Elektrická odyssea

Povídka vznikla ještě za hlubokého socialismu, takže některé události mohou býti dnes již absurdní. Nebo je snad podobnost s dneškem čistě náhodná?


Z drnčícího telefonu mi jeden přítel radostně oznámil získání bytu na panelákovém městě v Jižní Praze. Půjde si zařizovat připojení elektriky a jelikož je slabších nervů, požádal mě abych ho podpořil v krizových situacích. Nesmírně mne udivil. Vyplní přeci přihlášku, dobrý muž zapojí elektroměr a bude. Jako vždy, jsem nesmírně naivní. V tomto státě nejde nic jednoduše.

Navštívili jsme provozovnu v Michli, jsouce vybaveni revizní zprávou o stavu vodičů elektřiny v jeho sídle. Naše akce půjde jak po másle, vesele povzbuzuji kamaráda. Když jsme však mladé krásce za okénkem přednesli požadavek na trochu proudu do bytu, podívala se na nás jak na blbce a naivní blázny. Zaujala půvabnou pózu topmodelky s vytrčeným zadečkem, milým profilem, sexy dekoltem a bezcitně nám vmetla do tváře:

„Kdo tam sakra bydlel před vámi?“

„Jak to mám doprčic vědět?“ Užasl můj přítel.

„Tak jak dlouho byl ten byt prázdný, nemám tu jen vás?“ Popohnala nás, ač byla provozovna pustá a prázdná, jak láhev opilcova.

„I to nevím.“

„Pak vám hodiny dát nemůžeme.“ Odvrátila se od nás, patrně považovala hovor za skončený. Zakroutila prdelkou a zaparkovala u okna za stolem, kde začala pilně pracovat na kosmetice. To už bylo na mne moc:

„Jářku, proč ne?!“ Zařvu, až nadskočily tužky na stole a ze stropu se odloupl kus omítky.

„Kdyby tam nikdo nebyl déle jak půl roku, už na ten byt nerezervujeme kilowatty.“ Zněla lakonická odpověď a slečna si pro změnu šourala nehty pilníčkem.

„Takže když zvídaví nájemníci zjistí prázdný byt kde nikdo nebere šťávu, hbitě si opatří silnější žárovky a nastěhovavší se tamtéž, pak musí zakoupit louče?“ Hulákám, až se jim zkroutily sponky na dokumentech.

Jsem elektrotechnik a tak představa kilowattů na hromadě někde ve sklepě, jako zásoba, mi poněkud nesedí. Po kratší a oboustranné výměně nadávek, vyhrožování, přesvědčování o vyspělé společnosti a o tom, jak přítel nesmírně touží alespoň po nepatrné žárovičce (má malé děti) se dáma otráveně odšourala kamsi k regálům (ač byla úřadovna přecpána počítači), vyjmula jakousi zažloutlou a zmačkanou kartu, zatleskala – ne radostí ale aby zahnala pavouky a uhnízděný hmyz, načež vynesla verdikt:

„Nojo, to bylo rok prázdný, to musíte na ústředí do Sokolské ulice, jestli vám to povolej. Pak sem můžete s tím papírem přijít a uvidíme, co se dá dělat. Máte štěstí, že všechno uhradili, protože neplatičům nic nepřipojíme i kdyby se rozkrájeli. A nezdržujte. Další!“

Za námi stále nikdo nestál.

Otázka, co když tam nebudou mít náladu a nepovolí nic, kam potom, již zůstala viset v prostoru. Přítel mě vytáhl na čerstvý vzduch, abych jim nezačal demolovat zařízení a optal se mně, jestli nedovedu vyrobit větrnou elektrárnu. Na Sokolské nás ujistili, že žádaná úřednice je nemocná, a tak máme vyplnit další žádost a nechat jí v podatelně. Též můžeme táhnout třeba domů a vrátit se za týden, snad už bude v práci.

Nechali jsme teda pokornou žádost v podatelně. Do třiceti dnů možná odpovědí. Přítel jen tiše zaúpěl, že má doma mimino, potřebuje ledničku, musí prát leč zůstal nevyslyšen. Osoba zastupující odpovědnou osobu jen pokrčila osobními rameny, není to její problém. Když jsme dojeli do kamarádova temného bytu, sedl si do křesla a přemýšlel, kde zakoupit valchu, svíčky a mixér na kliku. Ještě že byly rezervovány litry na vodovod a odpad a kilogramy na popelnici. Já vzal šperhák a kleště, vloupal se do budky na chodbě a zkroutil k sobě vyzývavě trčící dráty od bývalého elektroměru. Byl jsem oslavován jako bůh elektřiny. Nedostatek kilowattů jsem nepozoroval.

Nutno podotknout, že po měsíci skutečně přišel oficiální úderník, bez mrknutí okna rozkroutil vodiče, nasadil elektroměr, popřál příjemné užití elektriky a v klidu a míru odešel. Kdyby však měl námitek, byl můj přítel připraven ho uškrtit jeho vlastníma drátama. A že elekroprodejci nutí lidstvo krást elektřinu, patrně nikomu nevadí, odcizené kilowatty zjevně nikde na žádné hromadě nechybí.


(Vyšlo kdysi v enzinu Svět Namodro)

Zeleneč: kdoví kdy


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 Transitional Document made with KompoZer