Ze Špindlerovky do Špindlu
aneb schody z nebe

Mrazy udeřily plnou silou již v říjnu. Tak se tedy konečně zahrabeme do pelíšků a zůstaneme v nich až do jara. Budem se dívat z okna na přívaly sněhu z dobře vytopené ložnice. Na nočním stolku halda čokolády a pro dobré vzpomínky na kopečky i hojnost tatranek a horalek. Taková výborná, voňavá, hezoučká a děsně vábivá horalka vůbec není k zahození, že pánové. Ale pššt, to jen mezi námi, nebo dostaneme do sosáku. Proč sakra lidi nespí zimním spánkem, jako třeba jezevci.

Ale kdepak. Sníh nesníh, mráz nemráz, kosa nekosa, jede se na výlet. Se slepenýma očima od krásného snu jak jsem obklopen ze všech stran lepými horákyněmi, se ploužím Sůzinkou na moje oblíbené parkoviště pod Hromovkou ve Špindlerově Mlýnu. Teplota vzduchu +5ºC, silnice +7ºC, bezvětří, slunečno, rosný bod 2ºC, tlak 1021 hektopascalů, výška 690 metrů WGS 84, strašlivě brzo ráno - 11 hodin. Klusem k autobusu na Špindlerovku, neboť hrozí odjezdem. Když spatřím výši jízdného, vylítnou mi brejle metr před nos. Je smluvní a tak smlouvám jak u rákosníků na trhu. Zaklínám se celým peklem, rozhazuji rukama jako tmavočech při exekuci. Pan strojvedoucí obrací oči na pomoc k nebi a nehodlá od své částky ustoupit. Smlouva je z jeho strany a já mám právo na ní přistoupit nebo jít pěšky třeba do háje. Hájí svoje bludy. Oponuji nápisem, který mne nutí, ač nechci, k vyjádření na finanční ocenění trasy, což tímto činím. Dohadování je už velice živé, ale už nějak ne o vstupném do vozidla, alébrž si vzájemně odhadujeme numerickou hodnotu IQ, kvalitu neocortexu a zkoušíme, kdo má silnější hlas a zná více nadávek. Nakonec, když mám pocit poněkud menší popularity u všech okolních diváků a po nátlaku mocně naštvané fronty před autobusem, ustupuji hrubému násilí a žádám alespoň levnější jízdenku do třetí třídy. Vlakvedoucí rezignovaně zahuhlá: „Ach jo, tady máte třetí třídu, ale je za stejnou cenu.“ Přemýšlím, jak zbytek týdne budu sbírat po ulicích vratné lahve, abych měl na potravu.

Zaujímáme místo na levé straně paluby a přítelkyně se děsně mračí do okolní přírody i skrze mne. Určitě by raději šla pěšky a bez ostudy, kterou prý v socce pášu. Jsem chudý člověk, tak se bráním zločinnému oloupení od přepravní firmy. Nakonec jsem stejně prdlačku ubránil, upřímně ohodnotí veškerou mojí snahu přítelkyně nesprávně.

Stroj se dal škubnutím do pohybu, jeho kapitán si otírá zarosené čelo, kroutí hlavou a hystericky něco mumlá. No to jsme se svěřili do pěkných rukou. Záhy se na dalších nádražích vozidlo zcela zaplnilo a při stoupání od Dívčí Lávky dychtivě vyhlížím po okolí. Zvědavost se mi nevyplácí, neboť začínám pozorovat jakési bílé vrstvy, volně v lese ležící. Snad to není sníh? Je to sníh! Ó běda. Nahoře opouštíme vozidlo a fírovi se očividně uleví, když nechceme jet zpátky. Já bych chtěl, ale na moje názory se tady nahoře nikdo neptá.

Ve Špindlerově boudě zaženu hlad dobrou česnečkou, přítelkyně se uklidní a zahřeje čajíčkem s rumíčkem a naprosto mi zakáže další dohadování o cenách. Nějak se mi z teplé osvěžovny nechce. Nechce, musím. Vydáváme se na pochod směrem ku Sněžce, po červené značce. Tu a tam se válí hromádky sněhu. Stoupáme do kamenitého krpálu na Malý Šišák. Prej malý. Má poctivých 1 439 metrů! Pěkně malý. Posypaný silně klouzacím sněhem, který žádný pracovník neodmetl. K čemu ten Krnap ze svých daní živíme, když nedokáže ani vypucovat ulici? Takhle dát pokutu za jednu sežranou borůvku, to by jim šlo. Záhy však široká asfaltka uhýbá doleva k polské hospodě a kolmo vzhůru trčí pouze úzká pěšinka, plná ledu a sněhu.

