Dobytí Dvoraček na pokračování
aneb dva útoky na kótu

Jednoho krásného, skorozimního rána - zima roku 2007 zůstala naštěstí někde na Aljašce, což bylo jen dobře. Nemám rád zimu. Člověk se při padesátikilometrových výšlapech boří včetně zadní části těla hluboce do bílého, studeného a kluzkého svinstva. Vozidlo se nedá pořádně držet na silnici, musím jet pomaloučku, tak nanejvýš do sto padesáti kilometrů v hodině. Neustále musíte mít s sebou po kapsách lopatu a lavinové tyče na hledání zaparkovaného auta. Ptactvo nebeské si klidně odletí do teplých krajin a tam se nám směje, jak se tu prodíráme mnohametrovými závějemi. Proč sakra ten praotec Čech nešel až do Itálie. Zima a ještě na horách, je to nejhorší, co znám.

Jednoho krásného, skorozimního rána prohlásila přítelkyně rezolutně: »Už se dlouho flákáš, kilometry nenaskakují, nohy krní, svaly blátovatí a z tebe je lemra líná. Jdeme na procházku.« Takovéto osočení jsem si přeci nezasloužil a tak jsem odhodlán si třeba všechno zlámat, než vzdát pochod. »A kampak«, táži se opatrně. »Tě nemusí zajímat, ale mám dobrou náladu, tak ti povím: Na Dvoračky.« Dobrá, dobrá. Tahle putyka je kousek v poli za Trutnovem, tam se terénním vozem snadno dojede.

Ale ne. K mému údivu jsem nasměrován automobilem do Špindlerova Mlýna, na parkoviště pod Hromovkou. Tam leje jak na hasičských závodech. Přesně tento déšť oznamuje děda ve filmu Na samotě u lesa. Dopřejeme si ve vyhřáté Sůzince kávu z termosky a nadšeně vyhlížím, že z výletu nic nebude. Jako na potvoru se však v mracích udělá skulinka, přítelkyně mi vyrve z ruky hrnek s kafem a zbytek vyžbrejchne do Labe okýnkem. Zavřeným. Rázným úderem zašpuntuje nádobu a vytáhne mne klikou od heveru do studeného okolí. Dál se ženeme pěšky. Přes celé obrovské Špindlerovo město, k vojenským rekreačním střediskům v Bedřichově. Sem se přeci dalo krásně zajet Sůzinkou, hromuji a za což schytávám názvy lenochodů a jiné zvěře. Počasí nám zatím přeje. Nemrzne, i když teplo vypadá rozhodně jinak. Mohutný slejvák ještě pevně drží v hrozivých temných útvarech nad hlavou. Zato terén nám silně nepřeje. Země se zvedla a praštila nás do nosu hned za tělocvičnou halou. Se skřípotem v kolenou lezu. Příště si musím koupit další boty. Na ruce, abych mohl po čtyřech. Což takhle uzpůsobit schodolez pro invalidy na horolez? Nápad mě silně zaujal a okamžitě jsem jej teoreticky promyslel a zdůvodnil. Místo pochvaly mi je doporučeno jít a nezastavovat kvůli kravinám. Otvírám oči a vidím, jak po dvou hodinách plahočení musíme zdolat nějakou kolmou sjezdovku. Za pomocí nadlidské námahy podpořené šťavnatým klením se podaří vyplazit na svršek a k mému úžasu přicházíme na Horní Mísečky. Tady jsem před osmdesáti lety přebýval jako sedmileté dítko o prázdninách a dutina lebeční mi vybavila procházky s rodiči dolů na nákupy. Tenkrát byl ten kopec rozhodně kratší a volnější. Ostatně od dob mého mládí šéfové turistů určitě všechny hory v Krkonoších řádně přisypali a cesty zpříkřeli a nikde nepostavili pohyblivá schodiště, jako u metra. Nad tím by se měl Svaz turistů zamyslet. Eskalátor od Labe až na Mísečky je moc potřebná a užitečná věc! Rozhodně by stoupla návštěvnost vrcholků o spousty neduživých starců, jako jsem já.

