Se Sněžkou v zádech na Sněžku

Krásné české městečko, známé z lidové písničky: »Pec nám spadla, Pec nám spadla, kdopak nám jí postaví...« No přeci Pec pod Sněžkou. Vyniká stařičkou sedačkovou lanovkou z roku 1949 na nejvyšší horu Čech, kterou však umístili strašlivě daleko od parkoviště. Stavbu nové blokují ekoteroristé. Bude tomu už rok, co jsem se tam poprvé, od svého znovunarození po infarktu vydrápal. No dobře, dobře, přiznávám: Vyjel tou lanovou dráhou. Ale sestup, ten stál tenkrát za to.

Na kardiologii jsem vloni při zátěžové zkoušce na bicyklovém ergometru, jak tomu mizernému kolu přibitému do parket říkají, spadl únavou z toho krámu po třech minutách. Táži se tenkrát s roztřepanými koleny doktorky na Bulovce, jaká to byla dřina, musel jsem vyjet nejmíň na Everest. Pak slevil k Řípu a nakonec Petřínu. »Csss«, ufoukla lékařka. »Csss, s bídou tááámhle k autobusu« a ukázala na dvacet metrů vzdálenou zastávku na kopečku, zvícího většího termitiště.

Od té doby jsem vytrénován a na podzimní kontrole jsem k úžasu lékařů i pacientů a krásných sestřiček po půlhodině šlapání, vyrval kolo z podlahy a málem ujel i s vlajícíma drátama od EKG z Bulovky nahoru do Ďáblic, ba až do Bohnic navštívit v klecovém lůžku jednoho známého a nalejt mu ferneta do trubiček. Tak bych konečně mohl zkusit tu Sněžku po svých. Nohách teda. Pohled do peněženky s pár mincemi mě o druhu dopravy definitivně ujistil: Vlastní oudy. Prý se také dají použít k přemísťování lidí. Nevím, nevím, mně dosud sloužily akorát na ovládání pedálů a nakopání pomlouvačů do svalnaté části těla.

Sůzinku jsem zaparkoval tradičně co nejblíže lanové dráhy, aby až znaven sjedu, měl spásné vozidlo nablízku. Přítelkyně pravila: »Znám nádhernou cestu po hřebenech, zpět bysme se mohli spustit lanovkou (ty bys dolů už stejně nedolez') a nádavkem by sis natočil celou jízdu, pro ten tvůj filmovej záměr«. Taková drzost. Nedolezl. Dobrá. Svěřil jsem se proto do jejích milých, něžných rukou. No něžných! Když furt posiluje. Dát někomu facku, ten stráví zbytek života v kotrmelcích. Její nepřátelé by se proto měli strachy třepat jak fangle v luftu a posílat se domů potrubní poštou.

Elegantním gymnastickým pohybem jsme se otočili čelem k lesu, zády k Sněžce a započali hrůzu můstkem přes Úpu, po žluté značce, kamsi k nebesům. Ježíšmarjá to byl kopec! Kam se hrabe svislý šplh z Kryštofova údolí. Cestička se tyčila kolmo vzhůru jak stěžeň, zasypávaná hojností mých nadávek. Mám velice bohatou slovní zásobu - kam se na mě hrabou právníci, leč po dvou hodinách drápání, jsem už musel některé výrazivo opakovat. Kdepak je Sněžka? Samozřejmě za námi. Jdeme k ní nosem do vnitrozemí a na cíl cesty koukáme zadní tváří. Jízlivě se táži, jestli není zkratka na Sněžku přes Pancíř. Prý ne, čeká nás krásná hřebenovka. Jen aby hřebenovka nezačala Milešovkou. Polezem vzhůru po čtyřech až do skonání světa, jak se zatím zdá. Neboj, jen tenhle kousíček a pak už po rovině, slyším někde daleko vpředu. Cha! Známe své lidi. Tamhle už prosvítá les, leč zabočíme a prosvítání je v čudu. Prosvítalo-li se tam vůbec někdy něco. Nanejvýš tam prosvítala do lajntuchu zabalená Hejkalice.

