Rýchory
aneb prvních sto jarních

Po letošním, vysoce výživném zimním odpočinku a dlouhodobém čerpání sil na jaro z televizního přijímače, nastal zase čas výletů a turizmu. Nožičkám se nějak moc nechtělo. Bodejť by jo, moje postava si vypěstovala o 10 kg více břišního svalstva, jak vloni. Obvykle se ruxak věší na záda, já ho mám na břiše. A furt. Zkuste nosit pět cihel v ledvince a poznáte tu dřinu. Sto jarních kilometrů přeci sfouknem za odpoledne, přemlouvám vzpouzejícího se celého mého člověka. Tělo by raději leželo, ale rozum rázně zavelel vpřéééd a vyrazili jsme. Jestli to byl opravdu hlas rozumu, nechť na konci posoudí P.T. čtenáři.

Sůzinka zůstala tentokrát zaparkovaná nedaleko od Trutnova a k přepravě se volil autobus. Po desítkách let jsem jel zase sockou a tak byl nabádán, abych nedělal ostudu, když jsem žádal bussines třídu s připojením k Internetu, tázal se která kajuta je naše, chtěl vstupenku na balkón a hledal volné kupé. Strojvedoucí si otřel pot z čela, zadrmolil zřejmě modlitbu, podíval se na nebe jestli neprší a raději vyjel. S nalomeným kormidelním kolem se mu bude špatně řídit. Když jsme vystupovali v Horním Maršově, viditelně si oddechl. Zato mně nastaly krušné časy.

Vyšli jsme, vedeni nadějnou žlutou značkou, po můstku přes Albeřický potok. Minuli jsme hezkou hospodu, kde jsem byl zahnán od laskomin na deršťkovou políuku přátelskými slovy »sme eště nikam nedošli a seš tlustej«. Jeden známý by se ani náhodou nenechal odehnat od několika párů pohonných piv. Vida, jak jsem lepší a poslušnější, tak dobrovolně hladovím. Raději pozoruji procházení hnojem u nějakého statku a... a... a kolmo vzhůru, jak jinak. No a najednou zařičím:

- Žlutá značka vede někde hluboko dole!

- Nepodstatné. Znám tady každýho kořena v lese, támhle se to spojí.

Máchla rukou přítelkyně někam do atmosféry Pravda, spojilo se to. Tedy ty cesty. Avšak my šli přes hrozivý kopec v kopci, značka vedla pohodlně kolem. Nevíte co je to kopec v kopci? To se škrábáte do hrozitánské hory a další vrch je hozen vaším směrem. Dobrá. tedy. Pak následoval úděsný odrovnávák, neboli selekční výšina. Vycedí z davu pouze přeživší mládence, mající další nárok. Neduživí jednici poslouží zvěři jako potrava. Přítelkyně vybírala pány, jako včelí královna. Ne, že by nebyla královnou v mých očích, to samozřejmě dávno je. Včelí matka, v dobách námluv, vyletí z úlu do strašlivé vejšky a trubci se hrnou jak blbouni za ní. Také výběrový let. Uštvaní pochcípaní samci prší dolů. Jen jeden doletí za královnou. No vida! Docházíme k plechovému křížku, dáma si povzdechne a slastně protáhne vzpomínkou, na švarné mladíky. Krásní, ale nedošli.

- Máme před sebou kratší, leč prudké stoupání, pak si odpočineš z kopce dolů a nakonec trošku horší šplh. Dívá se přítelkyně nedůvěřivě na mou funící postavu.

Tak lezme dál. Prudká zatáčka vpravo a další hodiny trmácení. Sakra, proč lidi vůbec na ty kopce lezou? Co z toho mají? Já budu mít po ještě pár metrech kýlu na zádech a ještě bolavé kosti. Tohle děvče však zůstane stále čerstvé, jako by vrátilo z procházky s pejskem. Za těchto úvah, strašlivého nadávání, příšerného klení i úliteb bohům všech pohoří, zdolávám desítky dalších kilometrů. Furt nahoru. Pravda, jednu chvilku se svah mírně mírní. Á, to je ten odpočívající kopeček dolů, dozvídám se. Klid, nerozčilovat se. Už jsem si zvykl. Kamarádka má jiné významy slov do kopce, rovina či mírný svah. Ještěže to pečlivě poznám sám, až se zítra nehnu s heksešusem.

Konečně po dlouhých hodinách nacházíme civilizaci v podobě Rýchorské boudy a krásné vyhlídky před ní. Sluncem ozářená Sněžka, místy ještě oplácaná sněhem, je nádherná. Pohled na hřebeny Krkonoš uchvacuje. Jen by měli obraz trošku doladit pilou. Vlevo totiž překáží několik vzrostlých smrků. Možná příští uragán tuto práci učiní zdarma, rád a s chutí. Kyrill se jim vyhnul, Emma taky. I když pravda, ženské jsou daleko větší potvory, než chudáček Kyrill.

S hromovým jásotem registruji otevřenou Rýchorskou boudu. Je plně funkční a tak se mi po urputném souboji zdaří v ní zaparkovat. Jsem si myslel, že otvírat tak brzo, prakticky ještě v zimě se jim pro nás dva šílence nevyplatí. Ale za ten okamžik, co zde budem sedět, se víc dalších bláznů zastavilo občerstvit. Káva nic moc, ale příjemné teploučko a lavice na složení nákladu z nohou. Na doplnění tekutin si necháme naordinovat Kofolu. Věnujeme tichou vzpomínku kamarádovi a odhadujeme jím spotřebovaný počet zastávkových piv. Výsledek se snadno ověří v úterní reportáži.

