Na vyhlídku u Machova
aneb jak jsme hledali modrou značku

Po zdrcující porážce mého těla stovkou prvních jarních kilometrů, jsem byl za použití veškerých ženských fint, nalákán na další výlet. Jistěže do kopce. To už jste mohli odhadnout z popisu mých dřívějších pokusů o přežití výletu. Přítelkyně totiž po rovině neumí chodit, padá dopředu a tak musí mít před sebou neustále nakloněnou zemi nahoru. Čím víc, tím líp. Kamarádům však takovéto procházky činí nesmírné potíže, ale co by člověk pro bližního svého neudělal a tak se pro její zdraví obětuji a vydám na pochod. Takový jsem dobrosrdečný a samaritán.

Nedaleko vesnice Machova se rozkládá krásná vyhlídková skála Pod Borem. Vyhlídka, tak nebude asi dole, viďte. I když existuje Cimrmanova rozhledna, která je v údolí a kupodivu je z ní opravdu rozhled. My tedy pojedeme do Machova, nedaleko Broumovských neschůdných skalisek. O nich mohu někdy také vyprávět své. Hodláme se tedy škrábat na skálu. Už se nesmírně těším, grrrr. Se zatnutými zuby. Ale musím poztrácet nastřádanou zimní tepelnou orchranu organismu. Na výlet bylo přibaleno desetileté dítko, značně hyperaktivní. Ostatně jako všichni z rodiny přítelkyně. Já, lenoch a sotva lezoucí stařec, jdoucí s nimi určitě budím velkou pozornost okolí a brzdím je v rozletu.

GPSka nás bez problémů dovedla do správného Machova, bloudění bylo v normě deseti procent jízdního času. Jenže co teď, kam se půjde a kde nejlépe zaparkovat vozidlo, aby znavená těla, vlekoucí se zpět z krušné dávky kilometrů, bylo možno co nejdříve složit ve spásný automobil? Kamarádka prohlásila, že je to fuk, těch pár metrů nás nevytrhne. Dle mne to však jedno není, každá ušetřená stovka metrů je dobrá, snažím se namítat. Prý to buřt je. Podrobuji se autoritě. Nic jiného mi ostatně nezbývá.

Za mého mohutného brblání a houby platných protestů tedy parkuji před nějakým konzumem, vylejzáme ze Sůzinky ven a beru foťák s větrovkou, dohadujeme se, zdali obout sněžnice a tahat se s obrovským deštníkem na odhánění vlků, vykládáme hromadu potravy pro rotu vyhladovělých kozáků - dítko je též hyperžravé a z něčeho musí brát energii na věčný Brownův pohyb prostorem, dále je vyjmuto z nákladního prostoru teplé oblečení, bundy, zimní kabáty a vysoké boty, pak je nacpáno zpět, neboť je teplo, načež se nanovo vytahuje, protože támhle je zataženo a mohlo by se udělat zimno a lejt, vzápětí se teplé oděvy vrátí, anžto oblak zmizel, a ihned se znovu vezmou do rukou, koukej, zase se žene další mrak, vyndej i ty láhve s vodou, bude žízeň, mohli bysme mít s sebou i pláštěnky, ale ne, vrať je tam, slunečník zatím ne a plavky potřebovat určitě nebudeme ale koukej si přezout boty, ty šlupky se ti někde rozpadnou, dočista z těch povelů už blbnu a chci vzít i gola sadu co vozím s sebou pro případ poruchy, ale pak se úplně všecko naloží zpět včetně zásob pro půlroční polární výpravu, osob a dítěte setřeseného z vršku topolu a brablenců, co do kluka stačily nalézt a jedem jinam, poněvadž jsem si právě všiml značky, že parkoviště je jen pro zákazníky toho mizerného krámu a ostatní budou bez milosti odtaženi. Tak odjíždím hledat lepší místo. U silnice to moc nejde. Nedaleko je kostel a tam nacházím již velikou hojnost vozidel a vmačkávám se mezi ně, trošku je rozhrnu přední radlicí, co mám jako nárazník.

