Výprava za tajemstvím Labského vodopádu

Nějak mi náhodou přišlo na mysl, že před rokem a něco jsme šli nádhernou cestu po hřebenech Krkonoš. Leč v tom strašlivém fofru a zatemněné hlavě z úděsných kilometrů, jsme neviděli nejkrásnější část labského toku: Vodopád strmým karem, nedaleko od cesty, kterou jsem se potácel zmožen hrozivou dálkou. Proto nyní nastal čas tuto chybu napravit.

Dnešní novou výpravu předcházelo předlouhé studování mapy, ze které jsem vyčetl naprostou nedostupnost Labské boudy, nedaleko níž se koná předmětný vodopád. Dalo by se jet autobusem z Míseček k Vrbatově boudě, přejít kolem Pančavské louky k Labské boudě, projít Labským dolem do Špindlerova Mlýna. Ale ó běda. Sůzinka chudinka by zůstala na parkovišti na Mísečkách. Druhá možnost je jít celou cestu pěšky (to jest za pomocí lidské síly a vlastních nohou - poznámka pro kamarády automobilisty). Při pohledu na výškový profil cesty se mi vztyčilo všechno na těle hrůzou. Správně, oba vlasy. Znamená 15 km drastického stoupání do strašlivého kopce. Musíme se vysoukat ze zhruba 700 metrů, co se rozkládá Špindl, do nějakých bratru či ségře 1 489 k vodopádu. Brrr, hrůza. Třetí je totéž, co jsme šli před rokem: Vyjet lanovkou na Medvědín, vynést těla na Krkonoš (Zlaté návrší) a dál též  jak v první volbě: Vrbatova bouda, Pančavská louka, Labská bouda. Poslední možností je obstarat vrtulník a nechat se vysadit přímo do cíle. Tak kdopak uhodne jakou trasu a proč jsme zvolili.

Dobrá, nebudu dlouho napínat. Rychle k věci: První varianta je zcela na pytel, auto by zůstalo naprosto nedostupné, na taxíka ze Špindlu na Mísečky bych vydělával celé prázdniny, při spatření jejich ceníku se mi zkroutily i zuby na zipu a kanál co ze mne vylítl, bylo slyšet až na Hromovku. Druhá je nesmysl pro příšerné stoupání po zelené značce od Dívčí lávky až k Labské boudě. Ta je za trest, za všechny hříchy mládí včetně dědičného. Ještě je tak pro nějakého dvacetiletého svalnatého sportovce a ne pro starého dědka po infarktu a přítelkyně také zrovna není dneska ve formě. Lanovku však ihned zavrhla, neboť jsme tam tady šli před rokem, stejnou trasu chodí zásadně jen s jiným chlapem. Prej tudy prošla nepočítaněkrát. Netroufám si hádat reálné číslo. Zbývá tedy vzdušný výsadek. Určitě bude levnější jak to tágo k autu. Najmout šerpu aby nás vyvlekl na hrbu, se nám nezdařilo. I čučeli jsme tupě asi dvě hodiny na lávku před remízou lanovky a úsilovně přemýšleli, jak se dostat nahoru. Ani posilující buřt s langošem, zapitý kafem a čajem nepřinesl novou inspiraci. Krásné slunečné počasí, poslední letní den před zítřejšími zimními plískanicemi a nedělní sněhovou fujavicí, však lákal na nějaký výlet. Ani další hodina obdivného zírání na šedivý přechod neurodila plodnou myšlenku. I když slovo »plodná« mě nějak v poslední době trochu rozčiluje, ale to sem teď nepatří. No, možná patří, ale to uvidíme až cestou. Nyní mě už to neplodné koukání na můstek nepatrně rozladilo a tak jsem zařval, až se ohnuly smrky a vypadaly blechy z veverek: »Budem ještě dlouho čumět na ten pitomej most?« Po tomto mém milém prohlášení jsem se shodli, že dojdeme aspoň k Dívčí lávce na soutoku Bílého Labe, tam budou nějaké rozcestníky a dál uvidíme.

