Nekupujte automobily, jezděte vlakem

Auto se rozhodlo, že nebude jezdit, manželka rozhodla, že k příbuzným se pojede i kdyby padaly trakaře s pytlema buřtů. Vydal jsem tedy nepředložené rozhodnutí: Budeme cestovat vlakem. Je to levný a rychlý druh dopravy, až jsem se udivil, proč jsme všude draze používali našeho stařičkého Fiata. Děti zajásaly a ženská si připlácla mokrý hadr na čelo.

Hned po ránu jsme se s ženou vydatně pohádali. Vozem se dá vyrazit, až když jsou zásoby k ročnímu pobytu za polárním kruhem narvány v zavazadlovém prostoru. Někdy tak bývá až odpoledne. Pak se ještě třikrát vracíme pro nepostradatelné věci, které nechala doma, za což můžu já, neboť prej nemám mozek a myslím kdoví na co a né na to, co bude potřebovat a nepředpokládám v červenci mrazy s chumelenicí a nenapadne mě vzít jí nový kožich a kdyby na to nemyslela sama a spoléhala ve všem na mne, tak zmrzne a i ty děti by neměla a a a... Léta soužití mě naučila tato slova ignorovat a radovat se, že mě nefackuje. Jinak bych již dávno spokojeně ležel na psychiatrii. Železnice však nečeká a tak jsem si v tichosti připravoval výmluvy, proč na to či ono zapomněla.

V naději na velké dobrodružství tedy v šest ráno pochodujeme k nádraží. Po krátké, leč vydatné diskusi s paní pokladní, se mi podařilo šťastně zakoupit jízdenky úplně jinam než chceme jet, neboť prý není ve stroji naše cílová stanice. Údajně to nevadí, ergo na kilometry to vyjde stejně. Ukolébán tímto tvrzením jsem poklusem nahnal rodinu na perón. Čas odjezdu se totiž dávno naplnil a zaměstnance drah to očividně nevzrušovalo.

Po pětašedesáti minutách zpoždění zabublal nádražní rozhlas a konečně cosi přijelo. Byl jsem připraven na všechno, ale cestování v dobytčích vozech mě trošku překvapilo. Krávy na jatka mají předepsaný prostor, jinak ochránci zvířat spustí křik. Lidé mohou být nacpáni do dvou vagonků motoráčku daleko hustěji. I když ekologové by si na to měli také posvítit, co když v tak narvaném prostoru náhodou ušlapeme posledního bacila lepry a vznikne nenahraditelná ztráta živého tvora. Na podlaze bahno z třicetileté války, ostatně zbytek vozu patrně pamatoval Žižku, když měl ještě obě oči. Okna neprůhledná a po oškrabání mě překvapilo, že jsou skleněná. Protože jsme jeli s dětmi, chtělo se jim pochopitelně čůrat. Avšak po otevření komůrky k tomuto účelu určené dítka prohlásila, že to raději udělají z okna, protože nemají holínky. Nezodpovědně jsme je totiž vychovávali, aby v nových botách nešlapala do svinstva. Do toho se zjevil průvodčí, patrně rozladěný naší přítomností, která ho nutila do pracovní aktivity.

„Pane, kam jedete?“ Začal zamračeně, ne příliš zdvořilým hlasem.
„Do Veltrub, dobrý muži“, odpovídám  s úsměvem a podle pravdy.
„Nojo, ale jízdenky máte do Benešova!“ Běsní modrý mužík. „Zaplatíte celé jízdné, plus přirážku a plus pokutu. Spletl jste si totiž vlak, jedete na druhou stranu. Já vám ukážu dobrého muže, budete ještě koukat!“
„Vy nejedete na Poděbrady?“ Táži se udiveně.
„To ano, ale vy máte jízdenky kam my nejedeme a tudíž je klasifikuji jako neplatné.“

Bránil své bludy konduktér a snažil se ze mne vydojit zaplacení přirážky. Marně jsem vysvětloval, jak jsme chudá vesnice a tudíž nemáme všechny stanice na stroji a tak volíme takové, jež jsou stejně daleko. Železničář stále obhajoval svoje předpisy a nedal si vymluvit, že mám, co mi prodali a basta fidli. Zakončil větou:

„Tak teda nic nezaplatíte?“
„Uhádl jste. Nezaplatím.“

Se strašlivým zaklením zacvakal kleštičkami naprázdno do vzduchu a jak lasička se jal prodírat narvaným prostorem hledat další oběť. Obdivoval jsem jej. Na místě, kde by nepropadla na zem ani sirka, dokázal najít skuliny a mizet do pryč.

V Nymburce jsme další hodinku postáli, protože nějaká lokálka, na kterou jsme stejně nepočkali, měla hodinu a půl zpoždění. Ukázalo se, že dnes vůbec nepřijede a tak můžeme pokračovat v cestě. No v cestě. V drkotání, neustálému postávání někde v polích u návěstidel. Ze hrozného klení a nadávání všech přepravovaných obyvatel se přímo zhoustl vzduch a hrozil blesky jak za bouřky. Naštěstí se průvodčí již neobjevil. Věděl proč. Hněv by dopadl na nebohého zaměstnance jak na hromosvod.

Konečně jsme po čtyřech hodinách ujeli oněch šedesát kilometrů a z posledních sil se vypotáceli u babičky. Naštěstí jsme nemuseli vláčet těžkou tašku, kterou nám někdo stačil ukrást. Děti jsme vykoupali a zjistili, že jsou opravdu naše, což po opuštění vagónu, který stačily dokonale proslídit, nebylo tak jisté. Večer u piva mě napadlo, zdali snad budou někdy nádražáci také stávkovat za čistější a rychlejší dopravu a za to, aby si nikdo nepřipadal jako přepravovaný materiál na stavbu prasečáku, ale jako člověk.


(Zcela vymyšleno, podobnost s reálem může být jen čistě náhodná, vyšlo kdysi v časopisu Ahoj)

Zeleneč: kdoví kdy


Návštěvní kniha
Zpět na Archív
Domů


Valid HTML 4.01 Transitional Document made with KompoZer