Velká okružní po hřebenech

Když jsem se po své první skutečné turistice čtrnáct dní probíral zpět do života v pracovním procesu a přežil jí relativně bez fyzické a duševní újmy, zachtělo se mi zase někdy navštívit naše nejvyšší české hory. Nemaje nejmenšího tušení, že dráždím hada bosou nohou, vydávaje se na trasu s maximalistkou, která mě zase odrovná na dlouhou dobu dopředu, včetně lichvářských úroků.

Lékaři mi naordinovali k úspěšné rekonvalescenci, jako nejlepší medikament, turistiku. Hlavně horskou. Hlavně nic nestála zdravotní pojišťovnu. Nyní už dokonce vím, proč se při jejím předepisování onen pan doktor škodolibě usmíval. Abych tedy upřesnil svoje dosavadní představy turistiky: Jest tato cíleným poznáváním cizích krajů, lidí a mravů, obdivování od civilizace odlehlých míst přírody, přemísťování se za jinými úkazy a zajímavostmi. Přesuny v terénu se páchají samozřejmě dopravním prostředkem, jedině šílenec by s ničil vlastní hrábě. Později však zjistím, že šílenců se vyskytuje v horách značná hojnost. Tyto úvahy přesně cituji kardiologovi, abych se ujistil o vyšším účinku cestování vozidlem na moje zdraví, než má betablokátor Vasocardin. Oknem zálibně pohledem hladím svojí Sůzinku. Načež se kardiolog smíchy přímo dusil. Když sestra navrhla, abych se dal do party s někým, kdo turistiku provozuje aktivně, radost lékaře neznala mezí a neomaleně se vysmíval mým tekutým svalům a tuhému, hodně klenutému hrudníku... No, hrudníku. Klenutému břichu. Klenutému hodně ven.

I představoval jsem si, jak zajedu automobilem na nějaké krásné místo v přírodě, vezme se piknikový koš, rozloží umakartový kempinkový stolek s židličkami - nejlépe na dohled motorového vozidla, aby se zabránilo zbytečné únavě. Posvačí se Kostelecká uzenina, člověk se pokochá pohledem a rozhledem, naloká zhluboka čistého lesního vzduchu, vystaví tvarohovité tělo pravému horskému slunci, popije nápoj z Termosovy láhve, zapálí si doutník, pohodlně se rozvalí a spadne ze zabořené židle, přímo do vosího hnízda. Pak se vše sbalí a popojedeme dál. Též je možné vylepšit zážitky jízdou lanovou drahou na nějaký spřátelený vršek, kde se věnujeme pomalému zevlování a obdivu horských velikánů a po odpočinku či kávičce v horské boudě, sjede se zpět k milovanému dopravnímu prostředku. Pohodička, že? Takováto rekonvalescence po infarktu je přímo nádhera.

V tomto rozpoložení jsem odjel s přítelkyní do Špindlerova Mlýna, na parkoviště přímo před odletovou halou lanovky na Medvědín. Zatím je průběh přesně podle mého nádherného plánu. Akorát se mi nechtělo tahat na sedačku strašlivě těžkou rezervu ze Sůzinky, i když nápis na prodejně vstupenek tvrdil, že kola vozí zdarma. Asi lidé vyvezou rezervní kolo nahoru, usadí se na ně a mají piknik bez toho, aby se nakazili v trávě klíšťaty či jinou zvěří a nedostali vlka od studených balvanů. Holt v našich letech se člověk už musí šetřit a nemůže se povalovat v louce jen tak, jako za mlada.

Hned jakmile opustíme nahoře obratiště lanovky, praví přítelkyně mile: »A máme před sebou nádhernou hřebenovku.« Proč ne, říkám si. Vyjeli jsme dopravním prostředkem do výše 1 235 metrů nad Baltským mořem, nebo 1 234 metrů nad mořem dle GPS matematicky vypočteného geoidu WGS 84. Ha! Džípíeska nás okrádá o metr poctivě zasloužené výšky! Hřeben zde zajisté bude nějaký přítomen. Sednout si tam a kochat se... Ale již dříve byla zmínka o padnutí do rukou maximalisty. Nyní mám neodvratný pocit, že místo popíjení chladivého nápoje z termosky, se budu zalykat vlastním potem. Se zevlováním se též můžu rozloučit. Přítelkyně totiž dořekla výše uvedenou větu a byla v čudu. Chvíli jsem marně mrkal do prostoru, domnívaje se oční indispozice. Krátce uvažuji, zda-li může živý člověk zdrhnout tak rychle, jak alpský elf. Jistěže ano. Vysilujícím sprintem rychlostí 3 km/hod. jsem jí za dvě hodiny doběhl až pod Šmídovou vyhlídkou, kde znuděně čekala a tázala se, co se tak loudám.  Funím jak přeborník v disciplíně sfoukávání pochodní. Krásný rozhled po okolí mi za chvíli půlhodinovou, stabilizuje přísun vzduchu do plic na jejich kapacitu, takže roztrhnutí přestává hrozit. Ve strašlivé dálce vidím Vysoké Kolo a mrňavou věžičku polské budovy u Sněžných jam. Kdybych nyní tušil, že se tam ještě dnes podíváme a po vlastních nohou, tak skáču po hlavě do propasti už tady.