Před lávkou je modrá značka k Labské boudě, 8 km. Za lávkou je zelená 7,5 km, ač na mapě to vypadá dále. Nějaký Alp nás vnuknutím však poslal po zelené, půjdeme kousíček a dál jak nám bude. Kdybysme šli modrou, mohl výlet skončit bez následků. Po třech kilometrech, vidouc hrozivé stoupání Labským dolem bych se otočil na patě a nikdo by mě nepřinutil tak děsně strmým terénem jít. Teď jsme se vzhledem k momentálnímu zdravotnímu stavu nás obou, rozhodli pro chvilkovou procházku po zelené, která nejprve sleduje silnici na Špindlerovku, po chvíli však stoupá vlastním neuvěřitelným krpálem panelovou dálnicí, přímo ke hvězdám. Mám plodnou myšlenku: Navrhuji se vrátit. Zamítnuto. Šplháme po silničce. Kolem nás se spouští automobil s vyděšeným řidičem. Oči má na šťopkách, kterými se snaží zarýt do betonu a tím brzdit. My se rveme obráceně. A pěšky. A není konce. Po dvou hodinách dolezeme na lesní náměstíčko a zjišťujeme v jaké jsme strašlivé výšce. GPS hlásí 900 metrů. Obraz se mi před očima zatočil dokolečka. Ještě několik hodin šplhu před námi. Tudíž mám další plodnou myšlenku: Navrhuji návrat. Zamítnuto. Snažím se odpočívat focením okolí, leč přítelkyně stoupá dál jak strojní šplhadlo. Nechci-li bídně zhynout samotou v neznámé pustině, musím si přichvátnout, abych jí dohnal. Ale nějak to nejde, kopec vítězí nad mojí snahou. Mám neodvratný pocit, že tento výlet bude poněkud vyčerpávající. Škrábeme se svislou silnicí dále. Vidím dvojitě a nevím, která přítelkyně je ta živá a jaká jen výmyslem bolavého mozku. Neuvěřitelné stoupání. Každou chvíli kontroluji GPS a připadá mi, že co krok to deset metrů do výšky. Jedné z obou dívek sděluji plodnou myšlenku: Jdem zpět. Od prostřední mi přiletí zamítavý pohlavek. Celou dobu putujeme sami, žádný další šílenec se nekoná. Z toho je vidět, jakou jsme vybrali znamenitou trať, která je zcela zničující. Hledám kostry předchozích výprav ve škarpě. Nacházím jen loňského potkana.

Pak přesně podle obratů ze šestákové literatury: Když Johny zmíral hlady a žízní, uviděl v temnotě světélko. Přeloženo do zdejších poměrů: Jakmile přestávám doufat v přežití kopce, zjevuje se někde nahoře Medvědí bouda. Spása na obzoru, volám i když její dosažení bude trvat ještě hodinu. Nakonec skutečně vstupujeme dovnitř a před krutou smrtí ze šplhu nás zachraňuje Kofola. Ale její zaklínadlo Alofok, na rozdíl od televizní reklamy, nepomáhá. Možná zajistí zamilovanou ženskou, ale co bych si teď s takovou počal, akorát bych si nadělal ostudu a stejně by mě za to přítelkyně střískala. Chci raději nové a nebolavé nohy. Marně. Posedíme hodinku a strašně rád bych zarostl do židle, jak červotoč. Pak jsem opět vyhnán na hrůznou trasu. Přednáším další plodný návrh: Půjdem dolů. Zamítnuto. Přítelkyně by raději vypustila duši nebo si nechala odpadat nožičky, jen když nevzdáme a třeba v kurdějích vylezeme až do cíle. Před očima mi tančí profil z mapy. Nesměle sděluji, že další cesta je absolutně neschůdná, hrozivě kopcovitá a nahoru. Kamarádka kašle na prudkost stoupání a praví, že 4 kilometry před cílem nevzdá, abych nebyl lemra a šel. Opět tedy šplháme někam vzhůru. Nebudu popisovat, jak jsem chrčel, nadával a šátral před sebou rukama, hledaje další chyt, místy i zatloukal skoby. Konečně jsme potkali nějaké jedince, šourající se i naším směrem. Tělesnou schránku měli značně zdevastovanou. O něco lépe na tom jsou z protisměru.

