Seznámení s turistkou

Před mnoha lety, ještě coby švarný mladík, nadaný svalstvem a vším, co imponuje děvčatům, jsem se rozhodl využít služeb Internetové Seznamky. Třeba také najdu štěstíčko, kterým se doposavad chlubili akorát nepřející kamarádi. Vyberu tedy svou nejkrásnější, leč silně letitou fotku a vyplním v dotazníku takové parametry, které kdyby alespoň z desetiny byly pravdou, mám miliónový honorář za vystupování v cirkuse, či mám zajištěnou popularitu slavné filmové hvězdy.

Tak a s napětím očekávám, která dáma se na mě chytí. První ženská má k dámě daleko asi jako Proxima Centauri k Zemi. Další paní nebyla paní – když tuto televizní hvězdu nevzali na vojnu, hledal štěstí zde. S růží v zubech a ufiknutým frantíkem. Vynechám-li několik bláznivek a mladých pánů, mohl jsem obdivovat tak akorát morče nebo potkana. Zvolna, zavalen prací všedních dnů, zapomínám, že zde mám inzerát. Zapomínám vlastně už všechno… A jak čas běžel svalstvo se mi přelilo z bicepsů, tricepsů a jiných cepsů na solar plexus. Zlenivěl jsem tak, že na všechno mám lidi, tudíž očekávám, že se někdo i seznání za mne.

Nyní by každý čekal obrat z horrorů či pohádek: Jednoho dne. Má vrozená pravdomluvnost hází této frázi klacky pod nohy a tak řeknu: Jedné noci se mi ozvala nádherná paní z Krkonoš. Zastrčím si oči zpět do důlků a znova a znova čtu její technické údaje. Po té nutně usuzuji, že zatajila v seznamce deset dioptrií a ztratila brejle a nevidí na mojí fotku v nabídce. Bylo mi sympatické, že tak špatně vidí, neboť i já bez brejlí vrážím do stěn a tak jí zčerstva odepisuji. Třeba si nevšimne mých silně čitelných nohou, odulého břicha a pleši, možná ani plachetky.

Začala výměna korespondence. Snad z radosti, že unikla inkvizici o Filipojakubské noci. Opatrně, pozvolna a nenápadně, abych dívčinu nevyplašil, navrhuji lehoučký a nenáročný, leč velice zajímavý a poučný výlet do našich nejvyšších hor: Lanovkou na Sněžku. Dáma tvrdě odvětila, že lanovkou na Sněžce nikdy nebyla i když dvacet let nedaleko bydlí a tudíž nemá ani páru, jak to tam vypadá. Čepice mi nadskočila a zamrskala se až u stropu. Probudilo se ve mně rytířské cítění, horský vůdce z Himalájí a narostlá ramena se mi šprajcla o stěny. Připravil jsem si hrůzostrašné historky ze zdolávání osmitisícovek a přešil na svou osobu, abych děvče ohromil nahoře u kávy, než se rozhlédneme kolem a pojedeme dolů. Představím se jako skvělý horolezec, pokořitel himalájských velikánů. Sám bych pochopitelně vyběhl tou nejtěžší cestou a jen s ohledem na křehkou dívku, volím lanovou dráhu. Netuším, že tentokrát při čtení vzkazu to byla má osoba, co si měla vypucovat brejle a že mi uniklo jedno velice podstatné slovíčko. Ale nepředbíhejme. Důležité bylo, že souhlasila s vycházkou na nejvyšší český vrchol a já tento výlet mohl zasvětit mocnému vytahování a ohromení křehké dívky.

Následující korespondence upřesňovala randevous, jakož i jak se vůbec poznáme, máme-li každý v seznamce dvacet let staré podobenky. Rozproudila se velice zajímavá debata o poznávacích znamení, chorobách a těžké únavě po pár potácivých krocích. Přeháněli jsme jeden víc jak druhý o svém zdravotním stavu tak dokonale, že jsme záhy nevěděli, co je pravda a co výmysl. Kdyby nás někdo mohl sledovat, měl by pocit, že se chystá setkání dvou válečných veteránů od Verdunu o holích a sotva se pohybujících. Že toto není Seznamka nýbrž svaz invalidů. Sebevědomí mi rostlo rychleji než bambus. Představoval jsem si, jak křepce přeskakuji z jednoho horského velikána na druhý a oslňuji dámu, která úžasem před neohroženým a vysoce výkonným horským záchranářem, mi obdivem padne do náručí. Nenapadlo mě, že dáma bude skutečně žasnout, leč pro mě ze značně nelichotivých důvodů.