Na Mísečkách přestala tekutina držet v přepravních mracích. Padala vcelku, ve tvaru rybníka. Začínám brblat, abychom se vrátili. Ani náhodou. Vlhneme pod přichystaným vlekem, mokneme kolem Jilemnické boudy, nacucáváme se do kopce a ze silnice na Zlaté návrší odbočujeme kraulem do Kotelních jam a málem jsem vzal znak na kluzkém jílu. Pod nohama zuřivě zurčí valící se řeka, hlava čvachtá uvnitř studené tekutiny. Už vím, jak vypadá šplouchání na maják. Nebe temně vyhrožuje dvěma odvážlivcům, jinak široko daleko ani noha. Dokonce se nějaký veletok žene přes zúženou pěšinku v mocné vrstvě. Pro vodu všude kolem čenichu, nepozoruji ani Kotelní jámu. Pak se úzká kamenitá stezka zvedá opět k čelu. Zde černý nimbostratus přepnul z lijáku na sněžení. Jsem nacucán a zmrznut. Při každém pohybu mi chroupe oděv. Prý je to na Dvoračky už jen kousek, tááámhle za tou horou a deseti kilometry. Hora však končí někde vysoko nad mračnisky. Prudce stoupající hrbatá pěšinka se začíná ztrácet pod bílým svinstvem. Kamenitá trasa se obrací kolmo nahoru a je štědře zasypávána tím studeným sajrajtem a spolehlivě klouže. Zasypána je rovněž hojností mých nadávek. Tentokrát již vážně hrozí zlámání hnát křivých mé osoby a proto se, za notného klení na počasí, otáčíme. Doleji se chumelenice opět vrací do tvaru lijáku a tak promočen, jak špatně udělaný vodník, vítám kotvení v teploučku Jilemnické boudy. Osvěžujeme se čajem s rumem a česnečkou. Pode mnou se dělá louže odkapáváním ze šosu. Přemýšlím, jak se dostaneme zpět k autíčku. Napadá mě spousta řešení, ale jsem hnán pěšky. Cedí. Sklouzneme zpět po mokré trávě sjezdovky do Bedřichova a procházíme celý Špindlerův Mlýn dnem rybníka, až k parkovišti pod Hromovkou. U Sůzinky vyleju pět litrů vody z rukávů a deset z bot. Další kýble ždímám z oblečení. Zimou cvakající zuby by přerazily desítku roxor. Přítelkyně se vesele ptá, proč mi vadí takový nepatrný deštíček. V odpověď akorát o něco hlasitěji zaklapu tesáky, vykejchnu polovinu deště, zakvičím jak píchlý vepř a odjíždím z naprosto prázdného parkoviště. Pod zadkem mi čvachtá a v hlavě straší.

Nastalo jaro. Květy vypučely, včeličky se probudily, skřivánek ptáček si už taky vrznul aniž zmrznul a za oknem se zelená tlačenka. Po vydatném zimním spánku celé tělo přímo žádá pořádný sex nebo dlouhý výlet či ledovou sprchu. V našem případě volíme zdravou pěší turistiku. Sprcha bude až po tom. Nedávno jsem se rozcvičil na první jarní stovce a tak je navrženo, že bych se mohl konečně dohrabat na ty Dvoračky. Ok, souhlasím. Mám jen drobné vylepšení. Vyjedeme autem na Mísečky, abychom se vyhnuli šplhu po sjezdovce od Bedřichova (ještě teď mi z toho naskočila husí kůže jak pralinky), bude tam ještě sníh a překážet horda lyžařů. Přítelkyně se hrozivě ušklíbla. Nemusíme se přeci zbytečně pachtit tam, kde jsme na podzim už lezli. Když půjdeme z parkoviště v tisíci metrové výšce, lze ještě pohodlně zaskočit na Zlaté návrší a pokochat se překrásným rozhledem. Přítelkyně mě přetáhla strašlivým pohledem jak řemenem. Tvářím se jako bych tu nebyl a potichounku šeptem dokončuji myšlenku: Z Míseček už jede autobus k Vrbatově boudě. Dáma zaburácela jak přetočená turbína, že si to mohla myslet a ozvala se strašlivá rána. Nedaleko pukly ledy a přelomil se staletý dub. Tlaková vlna učinila své. Za trest tedy vezme s sebou své hyperaktivní dítko. Protočily se mi oční čidla, vztyčil vlas a připravil se na nejhorší. Měl jsem stále před očima totálně vydřenou tlupu rabiáckých cikánů, když tohle děcko plesklo do ledu s dvaceti procenty vody v Broďáku.

