Za krásami Divoké vody a Pravčická brána

Z Děčína se jako krásný výlet přímo nabízí Hřensko. Jízda lodičkou skrz Edmundovu (Tichou) a Divokou soutěsku člověka uchvátí nádherným panorámatem velkolepé přírody a pískovců. Též zchvátí těžkými výstupy strmých skal. Útvary vznikly v druhohorách, kdy se z písčitých usazenin svrchnokřídového moře vytvořilo až několik set metrů mocné souvrství. Zpevněním těchto sedimentů vznikly pískovce. Moře ustoupilo a ve třetihorách bylo pískovcové souvrství rozlámáno soustavou zlomů, způsobených sopečnými výlevy. Proto jsem si přál navštívit tento kraj. Ovšem jak jinak. I zde mě čekaly také naprosto nezapomenutelné zážitky. Ale krása přírody Českého Švýcarska převážila všechny útrapy mne, čerstvého turisty.

Je to celodenní výlet a tak jsme kolem osmé hodiny noční vyrazili. Autíčko nás pohodlně dopravilo do Hřenska, na parkoviště u říčky Kamenice, která nás bude provázet první část cesty. Tudíž dál vyrážíme po svých - cizí nohy nám nikdo půjčit nechce. Nejprve vedeni červenou značkou - kteroužto od vejletu do Kryštofova údolí bytostně nesnáším. Záhy se mi chmury rozjasní, neboť jí měníme za žlutou, barvu naděje. No, nadějí je takhle ráno ještě dost. Je krásný letní slunečný den a povětří slibuje, až se rozední, bude i teplo. Zatím není nikde k dispozici ani startovní pivo.

Najednou cesta dál nevede. Jaký atentát na české pochodníky! Budu si stěžovat, musí Kamenici okamžitě zaházet. Ale ostatní poslušně čekají, až přijede loďka. Teda co se přišouralo vodou, naprosto nevzbuzuje důvěru. Úzké, nízké cosi, názvu to nemaje. Na břehu asi sto lidí. Další přívoz přijede nejméně za hodinu. Rveme se proto chvatně do palubí, nedbaje zlověstného naklánění toho Titanicu. Mladík, spíš student na brigádě, převlečený za kapitána - snadno poznatelného podle pruhovaného trika, nevzrušeně kontroluje vstupenky, ležérně nohou drží výdobytek českých nářečníků (odborný výraz pro námořníky na řece) a pohonné bidlo má švihácky za uchem. Všechen dav se k mému úžasu někam do lodě vsáknul. Kapitán nasadil ohavný klobouček, zahodil vajgla, místo zavytí startéru pirátsky zařval a pustil plavidlo. Leč nenastoupil. Hledám záchrannou brzdu. Než najdu záchranný špunt ve dnu, mládenec elegantním skokem obsadil svoje velitelské místo, pramice se zakymácela a nabrala přes bort, turisté zaječeli a tím pohnuli strojem vpřed.

Když lodník usilovně bidloval, nešlo nevzpomenout na knížku Tři muži ve člunu, od Jerome Klapka Jeroma, kterak při bidlování udělal jeden vodák o krok více než měl a vystoupil z lodi nadobro. Se zájmem očekávám podobnou veselou událost, leč bidlař mi jí nedopřál. Nikam totiž nechodil a pohodlně píchal z místa, široce rozkročen. Nanejvejš mu bidlo mohl šlohnout vodník. Akorát, když se znavil šťoucháním, tak aby blbě nevypadal, vyprávěl zaníceně česky a s koktáním německy o historii Edmundovy neboli Tiché soutěsky. Vzhledem k tomu, že na tomto parníku nebyl jediný Němec, bylo to fuk. Na jednom místě zatáhl za splachovadlo namontované v nebi a spustil na ječící lidi vodopád ze stromu někde ve výšinách.

Za dvacet minut a 960 metrů plavby, se pracně trefil šéf lodi do jakéhosi přístavu a lidé se za mohutného kymácení stroje vypotáceli ven, zevlovat po okolí a ulevit si od mořské nemoci. Pár odvážlivců, samozřejmě včetně nás, vykročilo vesele kaňonem vstříc dalším dobrodružstvím.

Cesta nás přivedla k ze dřeva zrobenému vodopádu a malé autobusové čekárně. Tam visel telefon, s nápisem, aby příchozí poutník tímto přístrojem zavolal obsluhu lodě. Zajímalo by mě, kudy do lodě vedou dráty. Patrně je za sebou tahá hlubinou či je nad ní napnuta telefonní trolej. Zde přítomný občan potvrdil, provedení přivolání lodi a tato dorazí coby dup.

