Na Štěpána na Štěpánku
aneb dvakrát stejná šílenost

Vánoce. Svátky klidu. Všechen shon s obstaráváním dárečků skončil, lidé si užívají u televizního přístroje potravin, které měsíc předem rvali v obrovských dávkách do lednic. Na druhý svátek vánoční každý normální člověk čile vyskočí v poledne z vyhřáté postele, napíchne husu na vidličku, přidá deset knedlíčků, hromadu zelíčka a celek zalije litrem husího sádla. Mňamka sváteční. Povolí pásek u džín, zalehne na gauč a sáhne po několika flaškách lahvového piva. Pustí si v televizi pohádku, kde předvádí hezká prsatá princezna výkladní skříň dekoltu. Nádherná vánoční idylka. Stále mám tento krásný obraz před očima, když v sedm ráno pádím Sůzinkou ve dvacetistupňovém mrazu.

Naberu přítelkyni, vyslechnu si přednášku na téma dochvilnosti a jak je zdravé časné vstávání, kde jsem se tak dlouho flákal, proč jedu tak pozdě a mažeme do Kořenova. Tam parkuji v hromadách bílého svinstva před nějakým ouřadem. Vydáváme se vpřed nahoru. Netušíme, kudy jít a tak po hodině cvalu jsme u hospody v Kořenově, kde rozcestník hrozí hrozivýma dálkama. Nutno podotknout, že je tu též parkoviště. I s jedním volným místem. Nařizuji kamarádce, aby se tam postavila a hájila plac, než dovezu Sůzinku. Se stejným úspěchem bych mohl rozkazovat divé zvěři uvnitř lesa, nebo skále naproti. Jsem nakopnut směrem k zachumelené pěšině a předvedu potácivého opilce, neboť se mi rozjela kopyta na ledu, chytám vrávorku, chvíli předvádím balet a spásně se připlácnu ke stromu, ze kterého mi sletí na hlavu a za krk padesát kilo něčeho děsně studeného a proteklo vnitřkem až do bot. Zakvičím sprosté slovo vyjadřující, kudy to také proudilo. Místo potlesku abych prej nedělal kašpara. Jakého šaška. Jediní blázni, kteří se pachtí místo svátečního odpočinku na nějakou rozhlednu, budeme my. V mrazu. Na vejlety se chodí v létě, že. Mohlo to dopadnout hůř. Kořenov je dlouhý asi pět kilometrů a celý do kopce. Zastavit někde dole, tak už teď je ze mne jen zmrzlá hromada lidských drůbků.

Vycházíme po modré značce z Kořenova někam do výše. Kolem se začínají trousit postavy s přitlučenýma fošnama do nohou. Dostávám přednášku na téma, co jsou to lyže. Sněhu tak 10 cm, slunce svítí a zima kroutí mou postavu do beztvarého scvrklíka. Stoupáme kolem louky, kde se počet lyžařů zvýšil. Nejen těch. K mému nesmírnému úžasu se skluzavka, kterou tady nazvali cestou, též plní lidmi. Šílenci, kteří zaměnili zasloužený odpočinek za bezdůvodné vysilující drápání na rozhlednu.

Klouzačka zatočila do lesa. Sníh zmizel a byl vyměněn za silně hrbolatý led kolmo do oblak. Po tomhle se nedá jít. Žadoním o návrat k huse se zelím. Zamítnuto. Snažím se po ledě posunovat svou postavu vzhůru. Jde to jen velice obtížně. Po jednom zdařeném kroku následuje skluz téměř na start. Najednou mám nohy nad hlavou. Zákonitě zadek s hlavou u země. Třísknul jsem sebou přímo ukázkově. Osahávám si kosti abych provedl inventůru žeber a zlomenin. Zdá se, že starý skelet vydržel a kromě podlitin jak po pádu do míchačky, moje postava přežila. Za příšerného nadávání, široce rozkročen, postrkuji zbědovaného sebe výš. Kolemjdoucí ze stylu mého pohybu nesprávně hádají, co se mi asi nepříjemného při pádu přihodilo. Najednou zvoní mobil. Následuje hovor jak ve cvokárně, dneska už mě nemůže nic překvapit. Přístoj začne.

- Ahoj, co jsi chtěl?
- Já? Nic.
- Tak proč mi voláš?
- Já ti nevolal!
- Jaktože ne, teď mi zvonil telefon.
- Nesmysl. Ale přeji ti hezké Vánoce.
- Tobě taky. Ahoj.
- Ahoj.