Asi v polovině kopce nás dohání silně občerstvený turista, šmajdají mu nohy a jazyk ještě více. Vypotácel se z polské boudy neznámého jména, kterou jsme před chvilkou minuli. Ze záňadří sportovní bundy tasí objemnou láhev s tekutinou barvy čaje (barva bylo jediné, co měla s čajem společného), mocně nabral do krku až to zabublalo a slušně se zeptal: „He-hele, ku-ku... ku-ku. Ku-ku... Kurňa! Ku-kudy se de na Sněžku?“ „Támhle!“ Zapichuji ruku do mrazivého vzduchu směrem ke strašlivému prďáku v předu. „A doprdele.“ Poděkoval muž vřele. Ještě chvíli se snažil zaplést nejen svoje nohy na cestu, ale i rozhovor, hlavně s přítelkyní. Když však viděl, jak se pomalu ploužíme a kamarádka nereaguje na jeho vášnivou výzvu, aby ho dovedla neboť si není jistý, jestli Sněžku pozná. Rychle přelil zbylou kapalinu z lahve do hlavy. Šťastně zamlaskal, zastrčil si někam prázdnou flašku, pozdravil orvaný smrk, přátelsky pohovořil se skalkou v pankejtu, narazil si kulicha který mu spadl po čelním střetu s kůlem pro lyžaře, omluvil se tomu bidlu a na jeho stav nasadil neuvěřitelné tempo do kopce. I když si statečně nesl za krkem nejmíň metrákovou gorilu. Při pohledu na něj mám pocit, že couvám. Než jsem scvaknul povislou čelist, byl v čudu. Jestli doběhl na Sněžku nebo se zřítil někam do propasti, zůstane pro nás navždy záhadou. Víc jsme ho neviděli. O dole vyvrácený rozcestník se možná dělí tento pán s vichřicí.

Hrdinně a rychle se ploužím na Malý Šišák. Cesta je krušná. Přítelkyně se mně snaží povbuzovat milými slovy: »Hni se, lemro líná« a zkouší mi zmizet za obzorem, což by pro ní nebylo nic těžkého. Kromě poházeného kamení mi vadí hromady kluzkého sněhu, které se válejí naprosto všude a nezodpovědně ukrývají ty šutry. Pohybujeme se po severní straně. Místy je sněhu opravdu hodně a pod ním včerejší led, takže o klouzání je postaráno. Tradičně proklínám cestu a dáváme si velkého bacha, abychom si nezlámali hrábě. Uzounká kamenitá, nyní ledová pěšinka nás vede po dlouhém úbočí Šišáku. Dolů je nádherný pohled na sluncem zalité Polsko. Jako z letadla. Města a vesnice ve dvoukilometrové hloubce vypadají jak postavené z dětského Lega. Na sluníčku se dělá teplo. Plánovaný zpáteční sestup po jižní straně bude snad už bez toho bílého sajrajtu, chci věřit. Přicházíme ke zubem času splihlému křížku, má už trošičku připaženo. Tady postojíme a končeně se také kocháme podívanou do Polska, rozlehlého daleko pod námi. Jezírko se třpytí v podzimním slunci, lesknou střechy malinkatých budov. Na obzoru polských rovin vidíme zakřivení zemského povrchu, jako na moři. Fotku prosím ohodnotit zde. Děkuji.