Po několikerým dupání se zjevila naprosto shodná rachotina, ověšená poutníky a fotoaparáty. Zdrávi dopluli do přístaviště a za spokojeného hulákání němčiny nám uvolnili místo. Zde nás provázel ostřílený, postarší mořský vlk, povýšený i na vybírání vstupného do jeho kocábky. Pak odrazil od pevniny a vypukla patnáctiminutová jízda 450 metrů dlouhou Divokou soutěskou říčky Kamenice. Kapitán též odpočíval od bidlování vyprávěním o pamětihodnostech okolní přírody. Zejména upozornil na ocas dlouhého ještěra, který má hlavu až v Tiché. Sprchu tentokrát nekonali a tak se zaprášení cestovatelé vylodili na konci soutězek a další putování bude již jen a jen šlápcugem. Bleskurychle prozkoumáme mapu. Následně se nechávám vzkřísit přítelkyní dýcháním z úst do huby a ještě dlouho si budu otírat orosené čelo.

Pokračujeme dál, velice chatrně vypadajícími visutými cestami. Kníže Clary-Aldringen povolal italské odborníky a pod jejich vedením pak na 200 dělníků upravovalo soutěsky, pomáhal i Horský spolek pro České Švýcarsko. Byly zřízeny plovoucí chodníčky, mostky, vystříleny tunely, zasazeny lávky nad vodou a postaven jez. Dne 4. května 1890 to slavnostně otevřeli. Živě si přestavuji, kdyby chtěl stavbu dělat nyní, jestli by nepřišel o příčetnost při získávání stavebního povolení a nevěřím, že takzvaní ochránci přírody mu vůbec něco takového dovolí, což by byla nesmírná škoda, což je ekologům srdečně šumák. Ti by nejraději všechno zavřeli, nikam nepustili lidi a užívali si to s radostí akorát sami. Přímo před očima vidím, kterak kníže vlastnoručně pár ekologů zaškrtil a zbytek vyhnal ze svého panství na galeje.

Dnes se na lávkách nad vodou hojně podepsal zub času. Železné pláty jsou místy silně prorezlé, až je vidět skrz do hloubky pod sebou, některé se nebezpečně houpou. Zaslechl jsem, že budou tyto vzdušné cesty patrně zavřeny, neboť Hřensko nemá finance na opravu. Kam se poděly vybrané peníze z nemalého vstupného? Nechci psát neslušně a tak svou úvahu škrtám.

Za hodinku Kamenice uhnula vpravo a postupujeme až na rozcestí Ke strži. Dál nás povede příkře nahoru na Mezní Louku modrá značka. Nastal tedy šplh. Funím. Laji na drsnou přírodu. Kolem nás vypustili na vejlet cvokárnu. Jeden chovanec místo inteligentní chůze zdolává krpál během. Další pacientka je mladá, od zítřka již maminka. Miminko jí klepe na bránu a ona se hrne nahoru jako by se nechumelilo. Chumelenice, ta by mi tady ještě tak scházela. Zjevně mezi nimi chybí Bílá paní ale je nahrazena lidmi s terénním kočárkem včetně mimina. Prudký kopec se mění v hrozného draka, hrozící mi záhubou. Ale šťastně zdolávám i tuto nástrahu a dopadám těžce na židli v hospodě. Sotva dolezlí občané zde vsákli polední pivo a zajedli hejnem posilujících panáků. Já bych po takovémto doplnění sil okamžitě zdechnul. Dáváme si lehký oběd a samozřejmě na obnovu těla a probuzení k další funkčnosti pohybového zařízení člověka vídeňskou kávu, šlehačka je zdravá na nervy. Vychutnávám krásný letní den hubováním na to, jak je zde pohodlné parkoviště a Sůzinka by nás dovezla bez námahy. A to v této chvíli netuším, že se na tohle místo dopotácím ještě jednou, za třeskutých mrazů a v několika metrech sněhu. Dokonce též pěšky. O tom snad až někdy příště.