Vstupujeme na červenou značku a krátkým klesáním se dostáváme na silnici od Horních Míseček (cca 1 000m) k Vrbatově boudě. Silničku velice dobře znám, již několikrát jsem tudy úspěšně turistikoval autobusem. Proto se kolem jedoucí socku snažím přimět, aby nás vzala na palubu, leč tomuto počínání je tvrdě zabráněno. Začínají se mi podlamovat kolena a nalomená ruka, kterou jsem stopoval, volně plandá podél znaveného těla. Počítám zbylé minuty života, protože přítelkyně hodlá zdolat Krkonoš (1 410m) pěšky a klidně by i utíkala. Kolem jdou hordy dalších turistů, kupodivu všichni po svých a přítelkyni děsně rozčiluje, že je nepředjíždíme. Když nás předhonil i hnědý plž, je poněkud rozladěna. Nevím jak jsem to dokázal, ale k Vrbatově boudě dolejzám ještě živ a za odměnu mi není povolena ani káva. Funěním bych už pochodně přerazil a určitě uhasil i hořící stoh. Nebo úspěšně plnil větrem vysokou pec.

Žasneme, neboť je otevřená cesta podél Pančavské louky. Již za týden, dle hlášení v rozhlasu, krnapáci cestu opět uzavřeli. Téměř po rovince, krásná procházka s nádherným výhledem do Labského dolu. Chvíli obdivujeme Pančavský vodopád a docházíme k Labské boudě. Konečně je povolena těžce zasloužená káva a kácím se na židli. Tento betonový monolit na mne nepůsobí dobře. Připadám si spíš jak pod Nuselským mostem v Praze, než v horské chatě. Ani ten název bouda k tomu odlitku nějak nesedí. Ač je prudké léto a horko - jsme jen v tričkách, panuje zde silně neútulný chlad. Nyní vzpomínám, jak coby dítko školou povinné jsme zde byli s rodiči, ještě před vyhořením původní, dřevěné boudy. Býval zde tenkrát atrakcí vodopád na Labi. Ještě tam nějak zadržovali vodu, aby byl mohutnější. Nyní již tento vodopád patrně neexistuje, nikdo ho už léta neviděl. Zaházený nebude, to by v Děčíně byla řeka vyschlá a tu jsem tam ještě nedávno viděl. Nedivil bych se, kdyby si ho krnapáci zabavili pouze pro sebe a bivakují tam s přítulkyněma, aby v šumu vody zaniklo bujaré juchání. Za rok jsme provedli speciální výpravu Za tajemstvím vodopádu, kde jsme detekovali i stavidlo na vodní kumulaci, pro maximální eskalaci sofistikovaného vizuálního efektu zde identifikovaného kataraktu a jen tak mimochodem naprosto odrovnali svá těla po hrůzyplné cestě divokou přírodou.

Káva a výživná svačina (přítelkyně přichystala nějaký chrást a kořínky) dodaly nové energie a jdeme si prohlédnout nedaleký pramen Labe. Nedaleký pro kamarádku, pro mě vzdálený hodiny a hodiny cesty. Od pramene pokračujeme přes Violík (1 472m) k Sněžným jámám a docházíme k věžičce polského hotelu, kterou jsme viděli strašlivě mrňavounkatou z Medvědína. Nyní je pro změnu vysílač na něm v tak úděsné dálce, že začínám zase pochybovat o návratu k automobilu ve stavu jiném, než zombie. Zde jsem naposledy byl tak před pětatřiceti lety, coby mladík. Již nevím, kde jsme startovali, ale cílem byla až Sněžka. Vydrápu se ještě někdy na svoje stará kolena znovu na její svršek? Určitě. Potkáváme žáky nějaké střední školy. Upachtění a mátožně se šourající studenti se zrovna tázali svého pedagoga, zdali jsou na tomto výletě za odměnu nebo za trest. Já bych hádal, alespoň podle mého názoru na obtížnost plahočení, že museli příšerně zlobit.

