Výprava na Chlum u Hradce Králové a vrchol Tábor u Lomnice nad Popelkou
aneb jak jsme potkali turistu

Již za ranního kuropění, co za kuropění, za tuhé noci - vlastně ještě dřív, než v noci, protože je letní čas a vše je o hodinu napřed, tak tedy ještě večer. No zkrátka uprostřed nejhlubšího spánku, jsem byl mile vzbuzen slovy:

- Vstávej, nebo tě skopnu z postele, už je dávno den, ptáci zpívají a kytky smrděj. Dneska nemáš nikoho ze svých lidí, co by odešli pochod za tebe, tak ven z pelechu a de se.

I rezignovaně jsem se vypotácel z příjemně vyhřáté postýlky do studeného rána-- ééé, do ledové noci. Byla do mne i přes statečný odpor nacpána snídaně a vyrazili jsme.

Hvězdicový pochod dne 12.4.2008, akce Turistické setkání 2008, pořadatel KČT TJ Sokol Smiřice s průchozím místem Chlum u Hradce Králové. Památné to místo. Tam se na začátku července 1866 střetla pruská a rakouská vojska. Byla to jedna z největších vojenských bitev 19. století. Dodnes tu na několika čtverečních kilometrech najdete více než 460 pomníků, pohřebišť i symbolických památníků. Je tomu 140 let od krvavé bitvy. Nebyla to žádná místní šarvátka. Téměř 10 000 mrtvých vojáků, 8 000 pohřešovaných a 14 000 zraněných. Přes 22 000 vojáků padlo do zajetí. Na bitevním poli zůstalo ležet 7 000 mrtvých koní.

Usedáme s chutí do automobilu a po chvíli bloudění podle GPS vyjedeme z města a za pár okamžiků přijíždíme do Chlumu. Nevelká ale hezká a čistá víska. Hned na začátku nás upoutá pomník rakouského Prvního armádního sboru, s orlicí. Upoutali mě rovněž tam přítomní zvědavci, včetně jejich automobilu. Bylo mi tvrdě (ještě mám modřinu) zakázáno se připojit k onomu vozidlu a zaparkování bylo povoleno strašlivě daleko, až u kostela, kde jsme opatrně vystoupili, aby nás neviděli ostatní turisté, kteří tradičně startují po pěti pivech z nějaké knajpy. U kostela je malý hřbitov, kde leží generálové bitvy. Je to údělem prostých vojínů nemít žádné hroby, ač jejich postavení v boji je nezáviděníhodné. Pouze generálům se vystaví velká hrobka a jejich jméno vytesá do kamene. Obyčejní vojáci jakoby jména neměli.

Naše cesta se konala po desetikilometrové naučné stezce. Došli jsme potupně až k místu, kde jsme mohli pohodlně číst informační tabuli v teple vozidla. Né, museli jme se tam trmácet pěšky. Dozvídáme se, jak zde během dvacetiminutového útoku a následném ústupu, ztratil První rakouský sbor 279 důstojníků v čele s generálem Poschacherem, deset tisíc mužů a 23 děl. Hrozná představa. Člověk přímo vidí před sebou zaplněný úvoz mrtvými mladými chlapci - vojáky. Však také obdržel ponuré jméno: Úvoz mrtvých.

Pak se vydáváme po panelové cestě k dalším hřbitovům. Zde jich je až moc. Každá část vojska má zde nějaký památník. Dominantou Chlumu je rozhledna, kde má být - jak jinak - hospoda, ve které turisté zaregistrují upachtěné kilometry a poobědvají pivo. Avšak nepředbíhejme. Zatím pouze mrzutě konstatuji, že jsme nemuseli vytáhnout zadní partie z auta, vše bylo pro mojí Sůzinku dokonale sjízdné a policajtů prosté. Tak docházíme k Pruskému hřbitovu. Jsou zde pochování samozřejmě zase jen vedoucí činitelé a funkcionáři pruského vojska.