Naposled vykydáme zavazadla ze Sůzinky a začínáme hledat značku, co jsme zahlédli u konzumu. Tam pracně dojdeme po kilometru těžkého pochodu silnicí, mírně z kopce. Značka nás zavede do útrob obce a po dalším kilometru ke krásnému, až na dvě vozidla zcela prázdnému, parkovišti. No krucinál! Parkoviště přímo u cesty, kudy se z vejletu vrátíme. Že by se někdo ráčil obtěžovat a napsal ceduli na hlavní silnici? Nedivím se, že je toto místo naprosto autoprázdné a u kostela přeplněno. Kolem jsou i houpačky, kde již visí naše dítko. Na rozdíl od ostatních dětí, hlavou dolů. Je vybalena potrava aby se ulevilo zátěži v batohu o pár kilogramů a já se vydávám ke kostelu pro Sůzinku, abych jí sem převezl a kamarádka rozkládá přesnídávku dítěti. Kolemjdoucí se zastavují v domnění, že se zde koná nějaký trh.

Já převážím Sůzinku, avšak běda. Co jsme šli po značce, je pro auto neprůjezdno, neboť to je úzká pěšinka mezi ploty. Objíždím kolem, zahrozím pěstí konzumu a naproti němu uličkou přijíždím na parkoviště, kde se potrava již přemístila do vnitřku dítěte a toto se snaží na houpačce přeletět nedaleké pole a já obdržuji nějakou bobuli na doplnění svých sil.

Vycházíme konečně k vyhlídce. Projdem okrajem vesnice, kolem lesa a příšerně strmé stráně, v zimě využívané jako děsně prudký lyžařský sešup. Ostře pádíme pěšinkou do lesa. Dítko to vzalo přes skokanský můstek a několik kolmých sjezdovek, zjevně bez újmy na energii. Docházíme k potůčku, přetínající pěšinu a podíváme se kousek podél vody proti proudu, neboť na obzoru se rýsuje jakási chatka a ta nás zajímá. Dítě je již dávno v ní. My se tam dovlečeme po půl hodině, kdy dítě sjíždí po prodloužených zádech ze střechy, což s přítelkyní ani nehne. Chatka skrývá velkou studánku a u ní se povalují dva plechové hrnky na pití, s nápisy aby je nikdo nekradl, slouží všem. Nechci dostat choroby od předchozích výprav či tyfus z neznámé vody, tak odolávám a nepiji. Prohlédnem si hezkou chatku, přivoláme dítko z daleké skály a vracíme se na původní, řádně červeně značenou trasu. V mapě je to místo nedaleko Vladivostoku a vyvedeno modrou barvou. Ve značení je tady trošku zmatek a jak uvidíme, v závěru bude ještě větší. Nepředbíhejme však. Zatím se posouváme směrem vzhůru a není to tak strašné. Kdyby to fungovalo takto dál, budu spokojen. Hyperaktiv prošmejdil kolem kdejaké poházené skály v lese a medvědí brlohy. Tu a tam si přijde chroupnout nějaké pohonné hmoty a zapít chladivem.

Procházkově se dostaneme pohodlně k rozcestí Bor. Vlevo vede žlutá značka, ta se nás netýká. Červená jde naším směrem k vyhlídce (na mapě.cz je taky modrá) a další modrá vpravo, kterou se v závěru seshora vrátíme abysme udělali hezké kolečko a neplácali se zpět stejnou štrekou.