Z teploučka se nechce, ale na rázný povel děvčete čile vybelhávám ven. Pokračujeme přes horu Kutnou  (1008m) si prohlédnout skotský náhorní skot ze Skotska od Skotů pro skotáky z Krnapu, který zde pěstují. Patrně pro svou spotřebu, protože jedno tele stojí desítky tisíc, prakticky je tato zvěř neprodejná. Když si představím obyčejného prosťáčka, který by chtěl v první zóně Krkonošského Národního parku pěstovat běžné veselé krávy, jéé, ti by ho hnali. Nojo, Krnapáci si tady za naše daně zvolna začínají hospodařit jak na svém. Jak si někdo na zahrádce zasadí macešky, hned mají pindy, jak je to cizí rostlinstvo v Parku a co kdyby to náhodou zdrhlo, jako trifidi. Tady najednou nevadí tlupa nepůvodního dobytka jako kráva. Inu, když někdo určuje pravidla, nastaví si je hlavně výhodná pro sebe. Však mají zářný příklad v naší vládě.

Za ohradou odbočujeme vpravo, po žluté značce a obcházíme Dvorský les. Je to nejen název pralesa, ale i hora (1033m). Klopýtám dále nahoru, už jen děsnou silou vůle, kterou má za mne kamarádka. Moje veškerá síla těla i ducha zmizela spolu s posledním kafem na Rýchorské boudě, možná i trochu níž. Tu a tam nacházíme ještě ostrůvky špinavého sněhu. Jsme v tisícimetrové výšce. K nesmírnému mému údivu nezapadáme do dvoumetrových závějí. Zvolna se přibližujeme jižnímu svahu Dvorského lesa a kolečko kolem vršku dokončíme po červené (grrrr) značce, která k nám přišla od Žacléře. Jižní svah je celý holý a po dobu zdolávání vrstevnice se nám ukazuje nádherný výhled (vyjmenováno od levé kantny) na kousíček Polska, Mrtvé jezero nad ocasem Trutnova, Broumovské stěny a až k Orlickým horám. Tato scéna je odměnou za celé trmácení. Zbytek cesty je již za trest. Bez odměny.

Ostře zahýbáme vpravo a červená značka nás vede přímo skrz Rýchorský prales. Zde musím zodpovědně prohlásit, že tento prales se mi líbil daleko víc, než Boubínský. Ten vypadá jak zaplevelená houština u Poděbrad. Tady jsou skutečné pokroucené stromy, větrem ošlehané smrky a přímo z padlých kmenů vyrůstá nová generace lesa. Cesta se ztrácí mezi stromy a jen značky na kmenech a šutrech nás vedou správným směrem. Stoupáme pralesem bez viditelné cesty, zpět k hoře Kutné. Obdivujeme vyschlé stromy, rašící trávu a flákoty sněhu, co nám někdo naházel pod nohy. Zase stoupáme. S mojí přítelkyní by se patrně stoupalo i do pekla. Teda já už v pekle zvolna jsem. Hrábě začínájí tupě bolet v kolenních kostech.

Na vrcholku Kutné činíme vlevo zatočit a pádíme po asfaltce dolů. Jo, nespletl jsem se. Skutečně dneska poprvé valíme dolů. Neuvěřitelné. Samým údivem mi poklesla čelist, až severák zadrnkal na mé hlasivky. Obvykle se na sestup těším, vyvinu vysokou rychlost až 9 km/hod a rychle se vracím do místa startu trasy. Tentokrát nás čeká ještě strašlivá dálka. Přítelkyně vyhrožuje několika kopečky v cestě. Po třech hodinách klopotného sestupování vidím na protější hoře, v nebetyčné, spíš tedy v mrakotyčné výšce naší silnici. Vrostl jsem do asfaltu a zatoužil si naposledy zahrát na housličky. Stalo se však neskutečné. Tam nepůjdeme. Jaké štěstí mě potkalo! Ale dlouhá štrapác stejně pokračuje. Asi po deseti kilometrech se ocitáme u hezkého můstku, zbudovaném snad v době kamenné, po němž vede značka do Bystřice. Tu však vynecháváme a jsem v mrákotách vlečen po neznačené silničce až do vesnice. Tam míjíme množství aut u fotbalového hřiště a jsem tvrdě zahnán od tupě zírajících chaufeurů, které jsem chtěl podplatit, aby nás dovezli k Sůzince. Prej už je to kousek. Tamhleta věžička. Pohlédnu zamženým okem na obzor. Jako dětská hračka, kdesi v oblačném oparu dvacetikilometrové dálavy, se tyčí tři věžičky. Nebo čtyři? Přítelkyně tvrdí, že je tam jen jedna. Nevěřím jí, mám přeci oči, né.

Asi další hodinu trvalo konečné doplazení mého těla, vzpouzejícího se každému kroku. Co, kroku, jakémukoliv pohybu. Kdyby se přede mnou zjevila nahá Cindy Crawfordová, tak by to se mnou nehnulo. Ničím. Nikde. Naprosto. Ale spíš se mi začnou zjevovat strašidla. První jarní stovka kilometrů udělala své. Léčení následků vejletu trvalo celý týden, kdy jsem v práci komunikoval jen kvílením a bolestným ječením. Bolení kostí odeznělo až za čtrnáct dní. Vlastně neodeznělo. To jsem byl vyhnán na další výlet, leč o tom zase někdy příště.


Minialbum všech fotografií

Tyto obrázky si můžete prohlédnout ve větším a s popisem zde.


(Dokončeno)

Zeleneč, 11.6.2008/1.5.2008


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 TransitionalDocument made with KompoZer