Pokračujeme po cestě Česko-polského přátelství směrem ke Sněžce, velice daleko za zrestaurovaným turistou. I když možná, jsme ho předešli, viděl jsem před chvílí podivnou hromadu sněhu, tvaru ležícího střelce. K proklínání studeného hnusu a ledu se kupodivu připojuje i přítelkyně, kterou obvykle nástrahy počasí nechávají ve flegmatickém klidu a moje úděsné nadávání nemůže nikdy pochopit. Upřímně žasnu do chvíle, než při bližším ohledání zjistím příčinu: Nenadává na drsné podnebí, leč na mne. Vzala si špatné kluzké boty, za což bez žádných pochyb totiž mohu já. Blbě jsem při chystání výpravy remcal a tak se nemohla správně soustředit na výběr obuvi. Ano, chlap je vždy vinen šmahem. Když venku sněží, sněžím já, když to klouže, kloužu já. Kamarád byl před léty s ženou v Thajsku, tam je potkalo tsunami. I za to mohl on a takovým šmahem, až nestačil valit bulvy.

Zastavujeme u haldy balvanů, Poledních kamenů, neboli Słonecznika. Neuvěřitelné: Dneska se už podruhé důstojně kocháme. Co se děje? Obvykle jsem hnán do vršku fofrem, jako potkan ze špajzu. Prožíváme hezký výhled do jeden a půl tisícimetrové hlubiny Polska. Dva strejcové se vytelili před balvany, zírají do mapy jak lovci mamutů na metro a nehodlají odtamtud zmizet, když chci fotit. Tak jsou na snímcích a za trest se nenamáhám je vymazat, což by v grafickém programu nebyl problém. Naopak, mám velkou chuť jim přidělat parohy nebo rybí ploutve. Ani jim dle mého zvyku nevymažu xichty, v galerii je uvidíte v plné parádě. Dobře vám tak, lumpové. Po pravé straně je pocukrovaná Sněžka a příšerná Svorová hora, kterou jsem nedávno chcípal nahoru dvakrát v jednom dni.

V tomto mraze a hromadách sněhu jsem předpokládal naší misi jako samotářskou a pustou. Opak je pravdou. Lidí plno. Fotografie Sněžky, přitažená zoomem odhaluje do posledního místečka plně obsazenou českou trasu. Copak turisté nikdy nemají zimní spánek? Tož stále lozí po horách furt? I v lednu? No to už snad ne. V lednu se jen nějaký osamělý šílený lyžař pachtí po hřebenech, pronásledován zuřivou tlupou Krnapáků. Ostatní turisté budou konečně odpočívat. Žasnu. Žasnu a divím se nahlas. Prej jsem úplně blbej.

Krásná vyhlídková hřebenová stezka nás zavádí nad polské jezero Wielky Staw. U klandru kolem propasti obdivuje temně modrou vodu hluk (augmentativum od deminutiva „hlouček“) lidí. Já obdržím nevybíravé slovní ohodnocení, protože přítelkyně došla k mylnému přesvědčení, že spořádaně jako ostatní neobdivuji vzdálenou přírodní krásu, leč blízký zadek výletnice. To je samozřejmě nesmysl, takové předměty mě vůbec nezajímají. Ale taky je to přírodní krása ne? Tento poznatek zůstává jen v myšlenkách, zakousnu se do lokte a nahlas raději mlčím. Ten miloučký zadeček mi akorát překážel ve výhledu a rozmachu focení a zkazil obrázek. Raději rychle cválám k už poslednímu velkému výhledu, na louži Maly Staw. Chvátat si můžu dovolit, protože jsme sice v tisícimetrové výšce, ale prakticky na rovině. Vychutnávám tento okamžik, neboť se zcela jasně záhy přitíží a budu cedit krev. Nemýlil jsem se. Hrůza nejvyšší teprve čeká, skryta v horách. Nebudu však předbíhat.

Směřujeme do mírného kopce stále směrem ke Sněžce, avšak na křižovatce Rówina pod Śnieżka (1416m) přestupujeme na žlutou značku k Luční boudě. Tudy jsme již jednou pádili na jaře. Na sluncem ozářených plochách tepelné paprsky stačily zničit sníh, za což jim blahořečím. Vyklubal se krásný baboletní den. Začíná být i příjemné teploučko. Seběhneme proto čile a rychle k Luční boudě, kde si ani nedáme kafe ale hrneme se dál, tentokrát zase po červené značce. Doběhneme k rozcestí U Luční boudy (1420m) a zde se rozmýšlíme, jestli jít dolů podél Bílého Labe. Moc rád bych někdy tudy šel, kolem dlouhého a hlučného vodopádu Labe. Mám rád takové vodopády. Je však na severní straně Krakonoše (1422m), tam bude sníh, led a zlomená haxna jen to fikne. Vědecky tento důvod uznávám. Snad se ještě někdy ve svém bídném životě na tato místa dostanu.

