Strašlivá cesta z Ještědu do Kryštofova údolí a zpět
aneb peklo hadr

V neděli, velmi brzy po ránu, jsme se převlékli do vejletového oděvu a nestartovali z hospody se snídaňovým pivem, alébrž byly do hlavy nality litry kávy, které probudí zbytek člověka k vrcholovým výkonům. Dnes to bude obzvlášť potřeba. Avšak takto za kuropění mi ani náhodou na mysl nepřišlo, že z dnešního vejletu se místo celé mojí postavy mohl vrátit tak akorát pásek od hodinek. Horror začal naprosto nevinně a nenápadně. Ostatně jako všechny rány osudu, nikdy nic nenasvědčuje hrůzám nadcházejícím. Obvykle je krásný slunečný den (jako dnes) a najedou: Bum! I tentokrát se scénář děsu nezměnil. Po ránu a normálním bloudění za vydatného žvanění GPSky, jsme dojeli do Horního Hanychova na parkoviště, kousíček od lanové dráhy na Ještěd. Krásný letní den, teploučko a sluníčko, klídeček tabáček. Zasunuli jsme se do fronty na pokladnu a smutně oželím zpáteční jízdenku - po absolvování výcviku se Sněžkou, už disciplinovaně mlčím. Přítelkyně si prohlédla na ceduli parametry lanovky: Šikmá délka 1 188 metrů, vodorovná 1 115 m.

- Jdeme pěšky, jen kilometr, pravila s radostí.

- Nevíš do čeho se pouštíš, odvětil jsem bez radosti a ukázal drápající se mravenečky v závěru vrcholu, kde kolmá stěna vzhůru byla vylepšena naházenými balvany a vysypaným makadamem. Lidičky co chvíli klouzali sutí zpět ke startu.

- Pff, takový kousek, přeci nepojedu potupně lanovkou, bránila své bludy.

- Vždyť je ta mizerná hora vysoká 1 012 metrů! Protestoval jsem.

Kupodivu se moje protesty setkaly s úspěchem, asi tak brzy po ránu nechtěla přítelkyně o mou přítomnost přijít. Odpoledne, kdy už budu zcela k ničemu, mě určitě s radostí skopne ze srázu. To mě tak vyvedlo z míry, až se mi zamžily brejle. Lanovka nás vezla hezky nahoru. Já si užíval cesty a rozhledu, přítelkyně se děsivě mračila a prohlásila, že tady je smrad jako když hnije dráteník, dusno a narváno. Venku by se šlo hezky, za těch patnáct minut, co se dole čučelo na odjezd, by tam dávno byla. I navzdory tomu, co jsme viděli pod sebou. Urvané lidi s krvavýma rukama, jak se hrabali na skálu a s vyvrácenými zuby, kterými se museli přidržovat skalisek. Já tyto jedince upřímně litoval, přítelkyně jim záviděla.

Nahoře vyplivla kabinka dav lidí (je třicetimístná) na skalnatý vrcholek. Ve věži jsme posvačili pozlacenou kávu. Určitě podle ceny. Připočítali snad vysokohorskou přirážku dle vrcholku jejich hromosvodu. Cena piva by zruinovala mnohé výletníky na dva měsíce do předu. Celý vysílač je docela sešlý a působí silně neudržovaným dojmem. Proto ho telekomunikace hodlají po zavedení digitálního vysílání zbourat, Liberec jej však chce prohlásit za památku chráněnou UNESCO, ale kdo sežene peníze na opravu, je ve hvězdách.

Máme připraveno takové hezké kolečko po okolní krajině. Nezdá se nijak náročné a tak bystře vykračujeme vpřed po červené značce. Scházíme asi dva kilometry dolů, na druhé parkoviště a pak nás silně překvapí sedačková lanovka pro zimní lyžaře u Tetřeví skály. Zde se přítelkyně zakaboní a tasí mapu, já GPS. Než džípíeska najde satelity a určí pozici, děvče prohlásí: »Jdeme blbě, musíme se vrátit nahoru.« Otočím poslušně tělo vzad a oči v sloup. Drápem se zpět čtyři kilometry k vysílači. Tam mi pod drsným pohledem dámy zamrzne hluboko v játrech poznámka, že značky mají obvykle dva konce a nesmíme se pustit bezhlavě po první nalezené. Ale jak se později ukáže, tato červená má konců asi deset.

Po vyfunění se pouštíme druhým koncem červené. Sešup dolů, pak rozcestí Nad Výpřeží. Tam se odhodlaně vydáváme vlevo. Pohodlná asfaltka nás vede mírným spádem dolů. Prohlédneme si cestou trosky letadla z druhé světové války u Památníku Letců. Pokračujeme vesele dolů. Po dvou kilometrech od rozcestí přítelkyně opět znejistí. Nasaje vzduch, začuchá se do prostoru a suše sdělí: »Zase jsme blbě, musíme se vrátit k rozcestí.« A tak učiníme elegantní obrat o 180° a šplháme zpět krutým krpálem čtyři kilometry. Příšerný kopec zdá se, nemá konce. Kterej lump to tady značil. Z červené udělá odbočku zase červenou, kdo se pak má správně trefit! Jestli to udělal někdo schválně a měl srandu z toho, jak zde budou lidi bloudit, tak to teda znám daleko lepší vtipy. Dostat se mi ten blbec do rukou, tak mu kýbl s barvou narazím na hlavu a štětce do nosu. Může mluvit o štěstí, že do nosu.