»Kdo to byl?« Zahřměla přítelkyně. »Nějaká baba!« »Já nevím«, vykrucuji se po pravdě, kterou mi nevěří ani vrány v houfu u pole, ale jsem zcela nevinen. Při zřícení na ledovou plochu hory, telefon vytočil nějaké číslo, to bylo jasné. A já nevěděl koho. Jenže, vysvětlujte něco ženské! Samotnému mi byla záhada, číslo co mi zpětně volalo jsem neměl v seznamu. Zdůvodnila se později, při podrobném průzkumu telefonu v teple domova. Obdržel jsem totiž již dříve od jedno kamaráda SMS s přáníčkem. Ten pitomý telefon se Symbiánem, který se snaží být chytřejší než majitel, vytočil při řachnutí o zem číslo odkud přišla ta SMS a toho občana jsem neměl na seznamu, takže jsem mohl koukat na volající číslo jak blbec dodnes a jméno telefon nepřiřadil.

Dolezeme na horu Hvězda (958m) a ejhle, skutečně, před námi rozhledna. Štěpánka. Také kiosek, kde prodavač tempem jeden kelímek za hodinu prodává občerstvení. Přítelkyně vylezla na rozhlednu, já se odmítl tam drápat kvůli mrazu, který musel být nahoře podstatně vydatnější. Ale dav lidí tam šplhal, patrně vykonat rituální úlitbu bohům hor, protože museli zmrznout jak drozdi.

Pak již brodíme sněhem dolů. Šipka namalovaná na krabici od margarínu ukazuje někam do závějí a zapadaného chroští k Turnovské chatě na registraci pochodu. Odmítám jít ouzkou, jen pochodníky ve sněhu prošmajdanou šupnou*) skrz les, někam dolů. Jsem však uchopen a po zadku dojíždím k boudě. Tam se zaregistrujeme a na oplátku obdržíme pamětní diplom, kterým se celý rok budu chlubit po Praze, že jsem vylezl padesát kilometrů v mrazu, fujavici a sněhové bouři.

Ale máme toho málo. Tak jsem zabočen doleva a pajdám ještě kamsi do bílých dálav. Najednou se za mnou ozve řev »STOPÁÁÁ!«. Rozhlížím se, kde se řítí policejní čuchací psi. »Uhni blbče!« Huláká někdo za zády. Šílený jezdec na lyžích se řítí z kopce, přímo na mně, ještě darebácky divoce mává bojovými klacky. Stojím v rejze od nějakého předchozího lyžaře a s řádným nádechem se chystám šťavnatě odpovědět tomu člověku, který si nadávat začal. Přítelkyně mě chytne a odhodí daleko za sebe do lesa. Jsem silně rozladěn. Chlap neumí na lyžích zatáčet, nedovede se vyhnout a ještě bude nadávat! Bodejť by mu to zatáčelo, vzal si je moc dlouhé, asi pro rovné tratě. Takovým lidem nemají nikdy dát lyžařský průkaz a už vůbec je nepouštět na veřejnou cestu. Kde je nějaký policajt, aby mu dal trestné body za nesprávný způsob jízdy a nedodržení bezpečné vzdálenosti, když to neubrzdil? Určitě jel v obci víc jak padesátkou a četníci s radarem samozřejmě nikde.

Vyhrabu se z houští dvacet metrů od cesty. Vracíme se zpět a potkáváme nad kopcem jednu dámu, kymácí se na lyžích, zvolna rozjíždí a děsně ječí. Taky chce aby jí někdo uhnul. To je mi pořádek.

Občerstvujeme se v restauraci na kopci, kde je příjemné teploučko. Nechce se ani pokračovat, leč Sůzinka je hrozně daleko. Ještě si nezodpovědně zacházíme do Příchovic prohlédnout kostel, je však uzavřen, tak jen zvenku. Vracíme se k ledovce, kde jsem s sebou ráno práskl o zem. Uctivě led prokleji a unášeni davem lidí, jak z májového průvodu, pomalu přicházíme do Kořenova a po dalších dvou hodinách svátečně naladěni a naprosto vyčerpáni. Dělba práce: Přítelkyně nadšena, já vycuclej jak citrón. Doplazím se tedy k Sůzince a odjíždíme do pryč.

Normální lidé sáhnou po dalším lahváči, otočí se na druhý bok a vychutnávají volné dny. Jen my jsme zmrzli na kost, ošoupali si nohy až ke kolenům a zcela vyčerpali organizmus touhle šíleností.

Sešel se rok s rokem. Že by se letos na Štěpána konečně dostalo na tu voňavoučkou, do zlata vypečenou, hromadou výborného sádlíčka zalitou, červeným zelíčkem obloženou šťavnaťoučkou, nádhernou, křupavoučkou, vykrmenou, křehoučkou husičku? Prdlajs. V sedm hodin ráno ve dvacetistupňovém mrazu pádím Sůzinkou za vidiny této božské many. Jediné co z ní mám, je oslintaná košile z toho, jak mi teče z tlamy při této představě.