Putování ve stopách válečných hrůz pokračovalo vesele proti srsti naučné stezky až k osáriu (kostnici), umístěné v udržovaném parčíku a se sochami lvů. Dál nás značka zavedla kamsi do háje olšového, velice stranou od cíle - rozhledny. Namířili jsme si tedy zkratkou přes pole. Vynikající nápad. Hlavně po noční bouři. Nacucané pole vykonalo své. Po opuštění lánu s obilím tak nízkým, že kdyby ptáci chtěli klobat tak si musejí kleknout, jsme odrolili desítky kilogramů bahna z těla i uší. Boty rázem přestaly vážit několik tun. Nevím, kdo tu haldu polní zeminy odklidí ze silnice, takto už nic neprojede. A to již přicházíme k rozhledně, nádherně zahalené do mlžného oparu. Moje průvodkyně se slastně protáhne, rozhledny a hlavně škrábání se nahoru, jsou její druhou vášní. O první vášni se nebudu veřejně šířit. Já zůstávám nedotknut touto stavbou. To tak, zaplatit vstupné, rvát se nahoru a za odměnu vidět prdlajs v té mlze.

Registrační místo pochodníků bylo zcela jasně umístěno v hospodě, kde již obědval páté pivo bodrý turista. I usedáme vedle něho, neboť tam byla kamna a vedlejší ratejna hospody neslibovala přílišné zahřátí z vnějšku, leda vnitřně rumem. Objednali jsme si kafe a tu ten člověk najednou a bez jakékoliv souvislosti prohlásil: Na Slovensku mají slovenskou korunu. Jak špunt z láhve mi vyskočily oči, i se stejným zvukem. Moje přítelkyně nehnula brvou, neboť je členkou Klubu a vybírala si v klídku suvenýry. Abych nevypadal jak blbec, odvětil jsem dobrému muži: Nojo, v Arábii se rozmohly kobylky. Týpek zajásal a pravil, že ho bouře málem smetla z kola, když sem jel. V další větě však přišel pěšky. Štípl jsem se do nohy. Au, nespím. Jestli záhy prohlásí, jak na kopec doplaval, nepřekvapí mě to. Začínám se mezi turisty cítit jako doma. Ano, jeden známý tvrdí, jak mezi kamarády pěškochodci panuje nádherný jemný humor, sranda a přátelství. Nepřeháněl, jak nyní vidím. Ba naopak, nedoháněl! Tento občan se snad nebude chtít přes příliš přátelit, všeho moc škodí a nemusím mít zas tolik té legrace. Tento smysl pro humor snad není nakažlivý. Alespoň tomu chci věřit. Než stihneme vypít kafe tak se ještě dozvídáme, co za úkol nehodlá tento dálkoplaz plnit pro nějaký odznak zdatnosti až na tom Slovensku, ale nechá si za tím účelem poslat kamarádem, jako důkaz uchozených kilometrů, vošoupané a řádně smradlavé boty nějakého bači. Přeji mu tedy mocné zážitky při rozbalování tohoto důkazu. Náš spolusedící si na to poručil jako další chod oběda nové pivo a kávu. Má přítelkyně, zvyklá na své přátelé, si v pohodičce rovnala papíry a nový známý nás stačil informovat, kterak plní kdejaké glejty, a stačí mu navštívit už jen Peru s Bhůtánem a bude mít i odznak zasloužilého pěšáka, jak chodí celý život, prošel už Česko skrz naskrz, i Moravu se mu podařilo najít a nedávno se utopil vodník. Nechaly mě už bez reakcí i výroky, že kolem šel kapr a na stromech už zrajou brambory. Po dopití kávy jsme mu popřáli šťastnou cestu a aby zůstal trvale takto zdráv a nachodil ještě stovky dalších kilometrů. Též se s námi mile rozloučil větou, prý jestli chceme na rozhlednu, tak támhleta paní prodává vstupenky do muzea. Na to, jak se tento občan holedbal z jaké pádí dálky, nebývale znal místní poměry. Líbila se mi pospolitost ostatních turistů kolem, se zájmem tohoto přítele poslouchali těšili se z jeho radosti. Být to místo mezi turisty třeba u včelařů, nechají toho chudáka sebrat.

Vyšli jsme na další část naučné stezky, prohlédli si několik dalších pomníků a hřbitovů. Až člověka mrazí v zádech, když si představí všechny hrůzy, kterých byl tento kraj svědkem, jen pro neutuchající touhu panovníků po moci. Zdejší bitva rozhodla o výsledku celé Prusko-Rakouské války roku 1866.

