Na Sněžku nahoru, ze Sněžky nahoru
aneb pomsta šíleného turisty

Původně jsem měl v názvu „aneb zlý sen šíleného turisty“. Hned z kraje se mi dostalo vyústování (nikdy bych si nedovolil tyto milé výtky označit jako hubování) kvůlivá zlému snu. Pro šíleného turistu bude tato cesta extází, největší radostí či skutečným orgasmem. Normální člověk bude mít tento výlet jako nezapomenutelný zážitek a nutně zapochybuje o fyzikálních zákonech nebo své příčetnosti.

Pomsta šíleného turisty? Přeci byste nedali na pomluvy. Což takhle jít na výlet. Dobrý nápad, nikoho z okolí ani nenapadne pochybovat o zdravém rozumu. Výlet do hor? Výborně! Stále dobře. A na nejvyšší horu Česka? Přímo nádhera! I nadále vás nikdo nepovažuje za cvoka. Teď si však představíme, jak se pracně vyšplháte na nejvyšší horu a když jdete zpět, je to zas do strašlivého kopce. Zajisté vás napadne jediné správné vysvětlení: Právě jste se zbláznili a voláte sanitu se silnými pány, kteří mají pro vás triko na řemínky vzadu. Klídeček, mám pro vás ještě další vysvětlení. Zdravý rozum ale též nemohu zaručit.

Trasa dlouhá, předlouhá a již jednou po zacvakání sanice a zasvištění kosy postavy pod plachetkou, mojí osobou vzdanou. Nyní jsem se přepečlivě připravil na strašlivou dálku a hrozivé stoupání. Již týden předem jsem poprvé v životě radostně vyhlížel nemizící sníh na vrcholu, aby se turistika odložila pro nepřízeň počasí na neurčito. Ale přišla sobota, v šest ráno všude sluníčko tak mi bylo řečeno abych koukal čile vyskočit a padal na tůru, nebo mě bude kopat před sebou až na novou Poštovnu. I napsal jsem závěť, smířil se s nekonečnem a začal zpytovat svědomí, zdali jsem za svého bídného života někomu nevědomky neublížil. Rozhřešením mi byl záhlavec a za moje sepjaté ruce s pohledem na nebesa mi přítelkyně pevně nařídila, abych nedělal kašpara a koukal vypadnout na vzduch. Jakoby v cimře bylo vakuum, he.

Plán pochodu zvolila bez ohledu na moje houby platná veta od Pomezních bud po červené značce, k Jelence a přes Svorovou horu na Sněžku. Takhle vypsané za sebou vypadá nádherně. I já radostně vyskočil na parkovišti ze Sůzinky. Nejvyšší hora. Mám před ní trému jak před prvničkou a plný škopíček úcty. S životem jsem se vyrovnal, poškozeným omluvil a svědomí mě netížilo, tak můžu jít zdechnout do výše.

Již je podzim, krátký den, výlet namáhavý a tak vybíháme bez startovní kávy, na kterou mi tečou sliny z tlamy před Pomezní boudou. Protože je již pozdní říjen, turistická sezóna dávno fuč, předpokládám zavřené ostatní boudy a putyky, protože by při nedostatku turistů mohli prodávat tak akorát sami sobě. Kvůli nám dvěma šílencům, co se jediní v celých Krkonoších plahočíme, nebude přece nikdo otevírat. Stoupáme po červené značce svižně a zvolna sundavám bundu, neboť je neskutečné teplo. Svítí sluníčko, ptáčci zpěváčci hladově krákají nad hlavou a stromy odkládají listí. I z fotek je vidět, jak bylo krásně. Jde se dobře. Stahujeme ze sebe i svetr a stoupáme jen v triku. Předchází nás tlupa dvaceti lidí. Dobrá, nějaká výprava se jde projít kousek do lesa. Když však za hodinu putování potkáváme takovou hordu již po desáté, má jistota o pustých horách po sezóně se začíná hroutit. Dokonce již rozeznám národnost davu. Poláci jdou tiše a při setkání vždy slušně pozdraví. Z Němců se přižene nejdřív hulákání, následované po kilometru postavami. Když míjejí, čekají od nás poklonu. Češi lezou se zaťatými zuby a mumlají zaklínadla.