Pomalu se soukám výš a výš. Funím jak starej ježek a čekám další infarkt. Z nějakých dobrých necelých 800 metrů nad mořem, šplháme na Javor (1001m - pakže nejsme už na Šumavě) a Slatinnou Stráň (1152m). Tam už propadám trudomyslnosti a chápu šílenství některých turistů. Ani já už k němu nemám daleko. A Sněžka? Samozřejmě v prrr--ostoru za námi. Stále se na ní škrábáme tím nejkratším směrem pryč. Příšerná dálka. Za nejbližší zatáčkou už čekám pramen Volhy. Po třech hodinách strašlivého stoupání nacházíme louku u Veberovy boudy. Dech odporně piští, jak rozkřáplý dudy. Otočím se a pohled na Sněžku je nádherný. Ale tak daleký! Odhaduji vzdušnou vzdálenost na nejméně dvacet kilometrů. Děvče se směje, já vyzývám horské bohy a elfy, aby mě vzali na milost a dovolili mi vstoupit do tisícimetrového království pohromadě, s neupadlýma nohama a při vědomí.

Ještě hodinka rovinky, avšak silně nakloněné nepříznivým směrem a nacházíme rozcestník nedaleko Kolínské boudy. Šli tudy zrovna dva mladí lidé, u kterých jsem předpokládal jistou dávku odvahy. Těch jsem se, přes hrozivé protesty přítelkyně abych nedělal ostudu, slušně zeptal: »Ó, velevážení a drazí přátelé, jak moc kilometrů obnáší ještě na Sněžku?« Občané se na mě s hrůzou v očích podívali jak na blba, sebrali vyskočené čepice, jali se chránit dítko a úděsnou rychlostí zmizeli v chroští, bez ohledu na původní zamýšlený směr. Utíkali, až se jim za patama čvachtalo. Prchali močálem.

My zabočili vlevo, abysme se dostali ještě dál od Sněžky a došli po pěti stech metrech na Kolínskou boudu, kde jsem se zřítil na kafe a zapil Mattoniho minerální vodou. Z polévek měli jen fazolovou nebo hrachovou. Sice tryskový pohon by se hodil, leč před namáhavou tůrou jsem tyto pokrmy zavrhl.

Nedalo se nic dělat, vyšli jsme dál, opět někam do pryč od Sněžky. Cesta už se každým okamžikem tutově stočí správným směrem, jak jsem byl stále ujišťován. Ale prdlajs. Hora se u Pražské boudy vzdálila o dalších pět kilometrů, ve strašlivé dálce už vypadala jak nepatrná krtina. Zbaběle jsem zatoužil vyměnit Sůzinku za vrtulník, později za svůj vlastní pomník, neboť nic jiného už nebudu potřebovat. Koutkem oka registruji podivný vláček.

Před námi bylo další stoupání, na Liščí horu (1363m). Měli jsme potkat Lesní a Lyžařskou boudu. Zatím jsme potkávali pouze lyžaře, kterým čmajzli prkna z nohou a zbyly jim jen hůlky. Protože jsme sledovali červenou značkou, těšila se mojí vřelé nedůvěře. Chvíli jsem smlouval o zelené, která vedla dokonce i příznivým směrem, avšak jako vždy, moje námitky, protesty a veta byly zamítnuty přímo šmahem a rychlostí blesku. Tak jsme dál supěli nahoru. No já supěl, přítelkyně netrpělivostí poskakovala a únava na ní nefungovala. Vzpomínal jsem na oblíbené Dobře utajené housle - brněnsky Betálně zašitý gajgle od pana Horníčka. Tam píše, že na horách, je odkudkoliv kamkoliv příšerně daleko a ještě k tomu do kopce. Léty mého vlastního pozorování, musím dát tomuto velikému herci a spisovateli zapravdu. Stoupání, drápání, škrábání do kopce tvoří vždy devadesát procent cesty. Dole jsme za chviličku. Dle fyzikálních zákonů by se měla dráha tělesa do kopce lezoucího, rovnat dráze tělesa do údolí valícího, najmě když jdeme kolečko a vracíme se přesně tam, co jsme vyšli. K milované Sůzince přeci. Ale nikdy tomu tak není. Dlouhé hodiny šplhání někam do oblak, je vykoupeno desetiminutovým skulením na místo startu. A naopak. Chvilkové odpočinkové klesání je draze zaplaceno nekonečným, leč podstatně strmějším šplhem, kdy se země zvedne až k rypáku. Na horách přestávají platit fyzikální zákony. Platí jen Zákon o zachování hrozné námahy.