Je krásný, teplý májový slunečný den. Brzy po ránu vyjíždíme s jídlem narvanou Sůzinkou na Mísečky. Tam postupně vyložíme sebe, dítě a polovinu pytle s potravou - první půlka vzala zasvé jízdou. Pádíme k zastávce, kde se hodláme vsáknout do autobusu v 10:45. Spořádaně čekáme s hloučkem dalších turistů, dítě kamsi zmizelo. Jsem trošku rozhozen, protože kormidelník již usedá na svůj post a startuje stroj. Maminka však zůstává v klidu. Má své zkušenosti. Když kapitánovi zaplatíme vstupné, vlítne dítko na liáně přímo doprostřed autobusu, rozrazí dav, shází lidem bagáž, pošlape nohy, zamaže oděvy a je maminkou pochváleno za včasný nástup.

Nahoře je stále hezky a teplo, jdeme v tričkách, dítě v kraťasech a ihned se nám zahrabalo do hromady sněhu, které si teprve všímám a chce hrát na schovku. Nedbáme a pokračujeme k Hančově mohyle. Chlapec tento úsek absolvoval kyvadlově nejméně desetkrát, nabádajíce nás k rychlejšímu pohybu. Maminka by možná šla rychleji, leč já, stále ještě nedoléčen po Machově, se plazím rychlostí splašeného hlemejždě. U mohyly tasím fotopřístroj a pod záminkou zachycení tisíckrát vyfoceného okolí z vyhlídky, nenápadně sbírám síly a odpočívám po namáhavého pochodu od konečné autobusu sem. Prosím, přidejte mi tam do hodnocení hvězdičky, za ten výkon si je zasloužím. Děkuji.

Rozhled je nádherný. Sluncem zalitá krajina, lehké obláčky a tu a tam poházený sníh po zákoutích skalistých úžlabin. S úděsem si prohlížíme z Harrachových kamenů malinkatou cestičku v hlubinách Kotelní jámy, kterou jsme se drápali vloni na podzim v příšerné chumelenici. Dnes je krásně, teploučko a mám obrovskou radost z tajících ostrůvků sněhu, nikoliv vyráběných jako při loňském vejletě tudyma. Čeká nás dlouhá okružní cesta, leč dítko by se s klidem spustilo rovnou šutráky Kotelní jámy, nebýt brzděno v rozletu maminkou. Tak se tedy šlo aspoň vyválet v bermudách do nedaleké sněhové závěje.

Od Hančovy mohyly cváláme hřebenem Kotle (Kokrháče) a velkolepým výhledem do kraje, po červené značce až k Růženčině zahrádce. Před ní je rozcestí a po zelené bychom záhy dolezli k prameni Labe, jako před rokem. Ale naším cílem je dobytí Dvoraček a tak stále vedeni červenou značkou procházíme Růženčinou zahrádkou, která je na severozápadním svahu Kotle a ještě zcela plná sněhu. Značka na kůlech nás vede k mé zuřivosti a nelíčenému nadšení dítka, přímo doprostřed stovky metrů dlouhé obrovské závěje, hluboké nejméně pět metrů. Je tam sice prošlapaná jakási kolej, ale bořím se svými 120 kilogramy a nabírám do bot ten studený hnus. Dítě nemůže jít takovou krásou po nohách, dělá kotrmelce, válí sudy a na konci máme čerstvého sněhuláka. A že je v tričku a krátkých kalhotách, mu naprosto nepřekáží. Po zkušenosti s koupáním před čtrnácti dny věřím, že i podlezení sněhové závěje přežije bez rýmy.