Nakonec jsem došli zpět k autu a několikrát se rozhlíželi, jestli můžeme do vozu skočit, aniž nás vidí někdo ze známých turistů. Aby se nám nechlámali jak coby blbci chodíme pěšky, když se ke kontrole dalo pohodlně zajet. Přímo před osvěžovnou turistů bylo nádherné parkoviště...

Navzdory předpovědím počasí se udělalo odpoledne docela hezky, černá oblaka hrozící deštěm a sněhovou vánici vítr odfoukl, sluníčko vykouklo a zvedla se i teplota. Ale protože nebylo zas tak teplo aby se toho zvedalo ještě víc, tak jsme rozhodli jít ještě načerpat další desítky kilometrů. A aby jsme nešli nadarmo, vybrali jsme si trasu Jarního pochodu Podkrkonoším a Českým rájem, pořádaným KČT Lomnice nad Popelkou. Má pro nás obzvláštní půvab, neb dle dostupných informací tam cválá jeden funící občan, který cestou spotřebovává jedno pivo za druhým. Převlékneme se za kontrolory, dáme mu fouknout do balónku a pro alkoholový doping ho necháme diskvalifikovat. Pochopitelně pár metrů před cílem jeho oblíbené padesátky.

Domluveno, rozhlédnuto, jestli nejde nikde nikdo, kdo by se nám smál za to, jak jsme na parkoviště došli pěšky a vyjíždíme na Lomnici. GPS tentokrát vede spolehlivě a tak jí odpouštím nesmysly, co z ní padaly v Hradci a rozšlapání odkládám na příště. Po hodince jízdy vidíme vrchol Tábor s rozhlednou a silnice nás zavádí někam strašlivě daleko. No tak to teda ne! Otáčím Sůzinku a odbočujeme směrem k penzionu Tábor a dedukuji možnou přítomnost parkoviště a odtamtud co by kamenem dohodil (a zbytek doběhl) bude vrcholek. Uzounká, různě se vlnící silnička nás však zavedla až přímo na kótu. Mocně jsem zajásal. Konečně se zdařilo autíčkem dojet až do cíle. Nevím proč se všude budují parkoviště co nejdál od nějaké pamětihodnosti, aby tam slabší jedinci zhynuli podél cesty vysílením. Patrně je třeba nakrmit medvědy a státní rozpočet na to nemá.

Přítelkyně se nespokojila s posezením u kávy, nedbajíce tekoucích slin z mojí huby jak cikánova šála a se slovy »moc jsme toho ještě nenachodili, mám pocit« vyrazila vpřed. Já měl pocit přesně opačný. Z vrcholku byl docela hezký pohled na mlhu nad Lomnicí. Pak jsme pokračovali dva kilometry dlouhým sešupem k cestě, jež nás měla zavést k Alainově věži. Po klopotném pochodě již mírně z kopce tam dorážíme. Zde nutno adresovat výtku značkařům, kteří nijak neoznačili cíl, ani popis co to je za věž, proč tam je, jak dlouho tam je a dlouho-li ještě bude. Usuzuji tedy na zbytek řídící věže raketového provozu Marťanů z patnáctého století*).