Pracně jsme dolezli k Lesní boudě, kolem ohrady, patrně s divokými buvoli. Občerstvil jsem se výbornou hovězí polévkou - asi z těch buvolů, vídeňskou kávou a přítelkyně si spravila náladu z mého nadávání a brblání řádným tuplovaným panákem. Normálně alkohol nepije, ale už se to se mnou nedalo vydržet.

Po svačině nastalo dilema. Před námi bylo deset kilometrů k Chatě na Rozcestí, deset na Výrovku, dvacet k Luční boudě a dalších deset na vrcholek Sněžky. Můj náramkový chronometr Casio Pro Trek PRW-1300T 7VER z titanu za deset litrů, s odchylkou jedné sekundy za milióny let, ukazoval možná asi něco kolem šestnácté hodiny. Správnost jsem pro jistotu ověřil dle postavení slunce a pohybu v brableništi. Lanovka jezdí do osmnácti. Tak babo raď. Číšnice mlčela, tudíž zbyly tyto možnosti: Slézt ještě navíc Sněžku po nohách, nebo se teď vrhnout zkratkou do Pece a v načatém vejletu pokračovat zítra. Lexikony uvádějí ještě jednu možnost: Nedaleko Lyžařské boudy má být údajně lanovka do Pece z Hnědého vrchu, leč nevíme jak se k ní dostaneme a zdali vůbec jezdí. Též by se dalo šplhat až na Rozcesti nebo dokonce k Výrovce, na obou místech se najde stezka zpět k autu. A ty vzdálenosti prý příšerně přeháním.

Čas byl již pokročilý, za chvíli se začne stmívat a Horská Služba správně upozorňuje, jak se na horách počasí často okamžitě a prudce změní. Ze slunného skoro letního dne, rázem přejde ve sněhovou fujavici. Vědomi si tohoto nebezpečí, zvolili jsme svorně žlutou značku, kousíček nad Lesní boudou a pádili dolů do města. Ano, opět se projevilo porušování fyzikálních zákonů na horách. Tříhodinové hrabání nahoru se dolů zvládlo za deset minut. Přišli jsme dokonce ke spodní stanici lanovky na Hnědý vrch. Proč tomu říkají zastávka, když sedačky jedou a nepostojí. Zde jsem velice šťavnatě proklel nefunkční soustrojí včetně průvodce Krakonošem, který lanovku hrdě doporučoval. Cedule jako hrom, oznamuje pouze zimní provoz. Měl jsem totiž takový nápad. Zítra by se dalo touto drahou vyjet tam, co jsme dnes skončili a pokračovat v načatém vejletě. Geniální myšlenka, chválím se. Mám jedině geniální myšlenky. Mnohdy jen ty myšlenky. Ale kulový platné, když nejede doprava. Později se z Internetu dozvídám, že bude jezdit až od 28.6.

Na začátku Pece potkáváme sotva se vlekoucí vláček, co jsem ho zahlédli u Pražské boudy. Multikára má ve předu přimontovaný načerněný sud, aby vypadala jak Zababova mašinka, co se rozhodla jezdit bez kolejí. Omráčila mě další skvělá myšlenka! Dneska už druhá, no to mám bezva den. Vyjet zítra tímto vláčkem bezkolejáčkem k Lesní boudě - jinudy to nahoru nejde. Tam buď zatáhnout za záchrannou brzdu nebo ukecat fíru aby nám zastavil, či z pomalu se šinoucího stroje hrdinně zdrhnout. Pak pokračovat v načaté hřebenovce. Dole u parkoviště jsme našli stanoviště vláčku a po přečtení cedulí mi vylítly breje až nad hlavu. Za pouhých šedesát korun doveze k Lesovně, která je od parkoviště bratru 931 metrů! Nevím proč se mi vybavili loupežníci v děsném Vídrholci. A jestli to náhodou nevíte, Vídrholec je les v Praze Klánovicích. Okružní cesta přes Pražskou boudu za Kč 300,-. To by už šlo, lanovka na Sněžku je v relaci.

