Klauzovým údolím
aneb jak jsme hledali loučku

Podzim v plném proudu. Poslední podzimní sluníčko. Poslední záchvěv babího léta. Poslední teplé sluneční paprsky, hladící horskou krajinu. Mlžný opar dálek je zahalen do zlatého svitu posledního pozdravu letního sluníčka před dlouhou zimou. Před časem zimního spánku turistů. Záhy nastane období odpočinku pochodníků a čerpání sil z televizního přijímače. Chceme si tedy užít posledního výletu do hor se vším, co k tomu patří. Nedaleko Janských Lázní se dá vystoupat na Černou horu strmým Klauzovým dolem, na jehož konci je příjemná loučka, jako stvořená k odpočinku v tomuto krásném dni. Musí být krásné, ležet na ještě zelené travičce, nechat se hladit slunečními paprsky a obdivovat nádherný rozhled do kraje. Též mě napadlo i jiné možné využití měkké travnaté plochy, příjemně vyhřáté baboletním sluníčkem. Proto tedy směřujeme naše kroky semky.

Sůzinka je zaparkována v Janských Lázních na ne zrovna legálním místě, leč nikomu nepřekážející a skrytá zrakům absolventů pomocných škol v dresu městského prudičstva. Hlavně je nejblíže Klauzáku. S nedočkavostí vyrážíme vpřed. Krásný den, teploučko, nikde na modré obloze ani mráček. Procházím lázněmi směrem na boudu U Modrých kamenů. Penziony a hotely kolem se již připravují na lyžaře. Na cvičném svahu s nepatrným sklonem pobíhají pilní opálení pracovníci a sbírají do kýble šutry, o které by se mohli přerazit začínající jezdci na prknech. Leští se sněžné skútry, vytahují z garáží pásové lokomotivy na odvoz zimních turistů mnoha metry sněhu, olejují vleky a prošťuchují laufy sněžných děl. Docházíme za nádherného počasí k hotelu Lesní dům, na pokraji Klauzového dolu. Název pochází až z roku 1576, kdy zde vybudovali dřevěné koryto na splavování dřeva, klauzu. Postavili jí pro potřeby stříbrných dolů v Kutné Hoře, kam dováželi zdejší rovné kmeny na vyztužování štol. Pracovali za vedení Kryštofa Gendorfa z Gendorfu, korutanského důlního odborníka a královského rady, tehdejšího majitele celého Vrchlabí. Na mapě najdete tuto soutěsku jako Těsný důl, ale od tohoto názvu se opouští a cedule v reálu ukazují správný název: Klauzový důl. Nikoliv Klauzův a už vůbec ne Klausův.

Po zatočení vlevo, na pěšinu podle prudce tekoucího potoku, mi začíná být ještě větší horko. Pravidelný čtenář snad neviděl abychom někdy šli směrem dolů a tak zajisté tuší, že se země zvedá k čenichu. Kolem zurčí prudce tekoucí potok a jeho vodopády hrozí na cestu. Žene mě nahoru jen vidina krásné loučky, sluníčka a odpočinku tamtéž. Prosím čtenáře, aby se podívali na mapu. Šli jsme (v této mapě neznačenou) cestou, podél Černohorského potoka. Vrstevnice jsou tam husté jak pletený svetr. Drápeme se jako kamzíci. Tedy přítelkyně jak lehkonohý kamzík, já jako obrovský slon a mít nějaký, tak se přitahuji chobotem. Tato tak zvaná Luisina cesta, sloužila coby výletní kolonáda pro lázeňské hosty, stižené obrnou, kterou zde léčí. Informuje mě škodolibě přítelkyně, sledujíce můj zápas se zemskou tíží. Mne zcela určitě vyléčila ze zbytečného sebevědomí. A to je teprve jen předehra, upoutávka neboli odborně řečeno foršpan na to, co nás čeká dále.

Okem ještě nezkaleným únavou, pozoruji jezírka, vodopády a jiná vodní dílka dělníků z šestnáctého století, kteří je vybudovali. Podpořili tím splavnost potoka pro klády. Několikametrové zdi z pevných kvádrů, přes které se valí jarní přívaly z tajícího sněhu odolaly dodnes. Kdyby tak dlouho vydržela naše současná vodní díla.

Najednou silničku přetíná voda bez mostu. Zcela určitě tu kdysi býval, jakési zbytky se kolem povalují. Co teď? Při pohledu na rozběsněnou řeku Černohorský potok a z jakého strašlivého kopce přitéká, s cestou naprosto paralelně, navrhuji návrat a hledat jinou louku. Ale kdepak. Přítelkyně by se hanbou prolomila do útrob země, kdyby se měla vracet. Přeci nás takový potůček nezastaví a ladnými poskoky přes ledabyle poházené kameny přebrodí vodu bez namočení a na druhé straně na mě dělá obličejem nemístné smajlíky. Když si představím, jak tudy poskakují obrnou stižení občané, tak ladně napodobuji kamarádku tupým žuchnutím doprostřed tůně levou haxnou, anžto šutrák určitě uhnul. Suchou pravou botu si namočím až na břehu v poctivé louži. Rozhodně pak tiše neřeknu pejsek, ale údolím zahřmí velice jadrná slova, jimiž příchozího posíláme daleko. Určitě dál, než do Prčic. Na to si veverky zacpaly uši a v dáli padne kmen. Netuším, že to mělo být varování.