Do sedla Lysé hory sestupujeme teplým jarním dnem. Dítko se stačilo proměnit ze sněhuláka na dokonale nacucanou houbu. Ale jak se zdá, vadí to jen mně, který mám katastrofické představy zápalu plic a nočního shánění rychlé lékařské pomoci. Maminka se tomu jen směje a ještě dítko pošťouchne do potoka. Ono po nás za odměnu hází koulema z posledního sněhu.

Za sedlem nás kutálí ke Dvoračkám prudký sráz uzounkou pěšinkou. V půli kotrmelců dolů potkáváme zelenou značku, po které půjdeme na Mísečky, což ještě netuším, sic by mne nikdo nedostal ani o metr dál a odpustil bych si i kafe. To však zatím nevím a vesele se řítím daleko za dítkem, které již dosáhlo boudy za pomocí parakotoulů, hvězd a co já vím, jak se všechny jeho provedené gymnastické figury nazývají. Na rovné cestě ho bolí nožky, nemůže dál a když se pěšina klikatí, nebo ještě lépe když je poházena balvany, utíká, skáče po hlavě a odstrkuje se ušima.

Po půlhodině za dítětem dopadnem na Dvoračky také. Je otevřeno a spousty lidí zde obědvá nedělní pivo. Dáváme svou oblíbenou krkonošskou česnečku a kávu se šlehačkou, přítelkyně lathé a rozhicované dítě se zchladí zmrzlinovým pohárem a sedm upem.

Občerstveni hledáme rozcestník se směrem na Mísečky. Ó běda. Musíme pět kilometrů zpět nahoru, kde byla odbočka zelené značky. Chvíli rozjímám o svých přestupcích a zločinech. Jaká nespravedlnost tohoto světa. Znova do kopce i když jdeme dolů na parkoviště. Trpím za hříchy minulých životů. Musel jsem být patrně nějakým zhýralým žoldákem. To ovšem ještě nevím, že i ze Sněžky dolů půjdeme do příšerného kopce. Asi jsem byl nejméně Reskátorem a uškrtil najednou Angeliku de Sancé i s Calembredainem.

K rozcestí Nad Dvoračkami jsem se zčerstva pronadával. Z něho následuje krkolomná kamenitý sešup dolů, Kotelní jámou. Když si představím, jak jsme zde chtěli projít na podzim ve sněhem zcela zavátém prostoru, blahořečím naší inteligenci a prozíravému přerušení této nebezpečné mise. Jít sem, tenkrát, tak nás až teď nesou domů na nosítkách a zbytky přes rameno v pytlíku. Prudkým srázem lezeme dolů a na dně poznávám potok, kde jsme se vloni dali na útěk. Dle slov přítelkyně zbabělý, dle slov mých rozumný a nevyhnutelný.

Uprostřed Kotelní jámy obdivujeme mohutnost průseku, vytvořeného nesčetnými sněhovými lavinami, každoročně zde letících do údolí. Pozorujeme v dáli nahoře Harrachovy kameny, kudy jsme šli ráno od autobusu, sněhové závěje (prosím také obodovat). Též však pozorujeme, že dítko zmizelo. Protože šlo před námi, nemáme přílišné obavy, z cesty nelze uhnout a musíme zákonitě na něj dříve či později narazit. To je však těžký omyl, který poznáme o několik kilometrů dále, kde se přihodí to, co jsme ani v nejčernějších myšlenkách nepřipouštěli. Avšak nebudu předbíhat, čtenář ať se připraví na nejhorší.