Ráno brzo v deset hodin, jedem Sůzinkou opět do Pece, pokračovat v načatém pochodu. Nejhorší bude, nějak se dopravit na hřeben, kde jsme včera skončili. S výletem, prosím. Vláček jede jen po telefonické dohodě, lanovka na Hnědý vrch nejezdí, taxík nefunguje, výtah není, eskalátory nepostavili a šerpové vyhynuli a já bych někoho uškrtil. Po chvíli jsem obdržel vynikající nápad, až jsem sám nad ním užasl. Tenhle týden neuvěřitelně zářím inteligencí. Jak prosté, milý Watsone. Vyjedeme lanovkou na Sněžku. No a uděláme kolečko polskou cestou k Luční boudě, tam svačina a zpět po hatích v rašeliništi, kde pramení Úpa. Tím splníme, ba i silně překročíme kilometry, jako bysme šli až od té Lesní boudy. Akorát mě děsí závěrečné opětovné šplhání na Horu hor. No, když nebudu vládnout nohama, lze se na ní krajc vajc a spustit Obřím dolem do Pece. Ani Sůzinka nebude daleko. Nádhera, že? Musel jsem si svou myšlenku hluboce pochválit. Přítelkyně moje nadšení příliš nesdílela. Obzvlášť, když jsem z důvodů šetření sil na vlastní pochod, chtěl jet ke stanici lanové dráhy, zde přítomným minibusem. To už nevydejchala, urvala vysokou borovici a hnala mě s ní před sebou takovým fofrem, že jsem na končené stál v pozoru snad za pět minut. Němci za námi se vlípli do roztaveného asfaltu jak na mucholapku. Vzpomínám, jak jsem tady před rokem byl už s koncem sil, nevěda, co mě ještě čeká. Teď jsem jen za formálního mrmlání svižně klusal rychlostí 15 km/hod až k zastávce. Tam ani moc velká fronta na jízdenky nebyla. Rozverně jsem zalaškoval s paní v pokladně přáním jízdenek do první třídy. Strašlivé nakopnutí mě hodilo až do vozejčku. Zřízenec zavěšující sedačky na lano při pohledu na sukýnku přítelkyně - respektive pod ní, šlápl vedle a zahučel s udiveným »JÍÍÉÉééee e e...« nějakou džuznou kamsi do podpalubí.

Tentokrát jsem dojel nahoru plný sil, křepce opustil sedačku a poskakoval nedočkavostí jak skokan, když je na řadě a furt mu nenesou tyč. Ve staré poštovně jsme dali startovní kávu. Češi se zde zcela mimořádně obešli bez piva, protože měsíční příděl kapesného stačil tak na vlhký půllitr, snad s trochou pěny, Němci žunkali jak o závod. Na nové budově usilovně pracovala horda tmavočechů pitím četných flašek lahvového. Patrně bude konečně zpřístupněna. Rok po slavnostním otevřením Klausem a opětovným zavřením, protože prý byla odfláklá. Nevím jak vám, ale mě připadá jak okrouhaná maringotka.

Letos jsme si vršek vychutnali více, než před rokem. Dobře jsem věděl, že po opětovném výstupu již nebudu mít pro krásy okolí tolik pochopení. Až se vrátíme zpět, bude dokonce vše okolo v čudu, což jako bych tušil. Cestou dolů polskou serpentinou kolem hory, potkáváme hromady sněhu. Můžete se pokochat dole na připojeném albumu všech obrázků z výpravy. Sfárali jsme až k bývalé Obří boudě, nyní je opodál jen polská chata. Tam jsme se vrhli dále vpravo do Polska. Po neoblíbené červené značce. Zle neoblíbené. Ale cesta byla dobrá, sice občas ještě zaházená tunami sněhu. Kterej pacholek! Docela stoupáníčko, přes nějaký hřbet jehož jméno jsem v mapě neobjevil. Krásný výhled do Polska nás provází celou dobu, Luční bouda se skrývá někde za kopcem. Samozřejmě, strašlivě daleko.

