Poslední výlet před zimním spánkem
aneb prolhané značení

Úderem září začal letos sychravý a velmi studený podzim, který netěší žádného pravověrného turistu. Z plánovaného výletu na Sněžku od Pomezních bud sešlo protože nemáme sněžnice. Anče s Kubou chystají seno pro zvířátka a hory Krakonoš uzavře kvůli nejvyššímu stupni lavinového nebezpečí, v Kotli uvaří kroupy a vyžene z něj mlhu. Trautenberg nadává ještě víc než já, že ten starej pazgřivec a jeho soused, spustil zimu tak brzy. Nesmírně jsem se na završení sezóny tímto výstupem těšil, ale příroda se spikla a tak se tato trasa odkládá na jaro. No co. Hora tady určitě ještě několik let zůstane. Akorát jí můžou vzteklí Krnapáci zavřít. Prohráli boj o lanovku, povolení ke stavbě nové už má Pec v kapse, ale na truc zakážou z kabinky vylézt na vzduch. Dávají s chutí pokutu 10 000 Kč babičce, jejíž vnouče si utrhlo jednu borůvku, tak proč všechny hory nepozavírat. Přes zimu tedy naberu hojnost sil z televizního přijímače, talířů bůčku se zelím s deseti, kávy se šlehačkou a štědrých dávek čokoládových dortíků. Konečně si dopřeji dobrého jídla, na které není v létě čas a načerpám hojnost pohybové energie do dalšího turistického roku. Schovám si jí jako velbloud, do hrbu. Na rozdíl ode mne, ho má dromedár na zádech.

Nejprve jsem prohrál mohutnou rvačku o zásobu tatranek v ředitelském kufříku, jíst ten hnus není zdravé, skončily flopem někde přes dvůr a důmyslně ukryté buřty obdržel náhodně kolemjdoucí čokl. Ale houby pranici. Přítelkyně začuchala do prostoru a zařvala: »Tady je někde nepovolený žrádlo!« Následoval přesně mířený pětimetrový skok a mám prd. Mrzutou náladu mi zahnalo krásné ranní jasné počasí venku. Sice sluníčko, ale zima jak v Charkově na nádraží. Též jsem zaslechl nějaké návrhy na poslední letošní vejlet do hor. Poslední výlet vůbec. Záhadným postupem mého zbytku mozku se mi připomnělo, jak v létě, byv těžce zničen po zdolání Sněžky, zády k této, jsem si všiml v Peci nedaleko hotelu Horizont cedule, inzerující Výrovka 4 kilometry. Toť přece sranda. Dvacet minut pomalé procházky a jsme tam. Vysoko v horách a můžeme zevlovat po vrcholu a kochat se pohledem do údolí. Navrhuji tedy tento výlet. Přítelkyni radostně blýsklo v očích, což jsem spánkem zalepeným zrakem neviděl. Tak brzy ráno ve 12 hodin startujeme Sůzinkou do Pece. Kdybych tušil, co mě čeká, tak jsem šel raději skládat vagón uhlí.

Sůzinka nás dovezla do Pece pod Sněžkou. Zde maličké dilema, které parkoviště si vybrat. Po kratším váhání volím horní, pravděpodobně se tamtudy budem znavení vracet a každý metr, o který mám auto blíže, vítám. Je po sezóně, parkoviště až na dvě další auta, zeje prázdnotou. Závora však funguje a parkovné se v pokladně vybírá. Každá koruna obecnímu ouřadu dobrá. Sice teď už nedá ani na výplatu toho strejce v kase, ale nevadí. Princip zvítězil nad rozumem.