Zatím jdeme sami až k mohutnému Kotelskému potoku, který je díky jarnímu tání silně rozvodněn a rourou skrz chodník vytéká daleko do lesa a výhružně hučí. Potoků je ostatně celou naší dráhu pochodu hojnost. Všechny stružky zurčí nějakou bystřinkou, rašící travička se zelená, na kraji nesměle vykukují drobné kvítky. Sluncem zalité rozeklané skály jsou jak pozlacené. Průzračné voňavé povětří nám ukazuje okolní kopce v modrém oparu dálek. Jaro na horách je tak krásné!

Teď už nás vede hezká široká cesta, a zase krucinál do kopce. Dalších pět kilometrů necháváme za sebou, když tu náhle vypukl výše uvedený průšvih. Stojíme na rozcestí U Kotelních jam. Na tom by nebylo nic divného, v horách bývají rozcestí. Zde jde zelená na Horní Mísečky, kde máme automobil a odbočuje modrá na Dolní. Dítě nikde. Kterou cestou se dalo? Jakási šipka vyrytá na zemi je, ovšem to si tady mohl hrát bojovku kdoví kdo. Odshora přichází shluk turistů. Tážeme se, zdali cestou nepotkali nějaké dítě a zveřejňujeme popis. Zdůrazňujeme zdáli viditelné žluté tričko. Dívají se na nás jak na Herodesy a kloudnou odpověď z nich nevydojíme. Dítě nějaké zahlédli, ve žlutém triku ale zcela určitě nebylo. Co teď? Bude někde bloudit dole ve Vítkovicích, nebo správně najde Sůzinku? Můžeme se rozdělit a jeden jít dolní cestou a druhý horní a pak se mobilem nesvoláme, protože je bez signálu a vybit. Spoléháme na inteligenci zděděnou po mamince a pádíme dále do cíle. Potkáváme ještě jednu hordu šílených výletníků. Ti zahlédli děcko na okamžik uvnitř potoka, ale opravdu krátce, tak to mohl být i velký sumec nebo hroch. Toto sdělení maminku téměř uklidňuje. Po kladném zodpovězení doplňující otázky bystřejším občanem, zdali je onen živočich řádně zamatlán od bahna, přítelkyně ztratí veškeré obavy. Mně některé pochybnosti zůstávají, neboť předmětné děcko bylo viděno o 10 kilometrů dále, než jsme právě my a nemělo zcela určitě nic žlutého na sobě. To též nepochopitelně přispělo k uklidnění maminy. Já její optimismus nesdílím a hodlám zburcovat horskou službu, v čemž mi zabrání shozením do močálu.

Ještě několik hodin tvrdého stoupání a dolejzáme k silnici ze Zlatého návrší, kudy jsme pohodlně jeli ráno autobusem. Od tud je to coby kamenem dohodil a zbytek doběhl k Jilemnické boudě. Uprostřed rozčvachtané louky se zbytky sněhu vidíme nějaké zvířátko, zaryté do bláta. Obávám se na sele divočáka a chci ho obejít přes Medvědín. Ale kamarádka to čuně nazve prasetem, ať se na sebe podívá. Pod nánosem zeminy poznávám lidskou bytost. Bahno je odroleno triko, už ani náhodou žluté, serváno a zahozeno. Asi pojede domů na střeše přivázaný jako lyže, protože jinak bude opadávat uvnitř vozidla a zavalí ho desítku kilogramů poctivé krkonošské mazlavé zeminy. Na dotaz, proč nám zdrhnul nevinně odpověděl: »Já chci bratříčka. A udělal jsem šipku, kudy jdu, abyste potom věděli!« Kolem je najednou hromada lékařů, záchranka, horská služba, hasiči, možná i loupežníci a Hejkal. Krásná Sněhurka uhne před polibkem a promění se v ježibabu - děsnou ošetřovatelku, zahrozí obrovskou injekcí, přetáhne mě dlahou a ptá se : »Člověče, nic vám není, proč jste omdlel a nebyl k probrání?«



Minialbum všech fotografií

Tyto obrázky si můžete prohlédnout ve větším a s popisem zde.


(Dokončeno)

Zeleneč, 17.12.2008/4.11.2007+25.5.2008


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 TransitionalDocument made with KompoZer