Pak docházíme k rozcestí, kde bysme teoreticky měli jít vlevo po žluté k Luční boudě. Ale běda. Žlutá značka nikde, pouze polské cedule, jež mají vzdálenost uvedou časem a ne kilometry. Nikoliv však časem pěší chůze, ale sprintem vyhladovělého indiána za bizonem. Na kopečku vidíme nějaký rozcestník a červená značka by nás zavedla hluboko do útrob cizí země. Kam teď. Musíme vlevo, to je jasné. Za námi stojí jakýsi uniformovaný člověk. Čerti vědí, jestli je to polský Krnapák, skaut, milicionář nebo jen nějaký pobuda. Nechce se nám riskovat chůzi po neznačené cestě a následné zatčení. Ale pak v bahně na vyčnívajícím kameni vidím cosi, co by mohlo při dobré vůli připomínat zelenou značku. Velím vpřed. Nutno podotknout, že je to všem kolem, včetně onoho četníka, srdečně jedno. Přijdeme na kopeček, tam na nás čeká žlutá s cedulí Luční bouda 15 minut. Po hodině klusu tam dorážíme.

Kolem Luční boudy jsou naházené další obrovské haldy sněhu. Tady muselo být v zimě nejméně pět metrů, dva tu jsou ještě teď. Před ní se zpoza bílé pokrývky, valí Bílé Labe. Již vím, jak přišlo ke svému jménu. Opět vás lákám na prohlídku alba, kde jsou jeho další krásné snímky. Vcházíme dovnitř a objednáme výbornou hovězí polévku, kterou přinesli v pěkné, obrovské, nerezové míse. Váhám, jestli nebyla pro čtyři z tanku i se psem.

Po gáblíku se dáváme na zpáteční cestu. Procházíme po dřevěném lešení přes rašeliniště s ostrůvky sněhu, kde pramení Úpa. Proti nám se valí jedna horda školních výletů za druhou. Zaujal mě také jakýsi Němec, který půl hodiny stavěl laciný digitál na stativ jako kráva. S tím bych se tak chtěl tahat po horách. Flinknul bych s ním po pěti minutách vlečení někam do chroští. Neříkám, že stativy nemám, u studiovek se bez něj neobejdete. Tak ten cizinec pracně po seštelování všech nohou zkušebně vyfotil svojí manželku. Musel mít hodně širokoúhlý objektiv. Pak spustil samospoušť a pádil k ní, zachytit se na společný sýýýýr snímek, a utíkal zpět, zachytit kácející aparát, nořící se jednou nohou do bahna.

Dlouhá cesta po hatích, pak mezi klečí a hraničními patníky, nás konečně zavedla na rozcestí u Obřího dolu a před Sněžku. No to je vejška! Půl hodiny váhám mezi zbabělým prchnutím Obřákem a hrdinným výstupem. Ranní příděl sil je někde v říši pohádek. Při mém hladovém pohledu do údolí, přítelkyně okamžitě odhaduje moje myšlenky a začíná se rozhlížet, kde urvat strom. Naštěstí na holé plání není kde a tak mě odežene kopáním. Sněžku začíná zahalovat neprůhledný mrak. Nechám se tedy ukecat, že se nahoru nějak vysoukám. Při pohledu na kolmo vzhůru vedoucí českou hrůznost, volím raději okliku opět po polském dláždění. A nastalo mi příšerné šplhání i zde. Stoupáme do mraku, přestává být vidět na špičku vlastního čenichu. Člověk vůbec neví, kde se vyskytuje a to je nejhorší. Přítelkyně jak se zdá, by se zde orientovala i ve tmě jak v ranci. Cestou se shora z mlhy vynořují davy školní mládeže. Skupiny nejsou v mraku do poslední chvíle patrné a nic je neprozrazuje. Tlupy německých dětí předchází řev. V zájmu bezpečí vždy zastavuji někde u krajnice. Potají tuto zastávku využívám k regeneraci ničeho, místo sil a tvářím se, jak mě ty houfy lidí překáží, ale jsem rád, že se můžu vyfrkat jako ojetý kůň. Minula nás asi třicátá škola. Jsem udiven, kam se tolik žactva mohlo na vrcholek naskládat, nebyly-li děti v několika vrstvách nad sebou. Jééé! Teď mě napadla strašlivá myšlenka! V té mlze neuvidí lanovkář lano a tudíž nedovolí stroji jezdit! No to by ještě tak scházelo, donutím toho chlapa aby mě dolů donesl na zádech.