Nuž, nebylo zbytí, cesta daleká před námi a tak se zvedáme. Přítelkyně křepce. Já s kvičením jak píchlé podsvinče a hlasitým vrzáním v kříži. Namáhavě se stavím na svoje roztřesené okončetiny. Nastává další horolezení kolmo vzhůru. Vedeni červenou značkou, což budí mojí krajní nedůvěru. Potkáváme v protisměru, dolů se kutálejícího, obvykle normálního turistu. Šílence, co radostně haleká: "Krásná cesta po vrstevnici!" Ten chlap nevěděl, co mu padá z plnícího otvoru. Vrstevnice, od slova vrstva, jasně naznačuje vodorovnou rovinu. To, kudy jsme šli. Ne kudy šli, kudy jsme se za mého příšerného nadávání a bohapustého klení škrábali s rypákem u země, byla kolmice do oblak. Takhle kdyby onen dobrý muž nazval tento přírodní úkaz spádnicí, krpálem či svislicí, dal bych mu za pravdu.

A šli a šli a šli. Za tímto hrozitánským prďákem byla cesta již trochu snesitelnější. Sice silně zvlněná - oddychové klesání se pravidelně splácelo hrozivým šplhem. A dlouhá. Občas sice zpestřená poházenými zajímavými skalními útvary. Zastavili jsme se u vyhlídky Křídelní stěna, s pohledem na děčínský Sněžník a vzdáleným pohořím. Cváláme úzkou stezkou dál a dál. Prej šest kilometrů. Tak tvrdil rozcestník na Mezní Louce. Zlaté oči. Co chvíli vyhlížím skrz stromy, jestli už neuvidím Baltské moře. Nohy umdlévají, intelekt též. Nasazuji strojový pochod. To je takový způsob přesunu, při kterém se snažím nemyslet na zítřejší následky a sugeruji si čerstvé síly. Nutno podotknout, marně.

Najednou se rozhrnou stromy a vcházíme k odbočce na Pravčickou bránu. Když vidím ve výšce schody, v hrozitánské dálce chodníčky s klandrem, marně vzpomínám na nějakou modlitbu. Až po těch schodech polezu, napadnou mě jen věty s neslušnými slovy, pak už slušná slova vynechám. Konečně se donadávám k výletnímu zámečku Sokolí hnízdo. Byl vybudován v roce 1881 na místě chatrče z dubové kůry, která sloužila jako výčep. Původně se Sokolí hnízdo využívalo k ubytovávání významných hostů zdejšího rodu Clary-Aldringenů. To se jim to sem chodilo na mejdany. Na koních! My musíme holejma nohama. Dnes je v prvním patře muzeum Národního parku. V přízemí se dochovala stylová restaurace, vyzdobená původními malbami a s cenami, ze kterých vystříkne z očí. Je nádherně začleněn do skály. Teď takovou stavbu obdivujeme, je prohlášena za národní památku. Ještěže to někoho napadlo postavit v devatenáctém století. Opět konstatuji, jak dneska by stavební povolení nedostali, to by se ekologové potento. Pane, vy jste se zbláznil, stavět zámek v chráněné oblasti. Tak mě napadlo: Co po nás zůstane k obdivu dalších generací?

Poslední síly jsem vyčerpal na zdolání hojnosti vyhlídek s ještě větším počtem schodů. Přítelkyně by si schody dala klidně ještě třikrát. Výhled na Pravčickou bránu je nádherný, včetně dalekého okolí. Nakonec kotvíme u malého bufetu pod branou a dáváme si těžce zaslouženou kávu. Mnozí turisté si zasloužili pivo. Prohlížíme si skalní masív nad námi. Rozpětí oblouku u dna je 26,5 m, výška otvoru 16 m, šířka 7-8 m, minimální tloušťka 3 m, vrcholová plošina brány je 21 m nad jejím dnem.

Po kafi a limonádě se na třetí pokus znova zřítím na lavici. Teprve čtvrtý je úspěšný, zvedám zbytky těla a jdeme na poslední úsek trasy. Ke Třem pramenům již zvolna klesáme a napojujeme se na silnici od Mezní Louky. Tradičně vyčerpán dnešními třiceti kilometry radostně objevuji Sůzinku a dopadám za řízení. Tak tohle bylo Hřensko, nejníže položené místo v tomto státě. Snad kdybych šel na Sněžku, nebyl bych býval byl tak orván. Ale jo, byl jsem orván. Sněžka bude někdy později daleko horší. Ano, moje přítelkyně má vynikající talent. Najde neschůdné trasy kdekoliv. Hlavně svisle vzhůru. Snad i kdybysme jeli na americké prérie či rozsáhlé ruské celiny, půjdeme do kopce... Do krpálu... Do...


Minialbum všech fotografií

Tyto obrázky si můžete prohlédnout ve větším a s popisem zde.


(Dokončeno)

Zeleneč, 8.7.2007/30.4.2008


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 TransitionalDocument made with KompoZer