Vesele běžíme dolů k hotelu Horizont a radostně konstatuji kvalitu mé paměti. Skutečně. Výrovka 4 kilometry, praví sloup cedulní. Zamíříme po zelené značce a vzpomínám na své mládí, kdy jsme jezdili do nedaleké chaty TOSu Čelákovice. Již nedokáži přesně identifikovat. Zajisté tam stojí i nadále, jako mlčenlivý svědek mladického dovádění. Ani se už nečervená. Třeba někdo z P.T. čtenářů mi mailem upřesní, která to byla. Pamatuji jak pod ní vyrostla, již tenkrát kritizovaná, železná konstrukce rozestavěného Horizontu. Pokračujeme dále do háje smrkového. Ale prdlajs. Pokračujeme výše do lesa, do dálek cesta moc nevede. Asfalt se přibližuje k nosu a silnička je tak akorát zralá na žebřík. Po holých nohách se jde obtížně. Čím dál hůř. Dobrou představu si uděláte, když půjdete česat jablka z vysokokmene a nemáte štafle. Po hodině drápání se dostáváme k jakémusi rozdvojení pěšin. Oči mi úžasem vyžbluňknou deset centimetrů před nos a vzteky málem vyvrátím cedulník do škarpy. Praví: Výrovka 4.5 kilometrů, na opačnou stranu Pec pod Sněžkou 1 kilometr. Tak já tady pracně kilák ufuním a pronadávám a místo aby to bylo blíž, tak naopak. Srdečně cedule prokleju. Zatím slušně. Ostatní směrovky už výrazy do dvaadvacáté hodiny nevysílatelnými.

Další hodina pracného horolezení. Kolem projíždí terénní automobil na některou horskou boudu. Preventivně jsem sražen do houští, abych nedělal ostudu prosebným výrazem na šoféra. Co kdyby zastavil. Takovou ostudu by přítelkyně nepřežila. Jako by autostop bylo něco neslušného. Jako by automobil šířil choleru. Nedávno jsme zajeli Sůzinkou až na jednu turistickou chatu k zápisu na pochod. Přítelkyně se zavrtala do sedadla jako kůrovec a ještě chvilku, tak se prolnula snad až do motoru, možná i vypadla vejfukem do jehličí. Když jsem vesele mával kolemjdoucím turistům, aby krucinál uhnuli, málem mě zmlátila. Při jízdě zpět se vehementně zdráhala nastoupit na palubu a chtěla běžet daleko před vozidlem. Auto za mega a stydí se za něj. Nedivil bych se, kdybychom tam byli starou omlácenou Pabědou. Však i alkoholem řádně nacucaný dělník u strašlivé hromady briket, se kterým mlátila lopata ze strany na stranu, obdivoval naší Sůzinku a ptal se, kam ty tři auta chceme zaparkovat. On by sice raději šel pěšky. Tomu jsem nevěřil ani náhodou, stačilo vidět co s ním dokáže udělat lopata, kterou nabíral vzduch nad haldou a házel do tragače. Škoda, že neuvidíme jeho kolečkovou relí, protože se potácel doplnit pohonné hmoty tuplovaným tuzemákem, neboli pomstou EU. Věřím, že ta chata má zásoby topiva na celou zimu, protože tento tmavý pracovník bude otop hrnout do sklepa ještě na Velikonoce. Hromada končila výš než střecha. Ne téhle chaty. Výš než střecha slušného paneláku.

Uplynuly zase dvě hodiny lezení. Místo nadávání, jen lapám poslední molekuly řídkého vzduchu. Dle odhadu dalších pět kilometrů. Přítelkyně se snaží zakrýt svým tělem nový rozcestník a zabránit jeho poškození. Když vidím Výrovka 3 kilometry, moc nechybí, abych tu štangli vytáhl holejma rukama z hory a za doprovodu sprostých slov ji na hladko zadupal do asfaltu. Sahám pro GPS, ta mě pravdivě informuje o projitých šesti kilometrech. Čím ti pacholci měřili vzdálenost? Počítali kroky nebo přikládali vytahovací metr, notně již vytahaný? Já jim dám, z Pece 4 kilometry! Pak mě osvítilo poznání. Cesta je kolmo vzhůru. Měřili to nějakou lacinou GPSkou, takže jim ukázala vzdálenost vzdušnou čarou. Nutno však spočítat přeponu trojúhelníku, jehož odvěsnami je vzdušná dálka mezi Pecí a Výrovkou (ony zveřejněné 4 kilometry) a výška Výrovky - mým odhadem 4 900 metrů. Přepona dá skutečnou délku trasy, kterou je třeba se vyčerpat a to bude nejmíň 10 kilometrů. Stačí pouhá znalost Pythagorovy věty. Nebo by si značkaři měli zakoupit takové to kolečko, kterým měří policajti dopravní nehody. Když budou nápisy tak příšerně lhát, přestanou lidi chodit do hor! Poláci to mají lepší. Vzdálenost udávají časem, který spotřeboval značkař do cíle. Pak stačí vysledovat koeficient osobního rozdílu, a je to. Například kdyby uvedli Výrovka 1 hodina, vím, že za 4 hoďky jsem tam jak na koni.