Rázně vykročím k vyhlídce. Vylítne ze mne zaklení. Abych byl přesný. Tlumené zaklení a zařvání mnoha neartikulovaných skřeků neandrtálského muže. Zase naše klasika: Něco kolmo vzhůru. Po tom něčem se máme škrábat. Jsem se radoval předčasně z krásné, pozvolna stoupající pěšiny. Teď se před námi objevila opičí dráha pro výcvik paragánů. Možná hasičů, ale víc neslevím. Hledám dítě, abych mu pomohl zdolat to, co sám asi nevylezu. »Ten je už nahoře«, praví přítelkyně nevzrušeně. Tentokrát se mýlila. Ztěžuje si překážkovou dráhu dalšími obřími skalami a rozsedlinami v lese, vlastně do kopce vyšplhá nejmíň třikrát, jak se neustále někam vrací za účelem prozkoumání. My se dostáváme do závěrečného schodiště a žebříků po dvou hodinách pilného lezení. Upřesňuji: Mého lezení, nadávání, chrčení a později jen kvílení. Vržu jak stará vrata od chlíva. Přítelkyně znuděně postává nade mnou a její syn tam byl už několikrát a kdeže se loudáme. Dolezu na vyhlídku, tam sedí orvaný sup s holým krkem, hrozivě skřehotá a klape zobákem. Připadám si jako jeho bratr.

Nahoře je krásně. Nádherný výhled do kraje. I nadále zasněžená Sněžka je odsud vidět. Sice mě na okamžik napadá myšlenka, proč jsme se drápali tak daleko za účelem podívání na Krkonoše, když si je můžeme od Trutnova prohlížet co hrdlo ráčí a ve větším pohodlí. Ale raději zhluboka dýchám a hledám ztracený dech. Vpravo jsou vidět Broumovské skály, za zády není vidět Polsko, neboť ho zakrývá ještě vyšší skála, ta už skutečně neschůdná. Dlouze se díváme po okolí. Je nádherné počasí, teplo a jasno. Sluncem zalitá jarní krajina je úchvatná. Louky jsou svěže zelené a začínají žloutnout kobercem smetanek lékařských, pampelišek. Kolem je provoněný vzduch kvetoucími stromy. Akorát nechápu, proč se to jmenuje Pod Borem, když rozcestí Bor je sakra hluboko pod námi. S tím by měli odpovědní činitelé něco udělat a nevymejšlet blbosti, jako je nošení žlutého odznaku těhotnými, aby náhodou někdo nepřehlédl velké břicho, že paní Džamilo.

Batohu je ulehčeno o dalších několik kilogramů - dítě spolklo malou svačinku. Pak se zvolna vracíme a spouštíme dolů k rozcestí Bor a vydáváme se po vodorovné, krásně pohodlně široké cestě vlevo, neomylně vedeni modrou značkou. Asi za hodinu, kdy dítě prozkoumalo všechny myslivecké posedy, vyrušilo něco spárkaté zvěře a podle zvuků i hrocha, docházíme k ostré pravotočivé zatáčce. Tam postává jakýsi cyklista, v ruce mapu a nadává až padají šišky. Nevěnujeme mu pozornost, má se v tom vyznat, trubka. Po kilometru pozvolného klesání pozoruji, že modré značky není, nýbrž jakási žlutá. Dle naší mapy nás zavede někam strašlivě daleko. Velím proto čelem-vzad a vracíme se na místo setkání s klejícím cyklistou. Ten zde již není, leč kletby zůstávají a jsou hodně nahlas. Je vystřídán partou tří Němců, nadávajících jak Šimansky, když mu to nejde. Konstatuji, že němčina má velice bohatou zásobu nadávek. Necháváme je také bez povšimnutí a vracíme se za zatáčku. Tam je modrá značka v pohodě, i otáčíme a vidíme, jak se k Němcům přidali dva čeští cyklisté a našli s nimi společné vulgarismy, jimiž ve štědrých dávkách zasypávají les. Vida, co také dokáže národy sblížit. Cesta vede jen vpravo, rovně i vlevo je husté chroští. Zabočujeme tedy opět vpravo, tam sakra musí ta sakramodrá sakraznačka u všech sakrů pokračovat v tom sakralese, kde není ani sakrapocestný*). Ale běda. Po padesáti metrech nacházím jen žlutou. Co to tady je za vtipy! Zase zpět k zatáčce. V povětří už lítá i polská cholera. Tady musela ta modrá zmizet a rázem mi dojde důvod nespokojenosti ostatních turistů. Pravda, německy neumím ani žblept, ale z jejich výrazů, rozmáchlých gest a zuřivých pohledů, se dalo vyčíst, že slovy rozhodně nadšeně neobdivují okolní přírodu. Chvíli brouzdám lesem, padajíc přes šlahouny ostružin, zamotávám se do starých kopřiv a šlapu do rezavých hrnců. Zakopnu o hraniční patník. Hele, modrá značka! Na stromě. Uprostřed lesa, v Polsku. Naprosto osamělá. Nad okolním krajem strašlivě zahřmí i moje úleva a nechtějte, abych sem psal to slovo, kam jsem značkaře poslal, můžou to číst děti, neznající různé součásti žen. Další modrou jsem totiž tady už nikde nenašel.