I nadešel den setkání. Domluvili jsme se, že přijedu před nádraží nedalekého města. Zavrhli jsme, že bych se kvůli identifikaci převlékl za Mikimause nebo čekal u banky v plynové masce a věřili, že se nějak poznáme. V nouzi se zesměšním potupným zavoláním na mobil. Cestou mi došlo, že nádraží, ač samo těžko přehlédnutelné, není nejlepším místem setkání dosud se neviděných. Budou tam neustále pádit davy lidí a jen James Bond nebo kapitán Kloss dokážou na prvý pohled přesně určit agenta, kterého v životě neviděli. Ale tamní nádraží není totéž co Hlavní v Praze. Ani nemá svůj Šervůd. Když tedy dojedu na místo, tak v celém prostoru nebyla široko daleko ani noha. Ták, a můžu jet domů, děvče si to rozmyslelo. Chápu jí, já bych sám se sebou na rande také nešel. Pomalu zastavuji, abych do GPS zadal souřadnice svého doupěte. A tu koutkem oka pozoruji, jak ke mně křepce, leč důstojně, kráčí nádherná žena, kterou mé očko matně zahlédlo, ana sedí na lavičce a ani ve snu mě nenapadlo, že je to ona. Zaskřehotal jsem vyschlým hrdlem »íáá ě íáá-m« a ještě se mi vypoulily oči a natáhly uši. Inteligentní dáma však správně pochopila větu: Já tě vítám. Ledy byly prolomeny a opět mi narostlo sebevědomí do oblačných výšin. Dnes naposled. Zbytek dne ho courám kdesi u podrážek.

Automobil dávám zaparkovat co nejdále v Peci a tudíž prozíravě a taktický nejblíže lanovce. Tak tak stačím zamknout vozidlo a vyběhli jsme jako k ohni. Krásná paní nabrala první kosmickou rychlost, já nabral louži do bot. Polykám strašlivou kletbu na svou zakrnělou tělesnou schránku (nemusím hned na prvním rande vypadat jako hulvát) a pokouším se usmát. Zbytečné omezení, děvče už bylo o 100 metrů dál, já teprve tři kroky od auta a mohl sobě v klidu nadávat jak pohan. Zdáli na mě křikla, že je za pět minut jedenáct, v jedenáct to jede a máme to ještě pět kilometrů tak ať to stihneme. Že do kopce, již nedodala. Místo šťavnaté odpovědi jsem si ukousl špičku jazyka a pokusil se s úsměvem namítnout, že to zajisté nebude poslední vozejček na drátě dnešního dne. Paní si mě přeměřila zkoumavým pohledem, který chrabrého horského záchranáře scvrknul na portýra v dole. Nějak mám neblahé tušení, že na tohle rande nikdy nezapomenu. Pracně činím další namáhavý krok a postřehnu svoje děvče někde v dáli mizet za roh, čehož jsem využil a dojel za ní na stupačce kolem projíždějícího traktoru, jehož řidič se mi chechtá asi ještě dneska. Proč ti pacholci vystavěli konečnou stanici někde vysoko v horách, mohli jí přeci pohodlně dovést až do Pece. No co. Teď si přichvátneme a nahoře budeme mít víc času si povídat více, tam už nebude třeba nikam pospíchat. Ke stanici lanovky doběhla jako křepelka, já jako by mě prohnal německý křepelák se zuby baskerwillské příšery. Moc lidí tam nebylo, však ještě turistická sezóna nezačala. U pokladny jsem posunkovou řečí hluchoněmých naznačil, že chci dvě zpáteční jízdenky. Místo mluvení těžce sípu.

-Zpáteční?!! Vykulila oči má nová přítelkyně.
-Jo. Vyjde to levněji, než kupovat jízdenky znova, tam nahoře na hoře, vysvětlují mezi kvičivými nádechy.
-Dolů lanovkou? Upřímně žasla.
-Tobogán tady nepostavili. Jiná doprava, než lanovka v divoké přírodě není, rogalo mám doma na půdě. Namítám. Nutno dodat, že marně.
-Dolů půjdeme pěšky. Pravila kategoricky a jen tak lehce pohodila batůžkem, čímž procedila stokilového Němce skrz mřížování.