Volným krokem supím jako kylchap parní lokomotivy. Po Bílé louce hezky do vršku na Krkonoš, okrajem Luční hory (1547m). Sníh zde naštěstí mizí v nastalém teple. Po obloze letí UFO, ale ono těleso zjistím až doma, při vyvolávání snímků z digitálu a najdete ho v připojeném albu. Nebyla to halucinace vyčerpaného mne, ale skutečnost. Tady jsem byl ještě naprosto čerstvý a zcela při smyslech. Ve chvilkách odpočinku ze šplhu rozsáhlou prérií na úbočí Luční hory, využívám technické dokonalosti fotopřístroje a dvacetinásobným zoomem si fotím vodopád Bíleho Labe, fotka jako kdybych tam stál. Hučení vody je slyšet až sem i bez transfokátoru. Je rušeno podivným dusáním. Chvíli se rozhlížím kolem. Jedou koně? Žádné nevidím. Stádo bizonů? Raději uskakuji do bažin a čekám zubatou s kosou a brouskem. Kolem se přeženou dva nepříčetní mládenci. Patrně velice pospíchají, neboť do šíleného krpálu na Krakonoš a Kozí hřbety utíkají. Pádí. Běží jak s keserem. Sprintem do kopce, museli se opravdu zbláznit. Normální člověk tohle přece nemůže dělat. Do kopce lze se plížit, rvát, nadávat, funět, plazit, drápat. Ale utíkat? Jsem z tohoto úkazu poněkud mimo a moje sebevědomí kleslo kamsi ke zde přítomným mechům a lišejníkům. Jestli ty dva někdo nezastavil, utíkají asi dodnes. Jako Forrest Gump.

Na Krakonoši se nám rozprostře krásná vyhlídka na Stoh (1315m) a hluboké zasněžené údolí Svatého Petra. Do očí udeří úzká stezička po hraně Kozích hřbetů, vylepšená z balvanů sroubeným schodištěm. Hrdinně po ní vykročím. Ježíšmarjá, to je schodů. Místy jsou pohozeny železné úseky se zábradlím, ale většina je kamenných a vysokých. Jde se mizerně. Kosti v nohách bolí, oči na šťopkách. Moje bi nebo dokonce tri fokusální brejle za těžký prachy jsou možná dobré v autě, kde do dálky pomáhají, abych viděl aspoň autobusy a TIRáky a na blízko dolní částí přečetl zhruba tachometr či viděl stopařkám pod mini. Na těhle schodech vidím pod nohama akorát prd a šlapu kamsi podle hmatu. Pak se nemám divit neustále zapatlanejm botám z pražských ulic od psích stop. Proklínám optiku, kde mě donutili tento typ brejlí si pořídit. Budu si muset pro tyhle cesty koupit v Makru brejle za pajdu a budou stokrát lepší.

A schody pokračují neúprosně dál a dál, hloub a hloub. Spouštění po nich dolů je značně nepohodlné a namáhavé. Ó běda. Dno údolí se zdá v nekonečnu. Hrkáme se už hodinu a nikde známky konce šíleného schodiště, ba ani žádného života nevidno. Další hodina a furt jsme vysoko nad Špindlem, jak kontroluji podle GPS. Skála začíná obrůstat smrky, snad se blížíme konečně do civilizace. Je načase, nohy za chvíli doslouží. Třetí hodina klesání po kamenných stupních příšerností. Dalších deset kilometrů za námi a furt schody a furt schody. Potkáváme několik občanů, snažící se zdolávat tuhle odplatu za všechny hříchy lidstva směrem nahoru. Nemožné! Nahoru by mě nedostali i kdyby mi za to platili. Vzhůru musí trvat štrachání několik dní a člověk se vydrápe trvale poznamenán duševním vyšinutím a schizofrenií, čímž z dobití vrcholku nic mít nebude, akorát ho tam seberu do předem připravené sanitky. Čtvrtá hodina děsivého kulhání po schodišti. Pajdám na všechny nohy, možná i na ruce. Čekám, kdy z toho začnu koktat. Oči se kříží a chapadly plácám bezmocně v atmosféře. Dle mých dřívějších domněnek je nehorší schodiště v Krkonoších, ba v celém Česku z Růžové hory na Sněžku. Kdepak. Tohle. Je opravdu zlým snem šíleného turisty. Obráceným směrem naprosto nepřekonatelné. Jestli ještě žije někdo, kdo tudy kráčel - nesmysl, nešel. Tedy kdo tudy šplhal a klel nahoru, nechť se ozve. Smekám klobouk Jilemnické firmě, která tuto cestu stavěla. Když v nejbližším roce zavřu oči, tak místo posilujícího spánku uvidím schody, ne nepodloženě se obávám. Schody mě budou strašit ještě hodně let. V Praze zaběhnu do Centra Černý most a budu celý den vychutnávat eskalátory. Nahoru i dolů. Dokud mě ochranka nesebere. Musí mě pochopit.