Věž tedy shlédnuta ze všech stran (mimo shora), ofocena a zaznamenána do paměťové databáze. Pak jsme rázně vykročili zpět. Ó běda. Když se zastaví vozidlem v hlubokém údolí, je návrat k opuštěnému vozu již jen rychlé spouštění dolů, což je velice podstatná výhoda. Znavený člověk se vždycky nějak skutálí, zemská tíže nohy nevíže a třeba stylem parakotoulů se dosáhne kýžené mety. Nehledě na velice podstatnou výhodu, když se turista znaví stoupáním, s procítěním zařve »a už mi ten pitomej kopec může ...«, načež si zavelí elegantní: Čelééém-vzad! a opět se skulí do údolí. Zde jsem nezodpovědně zanechal Sůzinku vysoko na kopci, ba přímo v mračné výšce. Hořce jsem toho zalitoval a nadal si do blbů. Více již nikdy nenechat auto na hoře, když nelze cestou chytit taxíka. Nastalo klopotné zdolávání děsného prďáku po cestě a s hrůzou jsem očekával ten čtyřkilometrový sešup, co nás čeká v opačném směru. Ani koně s kládami nebylo možné stopnout. Nikde žádná noha, co by se dala podplatit k dovezení nahoru. Ne, že by pěšina byla pustá, to zase ne. Co chvíli nás míjely shluky pádících lidí. Patrně většina byla okradení lyžaři, neboť jim zbyly pouze hůlky. Nebylo tedy zbytí. Nešlo se vrátit dolů. Stále se muselo stoupat po čím dál strmější cestě. Konečně jsme se dostali k onomu příšernému šestikilometrovému šplhání a drápání kolmou stěnou na ten prokletý kopec. Kdybych tam neměl auto, tak mě tam nikdo nedostane ani kdyby mi za to platil. Po osmi kilometrech horolezecké techniky jsem si přál potkat myslivce, aby mě zastřelil. Shniju pak už sám. Leč myslivec se nekonal a tak po deseti kilometrech odporného plazení s nosem u země jsme konečně dosáhli k Sůzince. Nikdy jsem svoje auto neviděl raději. Ale nejprve jsme šli načerpat ztracenou energii z toho patnáctikilometrového šplhu výbornou česnečkou v hospodě. Ostatní turisté tam doplňovali pohonné hmoty pivem.

Značně utrmácen, s bolavými kostmi v těle snad i na zádech jsem se zřítil na šoférské sedadlo Sůzinky a vyrazil jsme na start-cíl pochodu lovit našeho známého pochodáře. Zaparkujeme v Lomnici na náměstí a jdem pátrat, kde se pochod startuje a cílí, v nejbližší hospodě bude relaxovat onen turista.

Záhy vidíme ceduli s programem pochodu. Zde bych doporučil přátelům sprej na fixaci tisku z inkoustové tiskárny, anžto po dešti byly vidět jen rozteklé šmouhy, čemuž ona sprej zabrání. Původně tedy papír hovořil jasně: Start a cíl se nalézá někde kousíček za druhým přejezdem přes trať. Tímto sdělením je mi to naprosto jasné.Koná se to někde ve dvacetikilometrové dálavě a ještě k tomu do kopce, aby turisté byli totálně vyčerpáni již samotným doplazením ke startu a z cíle při pokusu o dosažení MHD budou pak volně poházeni po škarpách a nedalekých skládkách. Pochopil jsem důvod, který je k tomu vede: Aby pořadatelé neměli moc práce, aby nemuseli hledat vypotřebované lidi někde na trase, je příchozí cesta vlastně výběrové síto. Kdo nedojde ke startu, nemá co dělat na pochodu. Rozumné a účinné.

Tak tedy po dvou hodinách usilovného cválání jsme dorazili k prostoru cíle. Zde se potulovalo pouze pár osob. Je vidět, že se již nějakou dobu zabývám turistikou a na prvý pohled jsem odlišil vracející se ze 100 km (nesli je) od těch na 50 km (lezli po čtyřech) a na 10 (vesele rozprávěli) či náhodných občanů (mračili se na celý svět). Já vypadal jako po 200 km a to celou dobu do kopce, jazyk u podlahy, nohy ošoupané až ke kolenům a kulhal na všechnu údy. Náš známý neznámý se zde nevyskytoval a tak jsme učinili obrat o 180 stupňů a vydali se zpět k autu. Hospod kolem náměstí jest přehršel, tam hledat turistu je stejné, jak pověstnou jehlu v píci. Protože se již blížil večer, usedli jsme do vozidla a zajeli ještě na kávu do vybouchlého domu jednoho kamaráda nedaleko. Nebyl vlastně vybuchlý, jen se tam čerstvě přestěhovali, avšak vize exploze uvnitř byla velice silná. Jo a nesmím zapomenout. Trmácení v Lomnici k cíli pochodu bylo naprosto zbytečné. Dalo se tam také pohodlně jet autem...

-------
*) Dle později zjištěných oficiálních informací, je Alainova věž vyhlídkovou věží, rozhlednou...


Minialbum všech fotografií

Tyto obrázky si můžete prohlédnout ve větším a s popisem zde.


(Dokončeno)

Zeleneč, 16.4.2008/12.4.2008


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 TransitionalDocument made with KompoZer