Připojuje se k nám modrá značka z exotických krajů, tedy od Petrovy boudy, Ptačího kamene a Brádlerovy boudy. Já bych se s chutí také k někomu připojil. Teda aby mě vytáhl nahoru. Můj plodný návrh je vrátit se. Zamítnuto. Dorážíme vyčerpáni do posledních kapiček k Martinově boudě, kde nás opouští modrá značka přes Vysoké kolo až někam do Polska. Zastavujeme jen pro razítka do vandrbooku, Kofola není povolena a stejně jí nemají a kdybych si dal rum, upadnu do kómatu. Jakýsi občan si nechává naplnit zkumavky záhadnou čmoudící chemikálií a není puštěn s nimi ven, aby náhodným vybryndáním nerozleptal i tak chatrné základy boudy. O proti Medvědí boudě, kde byla pouze jedna dáma s velice nizoučkými bokovkami a vzadu čouhajícími růžovými kalhotkami, je zde celkem nabito. Kudy se tolik sem lidí dostalo? Přeci všichni nešli pěšky! Když vidím, jakým kopcem pokračuje pěšina, mám nový plodný návrh: Otočit se. Zamítnuto. Šplháme kamenitou cestou, jak do nebíčka. Klasika. Vršek hory, zatáčka a další kopec. Zkrátím to a nebudu se desetkrát opakovat, jako se opakovala ta pitomá cesta. Ani moje plodné návrhy nebyly vyslyšeny. Konečně přelom, Labská bouda je kdoví kde ale hlavně, že se spouštíme dolů. A pak se před námi vynoří betonová stavba a za chvíli stojíme před ní a díváme se z vyhlídky do Labského dolu a děsíme se, kudy se budeme muset pohybovat. Hlavně, jaká je to strašlivá dálka, sic již jen z kopce až k automobilu.

Po kafi a Cole se šourám k vyhlídce na Labský vodopád. Ano, je zde i stavidlo, kterým jde celá řeka zahradit, nahromadit a vypustit za účelem většího efektu vodopádu. Akorát není obsluha. Bodejť by dneska někdo dělal nějaké atrakce pro lidi a zadarmo. By tady musela být pokladna a pustil by to nejmíň za stovku. Euro, pochopitelně. Tak obdivujeme i bez pičičárniček plně přírodní pád vody do údolí, i tak krásný a mohutný. Udělám dokumentární fotky a belhám se zpět nahoru k pěšině dolů. Nojo, jít opačným směrem, tak to vzdávám už někde ve Špindlu. Chodník, dlážděný balvany, točící se mnoha meandry někam do strašlivé hloubky. Občas nás zavede k dráze našeho veletoku a pádu vody. Nevím proč jsem vzpomněl na Julese Vernea a jeho Cestu do hlubin země.

Jednu chvíli ustrnu v pohybu. Že chodí po horách šílenci, jsem si už zvykl. Zde vidíme turismem poblázněná dvojčata. Mrňavá mimina, zakovaná do krosny, paralelně odložená v trávě. Kolem poskakující mladí rodičové s lahvemi Sunaru, čaje a kojenecké výživy, buřty a dělají budliky budliky. Pak si každý z nich nahodí jeden kletr s miminem na záda, ani se příliš nepropérují v kolenou a vybíhají rychle v před. Dokonce nás předjíždějí a pádí, každý tak - dle mého odhadu - s deseti kilogramy mimina plus dvacet kilo trubek na zádech, jako by se nechumelilo. Já bych nabral jeden takový živý batoh na záda a rázem upadl. Vytřeštěné oči mi ještě dlouho zalejzají zpět do důlků. Přítelkyně se na mimina zálibně dívá a podezřele na mne usmívá, až mě zamrazilo. Mimina nebudou šílená, ale chytrá, neboť předstírají, že neumí chodit. Ostatně já bych se také nechal hned takto nosit, leč není nikde nikdo, kdy by mě hodlal vláčet. Tak musím dále po svých. Vrátit se již nelze.