Částečně zdecimován (zcela budu až na konci) dorážíme zpět ke křižovatce pěšin a vydáváme se konečně správným směrem do Tetřevího sedla. Míjíme bez zájmu bufet a já vsrkávám tekoucí sliny a chytám si nos, který se natahoval za vůní pečených buřtů v nádherně přepáleném omastku. Tfůůůj, blééé, odplivla si přítelkyně a vlekla mě dál. Stoupáme přes Dánské kameny na Malý Ještěd. Hezkým lesem plným hub, se krásně cválá a dobře nám trasa ubývá. Obzvlášť, když vlastně už jedem zpátky, jak dívka prohlašovala. Nojo, tenkrát jsem netušil její filosofii. V okamžiku prvního kroku se vlastně pádí zpět, už se přibližujeme k cíli, prakticky kráčíme domů. Takže až někdy odejde, bude se loučit slovy: Tak ahoj, vlastně se už vracím. A uvidím jí za týden.

Spouštíme se hrozným sešupem dolů, do Sedla nad Křižany, kde přestupujeme na žlutou značku. Červenou od této chvíle navždy srdečně nenávidím. Stále strmě klesáme do Kryštofova údolí. Téměř dole se otočím. Ztuhnu, s nohou nakročenou ve vzduchu a stává se ze mne socha Zoufalství v Kuksu, od Matyáše Bernarda Brauna. Krve by se ve mně nedořezal. Ani jiných tekutin. Vůbec nic by nešlo řezat. Zato mám neodvratnou chuť někoho seřezat. Za zády nám totiž, tiše a důstojně v prostoru, trčí Ještěd. Takhle se teda vracíme? Po čtvrthodině, když se mi zdaří ovládnout vzpouzející tělo, zakvičím:

- Se vracíme? Dyk ten mizernej vysílač je za náma! Zahýkal jsem jak mutující mládenec.

- Se ti zdá, vrací se to už zpátky, jen tak se točíme, uklidňuje mě děvče.

- Jo, prdlajs, jdeme furt od něj, podívej kam vede pěšina, jódluju dál.

- Neboj, za chvíli se otočí, marně se mě snaží přivést do reality. Leč skutečnost vnímám až příliš.

Ovšem jsme v divoké pustině, kolem les, pár baráčků před námi s nepříznivě naladěnými domorodci, kterým pomalu lezeme skrz zahradu (pečlivě podle značky, prosím). Není zbytí, musíme dál. Prý vracet se by byla blbost. Netuším, co nás ještě čeká a tak se nechám zviklat. Zpět by dráha byla ještě kratší a hlavně podstatně schůdnější. Ale to vím až dnes. Tenkrát odhodlaně zakopávám o vlastní nohy dál, až dolů do údolí. Kdybych byl schopen vnímat krásy přírody, musel bych říci, jak je celé to údolí hezké a malebné, okolní srázné a zalesněné stěny rámují vísku do nádherného obrazu.

Tento obraz podtrhla malá hospůdka, kde jsem se na zahrádce svalil ke stolku a přál si být u auta. Místo toho jsme si dali pozdní oběd, doplnili tekutiny a kofein z kávy. Docela bych raději zaklopil pět piv a hrst panáků. Dosud jsem nevěděl, jak je sezení nádherné. Nakonec nezbylo nic jiného, než zaplatit a zvednout se. To byl strašlivý úkol. Tělo mi ztěžklo požitou stravou a svalstvo odmítlo po všech útrapách cesty fungovat. Celým člověkem se rozhostila děsná beznaděj. Patnáct kilometrů v nohách a vyhlídka dostižení Sůzinky limitně se blíží nule. Při pohledu na mrňavý Ještěd v dáli a cestu, která stále tvrdošíjně směřovala někam do pryč, jsem chtěl mít křídla a v zadku trysky. Měl jsem si dát k obědu hodně hrachu. Vytáhl jsem mobil a pokusil se přivolat taxi, to mi však pod pohrůžkou násilí nebylo dovoleno. Kolem právě odjel autobus do Liberce. Začínám přemýšlet, jestli se nechám spálit nebo zahrabat.

Dodnes nevím, jak se přítelkyni povedlo mě znovu nasadit na nohy a přimět k jejich použití. Žlutá značka nás vedla dva kilometry téměř kolmo vzhůru, k nádraží. To bych tady taky chtěl bydlet a jezdit vlakem do práce, každý den stoupat takový krpál. Ale tento krpál byl teprve předkrm dalších běd. Značka nás převedla přes koleje a do lesa, samozřejmě prudce vzhůru.