Který syčák to tady značil! Okamžitě říkám přítelkyni, až bude na schůzi turistů, aby tento šlendrián pořádně rozmázla a strhla prémie zodpovědnému jedinci, včetně jeho vedoucího a ředitele podniku, zkrátka všem zúčastněným na téhle lumpárně. Zkoumáním následné žluté značky bylo zjištěno, že je překreslena přes modrou. No to je darebáctví! Nám nebylo zbytí a šli po jediné možné cestě a to po žluté. Mapy jsem roztrhal na cucky, zahodil do chroští jako nepotřebné a při tom uklouzl přes pixlu od žluté barvy a málem si vyšťouchl koleno o ztvrdlé štětce...

S největší dávkou pravděpodobnosti zde začali předělávat trasu na žlutou, leč objednali málo barvy nebo značkář zde zhynul vyčerpáním a je buď pod hromadou klád nebo sežrán vlky. Na všech mapách však zůstala modrá, i tady. Dvojnásobný šlendrián.

Dál se suneme přes krásně čerstvě zelenou loučku, plnou ne žluťoučkých koní pějících ďábelské ódy, ale žluťoučkých pampelišek a kocháme se podívanou na krásně kvetoucí třešně. Dle rázu krajiny usuzuji, že žlutá značka nás vede po trase původní modré. Nebo naopak, modrá zůstala nedokončena. Záhadu značky na osamělém stromě uprostřed houští a v Polsku se nezdařilo nikdy rozumně vysvětlit. Že by někdo jen zkoušel, jak bude barva na stromě držet? UFO přesadilo strom? Nebo cesta silných zážitků pro otrlé turisty?

Docházíme k lyžařskému vleku a hluboce pod sebou vidíme pěšinku, kterou jsme ráno v 6 hodin započali výlet. Rovněž je vidět ve strašlivé dálce onen lyžařský můstek a na něm naše dítko jedoucí dolů, aniž by mu vadila absence lyží i absolutní nedostatek sněhu. Další dvě hodiny se spouštíme až do údolí a jako ostatně vždy, řádně zbědován docházím k Sůzince. Dítku lyže nechybí ani v nejmenším a sjíždí můstek po zadku. Kamarádka se na to s úsměvem dívá a přemýšlí kde má pinzetu na tahání třísek. Po pátém sjezdu je dítě přivoláno, oklepáno od oblaku prachu, nakrmeno zbylými kilogramy jídla a usazeno do automobilu. My oblíznem zamaštěný papír, otočíme na ruby láhev od Coca-Coly a vsrknem poslední kapičky a odjíždíme po krásném výletu. Ušli jsme asi dvacet kilometrů, dítě šedesát.

To však ještě nebyl zdaleka konec dne. Dítě nebylo stále patřičně znaveno k nočnímu spánku, proto jsme ho ještě chtěli umístit na motokáry, avšak tyto byly v hale a jen pro dospělé. Cestou kluk začal drnět, že by se rád vykoupal. Já málem vzal údivem škarpu, mamina však zajásala, ač venku bylo cca 12º Celsiových a voda mohla obnášet nepatrně nad bodem tuhnutí. Dobrá, sekeru na led mám v autě. Vracíme se kolem Červeného Kostelce s rybníky Broďák a Špinka, u některého tedy přistaneme. GPS nás protáhla 5x skrz Kostelec, než jsem si všiml, že na povel »držte se mírně vlevo«, mám zatočit do pravého úhlu, neboť doleva vedly tři silnice. Tím si zachránila existenci, ještě jednou mě hnát do města, tak jsem vyzkoušel, jak daleko se s ní dá dohodit.