V nevídané pohodě přejdeme úbočí Lesního Hřebene a seběhneme dolů do Sovího sedla. Marně hledám nějakou sovu, leč je zde akorát jeden děsnej vejr, jak zacedila zuby přítelkyně. Protože tudy pádí turistů jak v létě, nějaká sůva by se tu také určitě našla. Nesmím ale po nich koukat, sic budu bit. Ze Sovího sedla vypukne krpál k Jelence. Tréning na Svorovou horu. Tu jsem fáral před rokem a vůbec se na ní netěším. Hodina plahočení kolmo nahoru a stojíme s povislými čelistmi před boudou. Lidí jak na Václaváku. Brebentějí všemi jazyky EU a nic bych nedal ani za Massajštinu či nářečí Křováků z kráteru Ngoro-Ngoro. Procedíme se dovnitř. Na voňavou česnečku mi útroby zareagovaly skokem tělesného obalu do fronty a sliny volně odkapávají na podlahu. Když se dostávám na řadu a přede mnou je jen jeden střízlík, zaslechnu, jak tento chlap rezignovaně pronesl: »No když víc nemáte, tak mi dejte třicet dva polívek, voni si pro ně budou sem chodit.« Vytřeštím hubu do kořán a v krku vyschne, až mi zacvakají mandle. Sakra, to se nemohli nažrat doma? Nadechuji se abych hlasitě dal najevo šéfovi výpravy hladovců, co si o něm myslím, aby šli žrát na Pomezky nebo si uvařili polívku v rybníku a na knedlíky zadělali v rokli, ale kop číslo pět mě vymrští až na protější pešunk. Přítelkyně prej abych nedělal zase ostudu. Já dělám ostudu. A ten blbec, co si objednal celou kuchyň polívky jí nedělá? Přešla mě chuť i na kafe a bez fronty se občerstvuji u pramene z nedaleké studánky, která je zde pro české turisty. Načuchat vůni česnečky si můžu ostatně taky, tak mi nemá co chybět, z leva mám povoleno lokat i čuch z pečených buřtů.

Nestačím ani lát na tu armádu žroutů polévky a již nadávám a proklínám Svorovou horu, jež hned za Jelenkou se trčí do oblak. Dnes naštěstí není jediného mráčku, sluníčko svítí a hřeje. Potím se jak topič v pekle. Hladový a roztrhán, s bundou v ruce a ohněm v srdci, uháním vpřed jak partyzán*). Jestli jste někdo lezl někdy tudyma na Svorovou horu, víte o čem hovořím. Kdo se tam neplazil, nechť tam nevstupuje, protože co se objeví před vámi hned za komínem Jelenky, to jste ještě neviděli. Představte si mrakodrap. Takový menší, třeba Empire State Building. Taky byste nešli po jeho schodišti ani kdyby vám za to platili. Tady půjdete zadarmo po daleko horším, leč do stejné výšky. Přítelkyni moje nadávání vyhnalo daleko dopředu, protože nemá ráda buzení pozornosti. Ano, na moje kvalitní kletby se otáčela i kleč. Nadával jsem na horu společně s jednou důchodkyní, které manžel také zdrhnul. Cestou jsme začali řešit filosofickou otázku, proč vlastně lidi lezou na vršky a co je tam žene. Kolem padá několik lidí v protisměru. Využívám, že přítelkyně je kdoví kde a táži se, jestli je tam ještě pořád Sněžka. »Jo, určitě, proč?« Kulí občan bulvy. »No, kdyby nebyla, tak se nemusím pachtit nahoru!« Pán si na pozdrav zaťukal na čelo. Strašlivé schody nás neúprosně ničí. Navrhuji stoupajícímu davu aby nás ti nahoře vytahovali po laně, většina souhlasí a má vztek na ty, co už jsou tam. To tady nemohli udělat eskalátory? Rozvíjím podnikatelský záměr postavit most z Lesního hřebene rovnou na Svorovou horu. Spolu lezoucí mi s divným úsměvem kývají a nějak přidávají do kroku. Penzistka se mnou souhlasí a padá na lavičku. Já srážím nějakého mladíka do propasti a žuchnu se snožmo sevřeným zadkem na uvolněné místo, kterého vedle velice korpulentní paní moc není, ač je kláda široká dva metry. Vytahuji se dámě svým infarktem a ta se na oplátku chlubí novými kyčelními klouby, totální endoprotézou obou kolen, umělou kostí v noze, falešnými zuby a devadesáti dvěma lety. V odpověď jsem něco zakokrhal. Pokusil se vstát a davem hodným Prvního Máje za Komančů se nechám tlačit nahoru. Paní mě čile následuje hodný kus přede mnou. Jednoho protipadajícího občana se ptám, jestli tahle hora má vršek. Pán pravil, že si zcela jasně vzpomíná, jak odněkud začal plachtit, tudíž tam určitě nahoře něco je. Párkrát ještě zakopnu o ty mizerné schody, zařvu bolestí a určitě to není slovo „beránek“. Srdečně využívám nepřítomnosti přítelkyně a ještě se raději otočím, abych zařval dvě nádherná česká slova dolů do údolí. Zaječel jsem je přímo do tváře jakési noblesní paničky. Ta zalapala po kyslíku a někam se zvrátila. Zahrozil jsem pěstí nízko kroužícím krkavcům. Bratr přítelkyně, když se tudy jednou potácel, překřtil Svorovou horu na Surovou. Dávám mu hlasitě za pravdu a právě opravuji název na Mapy.cz.