V Srním sedle měníme značku za zelenou a ihned cepením. To, co bylo před námi, jsem v životě neviděl. Úzká pěšinka se nevinula kopcem. Úzká pěšinka trčela kolmo v časoprostoru. Nosem u země se zvolna pronadávávám vpřed. Nesmysl vpřed. Nahoru. Vpřed ani náhodou, jen vzhůru. Vzpomněl jsem si na písničku Schody do nebe. Až na to, že tady ty schody chyběly. Jen vyšlapaná stužka kolmo nad oblaka. Po hodině drápání, nadávání, funění a bohapustého klení, čilá přítelkyně prohlásí: »Už jsme nahoře, les se jasní a támhle to už jde rovně«. Kulový. Když jsem se tam dodrápal, tak za nepatrným sedýlkem pokračuje zelená značka ještě strměji. Při plazení do statosféry jsem si říkal: Víc do kopce to už nejde, cesta by se zákonitě zaklonila a změnila ve strop. Ale ano, jde. Člověk nikdy nemá vynášet definitivní závěry. Krutá příroda ukáže své. Proti nám se kutálejí nějací turisté, očividně mají radost ze sestupu a škodolibě nám přejou kopec. Protože turisté jsou národ veselý, na oplátku postavám prorokuji, aby se dole zabořili do potoka až po uši. Les sice řídne, prosvítá jím obloha, je vidět konec kopce. Ne však naším směrem. Určitě nějaký darebák nahoře tu horu přisypává. Tak strašlivý kopec snad nemůže být. Se mi snad ta hrůza jen zdá, za chvíli mě vzbudí deset dívek v neviditelných bikinkách, budu se válet u moře na krásném ostrově, další spoře oblečená děvčata mě ovívají palmovou ratolestí. Křách! Narážím hlavou do stromu. Stále vidím hrozný kopec a Havaj je v čudu. Už už se zdá vršek na dohled, stezka však prudce změní směr a zase nahoru. Ještě chvíli šplhu a rozzáří se kolem oslnivé světlo. Vstupujeme do Nebe. Zvuk varhan se smísil s vůní kadidla. Smísil se rovněž s divokými kletbami, které mi vylétly z pusy, když po zatáčce je další prďák. Kdepak. Kolmice někam do oblak. Z 200 metrů Kryštofova údolí jsme se vysoukali na 760 metrů vysokou horu Rozsocha. Lepší jméno mít nemůže. No všechno má svůj konec a tak i na tu mizernou Rozsochu jsem dolezl.

Příděl útrap dnešního výletu není zdaleka vyčerpán. Po Rozsoše následuje klesání na 600 metrů, pak Kaliště, po něm Sedlo pod Černou horou v cca 400 metrech a jako rána z milosti na doražení mého, kupodivu dosud ještě živého těla, Černá hora se svými 811 metry. Tam prosím řádně zahrabat, abych nesmrděl uprostřed cesty a moje mršina nevadila turistům. Rezignovaně jdu jak stroj. Zrezivělý. Jestli mě někdo nezastaví, tak půjdu až do soudného dne. Je s podivem, ale trasa nevede přímo přes Černou horu, jak tvrdí mapa, nýbrž trošku stranou, po východním úbočí. To však vnímám již v temných mrákotách. Pak dosáhneme znova rozcestí v Tetřevím sedle, bufet má dávno po pracovní době a tentokrát se ubíráme po žluté, ostře dolů. Zvolna se vzpamatovávám a začínám vnímat les kolem, později i jednotlivé stromy. Přecházíme silnici, vedoucí k dolní stanici lanové dráhy a běžíme dále po modré, pod troskami sáňkařské dráhy. Avšak opět běda. Když sejdeme příliš dolů, opět jsme někde v Prčicích. Z pusy mi vypadnul kanál. Naštěstí už bloudíme naposled. Vracíme se dva kilometry příkré silnice k parkovišti před lanovkou. Spolu se soumrakem dosahujeme automobilu, který tam trpělivě čeká naprosto osamocen. Po ostatních vozech ráno narvaného parkoviště ani stopy. Všichni výletníci poctivě sjeli lanovkou zpět a už si užívají výdobytků civilizace a Viagry. Být to ještě pár metrů, tak se nechám odnést záchrannou službou. Nikdy jsem netušil, kolik práce dá vysoukání se za volant. Moje dáma naskakuje jak srnka, jakoby právě vyšla odpočatá z domu. Na třetí pokus se mi podaří otočit startovacím čudlíkem a při vykružování z parkoviště vydávám zvuky prehistorických potvor. Bolí mě celý člověk včetně hlemejždě v uších.

S odstupem doby jsem zjistil, jak tento výlet byl nádherný. Člověk nakonec má radost sám ze sebe, jak se překonal a zvládl těžký terén. Takový nádherný pocit vítězství nad přírodou asi zažívá každý pokořitel osmitisícovek v Himaláji. A když mě po měsíci přestaly bolet kosti v celém těle, tak snad mi nezůstanou ani trvalé následky. Tělo se vyhojí a bude zase dobře.


Minialbum všech fotografií

Tyto obrázky si můžete prohlédnout ve větším a s popisem zde.


(Dokončeno)

Zeleneč, 14.6.2008/1.7.2007


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 TransitionalDocument made with KompoZer