Ještě hodina hrozného pochodu. Navrhuji se vrátit. Připadám si jak onen výše uvedený skladač uhlí, též se tak potácím a chytám vrávorku, možná větší jak on. Navíc dýchám jak stavební kompresor. Onen dělník syčel jen když před něj postavili čerstvý rum. Syčel chtíčem, já vyčerpáním. Návrat pochopitelně není povolen. Když již několikrát drním abysme šli zpět, přítelkyně dokonce zvýší hlas a chce si na mne urvat strom, jak jí doporučují někteří nezodpovědní jedinci. Prej už jen kousek. Nutno upřesnit, že máme naprosto odlišné představy o kousku cesty. Já si pod tímto pojmem představuji tak deset kroků, přítelkyně kam se lze přepravit po vlastních nohou, aniž je nutno shánět bivak na přespání. Proto se mi po tomto jejím výroku podlomí kolena a rozhlížím se, které zvíře odstraní mojí mršinu s povrchu.

Na zbytek plahočení k Výrovce si moc nepamatuji. Neustálá kontrola GPSky mě ujišťuje, že i tento přístroj bude patrně porouchán, protože spotřebovaná vzdálenost nabývá jen velmi zvolna. Pak dostihujeme odbočku, kde jsem před rokem a něco totálně uplácaný, byl odsunut se plácat do Modrého dolu. Znavený mozek mi škodolibě přehrál tento zážitek, kdy jsem nevnímal ani kolemjdoucí hladové medvědy a vlky a mechanicky následoval křepkým poklusem se vzdalující přítelkyni. Probral jsem se tenkrát až za dva dny v práci a jak po flámu sbíral střípky vzpomínek. Dle stavu těla jsme tenkrát byli až na Matterhornu. Promítl jsem si, jak je to ještě od tohoto místa daleko na tu mizernou boudu a nesměle zažadonil o návrat, třebas tím Modrým dolem. Borovice mě třískla po hlavě. Byl jsem hnán dál. Kam se hrabe lezení na Labskou. Silnička trčí stále kolmo do oblak. Stromy řídnou, objevuje se kleč. Pak i ta mizí a nad hlavou, do obrovské výše 5 000 metrů trčí Studniční hora. Přeji si nad sebou krásnou mohylu.

Konečně po mnoha hodinách zničujícího se šplhání, kdy jsem proklel do všech pekel můj přiblblej ranní nápad na tuto trasu včetně této hory, konečně mizí rostlinstvo a dolejzáme na křižovatku před Výrovkou. Zde zasypu štědrou dávkou nadávek všechny cedule, lhoucí vzdálenost do Pece: 5 kilometrů. Lumpové. GPSka lže méně, 6 kilometrů. Uvidím, až přepočítá na mapě skutečnou pozemní vzdálenost. Přítelkyně, když vidí jak jsem zdevastován a chystám se cedulník holejma rukama předělat na zahradního trpaslíka s lucernou, povolí občerstvení ve zde přítomné Výrovce a ne až v chatě Na rozcestí, jak měla původně v plánu. K mé nesmírné radosti je otevřeno, ač turistická sezóna již dávno skončila. Cestou jsme nepotkali žádného šílence, který by se šplhal nahoru, jako my dva. Dost lidí šlo dolů, patrně bloudili od července. Přítelkyně pravila, že se vrací z výletu, na který šli již ráno a jdou z Pomezek přes Sněžku tudyma dolů. Mně se zdá pravděpodobnější myšlenka s blouděním od prázdnin.