Meandry se hrozně namáhavě spouštíme dolů. Děsně prudké klesání a poskakování po balvanech také není zrovna nejodpočinkovější, ba přímo velmi vyčerpávající. Při plazení nahoru začaly bolet kosti ve stehnech, nyní se mi dělají puchýře na hrábích a bolejí kosti v lýtku. Z výšky 1 500 metrů nad Baltským mořem se takto namáhavě dostáváme až na dno Labského dolu, do takových devíti set. Několikrát potkáváme mladé rodiče, zastavující se pokochat pohledem na Labe. Jako by na zádech nic nenesli. Obdivuji zejména křehkou maminku, jak statečně nese batoh s živým nákladem a vůbec není zadýchaná jako já. Přestávám se kochat přírodu a jen s největší námahou přemluvím moje tělo dělat dokumentární snímky, později už na ně únavou ani nevzpomenu. Mít na hlavě čepici, bolí mě taky.

Po několika hodinách, kdy už nedoufám spatřit civilizaci, končí kamenité meandry a napojujeme se na asfaltku. Ha, lidé jsou zde! Potkáváme hordu cyklistů, z přátelství si vyměňují velocipédy a trička. Škoda, že jsme nedorazili dřív, jedna dívčina už má triko vyměněné. Pak nasedají na své stroje a mizí v dáli.

No, civilizace. Pohled do GPS přístroje ukazuje vzdálenost k automobilu nejméně ještě 10 kilometrů. Zaháním mrákoty, polejvám se čerstvou labskou vodou a hledám nosítka. Chtěl jsem na protijedoucí dámě vyloudit aspoň bicykl, moje dáma mi však dobře umístěnou ránou vysvětlila, proč kolo nebrat. Není zbytí. Donucuji své zničené tělo k další mátožné chůzi. Za hodinu dolejzáme k soutoku s Pudlavou a vzpomínka na obrázek na mapě, ve mně vyvolává chuť lehnout si na zem a zahrnout balvany. Třeba na mě naroste borovice nebo za tisíce let ze mne vyteče deci ropy a tím pomůžu budoucím dopravcům. Aspoň bych byl také něčím užitečný.

Od Pudlavy se sunem další hodiny a hodiny k Dvorskému potoku. Propánakrále, to je ještě lán světa k autu. Přemýšlím, jestli by šlo udělat dálkové ovládání, aby po stisku tlačítka pro nás Sůzinka sama dojela. Budu asi muset na vejlety najmout chaufeura ve fraku, který bude dbát pokynů mobilním telefonem a bude mě zničeného sbírat z pustin. To však nevím, že ztrátou signálu mám telefon vybitý, jeho baterka je prázdná, jak treska po tejdenním slunění. Ale co, kouřové signály jsou též schopny přenosu dat.

Několikrát se již zdá, že je Dívčí lávka na dohled. Ale to jen pojízdné toi-toi budky dělníků, co rejpou koryto Labe bagry. Nevím proč po celé délce odstraňují krásné balvany. Třeba zase nějaký ekologický záměr, balvany byly zde cizí přírodninou a nahází se sem ekologická a místně příslušná červenozem.

Za následující tři hodiny těžkého pochodu asfaltkou kolem potůčku Labe, konečně spatříme Dívčí lávku, kde jsme za ranního kuropění cválali za zelenou značkou. Nyní je již dvacet hodin a snáší se soumrak a za chvíli nás sežere Klekánice. Sněhurka šla právě kolem a mluvící vlk chroupe košíček Karkulky, která leze na parohy jelena Zlatohříváka, co ztratil tři zlaté vlasy s živou vodou. Vše se kolem točí, ale nezadržitelně se blížíme do cíle k parkovišti. Až na to, že to nezadržitelné blížení je strašlivě pomalé a bolí každý kročej, každé hnutí svalu i mrknutí okem. Bolí mě i pleš. Mít parohy, bolejí mě taky.

Sůzinka je spatřena, pohled se jasní a po dávce limonády lze i do vozidla nalézt. Dnešní cesta byla příšerná. Příště už žádné honění za kilometry, tím si člověk vůbec neužije krásnou přírodu. Jindy jen pár stovek metrů od automobilu, aby se plně vychutnala krásná příroda kolem a člověk nekončil na márách nebo alespoň padlej doma do pelechu, jak shnilá hruška. Jsem zvědav, jestli se mi toto přání někdy splní. Jsem tak nějak smířen s osudem, že asi ne...



Minialbum všech fotografií

Tyto obrázky si můžete prohlédnout ve větším a s popisem zde.


(Dokončeno)

Zeleneč, 19.7.2008/11.7.2008


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 TransitionalDocument made with KompoZer