Snad po pěti hodinách, nevím, mozek mi obestřela mlha a mrákoty, konečně schodiště končí a jsme na poctivé, udupané široké pěšině. Je teplo, hezky ale to moje orvaná tělesná schránka naprosto nevnímá. Jen zvolna začínám vidět a kosti v celém člověku bolí, křoupou a chrastí. K lanovkám na Pláň ve Svatém Petru je ještě šíleně daleko a k parkovišti pod Hromovkou snad sto kilometrů. Pajdám a chci si ustlat v příkopě a čekat na jaro. Přítelkyně musí mít sil za deset, když mě dokáže přinutit k dalšímu posuvu mé, snad třistakilové postavy krajinou. Konečně pozoruji sjezdovku s lanovkou. Ale běda. Není to Pláň leč teprve Stoh (1315m). Přicházíme do civilizace, mezi domy. Lovím taxíka co jel kolem, ale jsem skopnut do škarpy a udupán, možná je na mně naházeno ještě uschlé listí. Řidič byl nesmírně udiven, štípe se do ruky a protírá zrak. Viděl totiž postavu, jak ho staví a která během mikrosekundy zmizí, jak by jí sfoukli z hologramu. Vzpomněl si na včerejší pijatiku, otáčí vozidlo a jde dospat.

Z příkopu se vyhrabu jen s největším úsilím, přítelkyně kolem čile poskakuje, jako by právě byla na startu, únava z pekelných schodů na ní není znát. Jakási čerstvá výprava se objevuje v protisměru. Děvčata vesele štěbetají a pánové se snaží vypadat jako kulturisté. Moc by mě zajímalo, jak se to všechno bude tvářit nahoře. Pánové budou kašlat na atletické držení těla, nebudou už chtít vyvolávat vůbec žádný dojem na ženy, co kdyby se ke vší hrůze některá chytla a budou mít jedinou starost: Nezdechnout. Děvčata místo obdivování krásných pánů si zahrají na hady, plížením vpřed se pokusí přežít a kulturisté jim jsou zcela ukradeni.

Tiše se na ně ušklíbnu a konečně dosahujeme spodní garáže od lanovky na Pláň. Uff. Ještě dolů po silnici, skrz město. Ač jsem zde byl snad tisíckrát, nepoznávám nic. Přítelkyně mne však neomylně vede k Sůzince. Vnímám večerní sluníčko, teple hladí zbědovaného mne. Přecházíme nějaký bílý obloukový most přes záhadnou řeku. Ve Špindlu přeci nic neteče. Kde by se taky vzala voda, tady na poušti. A kdepak se tu berou lední medvědi? Jdou proti nám a kvákají.

U Sůzinky se začínám pomalu probírat do reálu. Ještě chviličku se mi zdají u přítelkyně velké uši, když mě hladí chobotem. Ale i tato vidina záhy mizí a za chvíli budu schopen řídit vozidlo zpět. Zničující schody udělaly své. Jsem zvědav, jestli se ještě někdy postavím na bolavé kosti v nohou.



Minialbum všech fotografií

Tyto obrázky si můžete prohlédnout ve větším a s popisem zde.


(Dokončeno)

Zeleneč, 6.3.2009/25.10.2008


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 TransitionalDocument made with KompoZer