Země se zatočila a přepočítával jsem si puls. Žádný však nemohu nahmatat. Téměř v bezvědomí se zřítím do vozíku v očekávání věcí nejhorších. Němce začali vyprošťovat autogenem.

Dojeli jsme do horní stanice lanové dráhy a já odmítl opustit vozidlo, čekajíc smrtku s kosou. Personál je však proškolen či spolčen, vozejk zavedl na vedlejší kolej a sliboval, že z ní sypou pasažéry rovnou do Obřího dolu.

Nohama z vaty a sulcu mi jde jen velmi těžko vylézt ven. Na vrcholku jsme se rozhlédli, já udělal pár snímků pro své potomky, aby viděli v otci odstrašující případ a sháněli si raději dívky mezi potápěči. Když jsme se dostatečně ani nerozhlédli, oznámila dívka, pravda s nádherným úsměvem, že dolů nepůjdeme po téhle cestě, tam je moc kamení, ale polskou stranou. Támhle! Zapíchla prst do prostoru a já teprve po chvíli rozeznal ve strašlivé dálce jakousi skvrnku, prý je to horská bouda. Než se mi zdařilo opět zaostřit zrak na blízko, již byla někde v půli cesty. Začalo mě s jistotou napadat, že dneska na moje historky horského záchranáře tak nějak nedojde. Vztyčily se mi hrůzou vlasy jak tužky. Všechny tři. Odhodlaně jsem vykročil za mizejícím děvčetem. Buď si srazím vaz, nebo dojdu.

Nevídaným tempem, kterým mě nikdo nedonutil klusat ani v Praze z auta do nejbližší kanceláře, jsme minuli polské budovy a směřovali k Luční boudě. Tato byla někde v desetikilometrové vzdálenosti a oblacích. Tam nemůžu nikdy dojít po vlastních nohou. Ale s děvčetem se pochodovalo velice dobře a chvílemi, ač mi to nikdo neuvěří, jsem jí i stačil. Zvlášť, když si musela zavazovat tkaničky nebo jí zdržela neodvratná chuť mi rozšlapat foťák. Stále pevně věřím, že se tato něžná dívka záhy znaví a budu moci přezíravě ukázat, jak si dovedu lépe šetřit síly v tomto drsném kraji a velkoryse zavelím k odpočinku. Dobrá, má trpělivost je velká. Leč je mi na draka. Dívka je nevypotřebovatelná.

U Luční boudy se snažím vydrnět přestávku ve vysilujícím pochodu, leč nebyl vyslyšen – tedy ne, že bych byl unavený, to určitě ne, ale káva by po ránu krucinál bodla. Už budou dvě hodiny. Se stejným úspěchem bych mohl prosit krokodýla, aby mě nesežral. Na oplátku jsem byl věcně informován, že půjdeme na Výrovku. Tam už si bohužel kafe nedám, nýbrž loknu kyslík přímo z lahve a použiji defibrilátor. Cesta z Luční boudy totiž nebezpečně stoupala hrozitánským krpálem o délce dvaceti kilometrů. Zde se potvrdilo, že má přítelkyně má nosit 10 dioptrií, neboť prý žádný krpál nevidí, ba ani kopec. Připouští mírně nakloněnou rovinu. No s rovinou bych ještě souhlasil, leč téměř svisle postavenou.

