kopec na krpál. Až zmizí chatky, lezeme kolmo vzhůru. Všude přítomný bílý sajrajt zalejzá do bot a nechce ven. Obloha vyhrožuje strašlivou vánicí, zatím jen poletuje. Čím se dohrabáváme výš, tím svinstva přibývá, to už je přírodní zákon. Silnička lesem uhýbá stranou, zelená značka nás vede svisle do nebe. Klasicky, tedy neslušně, nadávám. Bořím se po kolena a sotva lezu. Krok dopředu a dva metry skluzu. Takhle se poplazím ještě tejden.

Po dvou hodinách od startu se konečně někde dole pod sněhem pěšina lomí a jsme na vrcholku Staropacké hory. Tam míjím bez zájmu osamělou usedlost a volným kopečkem se nořím zpět dolů, procházíme kolem řídce roztroušených statků, na zimu patrně vymřelých. Docházíme k rozcestí Staropacké hory, kde nás potkává žlutá značka. Zase volným kopečkem scházíme doleji. Táži se, proč jsme nešli směrem tam po rovině a tímto volným kopečkem zpět, proč jsme se museli drápat ze staropacké strany na tu pitomou horu tak strašlivým prďákem? »Protože zpátky bych tě do kopce nedokopala vůbec«, odpoví přítelkyně prostě. Taky argument.

Hezkým volným kopečkem klesáme až na rozcestí k bývalému lomu Hvězda, odbočujeme vpravo na Ždírec. Sněhu tak půl metru, je udupaný, asi před námi šli nějací zimní šílenci, prej hodně turistů jde na tento pochod a i když je hvězdicový (začíná a končí se v noci, při hvězdách), tak určitě naším směrem šlo spousta lidí. No, na Staropacké hoře to tak nevypadalo.

Přecházíme přejezd kde jezdí vláček motoráček a přicházíme do Ždírce. Tam nás cestička vede po vrstevnici krásným údolíčkem. Takhle: Údolíčko může být krásné v létě, když je kolem bujná zeleň a nejméně dvacet pět nad nulou. Teď je o padesát pět stupňů méně, tedy mínus třicet, všude hnusně bílo a trase vede tři čtvrtě metrem sněhu, který je prošlapán tak jedním cvokem. Jde se prachmizerně. Brodění tím nasypaným sajrajtem je hrozně namáhavé, hnáty podkluzují, sníh leze do bot, nohavic a vylejzá ven rukávy. Mít čepici, tak jí nadzvedává. Nadávám. Hrozně. Přítelkyně pádí sto metrů přede mnou, aby neslyšela moje velice jadrné kletby, Prej jen kousíček. Potácíme se aspoň deset kilometrů tímto mizerným studeným hnusem. Když už nevěřím ve spravedlnost tohoto světa a hodlám napodobit chcíplé potkany ve sněhu a nechat se zmrznout, přijdeme na zahradu nějaké chalupy, sníh jako zázrakem končí. Ne, že by sníh zmizel zcela, jen je snesitelně upěchován na silnici.

Zcela vypotřebován a po dlouhých hodinách a dvaceti kilometrech v nožičkách mých zbědovaných je konečně před námi Olešnice. Přicházíme podivným statkem. Pracovníci s vidlema pod bradou na nás koukají jak na zjevení, leč zelená značka nás vede neomylně vpřed. Projedem kolem starých traktorů, koní, hnoje, nějakého smetiště. Pilně lelkující občané na nás koukají s poťouchlým úsměvem. Připadám si, jako bych procházel někomu skrz ložnici. Zelená značka sice stále je, ale my se nacházíme uprostřed bující zemědělské výroby, v nějakém mohutném Jézédé. Značka nás vede nahoru, ke tratí a tam není. Dál nic. Nikde cesta. Jenom neporušený sníh a poslední zelená se nám vysmívá na dveřích domku s fešnou paní domácí. Není zde ta hospoda, co vařili tak dobrý guláš a kde se ztráceli pocestní? Hospoda by tu za rohem fakt byla. Fuj, to mi přeběhl mráz po zádech. Ale přítelkyně neomylně začuchala do atmosféry, přikázala směr tudy, a vyrazila, nedbajíc na mé námitky na neznačenou cestu. Než jsem si vše ověřil konzultací s GPSkou, byla v čudu a tak jsem přístroj zase vypnul a pádil do čudu též.