Naberu přítelkyni se synem, vyslechnu si přednášku na téma dochvilnosti a jak je zdravé časné vstávání, kde jsem se tak dlouho flákal, proč jedu tak pozdě a mažeme tentokrát do Příchovic. Trutnov je holý, bez sněhu. Proto mě GPSka hodlá poslat na smrt do sněhové pláně někde za Novou Vsí. Ignoruji tento pokus, leč tvrdohlavý přístroj zopakuje svojí snahu ještě u Hradska a Jablonce nad Jizerou. Možná má pravdu v létě, přes Vysoké nad Jizerou bychom se tam asi dostali, ale pohled na neporušenou vrstvu sněhu místo silnice mě utvrzuje ve vražednému úmyslu Garmina. Zasypu tvrdohlavý přístroj silně neuctivými výrazy a jedu tedy podle sebe na Harrachov, kde začalo sněžit a snažím se přeslechnout posměšné poznámky, na cože tu GPSku mám. Dále jedem skrz Kořenov, kde odbočuji na uježděné kluziště do Příchovic.

Tam je aut, jako by tu byla nějaká pouť nebo něco rozdávali zadarmo. Využívám terénních vlastností Sůzinky a parkuji na kopečku, zadkem patrně v něčí zahradě, kam si škodovky netroufají. Davy lidí všude kolem, mě po loňském zážitku již překvapují méně, ale stále. Sněží. Na zemi se válí už dvacet centimetrů toho svinstva. Sype se to z mraků, jak v cementárně pod kulovým mlýnem. Stoupáme na Hvězdu. Cestou na louce potkáváme lyžníky a sněžné skútry. Proti nám se valí dav, nohy podrážejí sáňkaři. Dítě, které v autě spalo nyní utíká někde v dálce svahem, po kolena ve sněhu a fádní brodění kopce si zpestřuje pravidelnými skoky po hlavě do závějí. Již jsem otrlý a toto mě nepřekvapuje. Jen když začne házet sněhovými koulemi po cizích lidech, trošku se leknu. Abych se zamaskoval, nasunu kapuci přes hlavu a hrozně zařvu. Z kapuce mi totiž vylítlo na pleš aspoň deset kilo napadaného studeného materiálu, roztéká se, studí a zatéká až tam, kam jsem ho velmi hlasitě poslal.

V metru sněhu, naštěstí průvodem dostatečně podupaném, se dostáváme k rozhledně Štěpánka. Přibyl zde pomník Járovi Cimrmanovi, což mě, jako jeho velkého příznivce, nesmírně potěšilo. Dítko vyběhlo kopec jen čtyřikrát, neboť v pátému výběhu do vrchu mu zabránil nález letních houpaček a můžete hádat, kolik dalších dětí se tam houpalo. Pak si ještě dalo jako přídavek sprint na rozhlednu, když jsme mu zakázali skok na ochoz rovnou z houpacího prkna. Lidi lezli nahoru v houfech za účelem své rituální poklony bohům turistiky, protože v té chumelenici museli vidět pendrek.

Obsluha stánku nepřekvapila. Jeden člověk před námi a stojíme zde půl hodiny. Prodavač je již přepracován a značně vysílen. Vyráběl svařené víno, patrně hojně koštoval. I přepočet suvenýrů na českou měnu mu činí silné potíže, jakož i vydání správné pohlednice je dosti nad jeho schopnosti. Odhaduji možnosti dobrého muže tak ještě hodinu, pak bude naprosto energeticky na dně a neschopen provozu.

Když se dítko vykulilo z rozhledny, zamíříme hroznou chumelenicí někam po čuchu k Turnovské boudě pro zasloužený diplom. Bílá tma. Není vidět na krok. Kluk nám proráží cestu metrovým nánosem studeného spadu kotrmelcema, válením sudů nebo podlejzáním vrstvy sněhu za účelem hledáním mechu a lišejníků. K Turnovské chatě spadneme nějakým převisem kolmo dolů, těsně mineme její střechu a dopadnem před vchod, kde se tlačí davy šílených pochodníků. Dítě sjede s hřebenu střechy a přes rameno nese hromosvod.