Za strašlivého funění, hekání a nově přidanému vrzání v kolenou a skřípání v zádech, jsem se na ten strašlivý kopec vydrápal, lákaný o padesát metrů dál znuděně čekající kamarádkou, která z dlouhé chvíle kroužila patou důlek v asfaltu. Začínal mi drhnout za krkem písek a cinkat v loktech. Malé zpestření nás potkalo na Studniční hoře, kde byla místa se sněhem, u kterého se mi podařilo mladou paní zarazit, byť za použití těch nejrafinovanějších úskoků. Vyčerpanost mi nedovolila začít laškovnou koulovačku. Sice to byla možnost chvilkového oddechu, ale vyděsila mě bolest i v ramenou a při dalším pochodu se k příšerným zvukům mého bývalého těla, přidalo ještě pískání všech plicních sklípků unisono. Podle zvuku se daly přepočítat. Bolí mě i ty svaly, o jejichž existenci nemám ani tuchy a už vůbec ne, k čemu jsou v člověku dobré. Dokonce i ty svaly, obvykle cizím lidem neustále ukryté, které prý vůbec nikdy nemohou bolet. Mě tenkrát teda jo. Protijdoucí turisté před námi uskakovali z cesty do močálu, myslíc, že jede nějaký strašlivý stroj na úpravu silnic nebo trhání skal. Před Výrovkou už bublala moje voda v koleni, pak už jen syčela pára.

Na Výrovce, při pohledu na mé tělo zbědovaného turisty, moje průvodkyně svolila ke kávě. Zřítím se tedy poslušně na dřevěnou židli. Pak přinesli kovovou a třísky zametli. Připravené horské historky byly tak nějak na hovor nepoužitelné. Už ani nevím, co má dutina lebeční vyprodukovala za témata, neboť mi zarezly i všechny závity. Patrně pusa pouze blábolila, jak je dneska hezky a jestli nám to počasí vydrží. Při tom zjištěna i bolest v krku. Když jsme po hodince vyrazili dál, právě přicházeli ostatní turisté, které jsme předjeli cestou sem. Přišli pomaloučku a v klídku, ne jak uragán, na který jsme si hráli my. Z posledních zbytků jasného rozumu jsem si uvědomoval, že tato žena je naprosto nezničitelná, nevyčerpatelná a naděje, že se znaví se limitně blíží nule. Zato já už dávno nemlel z posledního. Z posledního domlel někde u Luční boudy a dál mlel na dluh s lichvářským úrokem.

Cestou dolů do Pece ještě mladá paní navrhla odbočku k Obřímu dolu a ihned si jí schválila slovy: »Se nebudeme plácat po silnici«. Mě už bylo jedno i kdybychom se plácali tunelem. Byl jsem zcela vyplácaný. Sebevědomí viselo někde na úbočí Sněžky v kleči, zato objevuji, že můžou bolet i kosti v holeni a nohou. Nepatrnou útěchou bylo, že nejsem stonožka. I když ani to už nebylo jisté. Dole mě udivilo, že ještě nelezu po čtyřech, když mám neodvratný pocit zrezivělého robota, či kostrouna z muzea, ze kterého vypadaly ty drátky a šroubky, co ho drží pohromadě. V hlavě dunělo jak v Kyklopské dílně. Děvče vedle mě vypadalo, jako by právě vyskočilo po ránu z postele. Čilé, veselé. Já sháněl papír, chtěje psát závěť.

Mysl se zatáhla temným oblakem a dopotácení poslední desítky kilometrů k automobilu je zahaleno tajemstvím, Němce z mříže už dobývali hasiči. Nasedli jsme do vozidla, a děkuji mé prozíravosti, že mám automobil s veškerým ovládáním v elektrice a se všemi posilovači, co jsou. Již chápu, proč tak Japonci činí. Novou přítelkyni jsem dovezl zpět k nádraží do nedalekého města. Později se dozvídám, že to bylo dvacet kilometrů k jejímu obydlí, kam ještě po chvilce doskotačila pěšky, společně se stokilovým nákupem, pro děsně žravou rodinu. Za jízdy k domovu ještě velice oceňuji tempomat na volantu.

Večer jsem s hlučnou ranou dopadl na svou židli u počítače, naštěstí řádně polstrovanou. Konečně čtu pořádně s novýma a vycíděnýma brejlema a násobenou hrůzou, původní text: Lanovkou na Sněžce nikdy nebyla, vždy pěšky a tudíž nemá ani páru, jak to tam vypadá. Nyní bylo jasné, že neví jak to vypadá na lanové dráze, nikoliv na Sněžce…

Nenápadně a jen tak mimochodem nakukuji do Seznamky po oné paní. Byla tam. A nezanevřela na mě. Proč, to dodnes nevím… Nemusím přeci všechno vědět? Ano, musím...


(Dokončeno)

Zeleneč, 20.6.2007/30.5.2007


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 TransitionalDocument made with KompoZer