Hrdě tedy čvachtám zužující se suchou pěšinou další hodinu vzhůru, těším se na loučku a mám jisté obavy, zdali tam budu úspěšný. Malebné okolí potoka je krásné. Kolem naprosto neschůdné kolmé stěny kaňonu. Upoutají mě kmeny poházené po strání. Pozůstatky řádění Kyrilla a včerejší bezejmenné vichřice. Na vlastní oči obdivuji sílu větru a po chvíli i na vlastní tělo. Čtyřicetimetrový smrk napříč pochodu. Obejít nelze. Nedá se nic dělat, musíme se vrátit. Ale kdež. Přítelkyni by museli po indiánsku svázat a čtyři silní chlapi odvléci, jinak se nevrací. Hbitě prosákne větvemi a hned kde to sakra vězím, proč nejdu dál. Cedím se skrz strom, pamatující snad ještě toho Kryštofa. Rozedrán do krve a s natrženým rouchem, obočím a bez jednoho ze dvou posledních vlasů se tedy snažím dál. Proti nám scházejí nějací starší občané a děda se táže, je-li to dole schůdné a nemají-li se vrátit. Ukazuji na padlý strom zahrazující dokonale průchod. »Jé, to nic není«, směje se stoletý pán. »Počkejte nahoře, tam bude hůře. Jestli tady už nic jiného není, tak jdem dál.« Bodře volá kmet a vesele prolnul hmotou stromu spolu s čilou babičkou, aniž se jehlička pohnula. Když hulákám, že dole chybí most přes potok, jen se směje. Mně se úsměv nějak vytratil. Kamarádka mě popohání: »Přidej, nahoře si na loučce odpočineme!« Začínám pochybovat i o tom oddechu.

Dobíhám přítelkyni, mizící někde v zatáčce o sto metrů vpřed. Dál to však nejde. Strom, tentokrát podélně ve směru pochodu, hlásím. Musíme se vrátit. Prý ani náhodou. Snažím se někudy prorvat skrz. Nelze. Hustý smrk, ještě snad starší než ten dole a košatý až běda. Kudy se sakra ten dědek  procpal? Přítelkyně nalezla skulinky uvnitř stromiska a tak po půl hodině hrdinně krvácím dál po stezce. Bude hůř, pravil ten dobrý občan. To bylo ono? Kdepak. Další král smrků opět podélně zahozený Kirilem a totálně špuntující úzký kaňon. Tady se už fakt nikam nedá, konstatuji. »Ale dá, vždyť tady prošli. A dělej, už bude ta loučka, než zajde sluníčko!« Přítelkyně šplhá po kmeni silném jak menší most. Kdyby však neměl houštinu neprostupných větví. Bližším průzkumem zaznamenáváme hojnost smrků, naházených přes sebe. Tohle je na mačetu. Co na mačetu, na motorovou pilu a deset svalnatých lesníků! Už nemám ani odkud krvácet, šat rozervaný, části mého svátečního oděvu visí na každé překážce už odzdola. Přítelkyně proklouzne jako háďuvka. Já se deru ze všech zbývajících sil, kterých už moc není. Strašlivě nadávám. Nemůžu zde opakovat své výrazy, použitelné jen po dvaadvacáté hodině. Řvu nadávky jak na lesy, až se hory zelenají. Hejkal si odvedl divoženky raději do Prahy. Je to jako prolejzání pralesem, který zapomněli vyjednotit a ještě vysázeli strašlivě hustě. Amazonský prales nemůže být tak pevný a neprůchodný, tam přeci prošlo objevitelských výprav. Jít tudy, tak neobjeví ani jednoho indiána a raději se dají na sbírání známek.

Po další hodině prodírání přes rozházené stromy přicházíme k rozcestí. Dle velikosti mravenišť, druhu rostlinstva a mé znavenosti usuzuji, že již jsme výškově minuli Černou tak o dva tisíce metrů a jsme někde na úrovni Himalájí. Rád bych kosti svalil na loučku a vystavil tělo posledním teplým slunečním paprskům letošního léta. Na to hlavní, kvůli čemu se rvu na tu mizernou louku už stejně nemám sil. Váháme mezi odbočením vpravo či vlevo. Přítelkyně sem kdysi šla několikrát se spousty mládenců a dle jejích vlastních slov, tenkrát příliš nesledovala, kudy jdou. Jen si dobře pamatuje tu loučku. Některé nepodstatné mládence už ne...