Strašlivé stoupání očividně nemá konce. Přesněji očinevidně, když zrak pronikne tak na deset centimetrů. Už jsem zcela vysílen a zastavuji nadobro a hodlám se otočit zpět nebo zarůst do podkladu. Přítelkyně, nemaje biče v ruce, zahřmí strašným hlasem, až se mi srazí trenky: »Nikam. Už jsme nahoře.« A zastoupí mi zpáteční cestu, odhodlaná bránit vlastním tělem dobytí vrcholu. Ještě půl hodiny se dřu se svojí postavou nahoru. Chci se vrátit, skulit se Obřím dolem nebo někde tiše vyčkat příchodu Eskymáků. Ale jsem hnán dál a dál. Vlastně výš a výš. Nechci se už vrátit. Nechci už nic. Začínám závidět Hančovi nad sebou mohylu. A najednou se podlaha pode mnou narovná a jsme patrně na vrcholu. Kolem sebe vidíme nic. Mrak jak drak. Scházíme po hmatu do prostor stanice lanovky. Když se táži personálu, zdali v té mlze pojedou, dívají se na mě jak na blba. I přesto, že tam visí cedule: Za nepříznivého počasí nejede. No potěš, personál a neumí číst, tomu máme svěřit svoje životy cestou dolů. Co když nás v té mlze pošlou na Pomezky? Nebo se nestrefí na lano a sletíme do Obřího dolu?

Při čekání si prohlížím nástěnku, kde jsou vyfoceni dva muži se sudy na zádech. Denně takto ještě poměrně nedávno nosili vodu do České boudy na vrcholku. V duchu tiše smekám před jejich výkonem.

Lanovka skutečně vyjela. Zajímavý pohled. Visíme v prostoru, vidíme všude bílo, občas nám nad hlavou zarachotí neviditelná kladka na neviditelném sloupu, jak jí přejíždí sedačka, zavěšená na neviditelném laně. Vytáhl jsem kameru a natočil bílou tmu. Jde použít tak akorát jako pozadí na titulky. Vůbec nevím, jestli jedem správným směrem. Zkouším se dohulákat nějakých dalších pasažérů nebo chodců kolem a poptat na cestu. Ještě tak dojet někam na Ještěd a trefí mě z toho. Pak se ale začíná mlha rozpouštět. Tedy zůstává nad námi a rozpoznávám přibližující se Růžovou horu. Po přestupu úspěšně dojedeme daleko od Pece a na parkoviště k Sůzince doklopýtám po další hodině usilovné chůze.

Připadám si jak vykuchaný králík. Kosti bolí kdesi na hromadě a tělo nemám. Ale jsem pyšný. Došel jsem směrem od Sněžky na Sněžku. A to ještě netuším, že se tam ještě za pár týdnů vyškrábu znova. Naposled jsem vylezl na tuto horu vlastními silami před pětatřiceti lety. Sakra ten čas utíká...


Minialbum všech fotografií

Tyto obrázky si můžete prohlédnout ve větším a s popisem zde.


(Dokončeno)

Zeleneč, 8.6.2008/26.5.2008


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 TransitionalDocument made with KompoZer