Dohrabal jsem se na vršek s obecenstvem, větším jak v kabaretu. Devadesátiletou důchodkyni mezi svými příznivci nevidím, byla patrně už ve Špindlu. Přítelkyni jsem nalezl se stydět za mne v houští kleče. Na uvítanou mě přetáhla vražedným pohledem a odhadovala kolik strašlivé ostudy jsem při šplhu napáchal. Chlubím se, že jsem byl ve výrobě hanby velice pilný. Uhnul jsem pohlavku a spadl do močálu.

Z příšerné Svorové hory, kterou dneska už nechci ani vidět (avšak znova uvidím), šplháme na mezihoru Obří hřeben, neboli Czarny Grzbiet. Jde se krásnou, klikatou uličkou ve vzrostlé kosodřevině. Z turistů vykukují jen vršky. Pleše chlapů, blonďaté, hnědé i černé dívčí hlavičky. Někdy se mihne i krásný ohon. Přicházíme k vyhlídce na Obřím hřebenu, kde se pod námi rozkládá jak na dlani obrovská část Polska. Je zde cedule, že se nesmí dotýkat kamenů na hřebenu a zákaz stavění nějakých mužiků. Nestavím si nic - ani by mě to tady před lidmi nenapadlo, ale zákaz jsem stejně porušil. Na cestě totiž zakopávám o hrozný šutrák a ten se za břeskných zvuků nadávek odkutálel vpřed. Přítelkyně se na mne oboří, proč zase na sebe poutám pozornost, celý dav se mi chechtá. Ano, samozřejmě. Mám zakopnout o balvan, zlámat si haxnu a pak se bez hlesu sesvítit, jako ve Star Treku, někam do útrob hory, abych tady na sebe neupozorňoval a tam si řvát bolestí dle libosti. Vrátit se smím, až mi palec u nohy přiroste. Příště půjdu po horách ve skafandru, aby na mě nikdo neviděl a nepřitahoval jsem pohledy lidí.