My stoupáme přes Vysoké kolo (1 506m) po cestě vyrobené z balvanů. Kdo někdy dělal na zahradě dlážděnou cestičku dva tři metry kolem záhonku, ví, co mu dala práce a kolik stála nadávek. Kdo vytvářel pěšinku z velkých placatých kamenů, ten se nadřel ještě víc, aby všechny pevně seděly a nekyndaly se. Zde je chodník vykládán obrovskými balvany v délce několika kilometrů. Ani se nehne. Možná se mi někdo ozve, kdo ví, jak se tento chodník dělal. Mám před těmito dělníky velkou úctu. Já bych sem ani nechtěl každý den chodit do práce, takovou dálku.

Docházíme po chodníku k Mužským kamenům (1 417m). Prohlížím si haldu, kterou sem nějaký nezodpovědný obr Koloděj naházel bez nějakého uspořádání. Pak se již značně vypotřebován dovleču k Dívčím kamenům (1 413m), které jsou pro změnu vystavěny z maxi placáků, srovnaných do hrání. Nojo, ženské. Musejí mít všechno přepečlivě srovnané, jako svoje předváděcí kalhotky. Chlap nerovná. Chlap ovládá chaos. Z posledních sil se doploužím do Petrovy boudy, kde si kafe nedáváme, protože mají zavřeno. Potácím se dolů až k Davidově boudě, kde je díky všem horským bohům otevřeno, za což jim skládám díky. Dávám spásnou kávu a přítelkyně se mě snaží povzbudit jakousi tyčinkou ze zrní, ta se mi v suché tlamě slepí do nezničitelného žvance, kterým si akorát zacpu díry v posledních zubech. Snažím se tvářit mile a jakože mi chutná. V nestřeženém okamžiku těmi sežvejkanými zdravými cereáliemi, trefuji elegantním obloukem a přímo z pusy, náhodně kolemjdoucí slepici. Zítra tady budou mít na rozvrhu drůbeží polévku. Vstávat ze židle se mi už rozhodně nechce. Docela mám chuť tady zůstat, nasadit si červenou čepičku, zkamenět a těšit německé turisty, místo jejich národního trpajzlíka.

Skutečně čerstvá přítelkyně přinutila mou bezvládnou postavu neskutečnými sliby, které si již bohužel nepamatuji, ke vztyčení a natažení levé nohy, pak pravé a ještě a ještě. K opakování tohoto prostého pohybu znova několik tisíckrát. Prý nebýt mojí únavy, tak se vůbec nebude zdržovat kafetem a popádí ještě až na Špindlerovku, aby měla celou pajdu. Pak možná pocítí drobné mravenčení, jako příjemnou rozcvičku. Věnoval jsem zuřivou vzpomínku škodolibému kardiologovi. Ale nás čekal ještě sestup do Špindlu a pochod podél Labe k autu. Již se šlo jen dolů. Míjeli jsme jakousi kamennou pevnost, která se po přiblížení beze stopy odpařila. Přítelkyně jí udiveně hledala, mně bylo v té chvíli srdečně jedno i kdyby vysublimoval celý náš parlament. Přetínáme silnici od Špindlerovky a krpálem se kutálíme dolů. Z prudkého klesání, patrně silným stoupáním tlaku vzduchu, začínají prudce bolet kosti v holeni a žlutá značka nás dovádí opět k silnici, kterou znovu přetínáme a tam nacházíme Labe. Je horko a chladivý potok přímo vybízí k osvěžení, jak tak činí mnoho lidí. Já bych se utopil i ve lžičce vody. Tak podle toku dotáhnu svojí zbědovanou tělesnou schránku, někdy kolem páté hodiny odpolední, až ke spodnímu přístavu lanovky, kterou jsme brzy ráno odsvištěli na trasu. U garáže sedaček se nachází bufet, kde se občerstvíme výbornou krkonošskou česnečkou, čili oukropem, jak od Ančete. Sedím z posledních sil, přítelkyně by klidně šla ještě dalších dvacet kilometrů.

Dnešní boj za posílení srdce a těla po zákeřné chorobě jsem zakončil tradičně léčením následující týden v práci. Po ránu jsem se doplazil do zaměstnání a záviděl hadům, že nevědí co je to bolení nohou. Tato cesta byla zatím moje nejdelší v životě, 24 kilometrů, ale protože mimo závěrečného sestupu probíhala celá v tisícimetrové výšce po mírně zvlněné krajině, neměla na mě tak devastující účinky, jako některé kratší, leč s daleko výživnějším stoupáním. Jako třeba tady. Ale neměl jsem příliš času se vzpamatovávat, neboť ještě tento týden se konal další hrozitánský výstup: Křížovou cestou na Křížový vrch v Horním Adršpachu. Ale o tom možná zase někdy příště.



Minialbum všech fotografií

Tyto obrázky si můžete prohlédnout ve větším a s popisem zde.


(Dokončeno)

Zeleneč, 14.7.2008/11.6.2007


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 TransitionalDocument made with KompoZer