Žádná značka nás vede podél Olešky, přicházím do města na silnici, tam se trousí milióny turistů. Kontrolní bod je pochopitelně v hospodě, která však může být vpravo či vlevo. Chvíli uvažujeme kudy se dát, já volím cestu nejmenšího odporu a táži se procházejících turistů: »Ó velevážení, milí a dobří lidé, pomozte zbloudilým promrzlým poutníkům, kdepa je místo registrace pochodu, kudypa nám nutno se vydati?« Dobří lidé vypoulili oči jako přicvaklý potkan v pasti, vyskočily jim čepice, mávli doleva a nasadili ostré útěkové tempo. Kamarádka vylezla z roury pod mostem přes Olešku a vykročila udaným směrem. Vždy se někde stydí, když se slušně ptám pocestných či domorodců. Nikdy jsem nepochopil, co má proti mým slušným dotazům k národu.

Vyrazili jsme k hospodě. Levínská Olešnice je dlouhá jako Lovosice nebo Lánov (ten je delší). Minuli jsme asi deset putyk, pochopitelně, turisté se usadili v té nejvzdálenější, na druhém konci obce. Vlezeme tam, tisíce lidí, není k hnutí, vidím pendrek zapocenými nepotivými brejlemi, je tam hnusně zahuleno, hlava na hlavě, na zem nepropadne ani párátko, zakopávám o znavené turisty. K přítelkyni se hrne dav bývalých i současných přátel, objímají, líbají, málem stahují k zemi. Můžeme si sednou tak akorát na palec. Hledám volnou židli, ale spíš tady najdu houbu, nadávám, není nic k jídlu protože hroznou frontu u pultu nehodlám vystát a nemám chuť polívku chroupat ve stoje. Stejně by mi jí davy vybryndaly za vejstřih. Když je mi potřetí a zcela bezdůvodně řečeno, abych nedělal ostudu, odcházím ven, odpočinout si na zastávku autobusu, kde se aspoň netlačím a je tu krásný výhled na haldu kouřícího čerstvě napadaného hnoje. Nebyla to pravda, pořádné trapasy jsem teprve nesmírně promyšleně chystal, asi jsem byl vyhozen preventivně. Po půl hodině vyleze kamarádka, naštvaná jak brigadýr po útoku na vystěhovaný nevěstinec a mlčky pádíme zpět.

Procházíme opačným pořadím kolem zírajících jezeďáků, jejich úžas je dosud neopustil a podpěrné vidle také ne. Možná jsou to ledovcové sochy, též se nehnou. Od nich dojdeme až k traverzu přes zasněženou pláň. Sakruju a nadávám přímo hrozivě. Přítelkyně zůstává daleko napřed neboť jí moje nadávky povzbuzují k vyšším výkonům a když přijde k první osamělé chalupě, snaží se jí svést bodrý domorodec na svoje jablka. Nabízí jí, aby si ve sklepě vybrala to nejhezčí jablíčko a ukazuje co všechno tam dole má. Když se k nim pronadávám čerstvým sněhem, je zjevně rozladěn a rychle to zase schová. Aby nevypadal tak blbě sám před sebou, nebo se lekl mého zuřivého výrazu, jinovatky na těle a ledu na hlavě, vrazí mi také něco do ruky a jde otráveně za vzteklého mumlání nadávek uklízet bílé svinstvo. Dal mi shnilou renetu, bekhendovým obloukem jsem mu jí vrátil, aby mu na zahradě nechyběla. Netušil původ mého strašlivého výrazu: Týkal brodění sněhem, blbě si ho vyložil.

Dolezem na rozcestí u bývalého lomu Hvězda, kde nejdem přes Staropackou horu, protože to bych zhynul u cestu, ale obejdeme jí přestupem na žlutou značku. Kolem jsou staré polorozpadlé zásobníky na lámaný kámen a štěrk. Velkým okruhem kolem hor o délce aspoň deseti kilometrů a kolem velkého staropackého železničního uzlu, se dostáváme do civilizace a na dohled vozidla. Míjíme hospodu, kde nabízejí dršťkovou polívku a svíčkovou, začnu slintat jak buldok, přítelkyně kouká na rozvrh jídel, nic jí neupoutá a nehodlá tam vlézt. Zakleju, zatáhnu sliny z chodníku zpět do paty, ksicht se mi zmačká jak zevnitř vycuclý pomeranč a dopotácím se k Sůzince, kterou za mého brblání odjíždíme.

-------
*) Viz Jára da Cimrman: Dlouhý, Široký a Krátkozraký
*) Dle série italských filmů o účetním Fantozzim, v hlavní roli Paolo Villaggio


Minialbum všech fotografií

Tyto obrázky si můžete prohlédnout ve větším a s popisem zde.


(Dokončeno)

Zeleneč, 24.4.2009/leden.2008


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 TransitionalDocument made with KompoZer