Nyní již máme před sebou majestát hory. Před námi další schody do nebe k okružní polské cestě kolem dokola Sněžky. Je plná lidí jak mravenečků v zástupu. Nestačím žasnout, co lidstva vylezlo nahoru v tomto rozhodně neturistickém čase. Je stále krásně a teplo. Pachtím se v triku po schodech a k mému nesmírnému úžasu je zdolám a průvan v plicích klidním zhroucený na balvan u cesty. Tak jsem na Sněžce, to stačí. Navrhuji návrat, za což vypadlo z přítelkyně snad první velice neslušné slovo. Na vrcholek se stejně nevejdeme, lanovka chrlí tisíce a tisíce dalších lidí. Nejsem pochopen a tak namáhavě vyskakuji a pádím co noha nohu mine do výše. Ještě jedna zatáčka, ještě jeden krok, ještě se přitáhnout rukou, ještě metr plazení po břiše a kóta je dobyta. Po pětatřiceti letech jsem zase na Sněžce pěšky z údolí! Neuvěřitelné se stalo skutkem. Tenkrát však vzdálenost byla daleko menší a kopce mírnější, jak si pamatuji. S partou jsme tady byli snad za chviličku. Vyjeli jsme tenkrát autobusem k Vrbatově boudě, šli přes pramen Labe, Violík, Sněžné jámy, Velké Kolo, Špindlerovu boudu, Luční boudu až na Sněžku. Dolů pak zbaběle lanovkou do Pece. Nojo, proto jsem nebyl tak zničen jako dnes a cesta byla o tolik kratší! Za ta léta se Krkonoše hodně zašpičatily, mocně zvedly a kóty obrovsky rozestoupily.

V nové Poštovně jsem vcucnul na jeden zátah hrst Kofol a zvolna začal vnímat okolí. Pozevlovali jsme po vrcholku, kde nádherný úkaz lomu světla ve vzduchu ukázal vysoko na nebi Ještěd. Opravdu se nejedná o žádnou počítačovou úpravu, ale skutečný snímek. V jedné Internetové diskusi jsem později četl názory na tento jev. Pak již nás začal tlačit čas, brzy bude soumrak, abychom se nezpřeráželi někde po tmě. Spustíme těla tedy po žluté značce jako na Růžovou horu, avšak někde kousek odbočíme krásnou cestou k Jelence.

Ježíšmarjá, to byla cesta smrti! Valíme skorem až dolů, pár metrů do sedla pod lanovkou. Po schodech. Dneska máme snad schodovej den. Tolik schodů jsem za svůj život snad nikdy nejen neviděl, ale už vůbec nešel. Sněžka je obklíčená schody. Muselo to dát neskutečnou práci, tolik stupňů vyrobit a pevných, aby je tisíce lidí neprošlapaly a zimní ledy nezničily. Mne už ale neskutečně štvou. Teda, tam jsem použil trošku odlišné slůvko. Téměř dole odbočujeme na zelenou značku. Dosud jsme šli v děsném průvodu davů lidí. Od této chvíle jsme opuštěni a sami. Nedivím se. To, co tady nastalo, jsem nečekal ani v nejhroznějším snu. Jdem ze Sněžky, po Sněžce a do kopce! A zlomkrkovou pěšinkou, plnou kořenů od kleče avšak stále po úbočí nejvyšší hory. Prostě za trest. Tak si pobrblávám pod nosem, jak je to jen malý kopeček, támhle za zatáčkou se to zlomí a u všech čertů musíme jít přeci z nejvyšší hory dolů! Moje brblání přechází ve šťavnaté klení. Plahočíme se přes výmoly a kudrnaté kořeny jak ruka hodinu a furt do kopce. Přítelkyně jde deset metrů za mnou, aby se nemusela stydět před nikým, poněvadž tu není široko daleko ani hnáta. Jen dva blázni lezou do krpálu jako kráva, ze Sněžky a stále po jejím úbočí. Možná jí drží pozadu i čerstvá vzpomínka na bráchu, který jí za tuto cestu sliboval sedmnáct řezněbodných ran šavlí a zahození zohavené mrtvoly do kleče. Já začínám pochybovat o vlastním rozumu. Před námi je zase nějaká hrozná hora. Kde se tu u všech Alpů vzala? Řvu, zdali přes ní půjdeme. Mohl jsem si ušetřit hlasivky. S touhle ženskou se jde nahoru i do dolů, tak z nejvyšší hory dolů taky do kopce. Mé nejčernější obavy se vyplnily, když poznávám příšernou Svorovou horu. Jaktože se znova na ní drápem, když už jsme jí jednou vylezli až nahoru, to nechápu. Rázně nadávám vpřed. Přítelkyně je někde daleko za mnou a strašlivě se chechtá. Později mi řekla, že udržovala vzdálenost aby neslyšela sprostá slova, leč jen viděla kterak zuřivě rozhazuji rukama, jak koňský handlíř na trhu, ne nepodoben mistru Beanovi, když o něčem přemýšlí a vrká si svoje nesrozumitelné zvuky. Tuhle cestu musel vymyslet a vyšlapat šíleně zhulákaný turista, který nemohl trefit na Jelenku za chlastem, řečním při chůzi.