Po kávě a kofole se hrneme dál. Máme několik tras na výběr, dle stavu zbídačelosti těla. Mého. Samozřejmě. Z Rozcestí se lze spustit do Pece přes Severku. Nebo také dále k Lyžařské boudě a před Lesní boudou jít dolů po žluté, jako jsme šli už tady. Další možnost spouštění dolů je modrou, okolo chaty Na Muldě a nakonec nejdelší trasou kolem Kolínské boudy, opačným směrem jak při cestě na Sněžku zády k této. Kterou zvolíme, záleží na celkové devastaci mého organizmu neboť přítelkyně by klidně šla i přes Milešovku. Bodejť ne. Pšššt, jen mezi námi: Již jednou šla pěšky z Pancíře na Sněžku! Na mou duši!

Počasí krásné, sluníčko svítí, snad jediný jasný den na hřebenech od začátku září. Sice kosa, kolem +2ºC ale potím se ještě z výstupu na Výrovku. Začínám vnímat okolí a odměnou za drastické stoupání je krásný výhled až do Orlických hor. Po hřebeni se blížíme k chatě Na Rozcestí. Kupodivu je také otevřená, ale zatím lze pokračovat dál i bez kávy. Jdeme přes Liščí horu a stále si myslím, že se někde musí odbočovat k té Severce. Najednou je před námi Lyžařská bouda a tisíce jezdících lyžařů nám vadí v dalším pohybu. Všichni se hemží sem-tam a neuhnou z pěšiny, která se ztratila pod dvěma metry sněhu. Jeden rozběsněný jezdec do mě vráží a já se vracím do reálu. Rána přítelkyně je doprovázena výrokem, abych nežvanil blbosti a jdeme na kávu a razítko do Krakonošova království do této boudy. Kupodivu je zde dosti dalších pěších šílenců, bez lyží. Dávám si česnečku a přítelkyně horké maliny, zabalené do zmrzliny aby vystydly a s hromadou šlehačky. Si nasprejovat já do kafe tolik šlehačky, tak mi jí vyrve a flákne do bot, že jsem tlustej. Česnečka byla výborná.

Po gáblíku vylejzáme a spouštíme se k Lesní boudě. Zajímavé. Sezhora se nezdá kopec tak strašlivý, jak opačně. Když se ocitáme u ní, pohled dozadu mě ujišťuje, že se nemýlím. Opačným směrem bych to nešel. Nyní je před námi žlutá značka dolů. Docela se tam chystáme, pak ale mám dneska další přiblblý nápad. Dolů půjdeme po modré od Hrnčířských bud přes Muldu, protože tudy jsme ještě nešli. Tak tedy sestupujeme od Lesní boudy kolem jejich ohrady se zvěří, až na rozcestíčko, kde čteme cedule: Zeleným směrem Pražská 5km, po červené 3km. Je jasné, o čem jsem nepřipustil debatu. Abych upřesnil, Hrnčířské boudy jsou kousek před Pražskou. Vykročil jsem po červené značce a radostně se dostáváme ku boudě Mír u Hrnčířek. Tam přestupujeme na modrou a ta nás zavádí skrz jejich dvorek a hejno slepic. Zde nějaký občan cpe do přívěsu za auto odpad, pojede s tím určitě do Pece. Přítelkyně pozná tyto myšlenky na mém nose a kope mě před sebou po cestě, která k mému nesmírnému úžasu do Pece stoupá, a to velice příkře nahoru. Zde už nadávám neslušně a chci se vrátit na Výrovku, čemuž se moje dáma srdečně směje. Doplazím se tedy hrozivým krpálem k vysílači. Zde je několik pěšin a při průzkumu cedulí se hroutím do lesa, mlátím hlavou o šutry a omdlím. Jsem vybídnut abych nedělal blbosti, tak se sám křísím, ale kleju jak dlaždič, co se bacil kladívkem do malíčku. Vystřídám veškerou slovní zásobu neslušných slov snad pětkrát. Je přebohatá. Přítelkyně si také přečetla nápisy a smíchy se láme v pase. Já se lámu vzteky, což jí ještě více rozchechtává. Kdybysme dole pod Lesní boudou šli těch 5 na Pražskou, byly bysme tady daleko dřív a ušetřili aspoň 4 kilometry. Na Pražskou to bylo dál, ale sem podstatně blíž a ne tak do kopce. To to tam ti lumpové nemohli napsat? Dneska mě ty kilometrovníky silně rozladily. Darebáci, takhle se to značí? Já vám ukážu. Budu dělat speciální Richardovy značkované cesty. Přítelkyně nemá obavy, že je nacpu všude, jak vyhrožuju a mezi záchvaty smíchu oznamuje, že se neobává mé aktivity tímto směrem a lenost mi vlastní, ve značkování cest zcela zabrání.