U Brodského rybníka vjíždím do kempu, kde majitelé s rychlou rotou pracujících tmavočeských úderníků zevlují a líně natírají chatky, neboť do sezóny je velmi daleko. Společně na nás koukají jak na blbce, co tu hodláme pohledávat. Záhy uvidí. Postaráme se o vyrušení z pracovního procesu celému osazenstvu a o jeho nesmírný úžas. Než vylezu ze Sůzinky a pečlivě jí zajistím, je dítko již v plavkách na molu a hodlá do mrazivé vody skočit, ještě s chutí povzbuzováno maminkou. Jinovatka mu odpadává z vlasů, stále ještě bezlisté stromy šumí děsem. Nakonec tam doopravdy plácne šipkou. Ledová tříšť vylétne do výše. Mně nadskočí mandle a do výše vyletí tlak. Pracujícím cikánům vypadají štětky z ruky a cigára z povislých čelistí, nepracujícím vyskočí pivo z lahví do vzduchu a zůstane tak, někteří jsou hrůzou bílí jak Eskymáci - splnil se jim životní sen. Ostatní děti zcepení uprostřed pohybu na kolotočích a skluzavkách, ptáci se zastaví v ovzduší. Kluk se radostně cáká a vodník se šel dát k pirátům. Plavčík začal hledat pádla k pramici. Když je našel, ztratil zase loď nebo jí zamlčel. Majitel kempu zblbnul tak, že otvírá hospodu a nabízí zmrzlinu, mně by jí však musel ohřát. V laguně lovící rybář zahazuje pruty, spolkne žížaly, na hlavu si narazí sak a pádí s podběrákem jako s keserem do háje smrků a borovic za rohem, chytat raději zajíce. Naše dítě spokojeně brázdí hladinu, maminka ho nadšeně sleduje. Pokladní utíká nám vnutit vstupenky na pláž, ty jí okamžitě zmrznou, rozlámou se na kousky a odletí severákem do Prčic, takže může prodávat tak akorát sama sebe. Pán z půjčovny nafukovaček se nafoukl a schoval pod pult. Hajný hodil flintu do budoucí pšenice, sebral všem přítomným sekyru a na topůrko se vykašlal. Já vidím před očima noc v horečkách, volání pohotovosti, leč maminka se v klídku posadila do rašící trávy a táže se mile, jestli také nechci skočit do vody. Protože slunce už dávno zalezlo a teploměr na hodinkách Casio Pro Trek ukazuje 8º, vymlouvám se na to, že jsem právě zapomněl plavat.

Po půl hodině ráchání ve vodě vyběhne dítko, je osušeno a oblečeno, nasedáme do Sůzinky a odjíždíme ze ztichlého kempu, kde si přítomní občané utahují kožichy, berou palčáky a narážejí hlouběji beranice a uctivým obloukem se nám vyhýbají. Koutkem oka zahlédnu, jak někdo začal odhazovat sníh. Mám pocit, že na naší návštěvu jen tak nezapomenou. Budou vyprávět ještě i svým vnukům, jak jednou přijelo auto, z něj se vyřítili šílenci, hodili nebohé dítě do vody a okamžitě zmizeli. Nutno podotknout, že kluk nedostal ani rýmu, zato strašlivý hlad. Potrava byla vyčerpána, batohy splaskly a tak se dneska už definitivně zamířilo zpět.

-------
*) Na motivy hry Járy da Cimrmana: Dlouhý, Široký a Krátkozraký


Minialbum všech fotografií

Tyto obrázky si můžete prohlédnout ve větším a s popisem zde.


(Dokončeno)

Zeleneč, 5.8.2008/10.5.2008


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 TransitionalDocument made with KompoZer