Příšerná cesta. Deset kilometrů strašlivého prďáku ze Sněžky k Jelence jsem zdolal z posledních sil a zaklel nad vyžranou putykou do dna. Stejně akorát zavírali. Původně plánovaná cesta po žluté přes Mokré Jámy je zamítnuta pro závěrečný šplh k Pomezkám a vracíme se po vlastní stopě. Trochu pookřeji při seběhnutí do Sovího sedla a dál nás čekají tři krpály nahoru. Po tom druhém zdolání Svorové hory už nemám sílu ani nadávat a tak přítelkyně se konečně odváží jít vedle mne. To bylo dneska schodů! Měl bych rozhodně dostat nějaký diplom za přežití několik tisíc stupňů schodů. Ha, turisti! Vydejte odznak první výkonnosti na horských schodech! Za mlada, tak ve dvaceti letech jsme s kamarády dělali závod v běhu, kdo bude dřív na Petřínské rozhledně v Praze. Za jednoho shozeného člověka dolů se připočítávala trestná minuta. A to má jen 299 schodů a 60 metrů výšku! Přesto bych to dneska nezopakoval. Zato jsem vylezl, slezl a překuli několik tisíc sněžkových a svorových schodů a bez nároků na odměnu. Tak se tím vytahuji aspoň zde a moji obdivovatelé můžou vykřikovat pochvalné výroky po ulicích. Víc schodů nemůže nikde existovat. Avšak jak se mi podařilo ještě letos zjistit, je jich snad ještě víc a také jsem je přežil. Z Kozích hřbetů do Svatého Petra. Ale o tom možná zas až příště.

Začíná se stmívat a potkáváme v protisměru tlupu dvaceti bláznů, kteří patrně zdrhli z Kosmonos. Mají bágly a spacáky. Hodlají po tmě vylézt na Sněžku a tam nedovoleně přespat, spoléhaje na zalezlé Krnapáky někde u televize. I když nechápu, čím by holému kamení mohl spáč ublížit. Dolejzáme k Pomezní boudě, která má zavříno a vedle kotvíme v hospodě. Tam začínám vnímat okolí a objednám si hovězí polévku, která je mi pak stržena z večeře, ač zdůrazňuji, že to je oběd, který si dlužím už z rána od Jelenky.

Kdybychom šli od Jelenky po zelené, krásně jdeme celou cestu na Sněžku z kopce a zpět přes Svorovou zase dolů. Snažím se vypátrat, proč jsme nešli to kolečko obráceně, nemuselo být tolik devastační. »Jít s tebou takhle obráceně, tak mi dole v sedle Růžové hory zahneš kramle na lanovku. Takhle nebylo kam zdrhat!«

Jsem zase jak po vytažení z mlejnku na maso. V pátek mám jít na roční poinfarktovou kontrolu. Na rotopedu sklidím obdiv a tak ledabyle prohodím: »No, před tejdnem jsem ušel pajdu, po horách, přes Sněžku, druhou Sněžku a třetí...« Pan doktor chápavě pokýval hlavou: »Mě je dvaasedmdesát, chození po horách mě moc nebaví, ale když napadne sníh, vemu běžky a z Harrachova si udělám tak šedesát kilometrů kolečko. Jé, sestři, pán omdlel, přineste kýbl s vodou.«

-------
*) Parodie na jistou budovatelskou píseň


Minialbum všech fotografií

Tyto obrázky si můžete prohlédnout ve větším a s popisem zde.


(Dokončeno)

Zeleneč, 2.11.2008/11.10.2008


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 TransitionalDocument made with KompoZer