Od vysílače s hromadou BTSek se konečně pěšinka ohýbá a do Pece se začínáme spouštět. Ano, spouštění mám rád. Každou volnou chvíli bych se spouštěl. Hezká pěšina vede lesem a pobízím přítelkyni k běhu, protože se blíží osmnáctá hodina a s ní tma, loupežníci a Klekánice. Nemaje světla, mohli bychom v divoké přírodě zbloudit a být potravou zvěři, což se mi moc nechce. Mám zvířátka rád, ale abych je krmil svojí vytrénovanou mužnou a svalnatou postavou, to chuť nemám. Přítelkyně praví, že běžet nebude, protože mě nechce nechat osudu v dáli a že medvědi sádlo nežerou. Dobrá. Vycházíme z lesa, před námi je Husova bouda a po pravici rozestavěná chata s obrovskou výkladní skříní místo jedné stěny obýváku. Představím-li si zde nasvícenou pohovku a veselé obyvatele, tak chápu proč mají tak velké parkoviště. Budka před ním s vyřízlým srdíčkem ve dveřích bude asi pokladna. Stylové. Pak ale se náš pohled přenese přes Husovu boudu. Krásný rozhled! Před námi se rozprostírá vyhlídka na polovinu Krkonoš. Zleva od Liščí hory, přes Luční horu, Výrovku, Studniční horu, Sněžku, Svorovou horu až k Rýchorám. Nádhera. Výkladní skříň ve výše uvedené chatě bude sloužit ke kochání obyvatel okolím, nikoliv naopak. Když se rozhlížím kolem, docela jím závidím.

Užíváme si nádherný výhled z Muldy, jak se toto místo jmenuje. Zde se poprvé, roku 1900, v Krkonoších použily lyže k přepravě sportovního obyvatelstva do údolí. Postavili tady také první lyžnícký vlek na páru. Po válce byl použit na pohon motor z ukořistěného ruského tanku. Sejdeme kousek dolů, zapózujeme WEBkameře a snožmo jedem ze strašlivého kopce dolů. V zimě to musí být paráda jet nahoru autem. Místní občané patrně zůstávají ve svých obydlích až do jara.

Poslední kilometry mě bolí celý člověk. Kosti v nohou jsou rozbolavěné a pajdám k parkovišti. Přítelkyně vesele poskakuje a praví, že konečně po dlouhé době jsme si udělali drobnou procházku před večeří. Nojo, když nejde aspoň padesát kilometrů, tak je to nepodstatné nic. Se vsadím, že zítra by to proběhla znovu. Já jsem zničen jak po nočním životě o spartakiádě. To ranní stoupání na Výrovku mě dokonale vyřadilo z provozu zase na celý příští týden. Konečně se dobelhávám k parkovišti. Sůzinka zde stojí osamocená. Hlídač z parkoviště to sbalil a kvůli nám zde nehodlal nocovat. Patrně šel povečeřet fernety do nedaleké hospody. Naštěstí za sebou vytáhl závoru a tak bez placení ujíždíme pryč. Po rukách jsem nešel, ale kroucení volantem mi také dělá potíže. Tak zase celý týden v práci si budu léčit všechny bolavé kosti mé postavy. Pakže sportem ku zdraví.



Minialbum všech fotografií

Tyto obrázky si můžete prohlédnout ve větším a s popisem zde.


(Dokončeno)

Zeleneč, 16.10.2008/5.10.2008


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 TransitionalDocument made with KompoZer