Vcházíme dovnitř. Jé, tam je narváno! V panujícím polárním počasí bych takto vzdálenou boudu čekal naprosto prázdnou. Spíš náhodou než promyšlenou akcí kořistím volný stůl u kraje. Davy nám šlapou na záda. V rohu jsou opřené nějaké lyže a dva psi. Kolem šrumec. Na děti v koutě se zřítil starý koberec zpoza skříně. Číšnice v nízkých bokovkách a růžovém spodním balení kmitá jak struna v kontrabasu. Přítelkyně prolne hmotou fronty na diplom a když se mi podařilo za něco zachytnout číšnici, objednávám česnečku s Kofolou. K poslednímu volnému místu u našeho stolu si přisedá plzeňské pivo, po dvou metrech následované kamarádem přítelkyně, se kterým už velmi dlouho chodí. Na pochody prosím. V teplé hospodě se moje údajně absolutně nepotivé brejle za nekřesťanské peníze zamlžily, takže vidím kulový a orientuji se sluchem jako netopejr. Šátrat rukama v ovzduší naplněném cizími děvčaty, si nedovolím. Tisíce turistů kolem, patrně se silně odpařují z té kosy venku a úděsného sněžení, že je mokrý vzduch. S focením je konec, z přístroje teče jako bych ho vytáhl z rybníka. Okamžitě vyndavám baterii, jak je nutné v těchto případech. Tím se zamezí poškození elektroniky, voda pak beze škod časem vyschne. Ponechání baterie v mokrém přístroji jej spolehlivě zničí. Zjišťuji, že ulomený hromosvod byl jen strašlivě dlouhý rampouch, který si děcko dalo do nohavice, aby mu ho nikdo nezlomil a chválím je za správnou myšlenku.

Po půl hodině přinášejí výbornou česnečku v náprstku za cenu kaviáru, přítelkyně se vrací s natrženým oděvem a vybojovaným diplomem. Jejímu kamarádovi zaskočilo pivo, nadskočila čepice, vyskočil tlak a zatřepal se hlas. Dítko z kávového hrnečku vcuclo polévku, kamarád pivo a oba loudí další. Obsluha v růžových tangách na zádech nestíhá a jsou z toho nešťastní. Česnečku objednávám u zamračeného kolegy, kamarád krade pivo někde v prostoru, pozvedne k hlavě a prakticky okamžitě pokládá prázdnou sklenici. Chvíli ještě posedíme, kluk do sebe obrátí další hrnek česnečky a loučíme se s kamarádem, který nás poslal přímou cestou do Příchovic pro turistickou známku a odchází vyslídit další pivo.

Padáme uklouzanou vyšlapanou pěšinou dolů, dítě to vzalo znova zkratkou po střeše a ulomilo si tam čerstvý rampouch k svačině. Při tom jsem si vzpomněl, jak jsme také coby školou povinní klátili rampouchy a s chutí je lízali. Nejlepší byly takové žluté, výživné, visící z odvětrávání kravína.

Prodíráme se dalším půl metrem hnusu co připadl za našeho pobytu v hospodě a nabírám ho přes palubu bot. V Příchovicích posíláme remcající dítko pro turistickou známku a navštívíme moc hezký kostel co měl vloni zavřeno. Mají tam hezoučkou vánoční výzdobu. Všude čerstvé voňavé zelené, tak čtyřmetrové smrčky, krásný nasvícený betlém a decentně hrají koledy. Nádherná atmosféra klidu, pohody a vychutnání svátečního dne. Zastaví se čas a člověka se zmocní nálada k rozjímání. Ještě jednou se rozhlédneme, setřeseme vrátivší se dítě z jednoho vánočního stromu a brodíme hledat pod sněhem Sůzinku. Zdárně jí objevíme, štítivě ometu metr napadané bílé ohavnosti a pozoruji, jak všechna auta marně hrabou koly, aby se dostala ze zledovatělého parkoviště. Někteří opouštějí obec tlačeni rodinnou radou. Nastartuji Sůzinku a elegantním obloukem odjíždím, doprovázen srdečným nadáváním řidičů ostatních prokluzujících vozidel. V Kořenově vynadám GPSce kudy nás chce táhnout, u Rokytnice mizí sníh a v Jilemnici mi přestává čvachtat na zádech.

Normální lidé sáhnou po dalším lahváči, otočí se na druhý bok a vychutnávají volné dny. Jen my jsme zmrzli na kost, ošoupali si nohy až ke kolenům a zcela vyčerpali organizmus touhle šíleností. Husa bude určitě už napřesrok.

-------
*) Slangově ve stavebnictví roura na házení odpadu dolů, aby to neprášilo na lidi; pro vodáky dřevěná skluzavka na loď u jezu


(Dokončeno)

Zeleneč, 25.1.2009/26.12.2007 + 26.12.2008


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 TransitionalDocument made with KompoZer