Pravostranné odbočení vede kolmo vzhůru a levostranné se mírně zvedá. Jistěže dávám přednost mírnému a pozvolnému zvedání, prudké a rychlé není už nic pro mne. Po chvíli se to sice také zvedne prudce, ba přímo hrozivě, ale netrvá dlouho. Přicházíme na asfaltku na boku Černé hory a kocháme se krásným výhledem na druhou stranu Janských Lázní, kousíček nad zaparkovanou Sůzinkou, na krásnou, sluncem ozářenou loučku.

Zakousnu se do utrženého klacku a nenápadně kopnu do skály, abych nevypustil silně jedovatou poznámku a zvolna pokračujeme po asfaltové silnici. Ještě několikrát je nám škodolibě nabídnut pohled na onu krásnou loučku. Ta, ke které směřujeme se někam odpařila. Přítelkyně začíná připouštět, že byla patrně na konci té pěšinky kolmo vzhůru. Na můj škodolibý dotaz, zdali mezitím nezarostla, jen dotčeně zafrká. Později nad mapou potvrzuji správnost připouštění. Louka se nachází pod Velkými Pardubickými boudami a vede až k nim. Po roce to mohu potvrdit i na vlastní bulvy, kdy jsme za strašlivého lijáku a v kruté zimě, se belhali na Černou horu pěšky od dolní stanice lanovky k horní, obloukem 30 kilometrů, skorem přes Špindlerovku. Ale o tom zase až někdy příště.

Teď zuřivě sleduji protější louku a znovu zacházíme do lesa. Nyní máme na vybranou: Jít nahoru na Černou k vysílači a pokochat se vrcholkem nebo se tudy spustit podél Klauzáku dolů. S přilepeným pohledem na loučku, těsně nad automobilem, navrhuji se spustit a využít jí. Přítelkyně se podvoluje spouštění jen děsně nerada, její cíl je vždy pořádný vrchol. I přes vydatné protesty se tedy spouštíme aniž jsme dosáhli vrcholu. Svolila ke spuštění jen pro důležitý cíl, za jakým hledáme krásnou osluněnou loučku. Nestoupáme tedy po žluté značce, leč prudce se spouštíme červenou. Po levici vidíme Klauzový důl, zaházený starými smrky, kudy jsme se před pár hodinami prodírali nahoru. Po široké pěšině, která odbočila z asfaltky dolů, to jde daleko rychleji. Mihne se kolem dvojice klusajících bláznů a občasné zasvištění nás varuje před cyklisty. Přicházíme k stojící lanovce, pod kterou pokyvují hlavami revizní technici a razítkují protokol o způsobilosti stroje na zimní provoz. Stále nechápu, proč tolik lanovek je v létě stojících, vždyť by spoustě turistů ušetřily hromadu strašlivých kilometrů do kopců a pohoří. Začínám mít dojem, že hory rezervují pro tlupy šílenců na lyžích a v létě je jen takové mlčenlivé trpění několika cvoků, co chodí do kopců pěšky. Zkušební jízdy lyžařských vleků na trávě a za plného slunce vypadají dost komicky. Však život je plný pradoxů. Třeba my jsme přebírali letní kino v lednu, boříc se po pás do sněhu.

Dále se horlivě sunem do satelitních čtvrtí Jánek, procházíme mezi dalšími penziony chystajícími se na nápor sněhových jezdců, dojdeme i k cvičnému svahu, kde opálení dělníci plně nasbírali za tu dobu celý jeden kýbl kamenů. Celkově naprosto vysílený se doplazím k Sůzince, ta se poslušně odemkne jakmile načuchá čip v mé kapse a odjíždíme po dnešním, celkem vydařeném výletu do pryč. Bylo krásné počasí, ušli jsme kolem třicítky kilometrů. Zkrátka výlet byl nádherný a možná se ani nebudu celý týden léčit z následků. Sbohem hory pro letošní rok. Na jaře zase na shledanou. Sjíždím Sůzinkou do Svobody nad Úpou a budu pokračovat do svých Polabských nížin. Hory znova až na jaře.

Něco vám chybí? Copak jste čekali? No došli jsme dolů už dost pozdě. Slunce zapadlo a již se chystalo noční chladno, nastal hluboký pokles teploty. Začínal jsem cvakat zbytky chrupu zimou, vytopená Sůzinka lákala víc. Také začala vypukávat tma. Nafotit ocúny a podzimní květenu pro jednu zakázku jsme holt šli na jinou louku až druhý den...



Minialbum všech fotografií

Tyto obrázky si můžete prohlédnout ve větším a s popisem zde.


(Dokončeno)

Trutnov, 8.9.2008/23.9.2007


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 TransitionalDocument made with KompoZer